Téma Boží vedení a lidské rozhodování se k nám stále vrací a zdá se, že je to otázka v řadách některých čtenářů, ale především v řadách samotných kazatelů a vyučujících bratří stále nedořešená. Někdy se nám zdá, že k otázkám Božího vedení (ZOD používá biblicky výstižnější termín - Boží svrchovanost) a svobodné lidské vůle přistupují některé bratři s jistou nerozhodností, jako by hovořili s nedospělými ve víře. Podívejme se na některé citace z domácího křesťanského tisku:

• …A protože hledání Boží vůle bude převážně pojednávat toto číslo Ž.S., rád bych o cukrárně mluvil hned na začátku. Ve chvíli, kdy stojíme před výkladní skříní plné dobrot, začíná se v nás odehrávat zajímavý děj. My se totiž rozhodujeme, co si dáme. Někdo si ukáže na laskonku, oříškový košíček a coca-colu. Druhý si dá jen chlebíček, nebo dobré kafe. Třetí to „rozjede", jak se patří: dá si zákusky, chlebíčky, džus a vše „doklepne" velikým pohárem zmrzliny, samozřejmě s pořádnou čokoládovou polevou a oříšky. Předpokládejme, že zde neřešíme problém finanční (jestli na to máme…). My zde řešíme něco jiného. Totiž co to s námi udělá? Jestli nám z toho nebude špatně, zda zbytečně nepodpoříme antidietní proceduru, nebo naopak, jestli si „lehce" pochutnáme a nic nám z toho nebude, protože se moudře rozhodneme. …Kdo nese zodpovědnost za naše rozhodování? Je to Bůh nebo my? Díváme-li se na Jeho nabídku spásy, pak můžeme směle říct, že nás pozývá do jakési pomyslné „cukrárny". Ukázal nám to nejlepší z duchovního života, své myšlení v Kristu. Odhalil své principy jednání, mnohé naprosto jasně nechal zapsat do svého Slova (Bible). Co je potom na nás? Rozhodnutí se na základě toho, co nám Pán o sobě samém zjevil a nechat se ovlivnit. Co ale ve chvíli, kdy není v Písmu žádná konkrétní instrukce pro mou situaci? To se nám v dnešním moderním světě může stát často. Co potom? Tady bych asi použil náš příklad při výběru, co bych si dal dobrého - čili otázky svobodného rozhodnutí, a zda mi bude, nebo nebude dobře - otázky vlastní odpovědnosti. Ale nepředbíhejme, budeme o tom ještě mluvit… Každopádně platí, že Bůh není programátor a my jen mrtvý ovladatelný program počítače. Člověk není loutka, která by neměla prostor pro tvořivé originální myšlení a jednání. Jsme svébytné bytosti k obrazu toho, který vymýšlí, tvoří, koná hezké a užitečné věci, má smysl pro detail apod. Je důležité být s Ním ve spojení - být v Jeho cukrárně. Pak už je rozhodnutí, ale i odpovědnost na nás. (Zvýrazněno ZODem)
  Cukrárna, Ž.S.,2/02, str.4)

