V dnešní uspěchané době dáváme přednost rychlé, pokud možno zprostředkované odpovědi. Buďme si jisti, že bez pracného studia, soustředění se a modliteb v Duchu nikdo hlubším pravdám neporozumí. Věřte, není to plýtvání časem ani energií.

Následující doplňující vysvětlení vy- chází opět z vašich dopisů, které průběžně reagují na jednotlivé body kalvinismu. Dříve, než na vybrané námitky odpovím, prosím vás, kdo podobně zápasíte, abyste si velmi pozorně a s modlitbou prostudovali tabulku v ZOD č. 62, str. 17-19, kde jsem pro přehlednost uvedl vedle sebe teologické rozdíly učení o Boží svrchovanosti a lidské "svrchovanosti". Postupný rozbor jednotlivých bodů je pak v ZODu 60-65.

Nejčastější námitka těch, kdo se setkají poprvé s doktrínou svrchovanosti Božího vyvolení, je následující:

Když už je o všem předem rozhodnuto absolutně svrchovaným Bohem na věčnosti, potom je zbytečné se modlit za nespasené. Bůh si stejně udělá, co chce, a moje modlitba za nevyvoleného je zbytečná.

Další námitka věřících i nevěřících se dá shrnout následovně:

Jestliže Bůh vše ustanovil, nebo předurčil na věčnosti, potom žádné snažení - ani duchovní, ani tělesné - nemá smysl. Pak nejsme nic víc než naprogramovaní roboti... Teologie naprosto svrchovaného Boha vede k duchovní a tělesné apatii - od nihilismu přes anarchii až k fatalismu.

Má smysl modlit se?

Abychom mohli začít uvažovat o hloubce Boží svrchovanosti, potřebujeme moudrost, ale právě zde bychom si měli uvědomit, že moudrost nenajdeme sami v sobě. Proto bychom se měli v našich myšlenkách více obracet k Bohu, než sami k sobě.

• Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. (1 Timoteovi 2:1-2)

Boží slovo nás nenabádá k modlitební pasivitě a apatii, jak se ti, kteří nechtějí být "roboty", domnívají, ale právě naopak:

• Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. (1 Tesalonickým 5:16-17)

Samotná otázka, zda má smysl modlit se a proč, je bezpředmětná. Teprve hlubší poznání Božího slova přinese pokoj a mír věřícím, kteří si uvědomují, že bez Božího dopuštění, bez Boží vůle se na světě nestane vůbec nic. Tento pokoj nezná svět nespasených. Modlitby v nás vyvolávají radost, důvěru a obecenství s Bohem. Mají podíl na tichém a klidném životě, vyvolávají lásku k Bohu i bližním. Láska k bližnímu a pokora před Bohem vede k mou- drosti, kterou uděluje Bůh.

Má smysl evangelizovat?

Jedna čtenářka píše:

Napadá mě i otázka, k čemu vlastně slouží evangelizace. Ježíšovo "čiňte mi učedníky" teď jaksi postrádá smysl. Jestliže člověk pro své obrácení nemůže udělat zhola nic, pak je samozřejmě marnost snažit se mu v tom nějak pomoci nebo se za něj modlit. "Zápas o duši" se tedy vlastně nekoná ani nekonal, protože nikdy nikdo s nikým nezápasil, jen Bůh rozhodl o nás bez nás … Obávám se tedy, že název Vašeho časopisu je nyní v rozporu s Vaším učením, protože naprosto nemá smysl bojovat o předem prohranou či vyhranou věc. Kdo s kým zápasí a jak?

