"Všude vidím jen samou apatii. Nikdo se nestará o to, jestli to, co se káže, je pravdivé nebo nikoli. Kázání je kázání, nehledě na to, o čem je. Hlavně když je krátké." Tato slova napsal Spurgeon před více než 100 lety. Zrovna tak je však mohl napsat dnes, do naší doby. I my bychom potřebovali takového muže, který by se nebál postavit na stranu pravdy, i kdyby měl stát úplně sám. Pro Spurgeona bylo zvěstování Božího slova přímo vášní. Spurgeon naplnil kostel, ve kterém kázal a který měl kapacitu pět a půl tisíce lidí, několikrát týdně.

Jeho nekompromisní postoj ve věcech víry je pro nás všechny vzácným příkladem. Tři měsíce před svou smrtí odjel Spurgeon na Francouzskou Riviéru, aby si odpočinul. "Ten neustálý zápas mě přímo zabijí", dal se slyšet svým přátelům těsně před odjezdem. Za tři měsíce byl mrtev.

V době, kdy napsal slova, která jsem citoval, byl přesvědčen o tom, že Církev je k obsahu kázání příliš tolerantní. Kazatelé kázali všechno možné jen ne Boží slovo. Důležité bylo, aby kázání nebylo moc dlouhé a náročné pro posluchače. Spurgeon v tom všem viděl velké nebezpečí.

Zdá se mi, že jsme dnes svědky podobného trendu. Špatná teologie je pro mnohé přijatelnější než délka kázání. Nedělní oběd je důležitější, než nedělní společenství ve shromáždění věřících u Božího slova. Dlouhé kázání je větším prohřeškem než nebiblický výklad Božího slova. I dnešní Církev se rozhodla být Církví pragmatickou.

Co to je pragmatismus? Pragmatismus je názor, podle kterého je hodnota určena praktickými důsledky. Pragmatismus je blízký náhledu, který říká, že užitečnost je měřítkem dobra. To, co není užitečné, nemůže být dobré. Pokud svým jednáním nedosáhneme požadovaného efektu, nejsme užiteční a tedy jsme někde udělali chybu. Pragmatismus má své kořeny v Darwinismu a v sekulárním humanismu. Odmítá rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží. Pragmatismus měří pravdu užitečností. Myšlenky, které se nedají realizovat, jsou považovány za chybné.

Co je špatného na pragmatismu? Cožpak to není totéž, jako když řekneme "to dá rozum"? Není to jen takové praktické jednání? Pokud máme na mysli takové věci jako je správka špatně těsnícího kohoutku tím, že vyměníme starou podložku nebo vložku, pak ano. Když máme chřipku a vezmeme si aspirín, je to praktické, "dá to rozum". Ale když bychom chtěli uplatňovat pragmatismus v otázkách dobra a zla, pravdy a lži, kdybychom chtěli být pragmatiky v teologii a ve filosofii, brzy zjistíme, že narazíme na překážku zvěsti Božího slova. Duchovní a biblické pravdy se nedají měřit a zkoumat tím, "co jde a co nejde". My například víme z Písma, že zvěstování evangelia nepřinese vždycky pozitivní odezvu. A naopak, satanské lži a podvody často svedou lidi velice účinně na scestí. Hlas většiny ještě neznamená, že je něco pravda a zrovna tak prosperita není měřítkem věrohodnosti a pravdivosti. Pragmatismus tak, jak je praktikován mezi lidmi, nemůže být měřítkem hodnot.