Příměr výběru v cukrárně a svobodné vůle staví na lidské logice a myšlení, které je jiné než Boží. Celý příměr se jaksi zabývá cukrovím a ne „cukrářem". Jen dvě myšlenky z textu: „(1) Je důležité být s Ním ve spojení - být v Jeho cukrárně a (2) Pak už je rozhodnutí, ale i odpovědnost na nás" jsou správné, ale dávají smysl pouze těm, kdo věří, že osobní víra je důsledek znovuzrození, které přichází na základě svrchovaného rozhodnutí Boha. Dává smysl jen těm, kdo věří, že Duch Boží dává nové srdce - jinými slovy - vyprostí svůj lid z bahna ulice a uvede do Své „cukrárny". Znovuzrození není, s největší pravděpodobností, autorem chápáno jako jednostranný (monergický) Boží čin bez spolurozhodování či spolupráce přirozeného, ještě duchovně mrtvého (neznovuzrozeného) člověka. Podobně probíhá každé fyzické narození, bez osobního rozhodování ještě nenarozeného… Naplňování projevů víry je odpovědností jednotlivce teprve po znovuzrození. Takový člověk s Bohem již spolupracuje, je tedy mezi ním a Bohem spolupracující (synergický) vztah, který je ve své bytostní podstatě nesouměrný (asymetrický), to znamená, že nejde o rovnocennou spolupráci, protože člověk není Bůh. Jedinec byl osvobozen z otroctví hříchu, ale nestal se duchovním robotem. Tento teologický pohled je velmi často mnohými křesťany odmítán. Každý by si měl uvědomit, že jeho fyzická a duchovní existence je jen a jen výsledkem Božího rozhodnutí a to ještě před založením světa. Teprve tato skutečnost může být základem druhé myšlenky: „Pak už je rozhodnutí, ale i odpovědnost na nás." To je radostný a svobodný růst ve víře a dobrých skutcích, je to posvěcování. Ti, kdo věří v prvotnost znovuzrození, nikdy nepopírali ani nepopírají lidskou vůli, nikdy nevnímali přirozeného, ani znovuzrozeného člo věka jako robota. Co ale popírají, je, že by se lidé mohli duchovně znovuzrodit (stejně jako fyzicky narodit) z vlastního rozhodnutí! Proto věří a učí, že naše vůle je svobodná jednat jen v souladu s naší přirozeností. Svoboda jednání je omezena kapacitou naší přirozenosti. Nemám-li kapacitu mozku pochopit teorii relativity, potom nemám „svobodu", ani „volnost" diskutovat o úskalích této teorie s Albertem Einsteinem. Nemám-li výšku přes dva metry, nemám „svobodu" se ucházet o hráčské místo v Americké basketbalové národní lize. Jsem-li šedesátiletý muž s nepatrným chmýřím na hlavě, nemám „svobodu" se zúčastnit soutěže o nejkrásnější dívku ČR. Moje svoboda nemůže nikdy překročit hranice mé přirozenosti. V této chvíli nemám „svobodu", aby tato úvaha překročila hranice mé teologie. Ve všech záležitostech, tělesných, duševních nebo duchovních, které přerůstají tělesnou, duševní nebo duchovní kapacitu mé přirozenosti, jsem diskvalifikován. Přirozený člověk nemá svobodu pochopit věci Božího Ducha, protože jeho přirozená kapacita pochopit pravého Boha je nulová…

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1 Korintským 2:14)

Přirozený člověk je diskvalifikován chápat nebo přijímat věci Božího Ducha. Jeho přirozená duchovní kapacita obsáhne totiž jenom sebe. Proto, když přirozený člověk „hledá" boha, hledá svým způsobem pouze řešení svých problémů; nehledá Boha proto, kdo Bůh je, ale co by Bůh mohl pro jeho potřeby (na sebe upřené zájmy) udělat. Pro přirozeného člověka platí:

• Není, kdo by rozuměl, není, kdo by hledal Boha. (Římanům 3:11)

Pro nověstvořeného, novězrozeného člověka z Ducha, pro toho, který už může rozumět věcem Božího Ducha, platí:

• Když jste tedy byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nahoře, kde po Boží pravici sedí Kristus. (Koloským 3:1)
• Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto vše vám bude přidáno. (Matouš 6:33)

Aktivně hledat Boha pro Jeho nebeskou důstojnost může jen ten, kdo byl duchovně vzkříšen s Kristem! Jeho svobodná vůle se již může rozhodnout a reagovat, protože věci Božího Ducha již nepřerůstají jeho nověstvořenou duchovní přirozenost (kapacitu).

• …aby hledali Pána, zda by se ho snad mohli dotknout a nalézt ho, ačkoli není daleko od žádného z nás. (Skutky 17:27)

Uvědomme si zásadní věc. Jde o to, „aby hledali Pána", ne o to, aby hledali sebe. Je rozdíl mezi hledáním „boha-náplasti" na lidské bolístky, a hledáním Boha, který je Pánem křesťanova života. Přirozený člověk hledá jen takového „boha", který bude sloužit jemu - aby mu zdravotně, finančně a společensky požehnal tak, aby „hledající" mohl co nejdéle, nejlépe a bezproblémově žít v aktivní nevíře a především bez reality pravého Boha. Kdo hledá Pána kvůli Boží podstatě, kvůli Jeho důstojnosti, kvůli Jeho slávě - ten už není jen přirozeným člověkem, ale duchovní bytostí, novězrozeným člověkem, nadpřirozeně stvořeným, jenž je připraven sloužit Bohu i bližním!

