• Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Máme-li podíl na jeho utrpení, budeme mít podíl i na jeho slávě! Mám totiž za to, že naše nynější utrpení nejsou srovnatelná se slávou, jež na nás má být zjevena. Všechno stvoření s toužebným očekáváním vyhlíží zjevení Božích synů. Stvoření je totiž podrobeno marnosti, ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je marnosti podrobil. Chová však naději, že jednou bude vysvobozeno z otroctví zkázy do slavné svobody Božích dětí. Víme přece, že všechno stvoření až dosud společně sténá a pracuje k porodu. A nejen ono, ale i my, kteří okoušíme první ovoce Ducha, i my ve svém nitru sténáme, zatímco očekáváme přijetí za syny, to jest vykoupení svého těla. Byli jsme totiž spaseni nadějí. Naděje, která je zjevná, ovšem není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Doufáme-li však v to, co nevidíme, pak to trpělivě očekáváme. A tak nám také Duch pomáhá v našich slabostech. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným sténáním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté. Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému - totiž těm, které povolal podle svého záměru. (Římanům 8:14-28)

• V každém našem soužení nás potěšuje, abychom ty, kdo mají jakékoli soužení, mohli potěšovat tímtéž potěšením, které jsme sami přijali od Boha. Vždyť čím více utrpení pro Krista zakoušíme, tím více potěšení skrze Krista přijímáme. Když tedy máme soužení, je to pro vaše potěšení a spasení (které se projevuje, když snášíte stejná utrpení jako my), a když jsme potěšováni, je to opět pro vaše potěšení a spasení. Proto máme ohledně vás neochvějnou naději, neboť víme, že jako máte podíl na utrpení, tak budete mít podíl i na potěšení. (2 Korintským 1:4-7)

Rád bych se spolu s vámi zamyslel nad významem utrpení v životě křesťana. V našem uvažování nad Písmem se zaměříme na charakteristiky utrpení v kontextu křesťanského života a naděje v Kristu.

1. Utrpení je v životě každého člověka, a tedy i křesťana, nepopiratelnou skutečností, která je především důsledkem prvotního hříchu člověka vůči Bohu v zahradě Eden. Utrpení je často spojeno s prací a existenční mi starostmi člověka. Práce, jejímž výsledkem mají být významné výstupy v nejrůznějších oblastech činnosti člověka, mnohdy není jen příjemným zpestřením života, aktivním odpočinkem a přirozeným prostředkem realizace potenciálu, který Bůh do člověka vložil a jenž odpovídá fyzickým, mentálním a duchovním kapacitám člověka. V mnoha případech se stává vyčerpávající těžkou dřinou, někdy ve fyzickém, jindy v duševním nebo též i duchovním slova smyslu. To je důsledkem zlořečení, které Bůh seslal na Adama a tím na celé lidstvo v důsledku vzpoury člověka vůči Božím přikázáním, jak čteme v Genesis 3:17-19:

• Adamovi řekl: „Protožes poslechl svou ženu a jedl ze stromu, z něhož jsem ti jíst zakázal, země bude kvůli tobě zlořečená! Po všechny dny svého života z ní budeš jíst s útrapami; bude ti plodit trní a bodláčí a ty budeš jíst polní byliny. V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, neboť z ní jsi vzat. Prach jsi a v prach se obrátíš!"

Země byla kvůli Adamovi a jeho hříchu Bohem zlořečená a on měl užívat plodů své práce s bolestí a utrpením, v potu tváře, až do své smrti. Utrpení je tedy jednou z neodmyslitelných charakteristik života člověka od jeho narození až do jeho skonání. Ještě mnohem více utrpení je však působeno tehdy, když člověk usiluje o to, aby se vymanil z tohoto zlořečení a zajistil se nepoctivě a bez námahy. To vede k podvodům, úplatkům, krádežím, násilí, vraždám a válkám. Ty ovšem ještě zvyšují míru utrpení, která se stala neoddělitelnou součástí lidského života v důsledku zlořečení či prokletí, jež se ve vztahu k zemi přenáší i do práce a (poctivého) úsilí člověka k zajištění svých potřeb a potřeb svých bližních.

