Co je to teologie nové smlouvy? Existují tři pohledy na to, jak vše, co je uvedené v Bibli, zapadá dohromady. Prvním pohledem je teologie smlouvy (TS), dále dispenzacionalismus (DISP) a třetí přístup představuje teologie nové smlouvy (TNS). Všechny tři se snaží zodpovědět otázku, jak se Starý zákon (dále SZ) vztahuje k Novému zákonu (NZ).

Budeme spolu studovat tři prvky Písma. Budeme mluvit o smlouvách, o Izraeli a o Zákonu. Když budeme probírat rozdíl mezi teologií smlouvy a teologií nové smlouvy, budeme mluvit zejména o Zákoně. Když budeme hovořit o rozdílu mezi TS a DISP, budeme mluvit hlavně o Izraeli.

Nejprve mi dovolte objasnit, co je teologie nové smlouvy. Začneme v Genesis 9. To je první místo, kde je koncept smluv zmíněn.

Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno. Jen maso oživené krví nesmíte jíst. A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím. Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní.“ Bůh řekl Noemu a jeho synům: „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. Ukáže­‑li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,1–17)

Pojďme si definovat smlouvu v Písmu. Typicky se jedná o jednoduchou definici: Smlouva je ujednání. Kontext nám prozradí, o jaký typ ujednání se jedná. Existují různé typy smluv. Pojďme se podívat na noemovskou. Pán Bůh jednoduše říká Noemu: Tohle se chystám udělat. Už nezničím celou zemi až do druhého příchodu Pána Ježíše, protože po druhém příchodu Pána Ježíše bude nová země a nové nebe. Noemovská smlouva nemluví tedy o spasení, ale zaručuje, že země bude trvat, aby se na ní mohlo uskutečnit spasení. Země tedy nezanikne, dokud Pán Bůh nebude chtít. Když Bůh dává na nebe duhu, je to připomínkou, že země bude trvat, dokud se nedokoná spasení. To je noemovská smlouva. Bůh nežádá Noeho, aby reagoval. Prostě mu oznamuje, jak se věci budou dít.

Pojďme do Genesis 15,1–21. Zde máme druhou smlouvu Písma.

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš­‑li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“

V abrahamovské smlouvě odkryl Bůh své plány. Tím plánem je, že Bůh bude mít svůj lid a přivede ho do zaslíbené země. Zaslibuje Abrahamovi, že bude mít potomka. Tím potomkem je Izák, Izák zplodí Jákoba a z Jákoba vzejde 12 synů, z nichž vznikne 12 kmenů Izraele. Během Exodu vyvede Mojžíš tento lid z Egypta do zaslíbené země. Z pohledu SZ je tedy naplněním abrahamovské smlouvy fyzický národ Izrael a fyzická zaslíbená země. Podívejme se však spolu do listu Galatským. Připomeňme si jeho kontext. V oblasti současného Turecka existovala církev, ale přicházeli do ní lidé z Jeruzaléma s různými verzemi evangelia. Toto evangelium bylo sice o kříži Ježíše Krista, ale oni k němu přidávali poslušnost Mojžíšovu zákonu, obzvláště nutnost nechat se obřezat, neboť obřízka byla znamením Božího lidu v Izraeli. Apoštol Pavel řekl, že přidáte­‑li cokoliv k evangeliu kříže Ježíše Krista, dostanete falešné evangelium. O tom budeme trochu mluvit později.

Bratří, znázorním to příkladem: ani lidskou závěť jednou pravoplatně potvrzenou nemůže nikdo zrušit nebo k ní něco přidat. Slib byl dán Abrahamovi a „jeho potomku“; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus. Chci tím říci: Smlouvu, od Boha dávno právoplatně potvrzenou, nemůže učinit neplatnou zákon, vydaný teprve po čtyřech stech třiceti letech, a tak zrušit slib. Kdyby totiž dědictví plynulo ze zákona, nebylo by založeno na slibu. Abrahamovi je však z milosti Bůh přiřkl svým slibem. (Ga 3,15–18)

Domnívám se, že když čteme Genesis 15, nemyslíme si, že je Izák předobrazem Ježíše. Apoštol Pavel to však potvrzuje. Ve skutečnosti je abrahamovská smlouva celá o díle Ježíše Krista (nová smlouva). Z viditelného je z pohledu SZ právě fyzický Izrael a fyzická zaslíbená země naplněním abrahamovské smlouvy. Ale z pohledu nové smlouvy je naplněním abrahamovské smlouvy Boží lid, ten, za který Kristus zaplatil na kříži a který vezme do země, jež potrvá navěky. Vidíme tedy předobraz a naplnění. Abrahamovská smlouva zahrnuje jak starou, tak novou smlouvu. Stará smlouva vytváří fyzický národ a fyzickou zemi, zatímco nová smlouva duchovní lid a duchovní zemi. Centrem nové smlouvy je Kristus. Ježíš přišel vykoupit lidi ze všech ras, kmenů, národů a jazyků a vezme je do země, která bude trvat navěky.

