1.1 Proč je důležitý Ježíšův vztah k Písmu

• Jako milované děti následujte Božího příkladu. (Efezským 5:1)

Apoštol Pavel vyzývá Efezské k tomu, aby následovali Božího příkladu. Vyzývá je, aby svým chováním napodobovali chování Boží. Tato výzva předpokládá, že známe Boží chování a Jeho charakter. Tento Boží charakter nám nejvýrazněji odhaluje Boží slovo, a tak studiem Bible může člověk poznávat Boží chování a napodobovat jej. Nicméně musíme přiznat, že mezi námi a Bohem je zásadní rozdíl, a proto pro nás není vždy jednoduché rozpoznat, jak ho máme napodobovat. Zdaleka nejjednodušší cesta, jak napodobit Boží chování, je sledovat a následovat příklad Ježíše Krista. (1Tm 1:16; 1Pt 2:21) Je to totiž Ježíš Kristus, kdo je jak Bohem, tak člověkem a žil na této zemi. Právě proto, že Ježíš je rovněž člověkem a že prožil situace, které prožíváme i my, je pro nás téměř automatické, že se nejdříve snažíme učit od Něj. Je pro nás mnohem jednodušší následovat Ježíšův příklad než obecně příklad Boží.

Co víc, Bůh nám dokonce dává příkaz, abychom Ježíše poslouchali v tom, co říká. Sám Bůh Otec na hoře proměnění řekl:

• Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte. (Matouš 17:5)

Právě proto, když narazíme na jakýsi problém, ptáme se, zda se s tím problémem setkal Ježíš, co o něm učil a jak jej řešil. Zajímá nás Ježíšovo učení o manželství, o výchově dětí, učíme se od něj odpouštět, kázat, učit či evangelizovat. Přestože se tyto pravdy učíme stejně věrohodně z celé Bible, často se zaměřujeme nejdříve či nejdůkladněji právě na Ježíšovo učení v té či oné oblasti. Teolog John R.W. Stott je stejného názoru:

Od Ježíše získáváme pochopení Boha, nás samých, dobra a zla, služby a cíle, času a věčnosti, nebe a pekla. Naše chápání každé problematiky je závislé na Ježíšově učení. ... A to platí také o Bibli."

1.2 Způsob studia Ježíšova vztahu k Písmu

Když se tedy snažíme studovat, čím je Bible, jaký k ní máme mít vztah a jak ji používat, logicky se nejdříve díváme na Ježíše. Můžeme očekávat, že právě u Ježíše najdeme odpověď na otázku, čím Písmo opravdu je. Werner Gitt, profesor z Braunschweigu, konstatuje:

Kristus je jedinečným klíčem k porozumění Písmu. Biblicky věrné porozumění Písmu je proto identické s Ježíšovým porozuměním Písmu.

Rozhodl jsem se proto vypracovat studium evangelií, kde bych zkoumal, jaký byl Ježíšův vztah k Písmu.

Je mi samozřejmě jasné, že mnoho biblických učenců zastává názor, že není možné vědět, co přesně Ježíš učil. Pokud by byla pravda, že z evangelií nedokážeme o Ježíšově učení zjistit nic nebo téměř nic, pak tato práce nemá žádný význam. Pokud ovšem jsou historické záznamy evangelií plně nebo alespoň částečně pravdivé, pak tato studie má smysl, neboť existuje opravdu velké množství informací týkající se Ježíšova vztahu k Písmu. Vztah Ježíše k Písmu se budu snažit vypozorovat ze všech čtyř evangelií a to bez jakékoli diskriminace. To znamená, že veškerá evidence bude považována za stejně hodnotnou a nebude brán ohled na kritické přístupy k jednotlivým pasážím. Jsem přesvědčen, že i ti, pro které jsou mnohé části evangelií zpochybnitelné, jistě naleznou spoustu důvěryhodného materiálu zabývajícího se Ježíšovým vztahem k Písmu. Historicitu evangelií zde obhajovat nebudu. To není obsahem této studie a rozsah této problematiky je tak závažný, že jej nelze zmínit pouze okrajově.

Rozhodl jsem se taky, že se pro účely této práce budu snažit k evangeliím přistoupit pouze jako k historickému záznamu z prvního století, kde očití svědkové zaznamenávají život Ježíše. Kdybych pro účely této studie neomezil mé chápání evangelií na historický záznam, dostal bych se do argumentační smyčky. Základem mé argumentace by totiž bylo tvrzení, že Bibli považuji za Boží slovo, protože ona sama o sobě tvrdí, že je Božím slovem. A to je pro mnohé nepřijatelné.