A přece právě takovéto pragmatické smýšlení a jednání se dostává do Církve po celém světě. V západních zemích se stalo pravidlem měřit úspěšnost kazatele nebo církve tím, jaká je návštěvnost bohoslužeb. Když se však přistoupí na podobná měřítka, postupně dochází k opouštění zvěstování evangelia a zvěstuje se to, co je populární, přitažlivé a co zajistí velkou návštěvnost shromáždění. To je dnešní křesťanský pragmatismus. Udělat vše pro to, aby přišlo do kostela co nejvíc lidí. Křesťanská zábava nahrazuje poselství evangelia. Metodologie je důležitější než biblická teologie. Bývalo dobrým zvykem, že místní společenství věřících nebo celá církevní denominace existovaly na společném biblicko-teologickém základě. Dnes bývá daleko směrodatnější metoda nebo forma shromažďování a forma zvěstování. Naneštěstí mnozí mají zato, že to je tak dobře a správně. Jakoby známé čtyři priority prvotní Církve - apoštolské vyučování, společenství, lámání chleba a modlitba, dnešní Církvi nestačily. Aby nedošlo k omylu: nenamítám nic proti některým novým formám prezentace evangelia, jako je moderní hudba, film a divadlo, pantomima a podobně. Avšak tam, kde tyto nové formy nahrazují a přímo vytlačují zvěstování Božího slova - evangelia - tam chci protestovat! Kde je forma důležitější než obsah, nesouhlasím! Když se klade důraz na to, aby se lidé ve shromáždění dobře pobavili, namísto aby byli konfrontováni Božím slovem, odmítám! Takový novodobý křesťanský pragmatismus vidí výklad Božího slova jako něco zastaralého, jako přežitek doby, passé. Vyhlášení Božího slova se považuje za "primitivní, často urážlivé a co hlavně - neúčinné". Spíš se studují metody růstu církve, do evangelia se míchá psychologie, poradenská služba nabývá převahy nad zvěstováním evangelia. Církev se dnes víc než kdy jindy musí bránit všemožným útokům, které přicházejí nenápadně, až nepozorovaně a o to jsou nebezpečnější. Předkládám tyto úvahy k posouzení ve smyslu někdejší církve v Beroji, o které čteme v knize Skutků, že "přijali Slovo se vší dychtivostí a denně pečlivě zkoumali Písma, zdali je tomu tak" (17:11). To je mým přáním a mojí stálou modlitbou. Nechceme vyhledávat konflikty. Ale musíme se postavit za pravdu, musíme stát za svým přesvědčením tam, kde jsme si jisti, že stojíme na Písmu. Soudobý křesťanský pragmatismus je dnes stejně nebezpečný jako byl modernismus před 100 lety. Hlavní charakteristikou modernismu byl teologický liberalismus, který hlásal, že se Boží slovo musí podrobit "vyšší kritice". Jinými slovy, člověk měl rozhodovat o tom, co je Boží slovo a co není. Teolog nebo kazatel určoval podle svých vlastních představ, co se má brát jako Boží výrok a co nikoli. Hlavním měřítkem bylo tehdy sjednocovací úsilí mezi denominacemi, známé jako "ekume- nické hnutí". Ekumenie neznamenala spolupráci mezi církvemi, nýbrž sjednocování církví za cenu úžasných kompromisů. Čisté učení Božího slova bylo považováno za něco vedlejšího, nedůležitého. Hlásala se tolerance a láska na úkor pravdy. Modernismus pronikl do mnoha církví a poslal je do hrobu. Jen pomalu se některé z nich vzpamatovávají a za cenu oddělení od vlastních denominačních svazků se vracejí k pravdě Božího slova.

Žijeme v době úžasných a rychlých změn v oblasti vědy a techniky, světové politiky, vzdělání. Každých pět let se zdvojnásobují informace! Mnozí křesťané mají zato, že díky těmto změnám musí nutně dojít ke změnám v Církvi. Cítíme se ohroženi nepřátelským světem a rádi bychom se spojili za každou cenu, abychom ve světě obstáli.

Písmo nás důrazně varuje, abychom se nedali vyvést z míry tím, co vidíme ve světě kolem sebe. Abychom nespoléhali víc na vlastní moudrost než na výroky Boží. Abychom se nedali svést účinnými metodami na úkor zvěsti evangelia. Nemůžeme se kamarádit se světem, aniž bychom se stali nepřáteli Božími. Apoštol Jakub píše:

• Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. (Jakub 4:4)

Apoštol Jan píše takto:

• Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm láska Otcova. (1. Jan 2:15)

A starozákonní prorok Izajáš se nechává slyšet takto:

• Běda těm, kdo ... na koně spoléhají, doufají ve vozy, že je jich mnoho, v jízdu, že je velmi zdatná; ale ke Svatému Izraele nevzhlížejí, nedotazují se Hospodina. (31:1)

Známý kazatel a znalec Písma, Martyn Lloyd-Jones napsal: "Náš Pán přitahoval hříšníky proto, že byl jiný než ostatní. Cítili se k Němu přitahováni proto, že si byli vědomi jeho odlišnosti od druhých. Musíme si uvědomit, že svět od nás očekává, že budeme jiní. Takže názor, podle kterého máme získávat lidi pro víru tím, že jim ukážeme, že jsme jako oni, je teologicky a psychologicky veliký omyl."

