Zamyšlení nad motivací
Za „dobré" skutky do pekla?
Je tomu zhruba deset let, co jsem šel kampusem jedné americké university, když jsem narazil na jednoho horlivě působícího kazatele. Na celé jeho kázání bych si dnes už jen těžko vzpomenul, ale jednu větu jsem si zapamatoval. Zněla přibližně:
Jestliže Bohu sloužíš, protože máš strach, abys neskončil v pekle, je pravděpodobné, že právě v pekle skončíš.
Ponechme stranou úvahy o tom, zda má uvedená věta absolutní platnost, ale zamysleme se nad tím, zda by se Pánu Bohu mohlo líbit, kdyby hlavní motivací naší poslušnosti v křesťanském životě byl skutečně strach z pekla. Mohl by nám k tomu pomoci následující myšlenkový experiment. Představte si, že byste vládli na pustém ostrově, kam byli odvezeni trestanci, nad kterými byste měli neomezenou moc. Navíc by se vám tyto trestance podařilo přesvědčit, že za odmítnutí poslušnosti je zavřete do klece, kterou budete spouštět do ohně. Co by se asi stalo? Pravděpodobně i ti nejbezohlednější zločinci by plnili bez zaváhání vaše rozkazy, ale žádnou lásku ani vděčnost by k vám necítili. Nejspíše by vás nenáviděli do morku kosti. Co z toho plyne? Člověk nepotřebuje mít proměněný charakter k tomu, aby plnil jakékoliv zadané příkazy ze strachu před dostatečně hrozným trestem. Ze strachu by mohl zvládnout vyhýbat se hříchům a konat skutky, které pokládá za dobré i někdo, kdo v nitru zůstává gaunerem a Bohem hluboko uvnitř stejně pohrdá. Nejeví se tedy před Bohem motivace strachem z pekla jako příliš nízká?
Podobný, i když opačně se jevící případ může nastat, pokud by byl někdo motivován snahou zasloužit si svojí poslušností příbytek v ráji. Opět příklad. Vyberte si třeba deset těch nejbezcharakternějších lidí, jaké jen budete schopni najít a nabídněte každému z nich miliardu korun výměnou za to, že budou po určitou dobu vést naprosto spořádaný život podle instrukcí, které jim dáte předem k nastudování. Můžete si být jisti, že i lidé těch nejhorších charakterů se budou snažit ochotně plnit vše, co po nich žádáte - samozřejmě ne kvůli vám, ale kvůli té miliardě. Vzpomínám si, jak nás kdysi v Chorvatsku zvali s úsměvem nějací lidé dál, aby nás později nalákali na nějaké to jídlo a někdo k tomu trefně poznamenal:
Oni nezvou nás, oni zvou naše marky. (pozn. tehdy byla marka v Chorvatsku nejoblíbenější měnou)
Pro vidinu zajištěného života v přepychu, ať už tady na zemi nebo později v ráji, jsou lidé schopni udělat cokoliv a jsou ochotni přinést i značné oběti. Ovšem pokud by motivací křesťanského života měla být snaha zasloužit si, byť jen částečně, vstup do ráje, tak se znovu nabízí otázka:
Nejeví se Pánu Bohu taková motivace jako příliš přízemní?
Když spojíme obě výše uvedené motivace, dostaneme mocnou hnací sílu mnoha lidských životů v minulosti i současnosti. Jak se ovšem máme vyhnout tomu, abychom byli hnáni nízkými motivy, byť třeba k životu, který se navenek může jevit dobře? Máme snad přestat mluvit o pekle, aby se na něj pozapomnělo? Věřím, že rozhodně ne. Bible o pekle otevřeně hovoří a těžko lze hlásat evangelium, aniž bychom zmínili peklo. Je třeba vysvětlit, v jakém stavu je padlý člověk a co v Božích očích zasluhuje, aby bylo možné ocenit záchranu skrze oběť Ježíše Krista. Špatné motivy však mohou být vyvolány, pokud se hovoří ve smyslu, když budeš neposlušný, tak skončíš v pekle.
Pokud tomu někdo uvěří, tak nebude hřešit jen proto, aby neskončil v pekle. Ale potřebuje na to být vlastně člověk křesťan? Což taková motivace není podstatou většiny nekřesťanských náboženství? Myslím, že jádro věci vystihl někdo, kdo definoval, čím se liší všechna náboženství od křesťanství:
Ve všech náboženstvích konají lidé dobré skutky proto, že věří, že si za ně zaslouží spásu, zatímco křesťané konají skutky z vděčnosti za spásu, kterou už v Ježíši Kristu mají.
Křesťanství je tedy pravým opakem všech náboženství světa! Vděčnost za záchranu obětí Pána Ježíše Krista - to je ta jediná a pravá motivace, která se Bohu líbí!
Věřím, že je užitečné, abychom se zamýšleli nad tím, co nás motivuje, protože je poměrně snadné přestat se spoléhat na Boží milost a začít spoléhat sám na sebe. Svědčí nám o tom list Galatským. A není divu - vždyť žijeme ve světě, který funguje na zcela jiném principu než evangelium. Našel by se snad zaměstnavatel, který by dal někomu výplatu na deset let dopředu s tím, že onen zaměstnanec pro něj bude z vděčnosti celou dobu pracovat? Myslím, že nenašel, protože žádný zaměstnavatel nedovede proměnit charakter člověka. Bůh to ovšem dovede, a tak můžeme být v Ježíši Kristu uschopněni k tomu, abychom Bohu sloužili z čistých motivů. Připouštím, že náš výkon nemusí být vždycky kdoví jaký, ale věřím, že před Bohem má větší cenu toho udělat méně z dobrých motivů než více ze špatných motivů. Mějme na paměti, že je psáno, že bez Ježíše Krista nemůžeme činit nic. Pokud neseme ovoce, které se líbí Bohu, je to jen díky Němu.
- Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5)
- Radovan Hynek -