Sumatra
Indonézská Pančasila respektuje svátky všech náboženství a tak jsme vyrazili v den nanebevstoupení Mohameda na Sumatru. Letěli jsme do hlavního města Medanu s přáním vidět jezero Toba. Medan má plno starých solidních budov, pozůstatky holandské kolonizace. Nemá supermoderní budovy ani mrakodrapy, ale také nemá kolonie, lidská mraveniště bez sebemenších hygienických zařízení tak viditelné, jako je tomu v Jakartě. Město je skromné a nemá nic otřesně odpudivého. Jen ovzduší je zamořené výfuky detonačních motorků, které jsou přimontované k trochu bytelnějším bicyklům se sajdkárami. Kolik cestujících a nákladů tento dopravní prostředek zvládne nechám vaší představivosti.

V Medanu žije hodně Číňanů a ač tam žijí po generace, nesplynuli a nesplynou s domorodým obyvatelstvem. Na Sumatře žijí Batáci, kteří jsou známí svou přímostí a divokou povahou. Rozhodně se nedívají ze slušnosti do vlastního podpaží, a že by byli stydliví nebo zdrženliví, to se také nedá říct.

Přestože byl muslimský svátek, scházely se čínské budhistické rodiny jako na Dušičky u hrobů svých mrtvých. Medan má lány čínských hřbitovů a tvrzení, že Číňané jsou bohatí, potvrzovalo množství velkých a nákladných hrobek. Hrobky jsou podkovovitých tvarů, betonová obruba je víc než metr vysoká, vyplněná hlínou. Kolem hrobů bylo živo. Z aut lidé vynášeli veliké krabice, pytle plastikových tretek, všelijaké špejle, čmudítka, papírky různých barev a na hrobech dělali malé ohníčky. To prý spalovali hříchy. Hříchy se napíší na papírek a ten shoří. Některé ohně byly větší a mizely v nich bedny "dokladů." Asi je praktičtější a rychlejší spálit celou evidenci. Ošklivé hříchy píší vlastní krví z naříznutého jazyka. Symbolicky, ale i ve skutečnosti jazyk je zlý. Už to, že si člověk uvědomí a přizná hříšnost je z lidského hlediska velký pokrok. I bible říká, že hříchy i hříšníci shoří, ale za jiných okolností. Princip je podobný, jenom nedokončený. Jaký klam vyměnit Kristovo odpuštění za hořící papírky vlastní krví psaných hříchů. Krev z našeho jazyka nás neočistí, ale Kristova krev nás věřící již očistila. Hřích i hříšníci musí shořet. Krev je nutná k očistě, ale ne naše a ne na hříšných papírcích. Každý má na vybranou, buď půjde úzkou Boží cestou, nebo půjde cestou lidskou, která je široká a mnozí po ní jdou do věčné záhuby.

Prohlédli jsme si vydařený budhistický chrám. Veliký, okázalý a uvnitř bylo mnoho různých kombinací bubáků. Svaté trojice, pětice, uprostřed černý nebo červený "čert." Když byl uprostřed žlutý a skoro normální bůh, pak měl rohaté společníky s vyplazeným jazykem. Kolem dokola svítily svíčky, čmudily čmudítka a špejličky. Některé svíce byly velikosti telefonního sloupu, krásně zdobené a na nádvoří byly speciální stojany na ohňostroje, spousta dřevěného uhlí a popela. Pro křesťana je podobnost do očí bijící a to jen dokazuje, že všechny cesty nevedou ke stejnému Bohu. Uprostřed této galerie "svatých" jsem si připadala víc jako na pekelné exkurzi, než v očekávání nebeských událostí. Odpudivou atmosféru ještě znásobila klec s hadem, který se právě svlékal z kůže. Had má v bibli svoje místo, ale ne mezi věřícími. Ne nadarmo bible říká, abychom Boha nezpodobňovali a neklaněli se žádným výtvorům lidských rukou, protože vidět, jak se lidé klaní, snaží a usilovně modlí do prázdna je smutné.