Přizpůsobovat se světskému způsobu života ve jménu "evangelizace" je obrovský omyl. Svět přímo očekává, že jako věřící budeme jiní! O světskosti se dnes mnoho nemluví, a ani se nesetkávám se snahou světskost nějak definovat, natož identifikovat. To slovo samo o sobě nám dnes zní už velice cize. Světskost je hřích, který se projevuje tím, že se ve svém každodenním životě podřizujeme hodnotám tohoto světa. Apoštol Jan píše:

• Neboť všechno, co je ve světě - žádost těla, žádost očí a prázdná chlouba života - není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho žádost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věčnost. (1. Jan 2:16-17)

Navzdory tomuto zřetelnému slovu, které nám Bůh předává ústy jednoho z apoštolů, vidíme v Církvi programy, které výrazně "nahrávají" tělesným žádostem a lidské pýše. Aby si získaly popularitu světa, uchylují se církve k nejrůznějším "inovacím" (novotám), které mají zajistit, aby bohoslužba nebyla "nudná", aby se návštěvníci "cítili dobře" a aby si ze shromáždění "něco odnesli". V USA, kde žiji už několik let, takové "inovace" dělají z kazatele a dalších "účinkujících" divadelní profesionály - kteří jsou za to dobře zaplaceni - a ze shromážděných se stávají diváci. Návštěvnost takových "bohoslužeb" je od tří tisíc výše. Čím více návštěvníků, tím větší příjmy ve formě "dobrovolných sbírek". To je křesťanský pragmatismus ve své nejhrubší podobě!

A co je na tom to nejhorší je názor, podle kterého prý už jinak ani nemůžeme získat tento svět pro Krista! Jestli se návštěvníci ze světa "necítí dobře", když se "jen káže Boží slovo" a jestli o kázání nestojí, musíme jim prý nabídnout to, o co mají zájem. Některé obrovské sbory konají pravidelné sociologické průzkumy, aby si ověřily, co od nich nevěřící z jejich okolí očekávají, co je přiměje k tomu, aby přišli do kostela.

Takže cílem veškerého snažení se stává vysoká návštěvnost kostelů a modliteben a "přijatelnost" ze strany světa. Kázání Božího slova a konfrontace s hříchem se považují za něco zastaralého a vysoce nepraktického. Proč? Protože přece takové věci lidi spíš odpuzují, než aby je přitahovaly! Prosazuje se názor, podle kterého se Ježíš Kristus musí udělat pro lidi "lépe stravitelným" a více "přitažlivým".

Takové smýšlení a jednání je projevem církevního "marketingu" a stojí v přímém protikladu k poslání Církve na tomto světě. Evangelizace nevyžaduje prodavače, nýbrž proroky! Boží slovo a JEN Boží slovo stojí u kolébky nového stvoření, kterým se člověk stává vírou v Ježíše Krista, jak nám připomíná apoštol Petr, když píše:

• Vždyť jste se znovu narodili ne z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a na věčnost zůstávající slovo Boží. (1. Petr 1:23)

Prosím, aby nedošlo k nedorozumění. V žádném případě se tu nestavím proti jakékoli inovaci. Chápu a přijímám skutečnost, že způsoby shromažďování a bohoslužeb jsou ve stálém pohybu. Kdyby se dostal někdejší návštěvník Husových shromáždění mezi nás a byl svědkem našich bohoslužeb, byl by pořádně šokován: hudbou, oblečením, pohodlnými sedadly, mikrofonem a jinými věcmi. Sám Spurgeon by se asi ohradil proti varhanní hudbě. Jsem zásadně pro to, aby shromáždění Církve bylo živé a aby se ve shromáždění ponechala volnost projevu v mezích Písma. Také nejsem svázán jen určitým způsobem nebo stylem shromažďování. Každá církev může mít svou vlastní "liturgii" a pokud nedochází ke konfliktu s učením Bible, všechno je v pořádku. Ani si nemyslím, že to, čemu já dávám osobně přednost, by bylo nutně to nejlepší. Nejsem pro to, abychom usilovali o "nějaký jednotný styl" shromáždění.

Moje námitky se týkají názorů a jednání, které v Církvi odsouvají Boha a Jeho slovo na vedlejší kolej. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že není správné povyšovat "křesťanskou zábavu" nad kázání Božího slova. Stavím se na odpor proti těm, kdo si myslí, že přizpůsobování se způsobům tohoto světa přinese v evangelizaci lepší výsledky než zvěstování evangelia.

"Nestydím se za evangelium ..." píše apoštol Pavel. Naneštěstí, mnoho věřících lidí se za evangelium skutečně stydí a jejich postoj se odráží v celé Církvi a její činnost ve společnosti.

Miluje Boha ten muž, který se dívá na Ježíše s trnovou korunou zatímco sám touží po věnci slávy? Má snad Ježíš dojít trůnu cestou kříže, zatímco nás ponesou rozjásané davy na ramenou? Nebuďme ve svých představách tak bláhoví! Spočítej náklady a jestli nestačíš na cenu, kterou je nutné zaplatit, vrať se ke svému poli, do své dílny, ke svému zboží a hleď, abys z nich co nejvíc vytěžil. Musím ti však pošeptat něco do ucha: "Co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale jeho duše utrpí škodu?"