—

Otázka: Mohli lidé ve SZ rozumět, že se jedná jen o fyzický předobraz něčeho duchovního? Je přece psáno, že Abraham vyhlížel zaslíbenou zemi.

Odpověď: Abraham jistě věděl, že je něco, co přesahuje onu fyzickou zaslíbenou zemi. Kolik toho věděl, ale nevíme. Jistě však věřil, že za tím fyzickým je ještě něco většího. Abrahamovi byly hříchy odpuštěny na základě Kristova kříže. Měl nové srdce a miloval Boha Písma. Žil však v době předobrazu. To znamená, že existovalo málo věřících s nevelkým zjevením od Boha, ale pořád to byli skuteční věřící. SZ nebyl dobou určenou k tomu, aby se v ní věřilo. Víme, že vždycky existoval ostatek věřících, ale ani evangelijní poselství nebylo ve SZ jasné. Proto ta nejčastější otázka, kterou dostávám, je: Jaké bylo vlastně poselství evangelia ve SZ?

Poznámka: Je zde souvislost s Římanům 9,6: „Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael.“

Odpověď: Jestliže se domníváte, že skutečným Božím lidem je fyzický Izrael v době SZ, pak se mýlíte. Byli jenom dočasným nevěřícím předobrazem Božího lidu.

Poznámka: Jsou vlastně stejně jako Abraham věřícími, kterým bylo dáno věřit ve věci budoucí, i když plně nechápali, co přichází.

Odpověď: Ano. Uvědomme si, že když procházíme Písmem a hodnotíme Izrael jako národ, tak od Exodu dále vidíme, že byli nevěřící. Vždycky se mezi nimi vyskytoval ostatek věřících, ale jako celek, jako národ byli nevěřící. To jediné, co bylo nutné k tomu, abyste se stal Izraelcem, bylo narodit se do izraelské rodiny. Pokud se narodil chlapec, byl osmého dne obřezán na znamení, že patří do té smlouvy. S vírou to nemělo nic společného.

Otázka: Bůh je však na mnoha místech nazývá svým lidem. Jak byste to vysvětlil?

Odpověď: Ano, nazývá je svým lidem, podívejme se do Deutoronomia 7,6–8:

Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraóna, krále egyptského.

Bůh si vybral Izrael ze všech národů, Izrael měl zvláštní národní postavení před Bohem, ale spasení toho nebylo součástí. Proto došlo v 9. století př. Kr. k rozdělení na Severní Izrael a Judsko, v roce 722 př. Kr. zničil Hospodin Severní Izrael prostřednictvím Asyřanů a v roce 586 př. Kr. zničil prostřednictvím Babyloňanů Judsko. Obě království, severní i jižní, byla pod Božím hněvem. Avšak věřící nejsou nikdy pod Božím hněvem, protože Bůh vylil svůj hněv na svého Syna místo nás. Ano, je pravda, že Bůh vychovává ty, které miluje. To však není popisováno jako trest, protože Ježíš zaplatil za všechno, co Bůh proti nám měl. Bůh přivádí těžké časy do života věřících, aby nás proměňoval do Kristovy podoby. To s Izraelem nedělal. Vylil na ně svůj hněv a zničil je.

—

Pojďme zpět ke staré smlouvě s Izraelem:

Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete­‑li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“ Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal. Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“ Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Hle, přijdu k tobě v hustém oblaku, aby lid slyšel, až s tebou budu mluvit, a aby ti provždy věřili.“ Mojžíš totiž Hospodinu oznámil slova lidu. (Ex 19,3–9)

Jaký typ ujednání měl Bůh s Izraelem? Byla to smlouva skutků. Nešlo o smlouvu milosti. V 5. verši mluví totiž o bezvýhradné poslušnosti. To slíbené dobro, ony výhody vyplývají ve staré smlouvě s Izraelem z dokonalé poslušnosti. Když v 8. verši odpověděli, že se budou řídit vším, co Hospodin vyžaduje, domníváte se, že reagovali promyšleně? Ne.

