V Indonésii jsou pro nás misionáři běžnou záležitostí a mnozí z nich jsou našimi blízkými kamarády. Snad každá náboženská denominace, organizace má své zástupce roztroušené po všech ostrovech Indonézského kolosu. Misionářský rozpočet jenom v Indonésii přesahuje tři miliony dolarů ročně. My však v Indonésii nejsme jako misonáři a ani jediný cent z tohoto rozpočtu, ani jiného rozpočtu, nás nepodporuje. Americký rozpočet na misionářskou práci v zahraničí představuje 1.3 miliardy dolarů, tedy 5 dolarů na každého Američana a to mluvíme pouze o mimoamerickém misionářském rozpočtu.

Indonézská vláda misionáře do nedávna trpěla bez velkých výhrad, ale poslední dobou zamotala hlavu většině misionářských organizací. Misionáři, kteří ztrávili v Indonésii víc než deset let aktivní služby, nedostanou prodloužení víz. Metody a způsob misionářské práce se však mění a někteří noví misionáři přicházejí s "požehnáním" ministerstva školství, místo ministerstva náboženství. Přicházejí jako učitelé angličtiny a ještě lepší koncept je tzv. "tent makers" (výrobci stanů). Tak jako se apoštol Pavel živil výrobou stanů během své misionářské služby, tak dobrovolní křesťané profesionálních povolání přicházejí za zaměstnáním a zanechávají za sebou křesťanské svědectví. Dokonce i v Číně, vláda křesťanské profesionály vítala a dávala jim dokonce přednost. Jejich životní styl, rodinné zázemí, osobní a především pracovní morálka je často na daleko vyšší úrovni, než světských profesionálů. Obvykle nemají rodinné problémy, nepropadají alkoholismu, drogám, nevyhledávají místní ženy, nezanechávají nemanželské děti. Jsou vyrovnaní a pracovně produktivnější.

Zůčastnila jsem se "inspekční cesty", abychom nahlédli do práce misionářů, které naše jakartské shromáždění podporuje. Nemám k tomu profesionální kvalifikaci, ale naše pověst samorostlých misionářů mě k tomu v očích ostatních kvalifikovala a oprávnila. Z Jakarty jsme letěli do Surabaye. Tam nás čekala mladá slečna doktorka, která právě praktikovala v baptistické nemocnici. Ze Surabaye jsme jeli další dvě a půl hodiny autem do Kediri. Provoz na silnicích byl sále "živý." Téměř žádná osobní auta, ale o to víc náklaďáků, autobusů, kol, motocyklů a vlasy se nám ježily hrůzou, koho v tom mumraji převálcují.

První den jsme ztrávili v nemocnici a okolí. Viděli jsme práci pěti amerických lékařů. Mezi nimi je dětský lékař, specialista na rakovinu, chirurg a zbývající praktikují všeobecnou medicínu. Sestřičky a ostatní personál nemocnice je indonézský. Nemocnice vychovává a trénuje vlastní personál. Mají vždy tolik studentů, kolik jich mohou zaměstnat. Kromě nemocničního personálu připravují porodní asistentky, protože víc než 90% dětí se rodí po domácku a tradiční porodnické praktiky jsou často hrůzostrašné. Pupeční šňůru uříznou štěpinou bambusu "sterilizovanou" kravským hnojem a pod. Dětská i mateřská úmrtnost je na venkově vysoká.

Nemocnice má kapacitu 150 lůžek, porodnické oddělení, dětské oddělení, oddělení pro muže a pro ženy. Porodnické oddělení má deset inkubátorů i ultrazvukový přístroj na vyšetření těhotných maminek. Dobře vybavená laboratoř trpí nedostatkem potřebných chemikálií. Rentgenové oddělení je plně funknčí a rentgenové snímky se suší na verandě na sušáku na prádlo. Oddělení intenzivní péče je vybavené perfektně a je stále plné. Esteticky se nedá srovnávat s moderní nemocnicí v Jakartě, kde jsem ztrávila několik týdnů návštěvami a dohledem na pacienta v bezvědomí, který ležel měsíc v intenzivní péči. Co do péče a vybavení se vyrovná i předčí jakartskou nemocnici. Místní personál je laskavý, příjemný, ale chybí jim pocit zodpovědnosti. Pacienta si v Jakartě musí člověk hlídat sám. Výměna lahví s výživou i dohled na všechny rourky a jehly, které jsou do pacienta napíchány zůstává na rodině.