Zkuste se nyní vžít do situace člověka v hluboké depresi, který vážně uvažuje o sebevraždě. Dozví se od Vás, že je kompletně zkažený a ve své situaci nemůže udělat nic proto, aby Bůh vyslyšel jeho volání. Je to pouze na Bohu samém: jestli tohoto člověka předem vyvolil ke spasení, pak tento člověk nutně uvěří, v opačném případě je vše marné. Takový člověk si logicky řekne: "Nemám co ztratit. Jestliže jsem vyvolená ovce, tak Bůh způsobí, že se mi sebevražda nevydaří a nějakým způsobem uvěřím. A když nejsem vyvolený, tak by stejně nemělo cenu žít dále, protože mě na konci čeká peklo tak jako tak. Proto si mohu klidně pustit plyn." Zní to velmi surově, ale až sem mohou vést důsledky učení o predestinaci. Výsledkem by byla anarchie, kde by si nevěřící lidé dělali, co chtějí, bez ohledu na morální a jiné zásady, protože by věděli, že přece

a) jednou budou muset uvěřit nadpřirozeným zásahem bez své snahy, tak proč se nyní nepobavit, anebo

b) jsou už předem ztraceni a v takovém případě dvojnásobně nebudou brát na nic a na nikoho ohledy. Zní toto jako Boží záměr?

Nejprve je třeba zdůraznit, že člověk, který pochybuje o Boží prozřetelnosti veškerého konání, projevuje určitý nedostatek v základech víry. V tomto duchu je i naše odpověď některým čtenářům, kteří si přejí, aby se Zápas o duši vrátil ke svému původnímu evangelizačnímu zaměření. Po více než deseti letech je třeba, abychom naše čtenáře a posluchače sytili nejen mateřským mlékem, ale také přidali Boží hutnou stravu, která prohlubuje a posiluje víru. Základy víry není možné vyučovat do nekonečna. Takovým křesťanům hrozí podvýživa, omezený růst a malomyslnost ve víře. Není právě podvýživa důvodem vlažnosti církve a falešné naděje, které vyplývají z povrchnosti?

My všichni si musíme uvědomit, že nevěřící Boha nehledají, ani se nezajímají o to, zda jsou, či nejsou vyvolení. Boží zvěst a evangelium je pro ně bláznovství. Je vysoce nepravděpodobné, že bychom s někým, kdo je v hluboké depresi, rozvíjeli teologické úvahy na téma Božího předurčení. Tento člověk má jiné potřeby. Potřebuje pohlazení, povzbuzení, projev lásky a našeho zájmu bez ohledu na to, zda se jedná o věřícího nebo nevěřícího jedince.

Každý člověk, i ten v hluboké depresi, který si uvědomí, že je duchovně mrtev, musí nutně vložit všechnu naději jen na Pána Boha. Tímto jenom potvrdí, že se nachází v Boží milosti, že jej Bůh vzkřísil ze smrti do života.

Jen to, že si člověk uvědomí a věří v Boží existenci, ještě nic neznamená. Teprve proměna Bohem, vědomí, že od Boha něco přijal (odpuštění hříchů na základě autority Ježíše Krista), ne že se k něčemu rozhodl, otevře naše oči a uši, potom uslyšíme Jeho hlas a pocítíme neodolatelnou touhu následovat svého Pastýře.

Nespekulujme o tom, jakým způsobem jsme nebo nejsme vyvolení. Kdo má pochybnosti a přemítá, zda je nebo není vyvolený, ten je stále soustředěný na sebe, pochybuje o Boží absolutní spravedlnosti a milosti, čímž se dopouští vážného hříchu proti Bohu. Písmo nás varuje:

• Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což řekne výtvor svému tvůrci: 'Proč jsi mě udělal takto?' (Římanům 9:20)

Z Písma víme, že přirozený člověk Boha nehledá a hledat nebude. Přirozený člověk hledá jen výhody, které by mu Bůh mohl poskytnout. Přirozený člověk může nanejvýš vstoupit do "strany", aby měl zajištěnu Boží ochranu, štěstí, prosperitu, zdraví a možnost seberealizace. Přirozený člověk nemiluje Boha proto kdo Bůh je, ale proto co by pro něho Bůh mohl udělat. Přirozený člověk není bez viny, nebo nějaký opomenutý nešťastník, na kterého Pán Bůh zapomněl. Přirozenému člověku jeho hříšná "autonomie" vyhovuje a jen dosvědčuje přirozenou duchovní mrtvost jež nemůže být přemožena tělem a krví, ale jen znovuzrozením z Ducha Božího.