Pokud chceme dojít k vysvětlení staré smlouvy, musí nám jej poskytnout Bůh. Chceme, aby Bůh vykládal své vlastní slovo. Chceme se vyhnout veškerým dohadům. Pojďme proto do Deutoronomia 28. Kontextem této kapitoly je, že celá první generace, kterou Mojžíš vyvedl z Egypta, vymírá. Jozue povede tento národ přes Jordán do zaslíbené země. V knize Deutoronomium znovu procházejí starou smlouvu jako přípravu před vstupem do zaslíbené země. Musí si to zopakovat, protože nyní zde stojí nová generace:

Jestliže budeš opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím, vyvýší tě Hospodin, tvůj Bůh, nad všechny pronárody země. A spočinou na tobě všechna tato požehnání, když budeš poslouchat Hospodina, svého Boha: Požehnaný budeš ve městě a požehnaný budeš na poli. Požehnaný bude plod tvého života i plodiny tvé role, plod tvého dobytka, vrh tvého skotu a přírůstek tvého bravu. Požehnaný bude tvůj koš a tvá díže. Požehnaný budeš při svém vcházení a požehnaný při svém vycházení. (Dt 28,1–6)

Budou­‑li tedy poslouchat mojžíšovský zákon dokonale, Bůh jim požehná. Ale pojďme ještě k veršům 15–19:

Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha, poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení: Prokletý budeš ve městě a prokletý budeš na poli. Prokletý bude tvůj koš i tvá díže. Prokletý bude plod tvého života i plodiny tvé role, vrh tvého skotu i přírůstek tvého bravu. Prokletý budeš při svém vcházení a prokletý při svém vycházení.

A ještě verš 45:

Dopadnou na tebe všechna tato zlořečení a budou tě pronásledovat, dokud nebudeš zahlazen, neboť jsi neposlouchal Hospodina, svého Boha, a nedbal jsi na příkazy a nařízení, která ti udělil.

V celé historii Izraele byl Bůh velmi milostivý. To však není smlouva. Smlouva znamená: buď budeš dokonale poslouchat Mojžíšův zákon a Bůh ti požehná, anebo nebudeš a Bůh tě prokleje a zničí. A to proto, že Izrael je jen předobrazem Božího lidu.

V Arizoně ve Phoenixu míváme jarní soustředění baseballových týmů. Někdy se pořádají takzvané „fantastické tábory“. Tým dovolí starším mužům, aby si za velké peníze koupili jejich dresy a hráli v nich. Když však sledujete takový zápas, je vám jasné, že to nemůže být ten skutečný tým. Je to jen parta starších chlapíků. Takto jednal Bůh s Izraelem. Skutečný Boží lid jsou lidé, kteří budou mít nové srdce a budou Boha Písma milovat, což však Izrael nečinil. Neustále odpadali od Boha, dokud je nezničil.

—

Otázka: Nikdo není schopen dokonale poslouchat Boží zákon bez proměněného srdce. Otázka tedy zní, jak něco takového může Bůh vyžadovat od lidí bez nového srdce.

Odpověď: Stará smlouva nikdy nebyla dána jako cesta spasení. Je to tisíc pět set let dlouhá přehlídka bláhových snah dosáhnout spásy u Boha skrze vlastní skutky. Co třeba například David? Je popsán jako skutečný věřící. Římanům 4 říká, že jeho hříchy byly odpuštěny, je popsán jako muž, který miloval Boha. Byl však zachráněn na základě kříže, který měl teprve přijít. Byl tedy spasen na základě nové smlouvy. Stará smlouva nemůže spasit nikoho. Nebyla k tomu určena. Byla určena k tomu, aby vykreslila obraz. SZ je historická ilustrace.

—

Pojďme mluvit o nové smlouvě:

Od té doby, kdy bylo všecko tak zařízeno, vcházeli stále do přední části stánku kněží a konali tam bohoslužbu. Do druhé části stánku vcházel jen jednou za rok sám velekněz, a to nikdy bez krve, kterou obětoval za sebe i za přestoupení lidu. Tím Duch svatý naznačuje, že ještě nebyla otevřena cesta do nejsvětější svatyně, pokud stála přední část stánku. To bylo podobenstvím pro nynější čas, neboť dary a oběti, které se tam přinášely, nemohly dokonale očistit svědomí toho, kdo je obětuje; jde jen o pokrmy, nápoje a různá omývání, tedy o vnější předpisy, platné jen do nového uspořádání. Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším. A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! (Žd 9,6–14)