V obou případech vidíme, že jak přirozený, tak znovuzrozený člověk není robot ani loutka. Oba mají prostor pro vyjádření svobodného rozhodování. Ten první v mezích své tělesné přirozenosti svobodně a aktivně Boha odmítá, ten druhý již v mezích své nověstvořené duchovní přirozenosti svobodně a aktivně Boha přijímá. Oba jsou vlastněni, oba jsou otroci, což naše Bible v případě znovuzrozeného člověka překládá mírnějším slůvkem - služebníci. První je otrokem své hříšné přirozenosti, je služebníkem hříchu, a ten druhý je vlastnictvím Krista, tedy svobodným následovníkem a služebníkem Krista.

Na druhé straně, tatáž myšlenka z článku, „Je důležité být s Ním ve spojení - být v Jeho cukrárně. Pak už je rozhodnutí, ale i odpovědnost na nás" nemůže vůbec dávat smysl těm, kdo věří, že znovuzrození z Boha je důsledek osobního rozhodnutí. Z textu se přesně nedovíme, jak se dostat do spojení s Bohem, jak vstoupit do „cukrárny". Není v našich silách, abychom bez Otcova záměru (vyvolení), bez Kristovy oběti (vykoupení) a bez působení Ducha svatého (znovuzrození a posvěcování) do Boží „cukrárny" vůbec vstoupili. Opravdu „Je důležité být s Ním ve spojení", jenže přirozený člověk s Ním ve spojení není a sám od sebe nikdy nebude. Přirozený člověk je ve spojení se vším možným kromě Boha. Topí se v bahně hříchu. Bez Boha nic „nerozjede" ani se zákusky, ani to „nedorazí" zmrzlinou… Kdo chce jen mlsat, zůstává otrokem svých choutek a svévole. Přirozený člověk si svobodně a aktivně vždy zvolí sebe místo Boha!

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Římanům 8:7)
• S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: `Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!´ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: `Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.´ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky. (Matouš 22:2-10)

K Boží hostině do Jeho „cukrárny", smíme-li to tak nazvat, bude shromážděn jen Jeho lid, jen ten, kdo je pozván, shromážděn a přitažen Bohem Otcem.

• Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6:44)

Z článku zřejmě vyplývá, že všichni lidé bez výjimky mají přirozenou schopnost svobodně učinit důležité duchovní rozhodnutí - vstoupit nebo nevstoupit do Boží „cukrárny". Takové chápání však nabízí jen široký výběr polopravd. Čtenáře odkazuji na str. 16. Přiznávám, že ve světle následujícího verše nechápu, jak by se mohl vůbec někdo „svobodně" rozhodnout vstoupit do Boží přítomnosti a být s Ním ve spojení:

• A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně [„do mé cukrárny"] nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." (Jan 6:65)

Do Boží „cukrárny" nás může přivést jen Bůh. Abychom Jeho pozvání s radostí přijali, musí nám dát oči k vidění, uši ke slyšení a nové srdce. Za to mu patří veškerá sláva. Komu není od Otce dáno, ten ani netuší, že tím jediným pravým „Cukrovím" a výběrem nejsou naše přelétavé choutky, ale Bůh sám!

V dalším článku „Boží vedení a lidské rozhodování - jak je prožít?" se autor dotýká některých závažných otázek:

Bůh vybavil člověka, kterého stvořil ke svému obrazu, svobodnou vůlí. Člověk se může svévolně odcizovat Božímu milostivému vyvolení, může předurčení skrze Ježíše Krista ignorovat do té míry, jak dalece může odmítat ukřižovaného Spasitele. „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěřil, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího" (Jan 3,18). Zde můžeme vidět, že k vyvolení k zatracení dochází skrze samého člověka. …Když my sami jsme všeteční, když nasloucháme hlučnému křiku ducha doby a činíme ukvapená a soběstředná rozhodnutí, pak nedáváme Duchu Božímu téměř žádnou šanci zasáhnout rozhodujícím způsobem do našeho života. … Především bychom se nikdy neměli chlubit tím, že jsme byli vedeni Bohem a ukvapeně se na toto vedení odvolávat, jak jsme to viděli … Měli bychom si být vědomi síly vlastní vůle, jedné z nejmocnějších hnacích sil, že mnohé v našem životě bylo řízeno námi samotnými a že Bůh narovnával mnohé z toho, co jsme sami poničili, protože On umí psát i na pokřivených linkách rovně.