Proto pro účely tohoto studia k evangeliím přistupuji jen jako k historickému dokumentu, který mi odhaluje historickou osobu Ježíše Krista. Tyto historické záznamy mne vedou k přesvědčení, že Ježíš je Syn Boží. Jinak si totiž Jeho chování a učení nelze vyložit. Pokračuji a učím se od Ježíše a hledám odpověď na otázku, zda mi tento historický záznam můž e ukáza t něco o Jeho vztahu k Písmu. Při samotném studiu a rozboru textů evangelií se řídím zásadou Johna W. Montgomeryho, který řekl:

Při rozboru musíme naslouchat tomu, co říká text, a ne předpokládat podvod nebo chyby, dokud se autor sám neusvědčí tím, že bude protiřečit sám sobě nebo známým faktům.

1.3 Kritika aplikace Ježíšových postojů

Někteří teologové se snaží naznačit, že z Ježíšova učení nedokážeme přesně pochopit, co ze Starého zákona Ježíš přijímá a co nikoli. Tvrdí, že fakt, že Ježíš mluví o osobách, které známe z Písma, nezbytně neznamená, že věří v jejich historicitu. Saarnivaara vysvětluje přístup těchto teologů:

Liberální kritikové běžně vysvětlují, že se Ježíš buď přizpůsobil názorům, jaké měli Jeho vrstevníci bez toho, aby se je pokoušel opravit nebo se vzdal své božské moudrosti do té míry, že nebyl schopen posoudit otázky týkající se Starého zákona a jeho historie.

První argument tvrdí, že Ježíš prostě nechtěl své posluchače nahněvat, a proto je vědomě nechává věřit, v co věří, a navíc je utvrzuje v jejich přesvědčení. Toto však nemá velikou váhu ve světle Ježíšovy ostré kritiky tradice, která byla přidávána k Písmu. Židé se sice nesnažili přidat své tradice do kánonu, ale v realitě jim přiznávali téměř stejnou moc. Proto Ježíš velmi ostře a často kritizuje cokoli, čemu se přisuzuje autorita srovnatelná s autoritou Písma. Dobře viditelné je to právě při Jeho sérii kázání na hoře, kde vidíme, jak obezřetně Ježíš odděluje Boží zákon od pozdějších dedukcí, které z tohoto zákona byly vyvozeny.

Snad nejvýraznějším příkladem toho, že Ježíš tiše netoleroval chyby vrstevníků, může být rozprava s farizeji a zákoníky tak, jak ji zaznamenal evangelista Marek:

• Farizeové a zákoníci se ho zeptali: „Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?" Řekl jim: „Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: 'Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice." (Marek 7:5-8)

Ježíš tady nekritizuje nezbytně tradici samotnou, ale fakt, že lidé opustili „přikázání Boží" a drží se „lidské tradice." Pomineme-li všechny další významné závěry, které z Ježíšova výroku můžeme vyvodit, pak vidíme, že Ježíš nepřijímal automaticky všechno tehdejší učení, ale trval na následování a dodržování Písma. Písmu se nic nemůže vyrovnat a hlavně Písmo nemůže být ničím nahrazeno.

Také vidíme, že Ježíš nedovoluje, aby byl spojován s jakýmikoli národnostními očekáváními a tyto falešné představy rovněž potírá. Wenham píše:

Byl připraven jít na kříž za to, že se vzpíral obvyklým nepochopením. Jistě by zřetelně oddělil směsici Boží pravdy a lidské chyby v Písmu, pokud by si myslel, že existují.

Opak je pravdou. Nejen, že Ježíš nikde takový problém ani nenaznačuje. Co víc, Jeho neustálé používání Písma ve všech důležitých situacích je dosti zřetelným důkazem toho, že na něj absolutně spoléhal. Při tom všem navíc tvrdil: „Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona." (Mt 5:18), „Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona." (L 16:17), „Písmo nemůže být zrušeno." (J 16:17, NBK) Wenham vysvětluje Ježíšovo naprosté přijetí starozákonního kánonu:

Skutečnost, že to bylo Jeho vlastní stanovisko a ne pouze postoj ad hominem, který přijal tím, že se přizpůsobil svým posluchačům, je vidět na Jeho používání Písma, když čelil ďáblu. Fakt, že tento Jeho postoj nebyl pouze výsledkem Jeho lidského omezení, je vidět na tom, jak velký důraz klade na Písmo po tom, co byl vzkříšen.

