Řecké slovo "oikos" znamená dům či domov a "logos" slovo ve významu nauky, studie, což známe téměř z každého termínu vědních disciplín. Takže ekologie znamená - "studie domova". Je to tedy specializovaná oblast biologie pojednávající o vzájemném vztahu živoucích věcí a jejich neživého prostředí. Žádný živý organismus není soběstačný. Každý je závislý na ostatních živoucích organismech a na neživém prostředí. Živočichové a rostliny, kteří existují ve vzájemném soužití, tvoří určité komunity. Jejich životní aktivity se navzájem ovlivňují a podporují. Například - rostlinstvo poskytuje základní potravu pro pozemskou zvířenu. Rostliny jsou schopny přeměňovat světelnou, sluneční energii na skladnou chemickou za použití kysličníku uhličitého, který rostliny potřebují k životu a naopak - rostliny uvolňují kyslík a ten je nezbytný k životu člověka a všech živočišných organismů. Tyto složité a přesně vyvážené vztahy mezi rostlinstvem a živočichy prý vznikly jakýmsi evolučním hemžením za miliony let. Člověk se jen může divit, co všechno muselo takový vývoj přežít, aby evolučně dosáhlo tak komplexní chemickou rovnováhu!?

Existují dvě odvětví ekologie - čistá čili naturální a aplikovaná. Naturální ekologie pojednává o životním prostředí bez zásahu člověka, zabývá se studiem života, který nebyl ovlivněn lidskou intervencí. V dnešní době je tato studie poměrně složitá, jelikož skutečných panenských oblastí existuje jen velmi málo.

Stejným způsobem se ekologové věnují i současnému stavu - jak živočichové a rostliny žijí, jaké struktury mají změny v populacích, atd. To je již obor aplikované ekologie. Ta se snaží řešit mnohem specifičtější problémy jako například - jak zabránit či napravit znečištění; zabývá se chorobami hmyzu a rostlin, celosvětovým potravinářským problémem či populační kontrolou divoké zvěře a ochranou ohrožených druhů.

Podívejme se nyní na člověka. Ten není jediným účelem a vrcholem přírodního dění. Jaké je jeho pravé poslání a role ve světě, jež ho obklopuje? Odpovědi na tyto otázky mají obrovský význam pro etiku ekologie. Hovoří Písmo o něčem podobném? Podívejme se co říká Bible o člověku, stvoření a životním prostředí.

Člověk byl stvořen jako poslední z živých tvorů z již existujících prvků - z prachu země. Člověk byl korunou Božího stvoření a měl mít vládu nad všemi ostatními formami života, protože byl stvořen dle Božího obrazu. To znamená, že jen člověk měl a může mít unikátní duchovní vztah s Bohem. Adam a Eva byli Bohem ustanoveni pouze jako manažeři, vyslanci na zemi. Ti nestvořili sami sebe ani zahradu Eden. Bůh učinil všechen předexistenční materiál a zákony, podle nichž vše vešlo v existenci. Žalm 24. uvádí:

• Hospodinova je země, se vším co je na ní.

Člověk sám o sobě nemá Boží podstatu. Dočasně přebývá v pozemském, materiálním těle, které je pomíjivé a závislé na zemi a ostatních živých organismech. Lidská stvořená podstata a závislost je zdůrazněna nebezpečím kontaminace. Vláda člověka má být vykonávána se zodpovědností a pokorou vůči Bohu. Skrze celé Písmo je Božím modelem vlády služba dosahující svého vrcholu v samotném Ježíši Kristu. Máme mít mysl Kristovu, který:

• Byl způsobem bytí roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil a v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Filipenským 2:6-8)

Častá kritika křesťanského vlivu na kulturu napovídá, že jsme často ignorovali aplikaci Kristovy mysli v našem vztahu k životnímu prostředí. Současná ekologická krize nevyrůstá z kořenů křesťanství, ale z neukázněnosti nás všech, z hříchů křesťanů i nekřesťanů. "Léčka služebnictví spočívá v tom, že služebník zapomíná, že není králem", uvádí Earen Feld. To je přesně to, co se děje. Ježíš nám dal dokonalé podobenství o vinici a jejích správcích, kteří zapomněli, že nejsou vlastníci.

Díky pádu člověka jsme se stali egoisty, ziskuchtivými vykořisťovateli přírody, ničiteli života i mučiteli člověka. Zapomněli jsme na svou roli hospodářů a služebníků. To je právě to, na co většina ekologů zapomíná a Boží záměry ignoruje a nepřijímá. Vidíme marné snahy na nesprávném místě. Pravá podstata problému je pro evolucionisty nesmyslná. Navíc, většina aktivistů a vědců biovědy jsou evolucionisté.