Z hadů mi běhá mráz po zádech a krokodýl, kromě jeho kůže na kabelce, nevzbuzuje příjemnější pocity. Viděli jsme krokodýlí farmy na Floridě, tam s krokodýly zápasí, ale farma na Sumatře takové senzace nepředvádí. Farma je farma a tady se krokodýli pěstují, aby se proměnili v luxusní zboží. Stovky krokodýlů líně pospává v betonových nádržích. Byli nehybní, skelné oči ztrnule otevřené, tlamy dokořán, naskládaní jeden přes druhého na vysokých hromadách. Uprostřed farmy byl velký rybník bahňák a tam byly desítky macků úctyhodných rozměrů těžké váhy, aspoň pět metrů dlouhých. Jen zlověstné ticho a žádný pohyb. Leželi jako klády stromů. Za poplatek se mohou turisté přesvědčit o jejich akceschopnosti. To stálo za to. Dvě živé kachny zaplatily životem. První ani nepřistála, když čelisti cvakly. Ani kvák, zachrupaly kosti, cvak, cvak a po kachně nezbylo ani peříčko. Za pár vteřin byla bahnitá voda opět bez pohybu, bez známky života. Druhá kachna přistála a k akci vystřelilo hned několik lovců, ale cvaknul si jenom jeden a kachna byla pryč. Takovou drtící sílu a rychlost jsme nečekali. Spadnout do takového rybníčku, nezůstala by po člověku za třicet vteřin ani teniska.

Z Medanu na Tobu se jede asi čtyři hodiny. Bylo horko a ani chlazení moc nepomohlo, nebo spíš moc nefungovalo. Tekly z nás čůrky potu. Cesta se klikatila a proplétali jsme se množstvím možných i nemožných dopravních prostředků. Medanské prdoletky se sajdkárami vystřídaly britské motocykly se sajdkárami pořádné kubatury. Pozůstatky z 2. světové války. Mohutné pérování, nazdobené, radost se podívat. Sumatra, aspoň ta severní, je plná sajdkár všech možných i nemožných tvarů a funkcí. Sajdkáry s lidským pohonem mají nejrůznější plošiny a vozí nač si člověk vzpomene. Ohromné otepi dřeva, zdi naskládaných cihel, jen drncnout a vše se rozsype. Přesunou i skříň a špeditér šlape naslepo aniž by skrz skříň viděl kam jede, nebo spíš co a kdo je před ním. Až se jeden diví, že se celý vehikl pod obrovskou váhou nákladů nerozsype.

Domky, spíš chýše mají plechové nebo doškové střechy. Stěny jsou dřevěné nebo z rákosových panelů. Někdy mají zděnou podezdívku, ale většinou stojí na muřích nohách. Přístřešky v zemi věčného tepla plní jinou funkci než je ochrana před zimou. Všeobecně jsou to ošklivá stavení, protože je nikdo neudržuje. Jednou se domeček postaví, za čas je z toho kůča a dokud nespadne, nikdo na ni nesáhne. Snad to ani není znak chudoby, ale způsob jiného myšlení. Většina vesnic a jejich živočišné podnikání je typ samochodu. Prasata, slepice a kozy se motají kolem usedlosti a přežívají, kde co sezobnou. První vědomou péči dostanou asi až na stole. Takový králík už vyžaduje každodenní starost a kdyby ho nechali na pospas, buď by chcípnul v zajetí, nebo utekl. Králíka člověk nevidí a přitom je všude tolik trávy. Nejde mi do hlavy zemědělské podnikání, jak se vypěstuje dostatek rýže, která dá tolik práce a lopoty? Nechci nikomu ubližovat, ale zdá se, že jakákoliv pracovní aktivita, která přesahuje míru nutnosti k přežití, se prostě nekoná. Holandští kolonizátoři za sebou zanechali obrovské plantáže kaučukových stromů, palmové plantáže, plantáže kávovníků, kakaovníků, hřebíčku, jehož listí voní stejně jako hřebíčkové koření. Plantáže byly po léta zpustlé a zanedbané. Číňané je dávají znovu do provozu a až budou očividně prosperovat, přijde na ně pogrom.

