Máme mít v úctě svého tělesného otce a svou matku, kterážto úcta nezáleží jen v posuncích, ale i v tom, že jsme jim poslušni, že máme na zřeteli jejich slova a skutky, že si jich velice vážíme a na jejich příklad dáme, že se jim při jejich počínání nevzpíráme, že mlčky strpíme, jak s námi nakládají, nepříčí-li se to prvním třem Božím přikázáním, a je-li třeba, že jim poskytneme stravu, šatstvo a i tu střechu nad hlavou. Neboť ne nadarmo řekl Bůh: „Cti je!“ Neříká, že je musíš mít rád, ačkoli se i to sluší. Ctít je však ještě více než jen prostě milovat, v úctě je totiž i bázeň, která se tu spojuje s láskou a působí, že se člověk více než trestu bojí také toho, že by své rodiče mohl urazit.

Zdálo by se, že je snadné konat tento skutek, avšak jen málokdo mu věnuje náležitou pozornost. Neboť kde jsou rodiče opravdu zbožní a nemilují své děti jen láskou tělesnou, ale poučují a vedou je slovem a skutkem podle tří prvních přikázání, tam se svévole dítěte bez ustání ruší a dítě musí konat, nechat si líbit, co by si podle své přirozené povahy raději zařídilo jinak; to pak některé dítě svádí, takže svými rodiči pohrdá, proti nim reptá, ba dopouští se i horších věcí. A neuplatní-li se tu pak Boží milost, jsme s láskou i bázní v koncích. Stejně když rodiče kárají a trestají, jak je třeba, někdy i neprávem, nejde to ještě na úkor spasení duše, ale vrozená zlá přirozenost dítěte to přijímá s nevolí. Pak tu jsou ještě děti s tak špatnou povahou, že se za své rodiče stydí - za jejich chudobu, neurozenost, za nějakou jejich tělesnou vadu nebo za jejich nízké postavení před lidmi - a takové okolnosti na ně působí silněji než vznešené přikázání Boha, jenž je nade vším a jenž jim s vědomou dobrou vůlí dal rodiče právě takové; tyto děti by se měly zkusit procvičit v plnění Božího přikázání.

Je pak ještě i jiná nectnost, která děti svádí k nectění rodičů, nectnost ještě nebezpečnější a hůře postřehnutelná, poněvadž se umí vyzdobit a podávat jako pravá čest, a to, když dítě může svobodně uplatnit svou (jakoukoli) vůli a rodiče to (zaslepeni svou tělesnou láskou k dítěti) trpí. To se to pak „ctí“, to se to snadno miluje, všude samá krása, tatíček a mamička jsou rozkošní, a dítě, ach, jak je miloučké! Tento nešvar je tak rozšířen, že rodiče jen málokdy postřehnou první projevy skutečné neúcty dítěte vůči sobě. To je tím, že rodiče jsou příliš zaslepení, než aby poznali Pána Boha z jeho prvních tří přikázání a aby oni jej ctili. Proto ani nemohou vidět vady svých dětí, ani jak by je měli vychovávat a poučovat. Proto je vedou jen k světské cti, rozkoším a statkům a hledí, aby se jejich děti líbily lidem a aby se dostaly trochu „nahoru“. A to je ovšem i dětem po chuti, a proto jsou bez odmluvy poslušné.

Tu řeknou někteří: „Dobrá, ale jak bych pak své dítě uvedl do lidské společnosti, jak bych syna podle stavu oženil a dceru vyvdal? Musíme se přece také trochu ukázat!“ Řekni sám, není-li tohle řeč člověka, který Pánu Bohu nevěří a spoléhá se více na svou než na Boží péči? Ačkoli už svatý Petr učí :

• Všelikou svou péči uvrhněte na něj, neboť on má péči o vás. (1. Petr 5,7)

Takoví rodiče ukazují jen, že ještě nikdy Pánu Bohu za své dítě nepoděkovali a nikdy se za ně nemodlili, nikdy je do Boží péče neporoučeli; neboť jinak by věděli a byli by se vlastní zkušeností přesvědčili, že má-li dítě jít z domova, je potřeba především poprosit Pána Boha a pak také od Boha pomoc očekávat. Takhle je ovšem Pán Bůh nechává, ať si to tedy zařídí sami a ať se při tom třeba ustarají a ustrachují; však jim to stejně nebude nic platno.

Na druhé straně si rodiče nemohou snáze vysloužit peklo než výchovou svých dětí a ve své domácnosti, zameškávají-li plnění svého vychovatelského úkolu a nenaučí-li svoje děti tomu, co bylo již uvedeno výše. Co jim pak bude platno, upostí-li se třeba až k smrti, budou-li se modlit a konat poutě a všemožné „dobré skutky“? Po těch věcech se jich v hodině smrti a při posledním soudu Pán Bůh nebude ptát, ale bude se ptát po dětech, které jim svěřil. Jasně nám to předpovídají slova Kristova.

Martin Luther:
O dobrých skutcích
Přítel lidu, 5/97