Jestliže se budeme znepokojovat tím, podle jakého klíče Bůh uděluje milost a spásu, potom Bohu nedůvěřujeme. Pochybnosti nebudují zdravý vztah a víru. Naše obava, že by Bůh mohl udělat chybu a nedal na naše úpěnlivé prosby a modlitby je zcela nemístná. Umíte si představit to břemeno, které bychom nesli na svých bedrech, kdyby odpovědnost za znovuzrození kohokoliv i sama sebe skutečně ležela na nás? Vyvolení je Jeho hájemství ukryté v Jeho nepřístupném světle, jež musíme s bázní respektovat. Jestliže nám na někom skutečně záleží, volejme k Bohu dnem i nocí. On nám dává naději:

• Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? (Lukáš 18:7)

Tím, že voláme dnem i nocí, jenom dokazujeme, že náležíme k Jeho vyvoleným, že jsme královské kněžstvo, hlásající mocné skutky Toho, který nás povolal ze tmy do Svého podivuhodného světla. Proto máme nést břemena jedni druhých, proto evangelizujeme. Ten, kdo fatalisticky složí ducha i tělo v apatii a jen vzdychá "co já, bezmocný chudák zmohu proti Jeho vůli", ten jen ukazuje prázdnotu své víry a bere Boží moc na lehkou váhu. Zakrývá pravou podstatu věci - že jsme všichni hříšní a zatraceni - a obviňuje Boha, že je to On, kdo nese vinu na zatracení člověka, který není vyvolený.

Boží milost není něco za něco. Novězrozený Jób miloval Boha proto, kdo Bůh je, ne proto, co mu dal. Po největších životních ranách zvolal:

• a pravil: Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno." (Jób 1:21 )

Petr, ani Pavel nehledali Boha, dokud se jim Bůh nezjevil. Nikdo nebude věřit, pokud se mu Bůh nedá poznat skrze znovuzrození. Jen duchovní novorozeně začíná žít a vnímat Boží věci. Projevuje hlad a žízeň po Boží potravě.

Vede skutečně Boží svrchovanost k apatii a fatalismu?

Křesťanské učení reformace o absolutní Boží svrchovanosti ve veškerém hmotném viditelném stvořeném ruchu, a duchovním nehmotném a neviditelném stvořeném ruchu, se nazývá předurčení nebo predestinace. Mezi Božím biblickým předurčením a pohanským fatalismem, je jeden styčný bod. Oba principy předpokládají s absolutní jistotou neměnnost všech budoucích událostí. Tím však veškerá další podobnost končí.

Boží biblické předurčení zaručuje, že se všechny události naplní, protože nekonečně Moudrý, Mocný a Svatý Bůh udržuje veškerou viditelnou i neviditelnou historii v běhu podle Svého plánu k jistému danému cíli.

Fatalismus znamená, že se veškeré události vyplní podle neznámého osudu, jakéhosi slepého, bezduchého, neosobního, neinteligentního, bezmorálního, vrtkavého působení. Tento osud svírá a unáší celou historii v pevném sevření, jako dravá řeka kus bezmocné větve.

Biblické předurčení znamená, že Bůh Stvořitel měl na věčnosti ve svém nepřístupném světle, tam, kde přebývá, jistý plán, který ve stvořeném čase a prostoru realizuje skrze řád a zákony, které předem ustanovil. Nic se tedy neděje nahodile. Nahodilost by byla mimo Boží kontrolu a omezovala by Jej, sesadila by Jej z trůnu absolutní svrchovanosti. Předurčení stojí na pevných základech Boží svrchovanosti. Všechny Boží výnosy jsou osobní, rozumné a zakotvené v Jeho absolutní moudrosti. Bůh ustanovil Svůj významný historicky věčný cíl, k němuž celé svoje stvoření v čase a prostoru vede, a jeho naplnění řídí jako kapitán zaoceánskou loď. Boží předurčení je účelný plán, který je inteligentně realizován řízenou plavbou oceánem historie. Hlavní cíl Božího předurčení je především Jeho Sláva, a potom dobro Jeho lidu.