To je citát ze Spurgeonova kázání prosloveného 5. února 1888 v Londýně. Spurgeon strávil poslední 4 roky svého života zápasem proti trendům ranného modernismu, v němž viděl nebezpečí pro biblické křesťanství. Tento dnes už legendární anglický baptistický kazatel důrazně varoval před odklonem od historických pozic biblického křesťanství. Biblická pravda je jako vrchol vysoké, strmé hory, jejíž svahy jsou nesmírně kluzké, tvrdil Spurgeon. Jeden krok vedle a už se vezeš dolů. Jak jednou církev nebo jednotlivec šlápnou vedle a dostanou se na kluzkou stráň, zemská přitažlivost a setrvačnost se postarají o ostatní. Cesta nazpět je nesmírně obtížná a vede jedině přes duchovní obrodu, duchovní probuzení.

Sto let po Spurgeonovi se mi zdá, že se dějiny opakují. Spurgeon varoval před falešným učením a světskostí. Tyto dvě veličiny jdou vždycky ruku v ruce. Falešné učení a světskost. Světskost však vede. Zesvětštění je otázkou formy, metody, způsobu zvěstování evangelia. Teologické odpadlictví pak přirozeně následuje. Tehdy jako dnes. Jen v extrémních případech bychom mohli obvinit své spoluvěřící ze záměrného podkopávání biblického učení. Většina z nich jsou upřímnými věřícími lidmi, kterým se jedná o zvěstování evangelia tomuto nemocnému světu. Upřímnost a dobrá vůle tu však nestačí. Právě z nich vyrůstá křesťanský pragmatismus. A křesťanský pragmatismus vyvolává zesvětštění, které může způsobit katastrofu stejně dalekosáhlou jako byla ta, před kterou varoval tak důrazně Charles Spurgeon.

Dnešní způsob práce v církvích v naší zemi je pod narůstajícím vlivem amerického stylu, který je typický pro společnost ovládanou tržním hospodářstvím. Proto chceme varovat před těmito vlivy, které jsou naprosto přirozeným doprovodem vzniku volného tržního hospodářství. Najednou se prostě začne uvažovat "tržně" i v práci Církve, ve službě evangelia, ke škodě díla Božího.

Uvažování probíhá asi takto: Církev soutěží se světem. Svět ví velmi dobře, jak si získat pozornost a náklonnost širokých vrstev obyvatelstva. Církev, naproti tomu, je značně "zaostalá" ve způsobu, jak "prodat" svůj "výrobek", totiž evangelium. Evangelizace se stává otázkou "marketingu", to znamená, že Církev musí identifikovat a získávat "světský trh" podobně jako kterýkoli jiný podnik vydělávající prodejem svých výrobků. Co je hlavním cílem dobrého a účinného "proniknutí na trh" ve světě podnikání? Hlavním cílem je, aby byli jak podnikatel (výrobce) tak spotřebitel spokojeni. Z toho logicky vyplývá, že všechno, co nepřináší spotřebiteli uspokojení - zákazník je Pánem! - musí jít stranou. Kázání biblického evangelia, které obsahuje učení o hříchu, spravedlnosti, pokání, soudu, je příliš konfrontační na to, aby "uspokojovalo". Takže Církev se má učit jak předkládat pravdu tak, aby uspokojila nebo dokonce i pobavila.

Jeden ze zastánců tohoto přístupu k evangelizaci napsal: "Mám zato, že Církev se musí orientovat tržním směrem, pokud chceme přispět k duchovnímu zdraví našeho národa ..., hlavním problémem Církve žijící uprostřed tržního hospodářství je, že se neorientuje dostatečně tržním způsobem na okolní svět".

Zdá se nám to všechno správné, chytré a logické - ale není to biblické! Takovéto uvažování vede na scestí, na skluzavku, po které se jede jenom dolů. Není pochyb o tom, že ve Spojených státech amerických a v mnoha dalších zemích ovlivněných těmito trendy se tržní orientace Církve stala měřítkem pravdy. Ty prvky evangelia, které se nehodí do reklamního stylu, se prostě vynechávají. Urážka kříže mizí. Negativní výroky o hříchu a soudu nemají v takovém přístupu místo. Uspokojení spotřebitele si diktuje, aby nebyla příčka spravedlnosti nasazena příliš vysoko. Evangelium je tak systematicky ochuzováno a rozmělňováno. Stává se evangeliem lidským, evangeliem jiným a jako takové ztrácí svou moc.

• Nestyď se tedy za svědectví našeho Pána ani za mne, jeho vězně, nýbrž spolu se mnou snášej útrapy pro evangelium ... (2. Tim. 1:8)

- Evangelium: Ota Vožeh, TWR -