2. Utrpení je součástí Božího plánu pro člověka. V listu Římanům apoštol Pavel připomíná, že stvoření je poddáno marnosti, a to z Božího rozhodnutí:

• Stvoření je totiž podrobeno marnosti, ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je marnosti podrobil. (Římanům 8:20)

To je pro mnohé křesťany velice tuhé sousto a radikální myšlenka, neboť naší snahou je zpravidla utrpení se vyhnout a ze svého života a z života svých blízkých je zcela eliminovat. V tomto ohledu se ale zdá, že v určitém kontextu se taková snaha může rovnat vzpouře vůči Bohu a touze zařídit věci ve svém vlastním životě nebo v životě svých blízkých podle svého nejlepšího vědomí a svědom, což může z Božího pohledu být nedostačující a nepřijatelné. Jak říká lidová moudrost, dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel, a dobré je úhlavním nepřítelem toho nejlepšího. Vzpomeňme na apoštola Petra, který se v dobrém úmyslu snažil odradit Ježíše od jeho cesty na Golgotu, tedy od naplnění cíle, proč Kristus přišel na tuto zemi v podobě smrtelného člověka:

• Od té doby začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, vrchních kněží a znalců Písma, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. Petr ho tehdy vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti nesmí stát!" On se ale odvrátil a řekl Petrovi: „Odejdi ode mě, satane! Svádíš mě, protože nemyslíš na Boží věci, ale na lidské." Potom Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne." (Matouš 16:21-25)

Následování Krista znamená nesení Kristova kříže. Následování Krista a nesení Kristova kříže představuje v našich životech úsilí, námahu, dřinu, sebezapření a utrpení. Ty jsou součástí Božího plánu pro každého člověka a jeho proměny do podoby Kristovy. Bohu velice záleží na našem charakteru. Naše obrácení je pouze prvním krůčkem na cestě proměny do podoby Kristovy. Je vykročením správným směrem na cestě k posvěcení. Nesení kříže představuje postoj, který nepřipouští, že bychom se utrpení, které Bůh před nás staví, snažili nějak vyhnout nebo je obejít. Předpokládá, že nahlížíme na utrpení jako na jeden ze způsobů Boží výuky, který jsme ochotni přijmout a podrobit se mu, neboť chápeme a přijímáme, že Bohu záleží na našem charakteru a že pouze utrpení je Boží cestou k přetavení surového materiálu ve vzácný a ušlechtilý kov. Vyhýbat se utrpení, které Bůh postaví do našeho života, se může rovnat rezignaci v našem životě víry, která nás svádí z Božích cest, a kterou příkrými slovy zapověděl Pán Ježíš Petrovi ve zmíněném textu z Matoušova evangelia.

3. Utrpení bylo součástí Božího plánu spásy, neboť jím měl projít i Boží Syn, aby dosáhl dokonalosti. Jak čteme v listu Židům, utrpení bylo v Kristově životě prostředkem k jeho posvěcení:

• Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky. Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy. A on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry, když říká: „Budu zvěstovat tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění tě budu chválit."

Anglická NIV a ekumenický překlad vystihují velmi dobře skutečnost, že utrpení bylo součástí Božího plánu spásy, když hovoří v 10. verši čteného oddílu o Kristově dosažení dokonalosti skrze utrpení:

• Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy.

To je opravdu velice zajímavý verš, který by zřejmě sám o sobě vystačil mnohým na celé kázání. Potřeboval-li Kristus dosáhnout dokonalosti a nebyla-li ani jemu přičtena automaticky s ohledem na jeho božství, a bylo-li i pro něj jedinou cestou k dokonalosti právě utrpení, pak je nasnadě, že následování Krista, které zahrnuje povolání k dokonalosti Kristově, se nemůže utrpení vyhýbat. Utrpení je v uvedeném oddíle z listu Židům spojováno s posvěcením. Jak čteme v 1. listu Tesalonickým 4:3, posvěcení je Boží vůle pro naše životy. Cesta k tomuto cíli podle autora listu Židům vede právě skrze utrpení. Jedná se především o utrpení Kristovo na Golgotském kříži, jehož osobním přijetím jsme se vydali na cestu posvěcení. Utrpení je jak součástí Božího plánu spásy v Kristu, tak též Božím nástrojem naší výchovy k dokonalosti.

4. Utrpení je Božím nástrojem výchovy k poslušnosti. Oddílem v listu Židům, který se zabývá tímto tématem, jsou verše 8-10 z 5. kapitoly, ve kterých se v ekumenickém překladu píše o Kristu:

• Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil (jmenoval) veleknězem podle řádu Melchisedechova.

