Dříve, než může být člověk spasen, musí Bůh i člověk něco změnit. Ve své zjednodušené podstatě teologie hyperkalvinistů popírá nutnost lidského jednání a arminianismus popírá skutečnost Božího působení.

Bible jasně ukazuje jak na Boží, tak i na lidskou účast na Božím plánu spasení. Ale ne tak, jak učí arminianismus, že „Boží účastí na spasení je poskytnout záchranu každému člověku a na člověku je, aby se stal ochotným toto spasení přijmout."

Abychom pochopili, co Boží slovo skutečně říká, a pokusili se odpovědět na některé námitky, probereme si tuto věc bod po bodu.

1.) Aby člověk mohl být spasen, musí se kát ze svých hříchů a uvěřit evangeliu. Nikomu, kdo se ochotně neobrátil od hříchu ke Kristu, nikdy nebylo odpuštěno a nestal se Božím dítětem. Bible nikde nenaznačuje, že by člověk mohl být spasen bez pokání a víry, ale právě naopak. Boží slovo neustále opakuje, že to jsou základní podmínky, které musí být splněny, dříve než může být člověk spasen. Jediná Bible odpovídá na otázku, „Co musím dělat, abych byl spasen?" a její odpověď zní: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen."

2.) Každý, kdo činí pokání a uvěří evangeliu, bude spasen. Každá duše, bez výjimky, která poslechne volání evangelia k následování Krista, bude Bohem a Otcem našeho Pána Ježíše Krista přijata a bude jí odpuštěno. Jestliže si něčím můžeme být absolutně jisti, pak je to to, že Kristus nikdy neporuší svůj slib přijmout „každého, kdo k Němu přijde." Jak kdysi řekl John Bunyan, „Pojď a vítej!" je Spasitelovo slovo ke všem hříšníkům.

3.) Pokání a víra je svobodné lidské jednání. Lidé se musí svým vlastním rozumem, srdcem a vůlí zříci hříchu a přijmout Krista. Bůh nikdy za nikoho nečinil pokání ani za nikoho neuvěřil - a nikdy tomu tak nebude. Odvrácení se od hříchu a následování Krista skrze víru je lidské jednání a každý člověk, který takto reaguje na volání evangelia, tak činí, protože si to upřímně přeje. Přeje si, aby mu bylo odpuštěno a odpuštěno mu může být pouze skrze pokání a víru. Nikdo, včetně Boha, se za nás neodvrátí od hříchu, to musíme udělat sami. Nikdo jiný za nás nemůže věřit Kristu, abychom byli spaseni, to musíme osobně, vědomě a ochotně udělat sami.

Nyní si někdo může říct, „Ale není to právě to, co učí arminianismus?" Přátelé, toto učí Bible a učí to jasně a dogmaticky. „Ale nepopírají kalvinisté všechny tyto tři body?" Nemluvím zde o kalvinistech, ani se je nesnažím obhajovat, protože stejně jako arminianisté jsou velmi různorodí. Jestliže znáte někoho, kdo popírá tři výše uvedené skutečnosti, pak takový člověk, bez ohledu na to, za koho se prohlašuje, popírá jasné biblické poselství. Mohu mluvit jen sám za sebe a nepopírám, co Boží slovo tak jasně učí.

Zde se můžete ptát: „Nehlásáte snad učení svobodné vůle, která je schopna si sama zvolit? Nevzdáváte se snad učení o vyvolení, když souhlasíte s tím, že člověk sám musí uvěřit a činit pokání - což je jeho vlastní jednání?" Ne! Nesnažím se prokázat platnost svobodné lidské vůle, ani neplatnost Božího vyvolení, protože to není možné. Pouze jsem uvedl přesně to, co říká Bible a co člověk musí udělat, aby mohl být spasen. Podívejme se ale nyní na to, co říká Písmo o tom, čeho je a čeho není přirozený člověk schopen.

4.) Stejná Bible, která tvrdí, že člověk, aby byl spasen, se ze svých hříchů musí kát a uvěřit, stejně tak důrazně tvrdí, že člověk kvůli své hříšné přirozenosti je naprosto neschopen činit pokání a uvěřit. Žádná z těchto tří lidských složek - rozum, srdce a vůle, které musí být k pravdě evangelia vnímavé, nemají schopnost takovouto pravdu přijmout, a dokonce ani nemají touhu cokoliv měnit. Právě naopak. Celá lidská bytost je nejen neschopna ať už přijít nebo chtít přijít ke Kristu, ale každá část její přirozenosti aktivně vzdoruje Kristu a Boží pravdě. Odmítání Ježíše Krista jako Pána a Spasitele není pasivní nic nedělání, ale záměrná, a úmyslná volba. Je to záměrné rozhodnutí říct „Ne!" Kristu a „Ano" sobě a hříchu. Nikdo není vůči Bohu a Jeho autoritě neutrální. Nevíra je právě tak záměrný skutek mysli, srdce a vůle jako víra. Právě toto měl Ježíš na mysli v Janovi 5:40, když řekl:

• Ale vy nechcete [záměrně si tak volíte] přijít ke mě…

Ano, nevíra je skutek vůle. Nevíra je ve skutečnosti vírou, ale naneštěstí vírou v sebe sama.

