Mnohé problémy našeho duchovního života mají jednoduchou příčinu. Naše srdce nebylo dosud zasaženo tím, co Bible učí o církvi. Nechci církev ztotožnit se sborem nebo s nějakými "našimi" sbory. Mám na mysli spojení všech "živých kamenů" do úchvatné stavby chrámu Kristova těla.

• Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. (2 K 6:16b)

Již při setkání s farizeji náš Pán představil tento projekt velmi vážně:

• Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím. (J 2:19).

Jistě něco víte o Božím obrazu církve:

• ... tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. (Ef 5:27)

To mám být já? Bratr X? Sestra Y? Vyloučeno. Pokusme se však přesto vžít do toho, jak Bůh vidí církev. To je už patrné v okamžiku, kdy posílá svého Syna. V Jeho smrti máme před sebou absolutní vyjádření Božího charakteru. V důsledku Golgaty se spasení člověka stalo výhradně Boží záležitostí. A zmrtvýchvstání Ježíše Krista jako hlavy těla církve je rovněž do posledního dechu Boží slávou, ze které je člověk s jeho vlastní vůlí a představami úplně vyloučen. Uvědomujeme si pak absurditu toho, mluvíme-li o "našem" sboru, o tom, jak ho MY chceme budovat? Vždyť se už všechno stalo, dokonce už před ustanovením světa:

• ... v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. (Ef 1:4)

Proto z Božího pohledu v církvi není nic lidsky zkaženého. Proto je církev nazvána Nevěstou a ozdobena různými láskyplnými slovíčky. Nám pak nezbývá než VĚŘIT, že je to pravda, a nevěřit tomu, co VIDÍME, slyšíme nebo cítíme.

• Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána - žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. (2 K 5:7)

Často se vzpíráme představě, že za bratra X nebo setru Y zemřel Pán Ježíš. Nicméně především z tohoto důvodu zůstáváme ještě na této zemi, abychom směli zahlédnout Boží krásu vpodobě svých sourozenců. Chtěl bych na to upozornit zvláště ty, kteří smýšlejí o církvi v kategoriích "užitečnost" a "použitelnost". Na křesťanech však není zajímavé, jak evangelizují, horlí, slouží a nehřeší, nýbrž pouze skutečnost, že jsou živými cihlami chrámu,

• ...který nebyl vystavěn lidskýma rukama" (Sk 7:48)

Zkusme vyhlídku s tímto panoramatem udržet jako dobytý hrad a nevydávejme jej nepříteli. Možná si neuvědomujeme, že jsme území pevnosti ještě nedobyli. Stále totiž nevidíme nic jiného než houf nefunkčních a neschopných lidí. Diagnóza naší nemoci je očividná. Náš vztah k sourozencům v Kristu neprošel křížem. V domnění, že jsme ktomu vysláni, počínáme si spíše ničitelsky než stavitelsky. Přinášíme ostatním své představy a vnucujeme jim je ze svévolně uchvácené pozice "mini-" až "velepastýřů". Podvědomě nebo nahlas provádíme selekci sboru na část "funkční" a "nefunkční" a sebe pochopitelně vidíme na vrcholu pyramidy. Potom už není daleko k okultně - parapsychologickým zkratkám v touze co nejúčinněji ovládat druhé. Přitom církev je jedinečným organismem právě vtom, že je v ní místo, obdarování, a nakonec i služba pro nejslabší a nejmenší z lidí.

Ale zkusme domyslet i další důsledky popisované nemoci. Pokud v našem životě chybí kříž, nastupuje zákon. Tuto souvislost v Písmu nejlépe odhaluje epištola Galatským. Židovští učitelé přispěchali do Galácie s destruktivním programem výměny kříže za obřízku (Ga 5:11). Živá, nespoutaná víra byla vytlačena obřadnickým skutkařením. Zjiného pohledu se jedná o pokus zničit církev. Ta je totiž dokonalým, ovšem křehkým výtvorem Boží milosti; daří se jí v mírném podnebí Milosti, odumírá a hyne však ve výparech zákona. V praxi to znamená, že jednotlivec, který nejedná tak, jak Kristus jedná s ním, vnáší do obecenství zákonickou, tvrdou atmosféru bez slitování, jak o ní čteme v knize Galatským:

• Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen sám na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. (Ga 6:1-5)

Pochmurný výčet v 5. kapitole Galatským 19-21 je důsledkem politiky bezohledného prosazování lidských ambicí.

Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějnictví, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.

Kde vládne pouze zákon, nastupuje hřích a smrt. Ponaučením by nám měl být následující verš:

• Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. (Ga 5:24)

Už na počátku dějin zabíjí náboženský Kain, ovládaný svým JÁ-stvím, člověka víry, spravedlivého Ábele. Věřím tomu, že čtenáři netouží následovat Kaina, že jste se stali dobyvateli hradu církve, bušíte na vstupní bránu a vnikáte do reprezentativních komnat obytné věže s výhledem. Panoráma je skutečně překvapující, ne-li šokující. Najednou uvidíte, že bratr X se sestrou Y, které jste hodnotili jako "duchovně mrtvé", nebo sbor, který jste odepsali s poznámkou "spoután duchem denominace", jsou plni Boží slávy.

- Martin Skořepa -