Připomeňme si kontext knihy Židům. Máme tady vyznávající věřící, kteří byli Židé a zakoušeli velmi těžké pronásledování pro svou víru. Nyní se zdá, že se snaží vyhnout dalšímu pronásledování, chtějí se odvrátit od kříže, protože je příčinou jejich pronásledování, a chtějí se vrátit pod starou smlouvu, aby získávali odpuštění hříchů skrze oběti. A tak autor Židům říká: Pokud je to něco, co chcete udělat, pak je se starou smlouvou něco špatně. Stará smlouva totiž nikdy nebyla k něčemu takovému určena. V Židům 9 a 10 se říká, že oběti byly jen předobrazy. Krev býků a telat nemůže odstranit hřích. Proč však nazývá autor Židům starou smlouvu první smlouvou? Ať počítáte jakkoliv, není to první smlouva v Písmu. Jde však o Boží slovo, a tak to je první smlouva, ale z určitého úhlu pohledu. Vraťme se do knihy Genesis, do knihy počátků. Proto, aby se stal Izrael národem, musí zapadnout všechny části do sebe. Kniha Genesis sestavuje do sebe různé části obrazu, aby mohla skutečná hra začít. Když pochopíme, že je Boží plán jak předobraz, tak naplnění, ptáme se, kde začíná předobraz. Na hoře Sínaj. To je nyní první smlouva Božího plánu. A nová smlouva je naplněním Božího plánu. Boží plán zjevený v abrahamovské smlouvě ukazuje na to, že bude doba předobrazů a doba naplnění. Nová smlouva, smrt Ježíše Krista na kříži, je naplnění. Tahle smlouva bude mít dvě části. Bude zde odpuštění hříchů a proměna jednotlivce. V Židům 8,10 se píše: „Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce.“ To je citace z Jeremjáše 31, která popisuje dílo Ježíše Krista na kříži. Tato smlouva je uspořádáním, kdy se Bůh postará o všechno. Způsobí, že ti, za které Ježíš zemřel, uvěří. Způsobí, že ti, za které Ježíš zemřel, ho budou milovat. Ve staré smlouvě byla motivace fyzického Izraele k poslušnosti Bohu vnější. Bůh jim dal zákon na hoře Sínaj, a to byla jejich motivace. To však zjevně lidi neproměnilo. V nové smlouvě dává Bůh svůj zákon do srdce, což způsobuje, že ho lidé poslouchají. Nemluví o doslovném zákoně, mluví o motivaci. Když se stanete křesťanem, Duch svatý vás motivuje zevnitř navenek, čímž Bůh zajišťuje, že se proměňujete. Milujete tohoto Boha a toužíte ho poslouchat.

Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: „Poznej Pána,“ protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až po největšího. (Žd 8,11)

Když dostáváte dar víry, začínáte milovat Boha nebe a země. Automaticky získáváte vztah s živým Bohem, protože jste se stali příjemci nové smlouvy. To je radikální záležitost. Nemůže se stát, že byste byli součástí nové smlouvy a neprošli touto radikální proměnou srdce.

Dovolte mi vše shrnout pomocí takové fotbalové ilustrace. Řekněme, že půjdete v určitý den na fotbalový stadion podívat se na zápas. Před stadionem si koupíte program toho, co se bude na stadionu odehrávat. Program představuje abrahamovskou smlouvu, stadion představuje noemovskou smlouvu. Potřebujete totiž hřiště, kde se zápas uskuteční. Hřiště sice nepředstavuje samotnou hru, ale je nepostradatelné – je to země, kde se odehrává Boží spasení. Program, který jste si zakoupili, vám prozradí, že zápas bude rozdělen na dvě části. První je stará smlouva. Bůh bude mít fyzický lid a vezme jej do fyzické země. Bude s ním jednat zvláštním způsobem, jakým nejedná s žádným jiným národem na zemi. Spasení však není součástí. Poté Ježíš podstoupí kříž, což je nová smlouva, a vykoupí tak svůj lid ze všech ras, kmenů, národů a jazyků. Většina z nich přijde k víře v době po letnicích, protože to je doba naplnění. Proto není velké poslání z Matouše 28 ve Starém zákoně. Cílem velkého poslání je vyhledat ty, kteří byli vykoupeni Kristem, neboť právě oni uvěří poselství evangelia. Ve Starém zákoně jste nepotřebovali k vyhledání věřícího evangelium, ale GPS. Když jste našli Izrael, našli jste i Boží lid. Nyní však není Boží lid fyzický národ, to byl jenom předobraz. Nyní jsou Božím lidem duchovní lidé všude po světě. Většina z nich jsou pohané, ostatek jsou Židé. Tím se budeme zabývat, až budeme procházet Izrael a dispenzacionalismus (Římanům kapitoly 9, 10, 11).

Takto Bible zapadá dohromady. Máme předobraz i naplnění.

Přednáška proslovená v Ústí n. Labem, květen 2022

Překlad: Jan Suchý