Věřit v první tři body a kázat je a přitom vynechat čtvrtý bod znamená vážné zkreslení evangelia Boží milosti. Znamená to podávat nepřesný obraz o stavu hříšníka a jeho skutečné potřeby. Takové učení totiž ukazuje jen na polovinu problému lidského hříchu. Vynechává totiž ten nejdůležitější bod potřeby ztraceného člověka, jmenovitě, jeho nezpůsobilost nebo neschopnost, jak překonat hříšnou podstatu naší přirozenosti a její důsledky. Takto postavené evangelium je jen polovičním evangeliem. A právě v tomto bodě moderní evangelizace tak těžce selhává. Nečiní rozdíl mezi lidskou zodpovědností a osobní schopností se rozhodnout. Falešně předstírá, že hříšník je schopen vykonat vše, co od něj Bůh požaduje. Texty týkající se lidské neschopnosti a nezpůsobilosti jsou buď opomíjené nebo zcela překroucené. Toto odchýlení od pravd evangelia deformuje Boží zachraňující milost. Všimněte si, prosím, několika biblických textů, které dogmaticky uvádí některé věci, kterých ztracený člověk není schopen:

• Člověk nevidí - dokud se znovu nenarodí. Jan 3:3.
• Člověk nerozumí - dokud mu není dána nová přirozenost. 1K 2:14
• Člověk nemůže přijít - dokud není účinně povolán Duchem svatým. Jan 6:44,45

Nemáme dostatek prostoru, abychom se podrobně zabývali vším, čeho člověk sám o sobě není schopen, ale tyto tři body dostačují, aby ukázaly, že hříšník není v žádném případě schopen (vši- mněte si, že se zde nejedná o nevůli) přijít ke Kristu, dokud Bůh něco neučiní s přirozenou podstatou hříšníka. To něco Bible nazývá znovuzrozením, nebo novým narozením a to je výhradně dílem Boha Ducha svatého. Člověk na svém znovuzrození nemá žádný podíl.

5.) Novým narozením, nebo znovuzrozením nám Bůh dává duchovní život, který nás uschopňuje k tomu, co musíme udělat (činit pokání a uvěřit), ale co NEJSME SCHOPNI UČINIT kvůli našemu poddanství hříchu. Jestliže Bible říká, že člověk je ve svých hříších mrtev, znamená to, že lidský rozum, srdce a vůle jsou duchovně mrtvé. Jestliže Bible mluví o našem otroctví hříchu, znamená to, že celá naše bytost, včetně naší vůle je v poddanství a v moci hříchu.

Krista skutečně potřebujeme, aby zemřel a splatil trest za náš hřích, aby nás vykoupil, ale stejně tak nutně potřebujeme i Ducha svatého, aby nám znovuzrozením dal novou podstatu. Boží Syn nás zákonně zbavuje trestu za hřích, ale pouze Duch svatý nás může osvobodit z moci smrti a mravní zkázy hříchu. Abychom byli spaseni, potřebujeme odpuštění. Je to Kristus, kdo nám svou smrtí vydobyl úplné odpuštění a ospravedlnění. Dále potřebujeme duchovní obživení a způsobilost a to nám znovuzrozením dává Duch svatý. Znovuzrození, dílo Ducha svatého, nás uschopňuje přijmout skutečnou vírou Kristovo dílo usmíření k naší spáse.

Bůh je Bohem trojjediným a nikdo nemůže pochopit toto „veliké dílo spasení", dokud neuvidí každou jedinečnou Boží osobu vykonávat svou zvláštní a nezbytnou část tohoto spasení. Žádný člověk nemůže hlásat „slavné evangelium milosti" a přitom z něj vypustit Otcovu svrchovanou vyvolující lásku a novězrozující moc Ducha svatého jako neoddělitelnou součást Božího díla při spáse hříšníků. Mluvit o Boží účasti na spasení tak, že je jen jednou osobou, která dává odpuštění, a o lidské účasti spočívající v ochotě přijmout spasení, znamená pomíjet jak Otcovo dílo vyvolení, tak i dílo působení Ducha svatého, z něhož plyne znovuzrození. Toto nepochopení činí z člověka plnoprávného Božího partnera a dokonce mu přiděluje rozhodující roli v celém procesu znovuzrození a následně i spasení.