Nemocniční komplex se skládá z několika samostatných budov a oddělení, které jsou spojeny zastřešenými betonovými chodníky. Je to jediná nemocnice v širokém okolí a slouží 45 tisícům domorodých pacientů. Nemocnice má 320 zaměstnanců. Služeb používají i expatrioti mimo Jakartu, protože ani v Jakartě není lepší zdravotní péče. Z Jakarty létají cizinci do Singapuru, což trvá dvě hodiny a dostat se do Kediri je záležitost na celý den. Zdravotní středisko kam přicházejí pacienti na vyšetření mi trochu připomínalo trochu menší a ne tak bytelné koňské stáje. Malé podlouhlé kamrlíky, židle a stůl, stolní větrník patří k vybavení vyšetřovny. Větrník tam je pro lékaře, protože domácí lidé zabední každou škvírku. Nemají rádi průvan. Zdravotní personál pacienta připraví pro vyšetření. Váha, teplota, krevní tlak a všechny potřebné testy jsou udělány před příchodem lékaře. Obyčejně mají služby dva. Ostatní jsou mezi pacienty v nemocnici nebo na operačním sále. Každý den dva lékaři vyšetří 300 400 pacientů. Nevím jak to dělají a především kde berou sílu, ale jak potvrdil další misionář, který má na starosti technický chod baptistických nemocnic, které jsou roztroušeny i po jiných ostrovech, mají pomoc Shora. Kromě lékařů a zdravotního personálu má nemocnice také několik domorodých kaplanů, kteří pečují o duchovní potřeby pacientů. Po letech služby baptistické nemocnice vzniklo v Kediri několik křesťanských sborů.

Vedení nemocnice si právě lámalo hlavu, jak si poradit s nařízením, že musí celou nemocnici předrátovat ze 110V na 220V. Odhad ceny tohoto špásu je přes 200,000 dolarů. Jak to udělat, aby se nenarušil chod nemocnice a co s veškerým technickým a laboratorním vybavením? To je jen jeden z dalších příkladů, jak může být práce misionářů ztížena. Stačí obyčejné úřední, naprosto zbytečné nařízení a nemocnice je mimo provoz. Je to smutné, ale nemocnice, kterou převezme stát a obsadí místními lékaři brzy zkrachuje. Jednotliví lékaři si stěžují, že jim misionáři berou pacienty. Když jsou jejich hlasy vyslyšeny, není ani nemocnice a pacienti ztratí zdravotní péči, která je v podstatě nic nestojí. To, že budou trpět vlastní lidé nikomu starosti nezpůsobuje. Vydávají se nařízení a ruší se víza i misionářským lékařům.

Chod nemocnice je uzavřený koloběh. Má vlastní personál na údržbu, v kuchyni, pradleny, švadleny na uniformy a prostěradla si šijí také sami. Vyrábí berle, hole, opěrné aparatury i rakve. Těch nepotřebují moc, ne že by umíralo málo pacientů, ale muslimové pohřbívají tělo zabalené pouze do plátna. V Indonésii umírá mnoho lidí zbytečně, protože přicházejí hledat lékařskou péči příliš pozdě. Každým rokem během dešťové sezony propuká komáří pohroma, horečka Dengue. Přestože se opakuje každoročně, neznalost a nevědomost lidí je zodpovědná za velké množství úmrtí, především dětí, které nedostanou pomoc včas. Dengue bylo převzato z jazyka swahili "ki denga pepo", křeče způsobené zlým duchem. Někdy se také této chorobě říká horečka, která způsobuje lámání kostí. Kromě nesnesitelných bolestí a vysoké horečky tento komár způsobuje i vnitřní krvácení. Zdrojem nákazy je vlastně člověk. Samičky komárů přenášejí virus z nakažených pacientů. V nemocnici jsou pacienti odděleni od světa sítěmi proti moskytům a jen dostatek kapalin s minerály a umělá výživa skrze žíly udrží pacienta při životě. V domácím ošetřování obyčejně stačí pití tekutin s elektrolytem. Sáček minerálů, které se ve vodě rozmíchají, zachraňuje životy. Žádný jiný lék není třeba a ani nepomůže.