Domorodé obyvatelstvo má velice podobné fyzické rysy jako jihoameričtí Indiáni. Vypadají stejně jako Indiáni v Equadoru, Peru či májští Indiáni v Mexiku. Jakoby jedna rasa lidí putovala z Jižní Ameriky do Severní, přes Havaj, Tahiti, Polynézské ostrovy až do Indonésie a tam se zastavila. Uzemí poloviny zeměkoule má nápadně si podobné domorodé obyvatelstvo. To je pozoruhodné i v ručních pracech, tkaninách, výšivkách a výrobcích z kůže. Thor Heyerdahl o tom psal v knížce Kon Tiky a ukázal na migraci lidí naprosto opačným směrem než tvrdili antropologové. Museli to být zdatní lidé, kteří měli sílu, znalosti odvahu a motivaci vyrazit do neznáma. Některé kmeny Indiánů propadly alkoholu, drogám, mnoho kmenů vymřelo. Je zajímavé, že neosídlili Austrálii a Nový Zéland, ale dorazili až do Indonésie. Ze západu se Indonésie setkala s přílivem lidí z Arabského kontinentu, Malajska, Indie a Číny a vznikla unikátní směs ras, kultury i náboženství.

Království
Navštívili jsme královské museum, které patří samozřejmě státu a nejmladší syn posledního krále nám dělal průvodce. Nejdříve nám ukázal "královský palác." Batácká stavení mají typické střechy zvednuté jako buvolí rohy. Stojí na vysokých muřích nohách. Dům byl 380 let starý, pamatuje 13 králů. Stavení je rozděleno na dvě části. Přední má královskou ložnici, dvě kuchyně, jednu pro krále, druhou pro hosty. Druhá část domu je společná ložnice královských žen. Když řeknu palác, dům, stavení, ložnice, kuchyně, máme představu privátního, ohraničeného prostoru. V batácké skutečnosti je tradiční stavení, včetně královského, nejpodobnější palubě lodi a něco jako bývaly ubytovny na chmelu. Král měl ložnici velikosti kozího chlívku, s okénkem aby mohl špehovat a vybírat si ženy. První králova žena měla rohož uprostřed pravé poloviny ubytovny a od ostatních se její místo lišilo tím, že měla privátní prostor na ukládání šperků a královských darů. Ostatní ženy měly prostor stejné konstrukce jako je zavazadlový prostor nad hlavami cestujících ve vlaku. Žádná dvířka, žádná petlice. Každá žena měla kromě rohože svoje ohniště, kde si sama vařila. Celé stavení mělo jedno okénko, nikde díra ani škvíra, natož komín kudy by mohl dým unikat. To proto, aby zlí duši nemohli vniknout dovnitř. Stavení bylo řádně utěsněné. Ženy prý trpěly špatným zrakem nejen z věčného šera, ale hlavně z dýmu ohnišť.

Střed "paluby" byl podélně asi půl metru snížený. Asi tři čtvrtě metru široký průchod byl z řídkých dřevěných kulatinek, aby manželky mohly vykonávat své potřeby rovnou tam a nemusely sestupovat po žebříku, ale hlavně aby se nikde netoulaly. Ženy byly pod přísným dohledem a jestli některá zanášela, čekal jí i milence trest smrti. Každý král měl od deseti do 24 žen, od 27 do 99 dětí. Nový král musel zabít buvola a buvolí rohy dodnes zdobí dva sloupy královské místnosti.