Jak tragikomické, vzdát Kristu slávu za Jeho dílo na kříži a pak hříšníkům přičíst zásluhu za Otcovo dílo na věčnosti (vyvolení) a dílo Ducha svatého v našich srdcích (znovuzrození).

Tvrdit, že: „Duch svatý vykoná své zázračné dílo duchovního obživení, jakmile mu to dovolíš", je vůči svrchovanému Duchu projevem velké neúcty. Je to stejné, jako kdybyste zašli na hřbitov, postavili se k hrobu a promluvili k zesnulým: „Dám vám život a vzkřísím vás z mrtvých, jen když uděláte první krok; krok víry a požádáte mě o to." To je ignorace hříšníkova přirozeného stavu a naprosté duchovní nemohoucnosti.

Základní chybou arminiánského evangelia svobodné vůle je jeho selhání v pohledu na lidskou účast na spasení, na pokání a víru. Ty jsou ve skutečnosti ovocem a výsledkem Božího díla, a ne základní složkou dodávanou hříšníkem. Každý člověk, který se obrátí ke Kristu, tak činí ochotně a svobodně, ale tato svoboda je přímým výsledkem Otcova vyvolení a účinného působení Ducha svatého. Říci: „Když budeš věřit, Bůh ti na tvoji víru odpoví znovuzrozením," je zkreslením podstaty Božího zachraňujícího díla.

6.) Písmo jasně ukazuje, že víra a pokání jsou důsledky a ne příčina znovuzrození. Představme si člověka, který je již dvacet let mrtvý a jednoho dne vás na ulici pozdraví. Napadlo by vás, že ten člověk už byl svou smrtí unaven a tak se rozhodl požádat všemocného doktora, aby udělal zázrak a dal mu nový život? Jsem si jist, že by vás něco takového ani nenapadlo. Místo toho byste nejspíš vykřikli: „Člověče, co se to s tebou stalo? Kdo tě vzkřísil?" Poznali byste, že je živý, protože by chodil a dýchal, ale věděli byste, že to jsou příznaky zázraku, který na něm byl vykonán, že to není výsledek jeho vlastní schopnosti nebo vůle. A právě tak, když se duchovně mrtvý člověk začne projevovat duchovním životem jako jsou pokání a víra, pak toto duchovní ovoce ukazuje na skutečnost, že se stal zázrak znovuzrození.

Dovolte mi celou věc ilustrovat na biblickém příkladu. Ve Skutcích 16:14 je důkaz toho, co jsme naznačili výše. Mimochodem, pokud vím, toto je jediné místo v Novém zákoně, které používá výraz otevřít srdce a Bible toto otevření srdce dává cele za zásluhu Boží moci a ne lidské vůli. Moderní evangelismus však činí přesný opak a přičítá otevření srdce rozhodnutí lidské svobodné vůle. Pamatujme na to, že nediskutujeme o tom, zda člověk musí být ochotný otevřít své srdce. To jsme poznali už z bodů jedna, dva a tři. Nyní hledáme zdroj síly, který člověku umožňuje vykonat tento duchovní skutek. Arminianismus trvá na tom, že ochotu nebo touhu může vygenerovat lidská svobodná vůle, zatímco Bible říká, že Boží Duch svatý je ten, kdo dává tuto moc nebo schopnost ke znovuzrození.

Prozkoumejme jeden text Písma svatého, který používá výraz „otevřít srdce" a podívejme se, zda je v souladu s předchozími body:

• Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která uctívala jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval. (Skutky 16:14)

Pán otevřel její srdce tak, aby reagovala na Pavlovu zprávu. První, čeho si všimneme, je, že Lydie skutečně dávala pozor, nebo naslouchala Pavlovým slovům. S radostí naslouchala a ochotně uvěřila jeho zprávě. Jak už jsme si ukázali, musela to udělat sama, aby měla z evangelia užitek a mohla být spasena. Lydiino pozorné naslouchání a víra ilustruje body jedna, dva a tři, které jsme uvedli, a vyvrací hyperkalvinismus, který učí, že vyvolení budou zachráněni bez ohledu na to, zda evangeliu naslouchají a věří mu nebo ne. Lydie si však ve skutečnosti vybrala věřit a učinila tak pouze proto, že tomu tak chtěla celým svým srdcem. Neučinila tak neochotně, ani to nebyl Bůh, kdo za ni naslouchal a uvěřil. Byla to její vlastní odpověď a byla to velmi ochotná odpověď.