V Kediri je kromě nemocnice ohromný zaměstnavatel, kde 45,000 zaměstnanců vyrábí cigarety. Ne že by neexistovala mechanizace, ale Indonésie má tolik lidí, že se dělá vše ručně, jen aby byli lidé zaměstnaní. Po skončení pracovní doby vyrazí tisíce cyklistů na kolech a ostatní doprava se zastaví. Indonézský sen vystihuje nejlépe reklama na cigarety. Muž fešák, střední věk, možná stříbrný vlas, veliký zlatý prsten a ještě větší zlaté hodinky značky Rolex, samozřejmě odpovídající kvádro, mladá elegantní žena a nezbytná cigaretka. Ta cigaretka je jedinou skutečností snu. A jeho následky? Kouří kde kdo. Děti prodávají cigarety na každém rohu, obyčejně po jedné. Kouří i ti nejchudší a často dají přednost cigaretě před miskou rýže. Bohatí kouří samozřejmě ty nejdražší importované cigarety, podle toho se pozná společenský status. Mnoho Indonézanů věří, že kouření bystří rozum.

Z Kediri jsme se vrátili zpět do Surabaye. Byli jsme se podívat na stavbu nového kostelíka. Část cesty jsme absolvovali autem, zbytek pěšky chodníčkem skrze zalidněné vesničky. Množství dětí radostně pištělo a vítalo nás křikem: mami, mami, mami. To platilo především paní misionářce, která nás doprovázela. Uprostřed ničeho a pěkně daleko od silnice byl rozestavěný kostel, užitková budova. Hrstka křesťanů staví společně s místním stavitelem, který stavbu financuje z největší části sám. Zatím prostavěli tři miliony rupií, což je asi dva tisíce amerických dolarů. Pro domácí lidičky je to nepředstavitelná suma peněz nebo mnohaletý výdělek. Pan stavitel zářil štěstím a stavba i v nedokončeném stavu slouží. Hrstka věřících má tak malý příjem, že sami nemohou zvládnout ani stavbu, ani aby vydržovali pastora. Naše shromáždění jim rádo pomůže.

Let ze Surabaye do Jogjakarty patří k nezapomenutelným zážitkům. Odlétali jsme v dešti a asi za 15 minut jsme vletěli do pořádné bouřky. Letěli jsme malým anglickým Falkerem s vrtulemi. Bylo nás asi 50 cestujícíh, většina domorodých, několik německých turistů od Dr. po odkvetlou bohémskou mládež. V letadle nastal tanec, co nebylo připoutané bylo ve vzduchu. Nastalo kvílení, blednutí, sáčky pro případ nevolnosti byly v hojném používání. Jedna z našich spolucestovatelek plnila jeden za druhým. Další přezpívala všechny kostelní písně ke kterým si pamatovala slova. Když skončila, přišel na ní klaustrofobický záchvat a musely jsme si vyměnit sedadla. Chudák úplně ztuhla, seděla zbytek cesty v agonii s nepřítomnýma očima. Posunula jsem se o jednu řadu dopředu a škvírou mezi sedadly se na mě upřely vytřeštěné oči další chudinky a tak jsem jí začala lámanou indonézštinou utěšovat, ať se nebojí, že jsme v rukou Pána Boha. Potom už zbytek cesty kvílela Terima kasih Tuhan, Terima kasih Tuhan. Děkuji Pane Bože, děkuji.

Dále se v bibli dočteme:

• Kdyby se dotkl čehokoli, co je znečištěno mrtvým, nebo měl výron semene, nebo by se někdo dotkl jakékoliv havěti, jež by ho znečistila, ...zdechlinu nebo něco rozsápaného nebude jíst, aby se tím neznečistil (nenakazil).

Každý, kdo se dotkl mrtvého, každý kdo se dotkl vředů, hnisu, pohlavních výtoků si musí vyprat a usušit šaty a celý se umyje tekoucí pramenitou vodou.

Ještě před sto lety lékaři, kteří pitvali mrtvoly také ošetřovali rodičky aniž by si umyli ruce. Úmrtnost rodiček byla úděsná. Každá šestá žena v nemocničním ošetření zemřela. Základní hygienické zásady se nedodržují do dnešního dne. V zemích třetího světa, umírají lidé v nevědomosti o nejzákladnějších hygienických potřebách.

- kas -