Děti zůstávaly s matkami do věku pěti let a potom odešly do jiného stavení. Nový král musel být prvním synem první ženy, která musela pocházet z královského rodu. Ostatní ženy si král vybíral podle své libosti a jejich krásy. Na to měl vyhlídkový domeček na muřích nožkách. Tam seděl, vykukoval a okukoval krasavice, které přicházely z široka i daleka a čekaly až král kývne. To samozřejmě dalo hodně práce a udržovat všechny styky mu pomáhal asistent, který dodával ženy až do královské ložnice. Asistent byl kastrát a spal v kukani velikosti většího šuplíku pod královskou postelí. Královským ženám dodával betel, který má narkotické účinky. Pro krále míchali lektvary na potenci a tak byly v království používány kromě bambusových nádob na vodu, nádobky na sůl, mističky, krabičky, flaštičky na medicíny, hůlky na míchání a všelijaké potřebné instrumentíky. Betelové nádobíčko je velice hezké a sběratelé exotických prkotin mají v Indonésii nekonečný výběr.

Do listů betelu, které vypadají jako listy břečťanu, se balí gumovník, "vápenatá kašička" nejsem ani chemik ani lékárník a ještě něco. Betel tradičně žvýkají ženy. Stařeny mají rudě červené dásně a černé zuby. Většinou popírají narkotické účinky a tvrdí, že žvýkají aby měly silné zuby. Žvýkající stařenky však mají v puse místo zubů pahýly. Betel se tradičně dával a ještě dává jako gesto pohostinnosti, jako u nás chléb a sůl. Původně prý přišel tento zvyk z Indie. Betel roste zdatně a používá se i v lokální kuchyni. Chuť listu je mi povědomá, má zvláštně aromaticko nakyslou přitrpklou, docela příjemnou chuť. Bez správného namíchání samotný list narkotické účinky nemá . Na severu Sumatry se pěstuje i marihuana ve velkém a používá se běžně jako "zelenina" při vaření. Na Bali požívají kulináři psychodelické houby a tak si má člověk dávat pozor, aby nepozřel něco, co by mu připravilo nezapomenutlené zážitky. Ale na bylinky a všelijaké elixíry si v Indonésii potrpí. Připravují se a prodávají domácky i komerčně připravené elixíry, které se začínají vyvážet i do světa.

Poslední král a také první, který měl pouze jednu manželku byl obrácen na křesťanství. Měl sedm synů a dvě dcery. Království vládlo okruhu asi 25 km a patřilo mu asi 100,000 poddaných, kteří odváděli královské daně. V r. 1947, kdy byl v Indonésii nastolen nový pořádek, byl tento král, "zlý kapitalista a vydřiduch" popraven a království znárodněno. Král, který se vzdal nejvíce královských privilegií to musel myslet s křesťanstvím vážně. Vzdal se po tolika generacích privilegií, zvyků, radovánek a ceremonií. Dnes je tedy z království muzeum a nejmladší synek, již dědula, vypráví.

V ženské ložnici byla dřevěná rakev do které ukádali nabalzamovaného krále v případě, že nastupující král byl ještě nezletilý. Do doby jeho dospělosti vládl zástupce. Mladý král byl fyzicky přítomný ve svém paláci. Nabalzamované tělo prý nezavánělo. Vdova a ženy odešly do jiného domu a čekalo se na nový královský dvůr.

Kolem krále žilo a úřadovalo asi 500 lidí, armáda, služebníci, ženy, děti a hosté. Kromě velkých království byla také miniaturní, pár chaloupek a byly od sebe vzdáleny 200300 metrů. Vzájemně mezi sebou válčili a na na obětech si pochutnávali. Lidožroutsví bývalo běžné a na ostrově Samosir nás několikrát ujišťovali, že už nehodují, ale kdybychom chtěli pejska, to že mohou na talíři dodat.

Ostrov Samosir
Jezero Toba je vulkanická rarita. Je to největší jezero v celé jihovýchodní Asii. Velikostí je to malé moře. Jezero je na dně obrovského kráteru, ve výšce 900 metrů a je 450 metrů hluboké. Kolem se zvedají kopce do výšky 1,500 metrů. Uprostřed ostrova je oválný ostrov stejně veliký jako Singapur. Ve vrcholcích ostrova je další jezero.