Gerhard Jordy, Ž.S., 2/02,str.9 )

Myšlenka „Měli bychom si být vědomi síly vlastní vůle, jedné z nejmocnějších hnacích sil" je naprosto platná. Problém je jen v tom, že tato nejmocnější síla pracuje u všech přirozených lidí vždy a jenom proti Bohu. To, že se svět z naší vůle ještě totálně nezhroutil je jen díky Boží obecné milosti, která bezoddechu krotí zlé lidské záměry.

Skutečně nemůže Duch Boží zasáhnout do našeho života, když mu to nedovolíme? Může se opravdu vyvolený a novězrozený člověk odcizovat Božímu milostivému vyvolení?

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (Jan 10:27-29)

Věříme, že znovuzrozený člověk vytrvá ve víře až do konce. Boží pečeť nikdo nerozlomí. Bohem obnovené srdce není naplněno ignorací. Nová vůle má úplně jinou duchovní kvalitu a chtění než vůle přirozeného člověka. Kdo Krista nenásleduje, zůstává otrokem své přirozené „svobodné" vůle, která má jen svobodu od spravedlnosti (Ř 6:20). Dále věříme, že vůle znovuzrozeného člověka vytrvá až do konce, protože je střežena mocí samotného Boha:

• Požehnaný buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, k nepomíjejícímu, neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví zachovanému v nebesích pro vás, kdo jste Boží mocí střeženi skrze víru ke spasení připravenému, aby bylo zjeveno v posledním čase. (1. Petr 1:3-5)

Kdo odpadne před cílem, ten má jen přirozené srdce a vůli, jež nejsou střeženy Boží mocí.

Pokud se týká zmíněného „vyvolení k zatracení", věříme, že o tom rozhodl Adam ne Bůh! Dnes se nikdo do zatracení svojí svobodnou vůlí volit nemusí. V zatracení již vězí tím, že se přirozeně narodil v Adamovi, a že se proto přirozeně rozhoduje proti Kristu - jinak ani nemůže! Právě to, že všichni umíráme v Adamovi umožňuje Božímu lidu, být znovustvořen v Kristu a ne v sobě (ZOD 73 str. 8 a 12)! Oslavujme Boha, že připravil spásu pro svůj lid skrze zástupnou smrt Pána Ježíše Krista - druhého Adama, a že odpovědnost za znovuzrození neleží na naši přirozené vůli - to by nebyl nikdo spasen!

Je zvláštní, že tam, kde svoji svobodnou vůli nemůžeme žádným způsobem projevit (vyvolení, narození, být dědicem, stát se Božím dítětem…), všude tam se pyšníme svébytností a svobodnou vůlí (nejsme roboti), ale tam, kde od nás Bůh očekává aktivní svobodné rozhodování (zda se staneme součástí křesťanského obecenství, služby, jak budeme s třesením a bázní naplňovat svoje spasení, jak budeme vykupovat čas nám svěřený pro službu Bohu a bližním), tam jsme neobyčejně sebevědomí a pyšní (nejsme otroci). Projevujeme skutečně svobodnou vůli jen tím, že jsme přesvědčeni, že nic nemusíme? To neplatí ani v každodenním životě. Musíme tisíc a jedna věcí a nikdo se nás neptá, zda to je v souladu s naší vůli, či nikoliv. Tam, kde se nic nemusí, vzrůstá anarchie, nepravost, lhostejnost a hřích.

K tomu, aby lidé kolem nás mohli uvěřit, potřebují slyšet Boží slovo, ne lidské polopravdy o tom, jak Bůh miluje celý svět, a že bez našeho „svobodného" rozhodnutí nemůže On nic změnit - jakoby záleželo jen a jen na nás, jak se rozhodneme… Odtud je totiž jen krůček v sebezničující víru v sebe sama - měli bychom si být vědomi síly vlastní vůle, jedné z nejmocnějších hnacích sil, že mnohé v našem životě bylo řízeno námi samotnými. Bůh je v očích hrdého člověka zredukován na jakéhosi údržbáře lidských poruch. Měli bychom si být vědomi osobní přirozené ztracenosti a být především zděšeni z důsledků vlastní přirozené vůle, která čerpá z přirozeného srdce:

• Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? (Jeremjáš 17:9)

Je třeba zdůraznit, že vše zlé a pokřivené pochází z naší hříchem zkorumpované přirozenosti. Na pokřivené linky kamenného srdce Bůh rovně psát nebude. Na nové obřezané srdce v Kristu psát rovně bude, protože v Duchu svatém mohou být i naše linky přímé.

