2. Pokračování: Malý svět
Pořekadlo malého světa nás zastihlo během dovolené hned na druhé zastávce našeho přesunu do Indonésie. Strávili jsme několik krásných dnů na Havaji. Ráno, před odletem z ostrova Kauai, jsme se zastavili u funící lávové díry v moři. Skončili jsme dřív a chtěli jsme odletět do Honolulu časnějším letadlem. Pavel šel odevzdat auto a já jsem v letištní hale pozorovala malého kloučka v červených trenýrkách, jak si to štrádoval kolem. Když se zastavil u rodičů, nemohla jsem uvěřit svým očím. Naši staří kamarádi z Denveru! Den před tím se jim zatoulaly kufry a místo toho, aby už leželi na pláži, přijeli znovu na letiště. Potkali nás a i kufry se našly. Neodletěli jsme předčasně a místo toho jsme dohnali povídáním dva roky života.

O pár hodin později v Honolulu na křižovatce nastalo přes červené světlo ohromné mávání a padli nám do náruče naši bývalí sousedé z Kalifornie. A do třetice nečekaných překvapení jsme zaslechli češtinu v podzemí garáže.

V Hong Kongu máme staré čínské kamarády. Napsali nám, že se asi neuvidíme, protože na vánoční svátky jezdí s rodinou na dovolenou. Přesto jsme zavolali a k našemu překvapení byla Tereza s tchýní doma. Babička prožila několik desítek let v Americe s dětmi, které mají americké občanství, ale sama nemůže americké občanství dostat, protože se nenaučila anglicky. Její tajvanský pas působí cestovní potíže. Měli jsme prvotřídní průvodkyni i hostitelku a babička byla báječná. Celou dobu štěbetala a vodila si mě jako bych byla její dcera. Restaurace s čínským doprovodem byly nezapomenutelné zážitky. Večer před naším odletem přiletěl Šen s dětmi. Když nás uviděl na letišti, málem přeskočil radostí zábradlí.

V Jakartě, ještě jsme se ani nerozkoukali, a slyšíme: "Maminko, maminko, já mám banány." Bylo z toho krajanské shledání se spoustou společných známých z doby dětských prázdnin, které Pavel trávil u dědy na Moravě v sousední vesnici. Žijí v Holandsku a do Indonésie jezdí služebně několikrát za rok.

V obchodě jsme uslyšeli typickou češtinu: " mají, nemají, kde to mají?" Byly to dvě solidně vypadající dámy z ČS vyslanectví, ale moc řečí s námi nenadělaly. Po dvou větách vzaly roha.

Byli jsme pozvaní na 25. výročí svatby našich nových přátel. Mezi hosty byla krásná paní židovskočeského původu. Její rodiče odešli těsně před válkou do Anglie. Řekla nám, že v Jakartě žije několik československých dívek, které se provdaly za indonéské studenty. Hned další den Pavel jednoho z nich objevil u nich v práci. Když se Pavel představil, Indonésan českopohansky vyjekl: "Ježíšmarjá, je todlecto možný?" Možný to bylo a ještě týž večer jsme u nich jedli český chleba, šunku i Plzeňského jsme si cucli, ale čaji s rumem jsme odolali. Tak jsme s krajany porušili naše nealkoholické zásady. Mezi řečí jsme viděli poprve ČS barevnou produkci, posledního Silvestra s Bohdalkou a Dvořákem. Čeká nás zásoba videokazet a máme co dohánět. Dozvěděli jsme se o dalších krajanech a dřív než nás mohl někdo představit, potkali jsme se v obchodě u sýrů. Byli jsme pozvaní na večerní oslavu narozenin a tam jsme potkali další. Je to legrační vidět smíšené indonéské rodiny, jak švitoří česky.

Těšili jsme se, že se náš život v Indonézii zpomalí, ale určitě to nebude zpomalení společenského života. Vždyť je tu úplná krajanská tlačenice. Až je poznáme trochu lépe, pokusím se popsat vliv čecháčství. Zatím se nám zdá, že to není záležitost národní, ale naučená. Na indonézských studentech čecháčství zanechalo trvalé následky v chování i v řeči. Někteří mají ohromné výrazy.