Utrpení, které ve svém životě přijímáme a rozumíme mu jako něčemu, co Bůh dopouští s určitým úmyslem, nás vede k poslušnosti Kristově. Poslušnost se nemůže projevit a osvědčit v situacích, kdy bychom i my sami volili právě to, co se v našich životech právě odehrává, neboť se tak děje přesně podle našich představ. Poslušnosti je možné se podle zmíněného textu naučit tehdy, když procházíme utrpením a přijímáme je jako něco, co Bůh dopouští. Otázky typu „jak to Bůh může vůbec dopustit" naznačují, že tazatel nerozumí Božímu záměru s tímto světem, kde i utrpení je pouze věcí pomíjitelnou. Bohu ale záleží především na věčných hodnotách. Nastane-li v našich životech střet mezi zájmem pomíjitelným, jakým může být náš pozemský prospěch a blaho, naše tělesné zdraví apod., a mezi hodnotou věčnou, jakou je naše pevné zakotvení v Kristu jako zdroji naší spásy, pak Bůh může v našich životech zvolit utrpení jako prostředek k našemu upevnění víry a posilnění našeho doufání výlučně v Něm samém. Poslušnost není nikomu z nás přirozená, což ovšem mnohdy nedokážeme vidět sami u sebe, spíše u svých kolegů, partnerů a svých dětí. Vzhledem k tomu, že každý z nás máme podíl na životě prvního Adama, inklinujeme přirozeně k tělesnému a soběstřednému smýšlení, a to vzdor našemu znovuzrození. Každý z nás se musí poslušnosti učit. Přijímáme-li utrpení, které Bůh v našich životech dopouští, jako jím zamýšlené, jsme otevřeni Boží výchově k poslušnosti a zůstáváme na cestě následování Krista.

5. Míru utrpení v našich životech určuje Bůh. Posvěcení a růst k dokonalosti představují proces, který začíná naším obrácením (viz přečtený oddíl z listu Židům 2:9-11). Tento proces ovšem obrácením současně nekončí, je Božím plánem pro naše životy až do jejich samého konce. Z Kristova příkladu je zřejmé, že posvěcení a účast na Kristově dokonalosti by nebyly možné a nemohly by se v našich životech uskutečnit, jestliže bychom se vyhýbali utrpení, které Bůh staví do našich životů. Boží škola a výchova využívá utrpení jako nástroje na cestě k Boží maturitě, tj. dokonalosti v Kristu a posvěcení. Na druhé straně to ale neznamená, že bychom měli utrpení jako cestu k posvěcení sami aktivně vyhledávat. To by byl pouze jeden ze způsobů, jak se stavět na roveň Bohu v tom smyslu, že bychom nezávisle na Něm rozhodovali o tom, čím potřebujeme projít, abychom dosáhli posvěcení a dokonalosti. Taková aktivita by byla Bohu nepřátelská. Existuje mnoho sekt, které jsou postaveny na důrazu aktivního vyhledávání utrpení, uvnitř a především mimo křesťanské prostředí. Utrpení je prostředkem Boží výchovy k dokonalosti a posvěcení, nikoliv jejím cílem. Důležitou skutečností je to, že o míře utrpení, která je v životě jednotlivého křesťana nutná k tomu, aby úspěšně prošel Boží výchovou k dokonalosti a posvěcení, rozhoduje pouze Bůh. S tím souvisí Boží svrchovanost z hlediska plánu, který je nejlepší pro náš život následování Krista. Každý z nás potřebuje projít jinou cestou, na které bude při následování Ježíše zocelen jiným způsobem a v jiné míře, podle potřeb a také podle toho, co je kdo schopen unést. Výsledkem této Boží výchovy jsou pak nádoby nejrůznější hodnoty, hřivny, které jejich vlastník rozpoznává nebo nikoliv a v lepším případě jimi ochotně Bohu slouží, a jindy opět drahocenné perly víry a pevné naděje v Kristu. Na této cestě patříme na Ježíše, původce a dokonavatele naší víry. Ono slovo dokonavatel víry ale nevystihuje dobře pravý smysl, který je zaznamenán opět v listu Židům, 12. kapitole ve verších 2-3. Zde se mluví o tom, kdo přivádí naší víru k dokonalosti, anglicky perfecter of our faith. V překladu z NIV by tento oddíl mohl znít:

• Soustřeďme svůj zrak na Ježíše, autora naší víry, který ji přivádí k dokonalosti. Pro radost sobě předestřenou strpěl kříž, nedbaje jeho pohanění, a posadil se na pravici trůnu Božího. Přemýšlejte o Něm, jenž trpěl takový odpor hříšných lidí, abyste nezeslábli ve víře a neklesali na mysli.

6. Zkušenost s utrpením pomáhá ve vytrvalosti. V EP čteme v listu Židům 10:32-36:

• Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé. Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno.