Do třetice téma svobodného rozhodování osvětluje článek „Mezi svobodou a cizím diktátem". Zde autor ilustruje Boží svrchovanost a vedení svérázným způsobem. Věříme, že tímto příměrem míchá jablka s hruškami.

Někdy na mě, otce teenagerů, připadne komplikovaná úloha vybrat pro našeho „výrostka" kalhoty. Ze zkušenosti vím, že to patří mezi nejtěžší rodičovské činnosti. Zpravidla se to odehrává takto. Vstoupíme do obchodu, kde visí asi pět set kalhot a já jen doufám, že alespoň jedny kalhoty splní všechny očekávané parametry: velikost, přijatelnou cenu a především správný vzhled. Takže do toho. Prvních 475 kalhot neodpovídá velikostně. Zbývá tedy 25 kalhot, které by teoreticky měly sedět. Pět z nich neodpovídá cenově, zbývá dvacet a plamínek naděje stále hoří. Jedny určitě vybereme! Opak je pravdou! „Ty jsou moc široké!", „to si přece nikdo na sebe nedá", „ty by byly možná pro dědu!", „tyto možná, pokud by ovšem měly jinou značku…" Nakonec opouštíme obchod a nemáme nic. Ach ti puberťáci! Nebo ne? Já jsem přece své kalhoty taky dlouho hledal!

Opusťme tu hromadu kalhot s přesvědčením suverénního výběru. A tak tomu i bylo. Nikdo nás nenutil. Bylo to zcela a jen naše rozhodnutí nic nekoupit. Jak vlastně dochází k tomu, že se rozhodneme tak, jak se rozhodneme? Je to skutečně stoprocentně naše mínění, a nebo se do toho přimíchají i jiné vlivy?

Samozřejmě, že máme vlastní chutě, vlastní záliby. Ale existují také mechanismy, které téměř nepozorovaně rozhodují o tom, že něco koupíme nebo nekoupíme. Co se teď ve třídě nosí? Je určitý módní směr nebo barva kritizován(a)? Které trendy teď letí? Co ti druzí zvlášť ocení?

Ano, není to žádné tajemství: „My vůbec nejsme tak samostatní, jak si někdy myslíme". Určité věci jsou určeny předem a mohou se zvrhnout ve vnější nátlak (reklama!). Přesto musíme přijímat rozhodnutí (každodenní nákupy, běžné životní situace), při kterých padá konkrétní volba. Vše zvažujeme, sháníme informace a jednou se i nadechneme ke konečnému výroku. A když se jednalo o naše vlastní rozhodnutí, můžeme pozorovat, že bylo ovlivněno mnoha cizími faktory. Možná nám toto pozorování ze života pomůže v tom, abychom si uvědomili, že Boží vedení a lidská svoboda také nejsou žádnými protiklady.

Andreas Ebert (Ž.S., 2/02, str. 21)

Celý příměr s výběrem kalhot dokonale ilustruje, jak funguje svobodná vůle přirozeného člověka. Základní nedorozumění vězí v tom, že výše uvedení autoři jaksi nepočítají s tím, že touha srdce přirozeného a znovuzrozeného člověka se diametrálně liší a proto tatáž vůle vybírá z odlišné nabídky a přináší jiné ovoce!

• Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. (Matouš 7:17-18)

Nebo:

• Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou? Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu. (Jakubův 3:11-12)

Vůle člověka je pramen vyvěrající ze srdce. Ale stále zůstává neodpovězená otázka: jak získáme nové srdce, kdo nám naše od narození hořké zřídlo promění na sladké zřídlo? Může se snad levhart zbavit svých skvrn? Jsme přesvědčeni, že teprve po Boží svrchované „operaci" můžeme nést dobré ovoce a může i z nás vytékat sladký pramen.