V hotelu nás zastihla mezinárodní leteckoarmádní událost. Při příjezdu delegace byl celý doprovod uniformovaný, samá vysílačka, ale brzy se převlékli do batikových košilí, aby byli méně nápadní. V hotelu je provoz i bez státních a armádních návštěv rušný. Vjezd a výjezd z hotelu byl trochu komplikovaný a náš nový indonéský přítel prohlásil: "máme rojení."

V ulicích se jezdí systémem, kdo má větší kuráž a silnější nebo větší vozidlo. Silnice, která vypadá stěží na dva proudy dopravy jich nějakým záhadným způsobem pohltí šest. Jezdí se málem i v kanalizaci. Motorky a motorové trojkolky jezdí, zatáčí a kříží cestu bez sebemenšího varování. Indický vynález Bajaj, motorová trojkolka, slouží coby taxi služba a je to dopravní postrach. Bečák je totéž, jen místo motoru má lidský pohon, furtšlap, důmyslně vymyšlený jak nic netušícího člověka zmrzačit. Bečáky vozí neuvěřitelné množství lidí i nákladů. Tuhle jsem viděla na fotce, jak veze devět dětí do školy. Policie občas pořádá bečákové razie, nahází je do moře a rybáři je loví zpět. Bečáci i Bajajové přežívají v úzkých uličkách, kam se neprotlačí auta.

Řidiči všech dopravních prostředků se chovají tak, aby ostatní viděli, že se nedívají. Ten, kdo nevidí, má přednost. Stejně i chodci se nepodívají ani vlevo, ani vpravo a do vozovky vystartují, jako když slepice vyletí z bidýlka. Reflexy mají dobré, řidičskou techniku také, ale určitě nepoužívají rozum. To co se děje na silnicích, je neuvěřitelné.

Zavádět dopravní pravidla a značky je naprosto zbytečné, stejně by je nikdo nerespektoval a vznikly by další komplikace. Řidič potřebuje mít cit a oči jako zloděj, obzvlášť v noci, aby předvídal, co udělá ten druhý. V postranních uličkách je provoz ještě pestřejší. V celém městě je jen pár dopravních světel a to jsou místa, kde obyčejně celý provoz ztuhne. Tam řádí policejní píšťalky. Malé, velké i dvoupatrové autobusy střihnou bez ohledu každého. Občasné karamboly odnesou životem nejčastěji chodci a motocyklisté. Komu dávat vinu, nevím.

Ve městě jsou místa, kde si člověk připadá úplně venkovsky. Na každé hromadě smetí roste bujná zeleň, ulice se změní ve stezky a končí mezi banány. Banánů tu roste asi dvacet různých druhů a ostatní ovoce je pro nás opravdu exotické. Objevujeme novotvary i novochutě. Známá specialita se jmenuje durian. Je to veliká, neobyčejně tvrdá, "dřevěná", ostrá a ježatá šiška, velikosti malého melounu. Tuhle se v zatáčce rozsypalo auto duriánů a několik lidí bylo vážně zraněno.

Indonézané tuto pochoutku milují, všichni ostatní si o tom povídají, nevěří pověstem, ale neuniknou. Každý musí ochutnant něco co nám výstižně popsal jakartský krajan. Chutná to jako custard (pudink) marinovaný průjmem. Obal, ve kterém je tato pochoutka schovaná, začne po otevření okamžitě smrdět. To, co je uvnitř chutná trochu jako nahnilá cibule s česnekem. Měli jsme exkurzi do tržnice a společně jsme si durian koupili. Každý do toho trochu dloubnul a odvážlivci, kterým to "chutnalo", nosili tuhle hroznou věc v tašce. Před každým obchodem nechali tašku ležet na ulici a smrad v autobuse potvrdil všechny pověsti. Jedním z důvodů, proč jsou duriány tak oblíbené, prý je, že když jich člověk sní víc, obsah začne v žaludku fermentovat a účinek je podobný požití alkoholu. Muslimové alkohol nepijí, takže svědomí má klid.

- kas -