1. Křesťané mají být svědky JEŽÍŠOVÝMI, a ne Jehovovými!

Jsou pro to docela jednoznačné novozákonní důkazy. Ve Skutcích sv. apoštolů praví Pán Ježíš svým učedníkům:

• Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete MI svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. (Sk 1,8)

Pán Ježíš zastavil Saula na cestě do Damašku a po třech dnech k němu poslal Ananiáše s tímto pověřením:

• Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl MÉ jméno národům i králům i synům izraelským. (Sk 9, 15)

Poslání ap. Pavla bylo naprosto jednoznačné: nést jméno JEŽÍŠ národům. Stejné poslání má v tomto světě i Duch svatý, o kterém Pán Ježíš praví:

• Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o MNĚ vydá svědectví. (J 15,26)
• On MNĚ oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. (J 16,14)

Svědkové Jehovovi jsou ve zjevném rozporu s těmito Ježíšovými rozkazy a prohlášeními.

2. Spasení je jen ve jménu JEŽÍŠ a ne ve jménu Jehova!

Apoštol Petr statečně vyznal před izraelským soudem:

• Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4,11-12)

Ap. Petr prohlásil v domě Kornéliově o Ježíši tato slova:

• Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří. (Sk 10,43)

Apoštol Pavel píše křesťanům vzývajících jméno JEŽÍŠ, a ne jméno Jehova:

• Církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv. (1. Kor 1,2)

Sborům v Efezu a v Pergamu poslal Pán Ježíš toto poselství:

• Máš vytrvalost a trpěl jsi pro MÉ jméno. (Zj 2,3)
• Avšak pevně se držíš MÉHO jména a nezapřel jsi víru ve mne. (Zj 2,13)

3. JEŽÍŠ je BOHEM, stejné BOŽSKÉ podstaty jako Otec.

Není „první stvořený anděl“, jak učí Svědkové Jehovovi. Pán Bůh Otec říká o svém Synu Ježíši Kristu:

• Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil! (Žd 1,5)

SJ nechápou rozdíl mezi „stvořením“ a „zplozením“. Co je stvořeno, je stvořeno z ničeho, mocí Božího slova. Co je zplozeno, je zplozeno z podstaty zploditele. Zplozená bytost má stejnou podstatu - přirozenost - jako zploditel. Když zvíře zplodí novou bytost, je tato bytost svojí přirozeností zvířetem. Když člověk zplodí novou bytost, je tato bytost svojí přirozeností opět člověkem. Když Bůh „zplodil“ novou bytost, je tato bytost svojí přirozeností - podstatou - opět Bohem. Proto autor epištoly k Židům zdůrazňuje, že je podstatný rozdíl mezi anděly a Synem Božím. O andělech je řečeno:

• Jeho andělé jsou vanutí větru, a jeho služebníci plápolající oheň. O Synovi je však: Tvůj trůn, Bože, je na věky věků... proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti... (Žd 1,8-9)

V tomto textu je velmi důležité, že zde Pán Bůh nazývá dvakrát svého Syna Bohem. Ježíš je „zplozen“ nebeským Otcem, proto je svou BOŽSKOU podstatou roven Otci. Pán Ježíš prohlašuje:

• Kdo vidí mne, vidí Otce. Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec je ve mně! (J 14,9-11)
• Já a Otec jsme jedno. (J 10,30)

Ježíš jako Syn je však Otci podřízen. Otec je vyšší svou otcovskou autoritou (Jan 14,28). BOŽSTVÍM - BOŽSKOU podstatou jsou si však rovni.