Podnebí je příjemné, chladnější a většina stromů, kromě plantáží, jsou borovice. Cesty jsou uzoučké, klikaté a celkem sjízdné. Tu a tam jsme měli menší potíže přejet most. Když chyběla prkna, zábradlí a byly moc veliké díry, raději jsme vystoupili a nechali řidiče přejet samotného. Autobusy plně naložené domorodci jen profrčely bez nejmenšího zaváhání. Možná, že most vydrží ještě týden a pak se dočteme v novinách, že autobus spadl do řeky a zahynulo 15 lidí. Kolem jezera žije asi 3 miliony Batáků šesti různých kmenů, prý potomků z Himalájí a Burmy, ale kdo ví, jistě by měli jiné náboženství. Batáci vzdorovali každému a jsou tvrdohlavě vklíněni svým křesťanstvím mezi muslimy. Misionáři z Německa a Holandska konvertovali domorodce koncem minulého století a jejich křesťanství má mystický nádech.

Tradiční batácká stavení jsou asi 18 metrů dlouhá a v každém žije několik rodin. Domy nemají hřebíky, trámy jsou pevně spojené provazy a dřevěnými kolíky. Dříve používali doškové střechy, teď je většina střech z rezavého vlnitého plechu. Průčelí domů jsou zdobena řezbářskými výtvory. Vzory jsou červeno černo bílé, ale všude je vidět zub času a žádná údržba. Vše je po staletí originální.

Batáci pochovávají mrtvé do výstavných hrobek, které jsou roztroušené podél cest i v polích a vypadají velice malebně. Hrobka je nad zemí, má několik oddělení, rakev je jako šuplík. Otevřený prostor se po pohřbu uzavře. Na základně i o několika patrech pak stojí miniatury batáckých domů a vedle domečku je i kostelík, nebo jsou domečky dva a kostel stojí uprostřed. Rozhodně údržbě hrobů věnují mnohem větší pozornost a úsilí než vlastnímu obydlí.

Podle oficiálních statistik jsou Batáci z 90% křesťané, zbytek obyvatel jsou muslimové a budhisté. Tohle úctyhodné procento není výsledek lidské zbožnosti, ale nařízení. Jako za Konstantina bylo křesťanství nadiktováno Římanům, tak i zde každý musí mít nějakou víru a lidé se do víry, tedy křesťany narodí. Batáci, tak mi vysvětlila mládež při parníkových diskusích, jsou všichni křesťané. Rozpustilí mládenci se dušovali, jací jsou křesťané, a hráli chudinky, že nemají matku, otce, ale vesele si pokuřovali a mrkali na sebe, kdo bude mít lepší story. Hoši měli za ušima. Doufali, že mi srdce pukne žalem a bohatě obdařím sirotky. V jejich očích je každý běloch obrovský boháč.

Pokračovali jsme dál po náhorní plošině a před sešupem dolů na ostrov jsme se zastavili, abychom načepovali benzín. Seběhla se celá vesnice. Z barelu klikou napumpovali 20 litrů benzinu do kanistru a žena jej přelila za trychtýřové asistence do našeho auta. Ať jsme kdekoliv, benzín a pití bylo vždy zatím k mání a hladem bychom také neumřeli.

Vesnice na ostrově byly jedna vedle druhé. Často jsme vystoupili a pochodovali pěšky, abychom viděli život pěkně z blízka. Dětí je všude jako smetí. Ty o něco starší, kluci i děvčata mají širokým pruhem látky přilepené sourozence na zádech nebo na boku. Sourozence nosí jako živé panenky. Robata ani nepípnou a zdají se být docela spokojená. Život kolem je velice chudý na peníze. S motykou a při práci jsou vidět jenom ženy a někdy děti. Sem tam je na poli i stařec, ale zdatného muže jsme v akci neviděli. Ti sedí v krčmách a hrají šachy nebo kulečník. A jestli pracují, tak asi pusou, protože se mezi sebou baví bez přestání. Venkované se pachtí na malém políčku a snad mají dostatek. Pěstují rýži, nádherné hlávky zelí, cibuli, kukuřici, cukrovou třtinu i brambory. Pole jsou mimo vesnici a odpad z hlávek zelí hnije na hromadách, zatím co prasata ve vesnicích jsou hubená, až jim koukají žebra.