Pohanský fatalismus je nahodilé divoké zmítání se peřejemi života podle blíže neurčeného a nejistého lidského osudu. Fatalismus úplně vylučuje všechny konečné cíle a účely historického pohybu. Fatalismus odebírá kormidlo z rukou nekonečně moudrého Boha, a předává je do rukou slepé náhody. Veškerá historie lidstva a vesmíru je ve fatalismu ovládána neznámou neodolatelnou nepředvídatelnou silou, proti níž nemá smysl se postavit nebo proti ní bojovat.

Fatalismus vede k nečinnosti a duchu poraženectví.

V Božím předurčení je svoboda a odpovědnost člověka plně zachována. Nejvyšší míra svobody je touha činit to, k čemu jsme byli Bohem stvořeni - předurčeni podle Jeho záměru.

• Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Filipským 2:13)

Svébytná lidská svoboda (nezávislá na Boží existenci) neexistuje. Přirozený tělesný člověk nemůže vystoupit z dějinného scénáře, který Bůh viděl ještě před založením světa. Přirozená lidská svébytnost je zakotvena v otroctví hříchu, které člověka od Boha odděluje. Bohem předurčená historie, která se s námi a v nás naplňuje, má optimální - ten nejlepší cíl, protože vede k Jeho věčnému království, k Jeho oslavě a k dobru Jeho lidu. Dobro Božího lidu spočívá v tom, že oslavují Boha. V Božím oceánu naprosté jistoty Bůh ustanovil každému člověku míru svobody podle Své svaté vůle.

V praktickém životě je každá lidská činnost - může to být např. stavba domu - předurčena plánem. Dělníci na stavbě nejsou roboti, kteří pracují bezmyšlenkovitě. Naopak, pracují na stavbě z vlastní vůle, používají svůj Bohem daný fortel, protože smyslem jejich práce je dokončit dílo, které bylo předem někým jiným naprojektováno.

• ... Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný. (Žalmy 127:1)

Křesťan, znovuzrozený člověk, není a nemůže být fatalista. Pokud modlitba a jakýkoliv duchovní zápas v evangelizaci není směrován k Bohu, který naprosto svrchovaně rozhoduje o všem, pak je naše snažení marnost nad marnost. Boží předurčení se od fatalismu liší stejně, jako se liší činnost člověka od činnosti stroje. My vítězíme jenom skrze Jeho záměry. Zdar Božího předurčení nejlépe vystihuje následující verš:

• Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal." (Izajáš 55,11)

Kdyby Bůh pevně nezakotvil, co se má stát, lidstvo by se už dávno svojí tzv. svobodnou vůlí sprovodilo ze světa. Budiž nám útěchou a jistotou, že ne člověk, ale Bůh je Pánem okolností:

• On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. (Daniel 2:21)

Svoboda člověka je nutně spojena a podmíněna Boží mocí. Bez Boží udržující moci svoboda nemůže existovat. Proto je Bůh u kormidla a řídí každý okamžik předem plánovaného záměru:

• Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Izajáš 46,10)

Náboženské systémy, jež neznají osobního Boha se smyslem pro účel, jako je panteismus, panenteismus nebo deismus, musí být nutně fatalistické. Bezbohá společnost i bezbohé náboženství netuší, kam se žene.

Bez Boha vládne v myslích a činech člověka chaos. Kdyby fatalisté doslovně dodržovali to co hlásají, dávno by vymřeli. Fatalisté nežijí ze svého přesvědčení. Nikdo z nich by neprojevil svůj fatalismus následujícím způsobem: "Jestliže mám zemřít až za padesát let, nemusím tedy jíst, pít ani dýchat po celých příštích padesát let; osud je dán a nic se na něm nezmění."

Podobně uvažuje i ten křesťan, který odmítá naprostou Boží svrchovanost a ztotožňuje ji s fatalismem:

Jestliže Bůh někoho před stvořením vyvolil a nezapsal do knihy života, potom se nemusím modlit ani nemusím nikomu pomáhat. Hlásat Ježíše ukřižovaného je zbytečné a zápasit o duše už nemusím vůbec; vždyť Bůh o všem a o všech stejně předem rozhodl. Nakonec ať udělám co udělám, stejně nic nezměním.