• V něm je přece vtělena všechna plnost božství. (Ko 2,9)

4. PÁNU JEŽÍŠI patří stejná BOŽSKÁ čest jako Otci!

Ježíš prohlašuje:

• Aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal. (J 5,23)

Kdyby Ježíš nebyl Bohem, ale andělem, pak by jeho požadavek, aby ho lidé ctili stejně jako Otce, byl stejným hříchem, jakého se dopustil satan. Iz 14,14-15

Apoštol Pavel veden Duchem svatým napsal o Ježíši Kristu:

• Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí... Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán. (F 2,6-11)

Svědkové Jehovovi nesklánějí svá kolena před jménem Ježíšovým, vědomě se tedy protiví tomuto Božímu rozhodnutí. Ve Zjevení Jana je svědectví o tom, že se před Ježíšem - Beránkem i Otcem nebeským sklánějí i nebeské bytosti:

• A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků! A ty čtyři bytosti řekly Amen, starci padli na kolena a klaněli se. (Zj 5,13-14)

Kdyby Ježíš byl „stvořením“, bylo by jeho uctívání v nebi i na zemi modlářstvím - hříchem proti prvnímu přikázání.

5. Svědkové Jehovovi degradují STVOŘITELE JEŽÍŠE na stvoření.

Tím se dopouštějí těžkého hříchu:

• Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně, a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život... (J 1, 1-4)
• A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn. (J 1,14)
• Neboť v Něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti, a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. (Ko 1,16)

6. DUCH SVATÝ je BOŽSKOU OSOBOU, která cítí, myslí a rozhoduje se.

Není „neosobní silou“, jak učí Svědkové Jehovovi.

• A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete na den vykoupení. (Ef 4,30)

Cožpak je možno zarmucovat neosobní sílu?

• To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. (1 Kor 12,11)

Duch svatý má tedy vlastní vůli, protože uděluje dary, jak sám chce.

• Ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. (Ř 8,26)
• Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna. (Sk 20,28)
• Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám za sebe, ale bude mluvit, co uslyší. (J 16,13)

Podle těchto textů má Duch svatý všechny vlastnosti, které jsou charakteristické pro každou osobu: cítí, myslí, poslouchá, mluví, rozhoduje se, ustanovuje jiné osoby. Říkat o Duchu svatém, že je „neosobní silou“, to je hrubá urážka Ducha svatého, tedy hřích!

7. Ve chvíli tělesné smrti UMÍRÁ JEN TĚLO člověka a ne celý člověk.

Svědkové Jehovovi ale učí, že ve chvíli tělesné smrti umírá celý člověk, tedy i jeho duše. Pán Ježíš Kristus praví:

• A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. (Mt 10,28)

Každý vrah může zabít tělo člověka, ale jeho duši zabít nemůže. Ježíš zde zcela jasně prohlašuje, že duše neumírá ve chvíli smrti těla. Jsou snad SJ moudřejší než Ježíš?

• Ap. Pavel píše Korintským: Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích... nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo... pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána... Chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. (2 Kor 5,1-8)
• Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. (F 1,22-23)

Ap. Pavel ví se stoprocentní jistotou, že ve chvíli tělesné smrti bude on - Pavel, jeho vnitřní bytost - svlečen z pozemského těla a odejde ke Kristu. Mezi tím, co píše ap. Pavel, a tím, co učí Svědkové Jehovovi, je zásadní rozdíl. Kdyby celá bytost člověka ležela v hrobě, pak by se ap. Pavel tragicky mýlil a napsal ve svých dopisech lživé učení. My však víme, že ap. Pavel napsal pravdu, nepravdivé učení šíří Svědkové Jehovovi.

8. PÁN JEŽÍŠ nás zcela vážně varuje před peklem jako místem utrpení:

• Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla. (Mt 5,29-30)
• Lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně... než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla. (Mt 18,8-9)
• ... než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného... než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne. (Mk 9,43-48)
• A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni. (Lk 16,23-24)
• Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde je již dravá šelma i falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zj 20,10,14,15)

Kdyby hrob byl peklem, jak učí SJ, a definitivním zánikem bez utrpení, pak by byl Ježíš lhářem a jeho varování naprostým nesmyslem. Ježíš však mluví pravdu! Nepravdivé učení šíří Svědkové Jehovovi.

Připravil: St. Kaczmarczyk

Vydal: Evang. sbor ČCE v Č. Těšíně