Mechanizace v podstatě neexistuje, ale ani to by nebylo řešení chudoby. S větší produktivitou a velkovýrobou by přišli i o to málo práce, kterou na nudličkách polí mají. Zákon nabídky a poptávky tady nefunguje a výšku cen určuje množství náhodné produkce. Když jsou ceny zemědělských produktů vysoké následkem menší úrody, zasadí zemědělec méně, aby zajistil potřebné minimum. Když jsou ceny nízké, zasadí víc. Ať jsou ceny nízké nebo vysoké, má na konci nejnutnější minimum, které potřebuje k přežití, a ani o zrno víc. Je to situace k zbláznění, ale myšlení tady funguje jinak. To co dává smysl nám, je přesný opak toho jak se přemýšlí tady. Koncept hromadění je pro obyčejné venkovany naprosto nepochopitelný. K čemu by pak byla vzájemná závislost? Stejné je to i s naším mančaftem. Jsou daleko spokojenější, když mohou mít dluhy a pomaličku je splácet, než mít i to nejmenší spoření. Dokud mají dluhy, je vše v pořádku, pěstují se dobré vztahy, pomáhají jeden druhému. Člověk, který nemá dluh, je ztracený, nikoho nemá. Kdo nemá dluhy, je hotový psanec a takoví snad ani neexistují.

Kolem cesty vesničané sušili na rohožích rýži, kávu, "mleli" mouku z rýže nebo kukuřice. Kůlem tloukli zrno v důlku kulatého kamene, tu pak přesívali přes plastikové síto do plastikového škopku. Samosir má pověst lidožroutského ostrova. Malé válčičky mezi sousedními královskými vesnicemi stačily udržovat hody. Oko za oko, zub za zub, obyčejně odveta. Vždy jsme si představovali lidožroutské kraje v divočejším posazení, v pralesech, džunglích a ne v malebné, krásné a mírné krajině. Místy byla krajina k nerozeznání od Rakouska, Německa, Kanady, Koloráda, Idaha nebo Montany. "Autentická vystoupení" domorodců pro turisty dodala trochu věrohodnosti lidožroutským zvyklostem. Kapela seděla ve štítě, na "balkoně" batáckého stavení. Vřeštěla kobří trumpeta, monotonní bubnování spíš afrických rytmů nevzbuzovalo mírové ani libé pocity. Tanečníci byli v tradičním oblečení z tmavé režné látky s drobně tkanými a vyšívanými vzory. Ženy mají veliké širáky trojuhelníkového tvaru, odvěsna je přes tvář a na ní visí korálková paráda asi 5cm dlouhá. Do obličeje jim vidět moc není. Tanec je daleko jednodušší než javanské tance. Mírné podupávání, trochu pohybu paží a mezi prsty protáčí symbolicky mince. Právě se konalo představení pro holandské turisty a garda penzistů byla roztomile a neuvěřitelně spolupracující. Domorodci na ně nasadili dlouhé šály, které jim "slušely" stejně jako sluší domorodcům saka a kravaty. Video kamery bzučely a doma bude exotické potěšení. Za malý poplatek nám ukázali několik stavení uvnitř a od královského sídla se v podstatě liší pouze velikostí.