"Kesťanský fatalismus" se rozchází s Písmem, rozumem i účelem, protože popírá slova našeho Spasitele:

• Jedné noci měl Pavel vidění, v němž mu Pán řekl: "Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu." A tak tam Pavel zůstal jeden a půl roku ... (Skutky 18:9-11)

Křesťané nemohou být nečinní. Evangelizují a zápasí o duše, protože v našem městě jsou ti, kdo patří k Jeho lidu! Jenom ti příjdou k Ježíši. Děkujme, že máme příkaz bez bázně mluvit a nemlčet. Je snad vyšší privilegium?

Luther, podobně jako Augustin, Kalvín, Chemnitz, Pascal, Edwards a další reformátoři, kteří byli v otázkách Boží absolutní svrchovanosti zajedno, vyslovil velmi zajímavou myšlenku, totiž, že všeobecně rozšířená znalost fatalismu mezi pohany po celém světě je důkazem, že princip Božího předurčení, vševědoucnosti a všemocnosti zůstal v povědomí pohanů stejně silně zakořeněn jako povědomí existence jakéhosi božstva. Snad není pohanského kmene, který by neznal nějaké božstvo a jakousi formu fatalismu. Fatalismus je systém bez působení svrchovaného moudrého Boha, je to "moc" neosobní síly, je to naprosto sebezničující systém.

Bůh je prvotní příčinou veškerého dění od počátku až do konce, a každý z nás, ať vědomě, nebo nevědomě, toto dění naplňuje, tedy i přijímá, co pro nás Bůh připravil.

• Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a postavil jsem vás, abyste šli a přinesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo... (Jan 15:16)
• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2:10)

Aby se historie naplnila podle Jeho plánu, připravil každému dobré skutky, které svědčí o našem vztahu k Bohu a bližním. Bůh je iniciátorem našich proseb, modliteb, přímluv a díkůvzdání. Nemusíme mít zbytečné starosti, koho Bůh vyvolí, ani otázky, proč Bůh dopouští to či ono, jak odpovídá nebo proč neodpovídá na naše modlitby, ale měli bychom s důvěrou nejdříve rozjímat nad verši, které učí, že Bůh je příčinou existence nejen celého vesmíru, jehož jsme součástí, ale i osobní historie.

Jak je to s naším vyvolením a znovuzrozením?

Lidé, kteří odmítají, spíše nechápou, učení o naprosté Boží Svrchovanosti, nevyhnutelně a přirozeně vnímají Boží předurčení jako degradaci člověka do role robota. Zřejmě nepochopili Boží moc jak v oblasti Jeho záměrů (např. spasení), tak i v oblasti Jeho nástrojů (např. modlitba), skrze něž Své předurčené záměry uskutečňuje. Nevidí příčinnou souvislost mezi Božími svrchovanými záměry a Božími svrchovanými prostředky. Potom nutně vnímají Boží záměry odtrženě od Božích nástrojů. Věří, že Bůh může mít a jistě má Své záměry, ale současně věří, že se Boží záměry naplňují skrze rozhodnutí svébytné svobodné lidské vůle. Boží záměry se ale naplňují skrze aktivní nebo pasivní Boží působení na srdce člověka, protože vůle vždy poslechne srdce:

• On působí všechno rozhodnutím své vůle (Efezským 1:11)

Nepochopení svrchovaného působení Boží vůle v otázce znovuzrození může podminovat víru samotnou. Dovoluji si tvrdit, že modlitba úplně ztrácí smysl a stává se marnou ve chvíli, kdy popíráme naprostou Boží svrchovanost.

1. Představme si, že se modlím k Bohu, jenž ponechal svobodu rozhodnutí na vůli duchovně mrtvého člověka jak odpoví na Boží nabídku spásy. Hříšný člověk je odpovědný za své rozhodnutí, je tedy iniciátorem vyvolení:

"Milostivý Bože, smiluj se nad mými nejbližšími. Přiveď je k sobě. Spas je. Věřím, že moje modlitba je v souladu s Tvojí touhou."