• A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ezechiel 36:26)

Bolí nás srdce při pomyšlení, až kam nás mohou představy o svobodě lidského rozhodování v duchovních otázkách dovést! Některé příklady na téma Božího vyvolení spíše připomínají nevydařené lekce pro děti nedělní školy, než vážný příspěvek do teologické diskuze. Tak závažné téma jako je Boží svrchovanost a lidské rozhodování si zaslouží mnohem více pozornosti.

Modlíme se, aby naše církve nenahradili Boží svrchovanou milost za představu Boha, který dává svého ukřižovaného Syna na pospas duchovně mrtvým lidem a potom v bolestné touze bezmocně přihlíží jak s Ním sebestředná, hříchemzotročená vůle přirozeného člověka „svobodně" naloží!

Pavla zastavil na cestě do Damašku Svým rozhodnutím. Každého svého zastaví svým rozhodnutím. Pilátovi dal moc a postavil do role soudce ze svého rozhodnutí. On vlády dosazuje i sesazuje. On udržuje celý vesmír svým mocným slovem. Vše naplňuje Jeho svrchovaný plán a záměr. Ani my si v rámci Boží svrchovanosti nechceme zahrávat se svobodnou vůlí člověka na úrovni lidských představ a logiky. Děkujeme za to, že nám náš svrchovaný Bůh dopřává příští nádech, a že je milostivý k naší přirozené nadutosti. On svrchovaně rozhoduje a v Kristu uvádí své vyvolené na nebeský trůn, abychom se z Jeho rozhodnutí stali královským kněžstvem a ne mlsouny v cukrárně, či módou sužovanými puberťáky. Jen tehdy nebudeme lomit rukama, ale modlit se za ty, kteří si hledají učitele podle svých představ, nebo odcházejí zpět do světa, protože jim přestalo chutnat v našich „cukrárnách".

Padesát let jsme toužili po svobodě. Dnes jí máme. Modlíme se, aby mnozí z nás nebyli příliš svobodní, ale aby se ponořili do písma a objevili Boží svrchovanost a lidskou padlost.

Kanadský sociolog David Lyon v nedávno česky vydané knize Ježíš v Disneylandu na adresu církve říká, že brzy budeme nakupovat zboží nejen podle značky, ale také podle našich náboženských choutek. „Spotřebitel" si dnes i v této oblasti vybírá á la carte: není již neobvyklé, když se někdo považuje za křesťana, přestože z celé Bible zná jen pár historek, do kostela nechodí a zároveň věří v reinkarnaci. (Lidové noviny, 29. června 2002, příloha Orientace, Petr Zídek, „Proč jsme komunisté"). Podle výše zmíněného autora je komunismus v českých zemích od svého počátku lidovým náboženstvím. Možná právě i tato skutečnost do jisté míry ovlivňuje představy některých křesťanů o duchovním rovnostářství celého lidstva, ačkoliv Bible říká pravý opak:

• (totiž ještě než se narodili a než udělali cokoli dobrého nebo zlého, aby Boží předsevzetí zůstalo podle vyvolení, ne na základě skutků, ale z Toho, který povolává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu." Jak je napsáno: "Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem pojal v nenávist." (Římanům 9:11-13)

Boží království je totiž opravdu království se svrchovaným Králem na trůnu. Je to teokracie. Není to žádná demokracie ani republika a už vůbec ne socialismus nebo dokonce komunismus, protože tyto systémy jsou definovány v lidech. V Božím království vládne Bůh a cokoliv se mu líbí to činí. Větší radost a svobodu si nemůžeme ani představit, protože v Něm je všechno, včetně nás samotných, definováno! Rovnost mezi všemi přirozenými lidmi není v přirozených schopnostech, ale v padlosti:

• všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Římanům 3:12)

Naléhavě doporučujeme, abyste pozorně prostudovali následující článek „Boží a lidská účast na spasení". Studujte a srovnávejte s Biblí v ruce. Oživte si „Čtyři duchovní stavy" v ZODu 73, str. 12 a mnoho jiných článků od čísla 60. Všechny tyto články jsou protkány biblickými verši.

• Soucitně pomáhejte těm, kteří kolísají ve víře. Zachráníte je tak od záhuby. Mějte slitování i nad těmi, kteří hrubě zhřešili. Přistupujte k nim však s velkou opatrností, abyste sami zůstali čistí. (Juda 1,22-23 (SNC))

- steigerovi -