Pro zdejší lid se styl života nezměnil za stovky posledních let. Místo králů vládne prezident a generálové. Jestli je řídí místní vláda nebo centrální z Jávy, na denním životě nic nezmění. Lidé dobývají živobytí v potu tváře. Každý žije ze dne na den. Naši předci žili od sezony k sezoně a museli se starat, aby byly stodoly a sýpky plné, aby bylo dost sena a slámy pro dobytek, dřeva na topení, ale tady, pokud je člověk schopný pohybu, snad ani nemůže hladem umřít. Všude kolem roste něco k snědku. Půda je úrodná, přístupná, vody dostatek, mohla by to být super zahrada. Indonésie je požehnaná v tolika směrech. Má nejen produktivní zemědělství, pracovní síly, ale i nerostné bohatství a suroviny. Západní svět pumpuje do Indonésie neuvěřitelné investice a ekonomická pomoc rozvojové zemi přesahuje mnoho miliard dolarů. Vyrábí se zde, nač si člověk vzpomene a k dostání je také vše. Dosud jsem nepřišla na nic "důležitého", co by chybělo. Exportuje se do celého světa, ale zdejší systém, a tím nemyslím jenom státní zřízení, ale i myšlení obyčejných lidí, dovede všechno zajímavým způsobem prošustrovat. Japonci by si poradili jinak. Jestliže se Indonésie ekonomicky zhroutí, bude to určitě "vina Západu", stejně jako všechny přítomné problémy "zavinili" oškliví Holanďané. Kdyby se to tady změnilo k lepším zítřkům jako ve Vietnamu, Laosu, Kambodže a nastal pravý osvobozenecký ráj, hlad a bída, potom už nebudou ani banány. Nějak tomu všemu nerozumím. Bude zajímavé vidět, jak to půjde do budoucna s mládeží, která se zdá být na první pohled prozápadního stylu i chování. S komunikacemi se před nimi otrevírá svět, vidí filmy, televizi, tu a tam se z nich někdo někam podívá. Vidí množství turistů a západních lidí, kteří zde pracují, vidí, jak žijí. Jsou nesmírně zvědaví a vše napodobují velice rychle. Kdo si získá hlas mládeže, získá politickou moc. Během voleb děti od těch nejmenších, ať jsme jeli kamkoliv, ukazovali dva prstíčky. To že jsou pro volebního kandidáta č. 2. Od útlého věku jsou dětičky politicky vychovávány v duchu Pančasily. Současná vláda je volební strana č. 2, zlatá střední cesta. První a 3. strana má naprosto stejný volební program. Takže vlk se nažral a koza zůstala celá. Lidé v autokratické demokracii mají svobodně na vybranou. Indonézané jsou mistři v napodobování.

Lidé nespojují prosperitu s prací, ale s mocí. Kdo má moc, nemusí pracovat a má peněz, které se mu jen sypou. Obyčejně všimné. Vypracovat se někam od píky je absolutně nepřijatelné, nepochopitelné a nemožné. Úřady se přidělují, dědí a kupují. Když mě mládež dusila na parníku, aniž mě mládenci zdolali coby sirotci, začali s politikou. Říkali, že by potřebovali lepší vládu. Zeptala jsem se jich jak by na to šli oni, kdyby byli zvoleni prezidentem. Už jenom pomyšlení bylo nepředstavitelné. Chichotali se a vylezlo z nich, že by dali lidem peníze. S tím přijde mládě, ale zralý kozák prohlásí, že by si v co nejkratší době nahrabal co nejvíc sám pro sebe, samozřejmě ze státní pokladny. Kozácké řešení je skutečnost. K zamyšlení jsou oba extrémy, ale ani jeden ani druhý nemluví o pilnosti, disciplině a usilovné práci.

Cestou zpět do Medanu jsme se zastavili v Sultánském paláci. Architekturou je daleko výstavnější než paláce na Jávě, ale obojí jsou poznamenány zubem času, notnou plísní, jen žlutý trůn velkolepě zářil. Končil dlouhý víkend. Na letišti byla zoologická zahrada. Rezervované místenky se "rozprodaly" a do našeho letadla jsme se nedostali. Nocovali jsme a teprve ráno jsme se bez tlačenice vrátili do Jakarty.

- kas -