Na to Bůh, který čeká na aktivní rozhodnutí jednotlivce, odpoví:

Rád bych tvého otce, matku, bratra, sestru, přítele, ... přivítal mezi Svými, ale nemohu nic dělat. Každý z nich má svobodnou vůli; Já ji respektuji, každý sám musí udělat první krok. Ano, můj Syn Ježíš Kristus za ně zemřel, za všechny jejich hříchy, ale pokud nepřijmou tuto oběť, nemohu nikomu pomoci. Nevím, proč nepřijímají mojí nabídku spásy, i když se je snažím oslovit a nenásilně přemluvit, ale nikomu nemohu nic vnutit. Jejich rozhodnutí "nevěřit" je mocnější než Moje oběť za jejich hřích nevíry. Rád bych vyhověl tvé i Mé touze, ale oba jsme bezmocní. Tvé modlitbě nemohu vyhovět; nemohu přece někoho nutit a přivést ho do Svého království proti jeho vůli. Uděláš lépe, když budeš své prosby a modlitby adresovat přímo dotyčnému, ne Mně.

Nezapomínejme, že přirozený člověk je duchovně mrtvý a Boha nehledá:

• Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Římanům 3:11)

Přirozený člověk nechce, aby mu Bůh mluvil do života zásadním způsobem. Nějaké ty výhody by se hodily, ale chce dál rozhodovat sám o sobě, chce jít svojí cestou - někdy až k sebezničení. Ti, kdo podmiňují znovuzrození autonomním přijetím nabízené spásy, věří ve SCHOPNOST správného rozhodování duchovně mrtvého člověka a tak omezují Boží svrchovanost.

2. Nyní si představme, že se modlím k Bohu, jenž je Strůjcem moji modlitby i vyvolení hříšníka:

Bože smiluj se nad mým přítelem. Přiveď jej k sobě. Spas jej. Modlím se, prosím tě, zápasím o jeho spásu tak, jak Ty Bože působíš ve mně Svou silou (Koloským 1:29). Bože, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Ty jsi Bůh milostivý, ty nemůžeš chybovat. Ty znáš mé srdce, znáš mou touhu. Zachraň mého přítele, neboť Tvé jest Království i moc i sláva - amen.

Jak odpoví Bůh na takovou modlitbu, není moje odpovědnost. Modlitba není zaříkávadlo. Modlitba je Boží nástroj. Modlitba nikoho nespasí. Bůh spasí skrze modlitbu, kterou vložil do srdce.

• Hospodin je daleko od svévolníků, kdežto modlitbu spravedlivých vyslýchá. (Přísloví 15:29)

Bůh je svrchovaný nad Svými záměry i nad svými prostředky, což jsou mimo jiné také naše privilegia - modlitby. Jak jinak bychom si vysvětlili následující problém míry Božího působení.

1. Jestliže Bůh přemlouvá všechny stejně, všem dává stejnou příležitost a jedni se pro Něj rozhodnou a druzí ne, potom rozhodnutí spočívá jen na člověku, který v sobě zmobilizuje nějakou ctnost, která vyvolá to správné rozhodnutí. Člověk se stává iniciátorem a spolupodílníkem spásy. Kdyby tomu tak bylo, proč by měl Bůh vůbec někoho přemlouvat, když stejně konečné rozhodnutí o spáse - sebevyvolení, nechává přímo lidem.

2. Jestliže Duch svatý přemlouvá jedny více, takže Krista přijmou, a druhé méně, takže Krista nepřijmou, nemusel je vůbec přemlouvat. Bůh mohl o jejich vyvolení rozhodnout přímo - což by bylo totožné s reformovaným pohledem na spásu. Jiná alternativa není.

Nábožensky založení lidé si namlouvají Boha, rozhodují se, přicházejí a odcházejí; učení o Boží svrchovanosti říká, že Bůh si namlouvá člověka, ale jen Jeho ovce slyší Jeho hlas.