Představa, že by se Ježíš v otázce vztahu k Písmu přizpůsobil tendenčním názorům, je tedy jen velmi těžce prokazatelná. Naopak, je velmi nelogická a nesystematická. Vidíme, že Ježíš často kritizuje tendenční názory, používá Písmo jako mocný a autoritativní nástroj a nikdy Písmo nekritizuje ani neopravuje. Toto jsou důkazy, které manifestují, že tento první argument kritiků je nepřijatelný.

Druhý argument kritiků, který tvrdí, že Ježíš se vzdal své moudrosti vzhledem k historicitě Písma, rovněž ztrácí svou váhu, když se zamyslíme nad tím, jak intenzivně a fundovaně Ježíš používal Boží slovo. Když Ježíše pozorujeme, je nám jasné, že rozuměl Písmu mnohem více než kterýkoli z lidí. Je naprosto nepředstavitelné, že by žil v ignoranci v otázkách historicity Písma a byl obdařen takovou moudrostí v jeho výkladu. Tyto možnosti si odporují a nejsou slučitelné. Pinnock si všímá:

Jeho (Kristovy) zmínky o učení Písma, přímé či nepřímé, zjevné či sotva patrné, nám obstarávají neotřesitelný důkaz nejen o Jeho naprosté znalosti celého textu Písma, ale také o Jeho vyhodnocení Písma jako božské pravdy.

Když se tedy zamyslíme nad oběma kritickými přístupy, tak vidíme, že dokazují, že Ježíš buď lidi podváděl vědomě a utvrzoval je v jejich falešném přesvědčení nebo prostě o sobě učil něco, co nebyla pravda, protože neměl takové poznání, jaké tvrdil, že má. (J 3:11; J 18:6; J 14:6) Obě dvě tyto varianty vedou k uznání toho, že Ježíš nebyl tím, kým se vydával. Tak to vyjádřil i Stott:

Tyto teorie představují Ježíše jako buď podvodníka nebo blouznivce. A pokud by tedy tyto teorie byly pravdivé a dokazatelné, tak v tom případě nám Ježíš nemá co nabídnout.

Nicméně, tuto diskuzi nelze ukončit jinak než prohlášením, že tyto teorie jsou pouhé nepodložené a nedokazatelné pokusy zdiskreditovat Ježíšův postoj. Stejně se vyjadřuje i Stott:

Ve světle těchto pomlouvačných spekulací musíme pokračovat v ujišťování, že Ježíš věděl, co učil, že to mínil vážně a že to, co učil a jak to myslel, je pravda.

1.4 Důvod pro studium významu Písma

Hlavním důvodem pro toto studium je fakt, že v křesťanských kruzích, a to především mezi teology a pastory, dochází k odklonu od tradiční víry ve verbální inspiraci, neomylnost a autoritu Písma. To znamená, že dochází k diskuzi o samotném základu křesťanské víry. O to důležitější je objektivně se touto problematikou zajímat a nalézt odpověď na palčivou otázku, zda Bible je či není Božím slovem. Je třeba si odpovědět na otázku, zda tady dochází k odhalení zásadního omylu a podvodu v historii lidstva nebo zda jde „pouze" o další satanův útok na církev.

V církvi nebylo období, kdy by nebyla pod satanovými útoky. Pokud však je toto další satanův útok, pak jej můžeme nazvat nejnebezpečnějším. Proč? Protože napadá samotný základ křesťanské víry, Boží slovo. Doktrína Božího slova je nejdůležitější ze všech, protože všechny ostatní z ní vycházejí. Pokud dojdeme k závěru, že Bible není Boží slovo, pak církev nemá důvod pro svou další existenci.

Připojme ještě krátké ohlédnutí do historie. Reformace v čele s Lutherem je známá tím, že stavěla veškerá svá tvrzení na Bibli. Přesto v Augsburském vyznání ani v Lutherových katechismech nenajdeme samostatné pojednání o Písmu. Příčina netkví ve faktu, že by to snad nebylo důležité, ale v tom, že to, čím je Písmo, nebylo v tomto období vůbec diskutováno a pozice Bible byla v tehdejším křesťanském světě neochvějná. Později, ve Formuli svornosti vidíme, že si reformní teologové uvědomili potřebu jednoznačně definovat, že Bible je naprostým základem veškerého učení i života. Proto jako naprosto první větu ve Formuli svornosti čteme:

Věříme, učíme a vyznáváme, že jedinečným pravidlem a vodítkem, podle něhož mají být posuzovány a rozsuzovány jak všechny nauky, tak i učitelé, jsou sama prorocká a apoštolská Písma Starého a Nového zákona. Jak stojí psáno:

'Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.' (Ž 119, 105) A u svatého Pavla: ‚Kdyby sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium, budiž proklet!' (Ga 1,8) Zato jiné spisy, učitelů starých i nových, ať již jakéhokoli jména, nemají být k Písmu svatému stavěny na roveň. Naopak mu mají být všechny vespolek podrobovány ...