Vytrvalost ve víře je tedy podle Božího slova předpokladem naplnění Boží vůle v našich životech. Každý alpinista ví, že na cestě k cíli nestačí jen počáteční odhodlání, odpovídající výbava a znalost prostředí. Nestačí dokonce ani fyzické schopnosti a fakt, že se na cestu vydáváme správným směrem a za dobrého počasí. K dosažení náročného cíle je také třeba vytrvalosti, které se člověk učí postupně, s tím jak se učí překonávat překážky a nástrahy, a přitom neztrácí ze zřetele svůj cíl. Také my, procházíme-li utrpením, potřebujeme vytrvalost, abychom došli k cíli a dosáhli zaslíbení víry v Krista, totiž účasti na hostině Beránkově. Připomeňme si verš z listu Římanům 8:17, kterým jsme se vítali v dnešním shromáždění:

• trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.

Vytrvalost ve víře a v utrpení je nutnou podmínkou naplnění Božích zaslíbení, která nám jsou dána v Pánu Ježíši.

7. Sdílení se v utrpení je součástí Božího plánu pro člověka. V 1. kapitole 2. Pavlova listu do Korintu, ve verších 8-11, čteme:

Chtěli bychom, bratří, abyste věděli o soužení, které nás potkalo v Asii. Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme; už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti - to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé. On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí, když i vy nám budete nápomocni svými modlitbami. A tak, když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat.

Utrpení, které Bůh v našich životech dopouští, posiluje naši víru skrze sdílení se v obecenství a je dokonce nástrojem povzbuzení života víry pro druhé, neboť je aktivizuje v jejich modlitebním životě s Pánem Bohem. Bůh nemusí utrpení dopustit přímo v našem životě, ale jestliže máme lásku ke svým blízkým a bližním, pak nás náš zájem o ně v jejich těžkých situacích také vede k Bohu a umožňuje nám růst i v našem porozumění, jakým způsobem si můžeme v krizových situacích vzájemně pomáhat. Jistě se především jedná o modlitebnou podporu, někdy je však nutné jít a pomoci fyzicky, materiálně nebo finančně. Také to jsou prostředky našeho poznávání Boha a testem, je-li náš život zaměřen na věci Boží nebo na naplnění našich vlastních potřeb a představ. Sdílení se a vzájemná podpora v utrpení pomáhá prolomit hradby mezi lidmi, kteří by se jinak možná ani blíže nepoznali. Sdílení se v utrpení je jedním ze způsobů, jakým Bůh obrací k sobě naši pozornost i ve sborovém obecenství.

8. Přijetí utrpení jako součásti Boží vůle v našich životech, nás vede k vděčnosti za možnost podílet se na Božím díle. V listu Kolosenským 1:24 píše apoštol Pavel toto:

• Proto se nyní raduji ve svých utrpeních pro vás, neboť na svém těle nesu část Kristových soužení, jež má nést jeho tělo, totiž církev.

V tomto verši vyjadřuje Pavel své přesvědčení, že utrpení má i svou zástupnou funkci, tak jako mělo v životě Kristově, a že míra utrpení Kristových je doplňována utrpením jeho následovníků na celém světě. Mnozí jsme slyšeli svědectví misionářů o tom, že v dnešní době fyzicky trpí, je týráno a umírá pro Kristovo jméno ještě mnohem více mučedníků, než tomu bylo v biblických dobách. A v mnoha případech mají stejný postoj k utrpení, jaký měl apoštol Pavel, který považoval za čest, že se smí podílet na doplňování míry Kristových utrpení vlastním utrpením. Jaký je náš postoj k utrpení? Jsme ochotni přijímat svůj podíl na utrpeních Kristových ve svém životě? Když to dokážeme, nic nemůže narušit naši vděčnost Bohu za jeho dílo spásy v Kristu.

9. Radost v utrpení. Na závěr bych vás rád potěšil dvěma místy z Nového zákona, která jsou velkým povzbuzením těm, kdo přemýšlejí o smyslu utrpení ve svém vlastním životě. První oddíl nalezneme u Jakuba 1:2-4:

• Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.

Rozumíme-li smyslu utrpení a zkoušek ve svém životě, můžeme si s apoštolem Jakubem, bratrem našeho Pána Ježíše Krista, zachovat radostný postoj i v těžkých životních situacích. Druhý oddíl nalezneme v listu apoštola Petra 4:12-16:

• Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno.

Závěrem:

Tomu pak, který má moc uchránit vás před pádem a postavit neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy, jedinému Bohu, který nás spasil skrze Ježíše Krista, našeho Pána, buď sláva, velebnost, vláda i moc přede vším časem i nyní i po všecky věky. Amen.

- Zdeněk Valenta -