Jen člověk, který plně nepochopil Boží svrchovanost, může tvrdit, že člověk vyhledává Boha, nevěsta ženicha, ovce pastýře, ryby sítě rybářů ...!

Vede naprostá Boží svrchovanost k anarchii?

Víra ve svrchovanost Boha nám dává jistotu, že Bůh, ať udělá cokoliv, vždy se oslaví. Bůh je všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomný. Nemůže jej nic překvapit. Je pravda, že někteří lidé si dělají, co chtějí, bez ohledu na morální a jiné zásady, ale mimo Boží rámec a kontrolu se neděje vůbec nic. To, že Bůh někde popustí otěže přirozené lidské svobody (což je otroctví hříchu) o něco více, ještě neznamená, že se Mu vymkla kontrola z ruky a nastoupí anarchie.

Další důležitou skutečností, kterou si musíme uvědomit, je to, že Bůh vytahuje člověka z bahna hříchu, ale nikoho do bahna nenamáčí! V bahně hříchu se totiž topíme všichni. Což to samo o sobě není důkaz Jeho milostivé lásky? Kdyby byl jen spravedlivý, nechal by nás v bahně hříchu všechny. Bůh není povinen zachránit nikoho. Před Bohem jsme všichni vinni. Naše chápání Boha nemůže být sebestředně sentimentální. Ten, kdo rozhoduje sám o sobě, může sice mezi křesťany o své vůli patřit, ale to ještě neznamená, že získal spásné obecenství s Bohem. Dnes a denně jsou stovky a tisíce oslovených, jichž se evangelium dotkne intelektuálně a emocionální, prožijí záchvěv v těle a krvi, ale pokud nebude jejich srdce nadpřirozeným způsobem znovuzrozeno Duchem, nebudou s Ním chodit. Podobně se zachovala řada Ježíšových učedníků:

• A řekl: "Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. (Jan 6:65-66)

To byli ti, kteří nemohli přijmout naprostou Boží svrchovanost. Ti, kdo se raději oddávali svému náboženství, dál se modlili ke svému člověkem omezenému bohu, který "vyslyší" jejich sebestředné touhy. Biblický Bůh se smilovává:

• ... nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. (Římanům 9:18)
• Snad mi řekneš: "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?" Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? (Římanům 9:19-21)

Námitka, proč se modlit, když Bůh své vyvolené ustanovil na věčnosti, je stejně pošetilá, jako kdybychom považovali Boží rozhodnutí poslat Ježíše Krista na kříž za zbytečné, protože už bylo stejně o všem předem rozhodnuto. Ukřižování Pána Ježíše Krista je Boží svrchovaně předurčený prostředek, Jeho vyvolený nástroj, skrze který Bůh ospravedlňuje hříšníky. Modlitba Božího dítěte má podobnou úlohu. Skrze modlitbu, jež je svrchovaný nástroj Boha, skrze hlásání Jeho Slova, které nám On vložil do srdce, skrze vykoupení hříšníků na kříži, což je Boží dílo, skrze zápas o duše, skrze skutky postavené na Kristu, které nám Bůh připravil. Všechno je součástí Jeho plánu, jímž se naplňuje svatá historie. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by nesmyslné, aby byl Pán Ježíš Kristus obětován, abychom hlásali evangelium a abychom se modlili.

Zápas o duši se tedy koná dál:

• O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou (Koloským 1:29)
• ... nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Židům 13:21)