Málokdo poukazuje na to, že příroda sama produkuje znečišťující látky. Dr. Carleton ve své studii uvádí: "Světové bažiny vypouštějí ročně tolik plynů, kolik všechny továrny a automobily na světě... Zatímco člověkem vyprodukovaný monoxid uhlíku tvoří 270 milionů tun ročního znečištění způsobeného člověkem, tlející hmota bažin, rýžových polí, lesů a ostatních přírodních zdrojů představuje desetkrát větší zamoření, ročně asi 3 miliardy tun!"

Proteinový metabolismus hromadného chovu dobytka uvolňuje tak obrovské množství dusíkatých látek, že i ty představují vážné ohrožení životního prostředí. Také sopky mohou produkovat obrovské množství škodlivých plynů, popílku a dokonce i radioaktivní materiál. Příroda vůbec není vůči sama sobě neškodná. O nebezpečí a existenci ozónových děr se učí i malé děti. Existuje zde však podstatný rozdíl mezi zamořením přirozeným a umělým. Přírodní polutanty (znečišťující látky) jsou totiž schopny recyklace a postupně se rozpadávají či přeměňují. Lidské produkty jsou často novými konfiguracemi hmoty, které nelze rozložit přirozenou cestou. Zamořují zemi a zůstávají prakticky nezničitelné.

Znečištění životního prostředí člověkem není nový problém. Již průmyslová revoluce na přelomu 16. a 17. století umožnila člověku využívat naakumulovanou energii v uhlí a ropě, začala produkovat vedlejší škodlivé splodiny. Země, jako dokonalá chemická laboratoř, je sama schopna se zbavovat znečištění, má vestavěné čističe a schopnost napravovat přírodní kontaminaci, avšak lidská aktivita nabyla příliš rychlého tempa a to v takovém měřítku, že přírodní procesy nestačí likvidovat škodliviny. A tak zkáza životního prostředí pokračuje a narůstá.

Jak a proč jsme se vůbec dostali do takové svízelné situace? Jaké jsou kořeny příčin ekologické krize? Existují asi čtyři základní zdroje ekologických problémů člověka. Všechny mají filosoficko morální povahu:

1) Opomíjení účinků aktivit. Kdo před padesáti lety věděl, že skvělý nehořlavý azbest, používaný téměř všude, bude vážnou příčinou výskytu rakoviny. Tato neznalost je částečně způsobena omezením schopnosti lidského poznání, ale především ztrátou přístupu k Boží moudrosti a vedení následkem lidského pádu.

2) Materiální chtivost. Dobro je definováno v dimenzi jako zboží nebo pamlsek. Člověk je stižen chamtivostí a materialismem, chybí mu ohleduplnost k ostatním. Rané období industrializace ilustruje, jak honba za materiálem učinila oběti z člověka i životního prostředí.

3) Naivní optimistický expanzionalismus. Tento postoj znamenal asi toto: Existuje spousta volného prostoru, svět je dostatečně odolný, aby ho mohl člověk využívat, aniž by myslel na obnovení vyrabovaného... To bylo učení pokroku 19. století, posíleno vlivem evolucionistického myšlení.

4) Zkreslení, nepochopení role člověka ve vztahu k Božímu stvoření, tak jak o tom hovoří Bible. A nyní se obracíme k Božímu mandátu pro člověka, aby si podmanil zemi a naplnil ji, po strašlivém soudu v podobě katastrofické potopy. Mějme na paměti, že v té době byla země pustinou bez živočišného života. Toto vybídnutí, či přikázání, mělo tedy svůj smysl, ale rozhodně neznamenalo, aby člověk zemi zneužíval. Moderní ekologové, vychováni evoluční tradicí a ignorující biblickou zprávu, však vůbec nepochopili a překroutili Písmo stejně jako historii církve, aby mohli svalit vinu za současné ekologické těžkosti na křesťanství.