Dále si můžeme všimnout, co udělal Bůh. Je nám zde ukázáno, co musel Bůh udělat dříve, než mohla být Lydie spasena. (1) On dal spasení „milostí skrze víru", která mohla být zvěstována. To, o čem Pavel mluvil, byly zřejmě skutečnosti evangelia týkající se smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista a jistě o tomto Beránku, který je Božím milostivým darem. (2) Bůh také Lydii přinesl zprávu o svém daru. Poslal svého kazatele, aby jí pověděl o plánu spasení. Bůh poskytl všechny prostředky spasení - dal svého jednorozeného Syna. Směřoval ke svému cíli, zajistil takového kazatele, jako byl Pavel - o tom je Pavlovo svědectví ve Skutcích 22. A právě v tomto bodu se arminianismus odchyluje od Bible a na výše uvedené pravdy aplikuje lidskou logiku.

Arminiáni tragicky zanedbávají mnohé biblické verše a proto nevidí, že Bůh musí udělat ještě něco dalšího. (3) Bůh otevřel Lydiino srdce (neboť jí dal duchovní život), aby byla schopna uvěřit. Její přirozená mysl byla slepá, její přirozené srdce bylo od Boha odvrácené a její vůle setrvávala v duchovní smrti. Vysvobodit ji z tohoto duchovního hřbitova morální zkázy mohla pouze Boží moc. Darování tohoto života a moci je výhradně Božím dílem. Všimněte si, že Bible dává zásluhu na otevření Lydiina srdce výslovně samému Bohu. Jestliže to z tohoto textu nepoznáme, pak jednoduše neumíme číst:

• „…Pán jí otevřel srdce…"

Všimněme si také, jak jasně nás učí Duch svatý o vztahu mezi příčinou a následkem při obrácení Lydie. Jedině Bůh otevřel Lydiino srdce, to je příčina. Učinil to, aby byla schopna naslouchat pravdám, které Pavel kázal - to je následek. A právě to nám říká Boží slovo. Nerozčilujme se nad mrtvou teologií, ani nezatracujte Kalvína, ale přečtěte si sami slova Bible. Jestliže se budete snažit zapřít jeden jediný důvod, proč Lydie pochopila evangelium a uvěřila v něj, tedy skutečnost, že to byl Bůh, kdo jí umožnil uvěřit a otevřel jí srdce, pak se stavíte proti Boží pravdě. Pokud se pokusíte do tohoto textu vložit lidskou svobodnou vůli jako rozhodující faktor pro účinnost spásy, pak vědomě podkopáváte Boží slovo.

Boží milost nenabízí jen spasení, ale Boží moc nám dává také schopnost si jej přát a také přijmout. On v nás vyvolává nejen touhu patřit Bohu, ale i skutky, které tuto touhu naplňují. Jeho dílo v nás vytváří nového, znovuzrozeného člověka a proto znovu opakuji, dílo znovuzrození je zcela dílem Ducha svatého.

V okamžiku, kdy ztratíme z očí rozdíl mezi spasením skrze víru (lidský skutek) a znovuzrozením z Ducha svatého (Boží skutek), směřujeme do oblasti polopravd a teologických nesnází. Zavede nás to k přesvědčení, že člověk je schopen dělat to, o čem Bible důrazně říká, že schopen činit není. Nutnost díla Ducha svatého je pak teologicky popřena a nebude trvat dlouho, kdy bude v běžné praxi ignorována. O tom svědčí stav moderního evangelismu.

Od té doby, co jsou křesťané přesvědčeni, že znovuzrození je nedílnou součástí lidské volby, používají metodologii, která je mnohem důležitější, než teologie Bible. Organizace, plánování a nábor se staly pro úspěch evangelizace neodmyslitelné, zatímco nezbytné dílo Ducha svatého je téměř zapomenuto. Je pravda, že plánovaná služba evangelizace si libuje v potřebě „modlit se za vedení Duchem svatým" a týmy lidí jsou vysílány s několika měsíčním předstihem před velkou kampaní, aby se modlili za bohatou žeň. Někteří evangelisté si jsou zcela jisti, že slib věřících modlit se každý den nebo jiný závazek (přispívat finančně na evangelizaci), který je nezbytný (výzvy typu pouze vaše dary mohou tuto ohromnou kampaň umožnit), je pro úspěch kampaně důležitější, než evangelium samo, ale to už je jiné téma pro jiný den.

- John G. Reisinger - Přeložil Marek Obdržálek