Vážená a milá paní Kláro,

jen na připomínku: seznámily jsme se na prvním setkání posluchačů křesťanské vlny Plzně. Slíbila jsem vám - nevím proč - asi jsem s vámi chtěla ještě pár slov promluvit, že vám napíši historii svého znovuzrození. Chvíli mi trvalo, než jsem si sedla ke psaní, další doba uběhla během psaní. Pak se mi zdálo - čtu váš časopis Zápas o duši a poslouchám vaše vysílání, že už to tu všechno bylo. Jistě jste slyšela podobných historií mnoho. Ale slíbila jsem to a myslím, že bylo prospěšné i pro mě samotnou, že jsem si to uspořádala v  mysli.

Bibli jsem neznala, jen úplně povrchně, nudila mě, říkala jsem jí "nejslavnější krvák". Nezajímala mě. Pak přišla sametová revoluce a zavanulo k nám duchovno. Dcera studovala na UK filozofii a začala mi z Prahy přivážet zajímavou literaturu. Většinu těchto knih jsem po svém obrácení "skartovala", takže teď přesně nevím, jak se některé tituly přesně jmenovaly, kdo je napsal, ale už mě to nezajímá. Tehdy jsem je četla celá ohromená a nadšená, protože mě probudily z nudné duchovní prázdnoty a beznaděje, ve které jsem se nacházela. Učili mě, že "prach jsem a v prach se obrátím", ale už mi neřekli, že "prach se vrátí do země, kde byl a duch se vrátí k Bohu, který jej dal".

Věděla jsem, že Země je kulatá, že Vesmír je nekonečný, že Slunce jednou vyhasne a že jak půjde vývoj člověka dál, bude se jeho mozek zvětšovat, až nebude moci projít ženiným klínem na svět. Věděla jsem že Bůh není a andělé a čerti jsou jen pohádkové bytosti. Věděla jsem, že se mi může přihodit všechno zlé a že není nikdo, kdo by byl schopen mi pomoci. Věděla jsem, že umřu a pak už nebude nic. Byla jsem s    tím srozuměná, protože se s tím nedalo nic dělat.

A teď najednou! Rozšiřující se vědomí, éra Vodnáře, pulzující bytí! Reinkarnace! Karma! Meditace! NadJÁ! A  psychotronika! Zázračné síly procházející lidmi, léčivé energie ... nakonec život po životě!!! Ta nádhera! Otevřená Boží náruč, jeho péče o každou duši, která opouští tělo, zástupy čekajících příbuzných, a po návratu duše do těla (při klinické smrti) konec strachu ze smrti. Chci žít pro své nejbližší, vzdělávat se, což je jediné, co si bereme s  sebou na věčnost. Ale pozor! Sebevražda je zlo, ale dostáváš novou šanci. Nejen tím, že se vracíš znovu do svého těla, ale potulují se tam také duše, čekající na inkarnaci. Ta svědectví mají jeden nedostatek. Zlosyni nevypovídají, možná, se nevracejí? A  následovaly další knihy: Moody: Život před životem. Hypnóza, křišťálová koule ... Jak to pokračovalo dál? Sama přesně nevím. Jitro kouzelníků, Bergier a Pauwels, Jung, Jonáš, Zezulka, Dalajláma, Tibetská kniha mrtvých ... Dcera mi jednou řekla: "Kdybych umřela, rychle čtěte nahlas z Knihy mrtvých, ať nebloudím ...

Zájem o tyhle věci nás jednou přivedl na pompézní shromáždění "Ježíš včera, dnes a zítra". Seděly jsme s  dcerou na trávě, poslouchaly kázání a zaháněly pochybnosti. Nakonec mezi námi chodili mladí lidé a vybízeli k  poznání či následování Ježíše. Vyplnila jsem podaný lístek i se svou adresou, protože mi bylo trapné je odmítnout. Brzy na to jsem dostala dopis s  následujícími slovy: Drazí v Kristu, ... znovuzrození, ... Boží slovo, ... Bůh vám žehnej. Dopis ke mě vůbec nepromluvil, byla jsem hluchá a slepá. Když jsem jej po čase znovu našla, žasla jsem. Byly to dva naprosto různé dopisy; jeden předpotopní a druhý naléhavě aktuální. Už ho četly oči otevřené.

Ještě před touto událostí u nás zazvonily dvě paní, stará a mladá. Ta starší citovala Bibli, mladé bylo zjevně trapně a vybízela jí k odchodu. Stála jsem tam opřená o veřeje, naprosto netečná k jejich "radostné zprávě", že se blíží království nebeské, že budeme žít ve svornosti a lásce, dokonce i s  divokými zvířaty. Stará paní mi ukazovala sladké barvotisky a nabízela mi jakousi literaturu, což jsem odmítla se slovy, že mám podobné literatury takovou spoustu, že to nestihnu číst - což byla pravda - a Bibli že mám a znám, což byla lež. Stará paní byla k  nezastavení. Rozhořčovala se nad křesťany, kteří říkají Bohu Hospodin, protože on má svoje jméno Jehova. Byly to svědkyně Jehovovy, ale o tom jsem neměla potuchy. Díky Bohu, že mě nenaverbovaly.

Na podzim r. 1991 jsem byla na malé operaci a právě v době, kdy jsem čekala na výsledek histologie, vzpomínám si na moment, kdy mě zaplavilo poznání, že ať se se mnou stane cokoliv, jsem v Božích rukou, na základě lístečku, který jsem podepsala.