Faktem je, že každá lidská činnost má určitý negativní vliv na svět a zemi. Každý živočich žije na úkor svého prostředí a ostatních jedinců. Živoucí svět je organizován podle pravidelných cyklů, které jsou delikátně vyváženy a podrobeny druhému termodynamickému zákonu, který říká, že se vše opotřebovává a degraduje. Jakákoliv forma lidského pokroku - a zde bychom měli pečlivě zvážit, co skutečně pokrok je - vyžaduje změny v původním ekosystému tak, že se stane něčemu škodlivá. To je právě cena lidské civilizace, která je pod Božím prokletím. Jednoduše řečeno - člověk nedostane nic zdarma, pokud se týká jeho vztahu k zemi. Ochránci životního prostředí, kteří žalostně upozorňují na znečištění a naše současné ekologické problémy, by si měli uvědomit, že i šunka s vejci k snídani něco stojí. Krmivo pro slepice neroste na silnicích, po kterých jezdí a většina z nich není ochotna vyměnit auta s plnou nádrží benzínu za kolečkové brusle. Bota viny za problémy lidstva padne stejně na nohu ekologa evolucionisty jako na nohu křesťana. Byla to právě evolucionistická etika o přežití nejschopnějších, která ospravedlňovala svědomí průmyslových vykořisťovatelů 19. století. Mohli tak deklamovat Písmo jako obhajobu svých činů, ale jejich motiv a inspirace, právo silnějších, pocházely od Charlese Darwina. Evoluce opět hraje jednu z hlavních rolí, tentokrát jako hybná páka bezuzdného chování a morálky člověka, který odmítl své omezení služebníka, začal jednat jako tvůrce a pán všeho. Opět se vzpírá Bohu a diví se, že za to ponese následky.

Dnešní ekologové, ochránci přírody si vůbec neuvědomují, že bojují proti důsledkům a ne příčině, což je boj naivní a nepříliš efektivní. Navíc nemá v daném případě konečnou platnost. Jásají nad vyřešením dílčích ekologických katastrof, ale neuvědomují si, že jejich příčina - člověk - zůstává nezměněn. Stejná příčina způsobí tutéž či ještě větší katastrofu, ač třeba na jiném místě. Ve snaze zachránit anonymní lidstvo zapomínají, že jeho jednotlivé součásti, tedy lidští jedinci, čelí stále smrtonosnému nebezpečí. Horlivý boj o záchranu lidstva v ekologicko evolucionistickém pojetí je směšný. Šanci máme pouze jako individuality, ale ne tím, že budeme sbírat papírky v parku, či odstavíme jadernou elektrárnu, čímž nechci říct, že bychom měli své životní prostředí ničit a ignorovat. Naše chování vyplývá z naší podstaty. Ta je hříšná, a tudíž i při větší či menší snaze o záchranu prostředí, a tím i sebe, nemáme tímto způsobem šanci. Nemám tím na mysli, že by ony snahy byly méněcenné, jako pracovní přínosy člověka. Se skutečnou absolutní záchranou však nemají nic společného. Bible hovoří o konci lidské existence zcela jasně. Ta může přijít okamžitě i při sebevětších snahách ekologů. Ekologický boj je v obecném pojetí z hlediska spásy a věčnosti marným bojem na nepravém místě, ať se nám to zdá jakkoli absurdní. Stejní lidé, kteří křičí: "Zachraňte velryby! Zastavte znečišťování ovzduší! Chraňme naše lesy!" a pod., kupodivu záhadně mlčí k problému potratů - tedy přímému zabíjení lidí. Angažují se v mírovém hnutí, ale jen zřídka poukazují na skutečná ohniska problémů a příčiny konfliktů. Mnohokrát vůbec neví, o co skutečně jde. Současné ekologické aktivity mají dobré cíle, pochybné metody a chybnou filosofii.

Skutečné řešení leží ve spasitelné převýchově lidské mysli i srdce, změně postojů a hodnot tak, aby materialismus byl zredukován či zastaven, aby pokrok nebyl definován jen pojmy jako je množství spotřebované energie, vyrobeného zboží a objem obchodu. V současné literatuře na téma ekologie můžeme nalézt výroky, že pokud by člověk nezasahoval do přírody, zůstala by harmonická a neporušená. Toto je pouze mýtus, pozitivistické smýšlení naprosto nepodložené realitou. Křesťané ví, že problém znečištění, kontaminace, násilí, válek, chudoby i hříchu bude vyřešen, ale ne člověkem - ekologem či vědcem. Kniha Zjevení cituje Boží slib:" Hle všechno stvořím nové. Já jsem alfa i omega."

Jaký závěr nám tedy z toho všeho plyne? Měli bychom prozíravě prohlédnout, že současné evolucionisticko-ekologické snahy jsou nejen marné, ale i scestné. Snaží se prosadit myšlenku, že člověk je pánem života i smrti, že je schopen vládnout sám sobě i zemi. To je právě ten smrtelný omyl, který se snaží proklamovat a který skutečně člověka zabíjí. Tato smrtonosná evoluční idea vyplývá ze základního nepochopení a odmítání Bible, která říká: "Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání."

Pavel Bartoš