Každá příčina má svůj důsledek a ten se stává další příčinou. Boží historii můžeme vidět jako osnovu koberce, do které je vše vetkáno samotným Bohem. Boží aktivní nitky našich modliteb vedoucí k záchraně hříšníků, Ježíšův zápas na kříži, ale i Boží pasivní nitky Jidášovy, faraonovy a všeobecné lidské vzpoury proti Bohu, naplňují Boží vůli. Boží koberec viditelné i neviditelné historie je Jeho plán; návrh a vzor - směřující k Jeho Království. Ani jedna nitka v něm nebude jinak, než jak ji On do historie vetkal. Všechny směřují k vítězství, k Jeho vyhrané bitvě. Bůh nemůže nikdy a v ničem prohrát. Kdyby člověk zmařil jen jeden Boží záměr svou vůlí, Bůh by nebyl Bůh, protože by ztratil kontrolu nad veškerým děním. Boží zápas je boj za předem vyhranou věc. My jsme Jeho děti a zápasíme s ním jen za konečné vítězství. Naše modlitba obsahuje slova "buď vůle Tvá". To, že se modlíme a zápasíme za všechny, kdo nám leží na srdci, je naše touha zapečetěná plánem, který nám vložil do srdce Bůh sám. Konečný vítězný výsledek patří Jemu. To, že nebyli spaseni všichni lidé, i když se za ně opravdoví křesťané modlili, je také Boží vítězství, protože je v souladu s Jeho vynesenou vůlí:

• Hospodin učinil vše k svému cíli, i svévolníka pro zlý den. (Přísloví 16:4)

V těchto otázkách nemůžeme lidsky oponovat. My nejsme Bůh, ani nám nepřísluší pitvat Boží úmysly:

• Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. (Izajáš 55:8)
• Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! (Římanům 9:14)

Jestliže pochybujeme o správnosti Boží cesty v jakékoliv otázce, potom vězme, že starozákonní Izrael měl stejně zvrácené dilema:

• Avšak dům izraelský říká: "Cesta Panovníkova není správná." Mé cesty že nejsou správné, dome izraelský? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné? (Ezechiel 18:29)

Co nám zbývá?

• Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním. (Žalmy 2:11)

Boží svrchovanost přesahuje naše myšlení i chápání. Bůh nepředurčil jenom cíle, předurčil i prostředky a nástroje, které k cíli vedou. Bůh má s každým svůj zvláštní plán. Cožpak stavitel nemá plán stavby? Plánem se řídí zedníci, tesaři, instalatéři ..., až do té doby, kdy je stavba dokončena. Na stavbu stále dohlíží stavitel. Každý z nás si dovede představit, jak by stavba dopadla, kdyby nikdo nepracoval nebo si každý dělal, co chce a kdy chce. Bez dělníků, bez plánů, harmonogramu práce a předem daných technologických postupů by mohl stavitel přesýpat písek až do soudného dne.

Budoucnost a naplnění historie je pod kontrolou svrchovaného, spravedlivého a laskavého Boha, Stavitele, Mistra, Stvořitele a Zaměstnavatele! Kdyby nebyl Ježíš Kristus Pánem našeho života, také bychom mohli lomit rukama nad nezdarem lidského díla. Nedovedu si představit tu beznaděj, kdyby Bůh neměl s lidstvem Svůj záměr a plán, kdyby se každý jednotlivec musel sám bez Boha rozhodovat, co se sebou. Kde vůbec začít? Jaké by bylo moje měřítko? Co by bylo mým záchytným bodem? Osud? Bez vyvolení jsem jen otrok hříchu, jsem loutka, která čeká, jak s ní osud a náhoda naloží.

Boží svrchované předurčení (svobo- da od zla) a fatalismus (svoboda od spravedlnosti - otroctví zlu) jsou protiklady. Jsem ochoten být osvobozen? Opravdu se chci podrobit zákonům Božího svrchovaného plánu? Uvědomuji si z Písma, kdo mi dal moje touhy po Bohu a rozhodovací schopnost? Jsem opravdu tak svébytný?

Ten, kdo si uvědomuje, co vše mu je prozřetelně dáno, se před Bohem sklání: "Vím, kdo je Pánem mého života. Miluji svého Pána, bez Jeho dopuštění se mi na hlavě nezkřiví ani vlas."

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Římanům 8,28)

Boží svrchované předurčení znamená, že Bůh stvořil všechno, včetně našich schopností. Jeho moudrá prozřetelnost prostupuje vše. Jedině On je absolutně nezávislý a nás stvořil svobodnými v rámci naší omezené a předurčené přirozenosti. Je nekonečně moudřejší zabývat se Boží moudrostí, než vlastním "svébytným" rozumem. - pst --