Dnes nemáme silnou církev ani mnoho silných křesťanů. Při hledání příčiny můžeme zjistit, že je to způsobeno kritickým nedostatkem zdravého duchovního poznání. Proč je církev slabá? Proč jsou slabí jednotliví křesťané? Proto, že dovolili, aby se jejich mysl přizpůsobila "duchu tohoto věku" s jeho mechanistickým, bezbožným myšlením. Zapomněli, jaký je Bůh a co slibuje učinit pro ty, kteří mu důvěřují. Požádejte průměrného křesťana, aby hovořil o Bohu. Když od něj konečně dostanete odpověď, zjistíte, že jeho bůh je malým bohem kolísajících citů. Je bohem, který by rád zachránil svět, ale nedokáže to. Rád by krotil zlo, ale je to nějak nad jeho síly. Takže je v důchodu a pracuje již pouze na poloviční úvazek; je sice ochoten jako vlídný dědeček udílet dobré rady, ale jinak většinou nechává své děti, aby se v tomto nebezpečném světě o sebe postaraly samy.

Takovýto bůh není Bohem Bible. Ti, kteří svého Boha znají, chápou omyl takového myšlení a jednají podle toho. Bůh Bible není slabý, je silný. Je všemohoucí. Nic se neděje bez jeho dovolení nebo nezávisle na jeho úmyslech - ani zlo ne. Nic jej nerozruší ani neuvede do rozpaků. Jeho záměry se vždy uskuteční. Proto ti, kdo jej správně znají, jednají statečně, ujištěni, že Bůh je s nimi, aby uskutečnil své vlastní záměry v jejich životech.

Potřebujeme nějaký příklad? Nemůžeme najít lepší než příklad proroka Daniele. Daniel a jeho přátelé byli bohabojní muži, kteří museli žít v bezbožném prostředí starověkého Babylóna. Byli otroky, dobrými otroky. Sloužili na královském dvoře. Obtížnost jejich postavení se vystupňovala, když nebyli ochotni poslechnout nic, co odporovalo přikázáním pravého Boha, jehož znali a ctili. Když byla postavena Nebúkadnesarova velká socha a vydán rozkaz, aby všichni padli na zem a klaněli se jí, Daniel a jeho přátelé to odmítli. Když po třicet dnů bylo přísně zakázáno obracet se v modlitbě na kohokoli jiného než na krále Darjaveše (Daria), Daniel si počínal jako vždy: modlil se před otevřeným oknem třikrát denně k Bohu.

Co se to stalo těmto mužům? Zbláznili se snad, když nemysleli na důsledky? Mysleli si, že jejich neochota přizpůsobit se projde bez povšimnutí? Vůbec ne. Znali důsledky, ale znali i Boha. Dokázali být silní a důvěřovat Bohu, který má pro ně připravenou cestu, ať už znamená záchranu, nebo zničení ve lví jámě či v peci. Tito muži řekli:

• Jestliže náš Bůh, kterého my ctíme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme. (Daniel 3,17-18)

Obrazem slabého boha jsou slabí věřící; takový bůh si ani nezaslouží, aby byl uctíván. Naproti tomu silný Bůh, Bůh Bible, je zdrojem síly pro ty, kdo jej znají. Učme se tedy o Bohu (s velkým B!) a poznávejme Boha v pravém, biblickém slova smyslu. Ježíš nás k tomu povzbudil slovy:

• Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. (Matouš 11,28-29)

To je pravá moudrost pro každého. Je to zvláštní povinnost i výsada křesťana.

Co je tou nejvlastnější náplní studia pro člověka, který se stal Božím dítětem? Není to Bůh sám? Je pravda, že existují i jiné užitečné oblasti vzdělání, avšak nejvyšší věda, oblast, která ze všech nejvíc rozšiřuje mysl, je tato: poznávání Boha. Spurgeon jednou napsal:

Během rozjímání o Bohu dochází k neobyčejnému zušlechťování mysli. Tento "předmět" je tak rozsáhlý, že všechny naše myšlenky se ztrácejí v jeho nezměrnosti, a je tak hluboký, že naše pýcha je pohlcována jeho nekonečností. Jiné předměty můžeme pochopit a utkat se s nimi; cítíme v nich určitý druh sebeuspokojení a jdeme dál s myšlenkou: "Hle, jak jsem moudrý!" Když se však setkáme s touto vědou všech věd, zjišťujeme, že naše olovnice nemůže změnit její hloubku a že náš orlí zrak nedohlédne její výšky. Odvrátíme se a v tichém pohnutí zvoláme: "Jsem jenom včerejší a nic nevím." ... Ale přestože tento předmět mysl pokořuje, zároveň ji dále rozvíjí. Nic tolik nerozšíří intelekt, nic tolik nezvelebí celou duši člověka jako zbožné, upřímné a vytrvalé zkoumání tohoto velikého "předmětu" - Boha.

Každý křesťan by měl jít s důvěrou za tímto cílem. Bůh slíbil, že ti, kdo jej hledají, ho naleznou. A těm, kteří tlučou, bude otevřeno.

J.M. Boice - Základy křesťanské víry