Na Letné mě navštívil jeden bratr z  metodistické církve. Jakmile řekl své jméno, uvědomila jsem si, že k němu dcera chodila na jógu i do rodiny. Rozzářil se, domluvily jsme se a pozvala jsem ho k nám. Protože můj muž nechtěl o náboženství nic slyšet, zůstal ve vedlejším pokoji. My dva jsme seděli v obýváku. Začala evangelizace. Ptal se mne, mám-li na svědomí něco, co potřebuje odpuštění, ale já jsem měla pocit, že jsem po morální stránce naprosto bez vady. Samozřejmě jsem se mýlila. Pak jsem si vzpomněla a dodnes mě to bolí, že jsem seřvala svého malinkého synka za to, že chtěl po sobě uklidit čůrání. Vylil nočníček do konve s čistou vodou. Dcerka byla půlroční, trávili jsme léto na venkově a bydleli jsme v poschodí. Čistou vodu jsem tahala v konvi a do kýble jsem lila odpad. On se spletl! Dodnes se za to stydím. Od té doby se snažím trestat jen zlý úmysl, ale ne vždy se mi to daří. Takových věcí by se našlo víc. Řekl mi, jak mám požádat o odpuštění a víc si nepamatuji. Odpuštění však bylo důležitější pro mou dceru, protože se podrobila miniinterrupci a velmi trpěla pocitem viny. Tento bratr mne prosil, abych za ním dceru poslala, že hledá všechny své žáky, které vyučoval józe. Vyprávěl, jak byl v meditování daleko a jaké nebezpečné vztahy s nadpřirozenem dokázal navodit. Všechno vyvrcholilo v okamžiku, když vzal na svého syna nůž. A tehdy šel na kolena. Jistě a ne náhodou se později setkal se synem na shromáždění v metodistickém sboru. Mluvili jsme tiše, snad dvě hodiny. Vím, že s námi byl Duch svatý.

Od té chvíle začalo mé obrácení. Nebylo hned úplné, ještě chvíli trvalo, než jsem začala číst Bibli. Dala mi ji dcera. Řekla jsem jí o možnosti odpuštění. Navštívila svého bývalého učitele jógy. V Praze se setkala s křesťany a začala chodit do shromáždění. Dnes je profesorkou angličtiny, učí na jazykové škole i soukromě. Před pěti lety se rozvedla, ale říká, že by to dnes neudělala. Má dvanáctiletou dcerku a hlavně té chybí táta.

Dnes je mi mé vnučky líto, že je sama, ale dřív jsem proti potratu ani rozvodu nic neměla. Nepobouřilo mě to, bylo to tak běžné! Chápala jsem to. Dcera se vdávala v devatenácti, nemusela, byla bych jí tolerovala i jako svobodnou matku, tak jsem byla "moderní". V prvním roce fakulty byla těhotná, druhý ročník přerušila, pak měla doma mimino a starosti. Tohle všechno hrálo roli v rozhodnutí pro interrupci. Už nikdy s břichem na fakultě! To potom hrálo roli i u rozvodu, protože kromě jiného, měla manželovi za zlé, že ji tak lehkomyslně a bezohledně přivedl do jiného stavu na začátku studií, ačkoliv sám v jejích letech svá studia na dva roky přerušil, aby si "prodloužil mládí". Byli spolu sedm let. Jezdili domů na víkend. Nacházela jsem u nich prázdné láhve od alkoholu a ztracené existence dočasně na bytě. Dcera kouřila (což před námi tajila). Pak začala s marihuanou. Pěstovala jsem s ní na zahradě marjánku, o které tvrdila, že je naprosto neškodná a že je po ní příjemně. Snad jsem chtěla jít s ní jako rukojmí, nevím, byla jsem bezradná. Pár cigaret jsem vykouřila bez jakéhokoliv účinku. Jen jsem jí prosila, aby to nepřeháněla. Už v její pubertě jsem měla podobnou tendenci. U  někoho přestřihla šňůru od telefonu. Když mi to řekla, a pověděla mi vždycky snad všecko, přestřihla jsem naši. Přišla opilá, špinavá z nějaké půdy, počůraná bez bot a já nevěděla nic lepšího, jak jí potrestat, než že jsem se pořádně napila rumu, jinak nepiji ani víno. Vždy jsem chtěla, aby sama poznala, jak je to odpuzující, co dělá. A  tak jsme společně házely kostky I  chingu, léčily jsme se akupresurou, kroužily prstem na niti nad jídly a léky ...

Teď je všecko přibité na Ježíšově kříži. Konečně jsme ho vpustily do svého života a On nás zastavil. Já, dcera i vnučka jsme se znovuzrodily. Za ostatní členy rodiny se modlíme. Někdy se nám zdá nemožné, že se naši "páni inženýři" vzdají své víry v  ateizmus, ale víme že u Boha není nic nemožné. Spoléháme na něho ve všem. Nikdy mu nebudeme moci být dost vděčné.

Vám, paní Kláro, i vašemu manželovi děkuji za vaši práci pro Boha i jeho ovce. Bylo by tu veliké prázdné místo, kdybyste je nevyplnili. Myslím, že úkol, který plníte, vám byl svěřen Bohem přesně vám a přesně v naší republice.

Hodně úspěchu a požehnání ve vašem osobním životě vám přeje a srdečně vás zdraví ... Vlasta