Samozřejmě toto zásadní reformační učení bylo v minulosti opakovaně překrouceno a deformováno. Z mnoha různých teologických směrů zmiňme alespoň jeden - neo-ortodoxii. Zatímco klasický liberalismus popíral hodnotu Bible, neo-ortodoxní teologové mluví o „znovuobjevení Bible." Za otce neoortodoxie je považován Karl Barth. Jeden ze základních pilířů Barthovy teologie by se dal charakterizovat jeho citátem:

Odděleně od Ježíše Krista a bez něj nemůžeme říci nic o Bohu a člověku a o jejich vzájemném vztahu.

Zde jasně zaznívá návrat k Ježíši Kristu, nicméně už zde je viditelný Barthův problém s Biblí jako Božím slovem, které nám objektivně předává poselství o Bohu, člověku a jejich vzájemném vztahu. Barth často mluví o teologii Božího slova, ale teologie Božího slova je podle něj odlišná od teologie Bible. Profesor David L. Smith definuje Barthovo trojí chápání Božího slova:

1. Zvěstované slovo - kázání Božího zjevení; 2. Zapsané slovo - lidský záznam Božího zjevení; 3. Zjevené slovo - Bůh se zjevil v Ježíši Kristu.

Podle Bartha Bible není Božím slovem, ale pouze svědkem o osobě, o Ježíši Kristu; lidští autoři Bible píšou jako omylní a chybující lidé, jako jsme my; Bible není Božím slovem, ale stává se Božím slovem, když Duch svatý působí na čtenáře. Jsme vděčni za Barthovu tvrdou kritiku liberalismu a návrat ke studiu Bible, ale je tragické, že Barth takto odmítl přiznat Bibli autoritu Božího slova. Lightner se ptá:

Pokud Božímu zjevení, tak jak je zapsáno v Bibli, nemůžeme bezvýhradně důvěřovat, jak potom rozpoznáme, kdy mu můžeme důvěřovat a kdy ne?

Chybí cokoli objektivního a Boží slovo je zamlžené, nedosažitelné a nejisté. A tak můžeme říct, že neo-ortodoxie není ortodoxní. Jak s oblibou říká můj profesor systematické teologie Francis Monseth, neo-ortodoxie není ani nová ani ortodoxní.

Objektivně musíme konstatovat, že jisté kritické názory na konzervativní pohled vůči doktríně Božího slova neminuly ani naši církev a neo-ortodoxie mnohé teology silně ovlivnila a ovlivňuje. Nejeden bývalý či současný farář dává najevo, že nepřijímá konzervativní, ortodoxní či chcete-li reformační pohled na Písmo, ale ve svém přístupu k Bibli je více či méně skeptický a kritický. Není se co divit, protože právě tomu je většina našich studentů teologie s vědomím naší církve vyučována na fakultách, kde studují. Nutno rovněž podotknout, že jisté kritické názory se projevily i v oficiálních publikacích církve. Gustav Szurman ve své příručce pro konfirmandy definuje vztah Bible a Božího slova po vzoru Bartha. Píše: Bible obsahuje Boží slovo.

Proto považuji toto studium za velmi důležité a zároveň vnímám obrovskou potřebu, aby naše církev svůj vztah k Písmu jednoznačně definovala.

V současné době je mnoho těch, kdo zvěstují pravdy z Božího slova, ale zároveň nepokládají Bibli za bezchybnou a naprosto autoritativní. Lightner o takovém počínání říká:

Je to ryzí teologická dvojsmyslnost a intelektuální nečestnost, když někdo neuznává autoritu Bible a ve stejné době hledá útočiště v jejím učení ohledně jiných problémů, jakkoli důležité by mohly být.

Ve skutečnosti existují pouze dva postoje. Buď Bibli přijmeme jako Boží slovo, nebo ji nepřijmeme vůbec. Jsem si jist, že Ježíš, který je Božím Synem, nás mnoho naučí a že chceme sdílet Jeho názor. Jak řekl Jacob A.O. Preus:

Toužíme milovat, co On miloval, nenávidět, co On nenáviděl, dělat, co On dělal, žít, jak On žil. A tyto touhy máme, protože Ježíš nás spasil a protože je náš Pán.

Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy, Kapitola 1

Práce pro Ministerio

Vypracoval: Ing. Michal Klus, M.Div

Odkaz Ježíšova postoje v dnešní době (5. kap.) byl otištěn v ZOD 91/07, str.1.