Úvod

Nedávno jsem se zúčastnil týdenní biblické konference, jejímž hlavním námětem byla kniha Přísloví. Mnoho času a pozornosti se věnovalo „ženě“, jež se v této knize nazývá moudrost. Rozbor a výklad textu byl intelektuálně precizní. Významy slov a slovíček se pitvaly s „chirurgickou přesností“. Chyběla mi však vazba na Pána Ježíše Krista. Ve starozákonních Písmech bychom vždy měli hledat zaslíbeného Krista. Netvrdím, že Ho konkrétně nalezneme v každém verši; vždy Ho však uvidíme v širších textových souvislostech:

• Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Žd 1,1–2)

Duch svatý, který v nás přebývá, je přece naším nejvyšším rádcem ve výkladu. Jeho úkol v našich srdcích, pokud jde o pochopení Písma, je mimo mnohé jiné tento:

• Až přijde Přímluvce [Duch svatý], kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně [Kristu]vydá svědectví. (J 15,26)

Starý i Nový zákon jsou o Bohu. Oba zákony jsou především o Ježíši Kristu a spáse v Něm. Je však mezi nimi zásadní rozdíl. Starý zákon je ve své podstatě slib nové smlouvy milosti, jenž je zachycen fyzickými i abstraktními předobrazy Krista, všech a všeho co s Kristem souvisí. Nový zákon je ve své podstatě naplněním tohoto starozákonního slibu v duchovní skutečnosti, Kristu, a Jeho nové smlouvě milosti. Fyzický Boží lid, Izrael, je předobrazem, slibem duchovního Božího lidu, církve, bez ohledu na etnický původ. Stará, mojžíšovská smlouva, ač byla dána Izraelitům z milosti, neobsahovala ani zrnko milosti, protože litera zabíjí; byla slibem, předobrazem nové Kristovy smlouvy milosti. Tak bychom mohli pokračovat dlouho. Tato oblast by si zasluhovala zvláštní úvahu. Když čte a zkoumá Starý zákon člověk, kterému srdce přetéká myšlenkami o Spasiteli Ježíši Kristu, jak mu Duch Boží vnukl, neměl by spouštět ze zřetele Ježíšova slova:

• Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. (J 5,39)
• Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. (Lk 24,27)
• Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ (Lk 24,44)

Jestli má Pán Ježíš Kristus pravdu, a jistě ji má, potom by i kniha Přísloví měla nějakým způsobem ukazovat nebo směřovat k našemu Spasiteli. Výklad Písma (hermeneutika) není vždy snadný. Jedno ze základních pravidel výkladu je, že méně jednoznačné, méně jasné texty, musíme vyložit texty jednoznačnými, které popisují tutéž událost z jasnějšího úhlu pohledu.

Bible je napsána různými literárními způsoby, tj. žánry. Jsou to příběhy, historie, vyprávění, poezie, básnické obrazy, apokalyptická podobenství, proroctví, chvalořečení, chvalozpěvy, epištoly (dopisy, jež autoritativně vyučují, napravují, povzbuzují) atd. Každý biblický text musí být čten a chápán z hlediska žánru, ve kterém je napsán. Biblický žánr by měl vždy ovlivnit náš výklad. Jestliže si tento základní předpoklad osvojíme, potom se povětšinou (ne vždy) vystříháme nesprávnému porozumění jistého biblického textu. Bezesporu, individuální výklad bývá ovlivněn subjektivním chápáním a teologickou soustavou, kterou interpret/vykladač vyznává.

Aby nedošlo k nedorozumění, že v následujícím pojednání příliš zduchovňuji, musím objasnit, jak chápu obrazný jazyk. Naprosto věřím, že všechny biblické žánry, i ty, které především používají obrazný jazyk, zprostředkovávají konkrétní doslovnou pravdu, která je jistě ještě intenzívnější, než její obrazy a stíny. Jen malá ukázka několika textů vztahujících se k poslednímu soudu, tedy věcem budoucím:

• Hospodinův meč je samá krev a od tuku je mastný, je od krve jehněčí a kozlí, od tuku z beraních ledvin. Neboť Hospodin má obětní hod v Bosře, v zemi edómské veliké obětní porážení. Klesnou zároveň jednorožci i býci a tuři, jejich země bude zpita krví, jejich prach nasákne tukem. Je to den Hospodinovy pomsty, rok odplaty v soudní při Sijónu. (Iz 34,6–8)
• Z jeho úst vychází ostrý meč [slovo], aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. (Zj 19,15)
• …bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet (Zj 2,27)

Atd., atp. Jak tedy? Spálí Bůh protivníky své církve, což jsou všichni vně Krista, ohněm? Nebo slovem? Nebo je rozseká úplně zkrvavělým mečem tak, že jejich zem bude prosáklá krví? Nebo je propasíruje v lisu na víno? Anebo je roztříští jako hliněné nádoby železnou berlou? Nezaměstnávejme se příliš a zbytečně obrazy jazyka, které nás dovedou výlučně ke spekulacím a nepochopení podstatného. Pochopme, že všechny jazykové obraty vyjadřují jasnou, konkrétní, zřejmou pravdu, která se v historii, v čase a prostoru jednou vyplní. V tomto případě tu, že Boží nepřátelé budou navěky vyloučeni, jako kozlové od ovcí odděleni, z budoucích dějin Božího lidu. Konkrétnost a „naddoslovnost“ těchto obrazných veršů je hrozivá, protože všichni rozumíme děsu ohně, zkrvaveného meče, rozdrcení lisem nebo roztříštění železnou tyčí. Nikdo však dnes neporozumí a nepředstaví si hrůzu skutečného Božího soudu, ve kterém Bůh navěky oddělí všechny bez Krista, aniž by použil fyzický oheň, zkrvavělý meč, lis na víno nebo železnou berlu. V tom tajuplném neznámu vězí více pravdy, než nám nabízí „pouhá doslovnost“ jevů vezdejšího světa.

Na druhé straně biblický žánr, jenž popisuje historické události, nepotřebuje prakticky žádný výklad. Texty jsou jednoznačně jasné, protože se staly doslovně v času a prostoru:

• Anděl řekl ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. …“ (Mt 28,5–6)

Ježíš byl vzkříšen doslovně, v těle, protože v hrobě zbyla plátna i šátek. Kdyby měli Židé a Římané nainstalovanou průmyslovou televizní kameru, viděli by na ní vzkříšeného Pána Ježíše Krista v těle:

• Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. (J 20,6–7)

Kromě toho si na Krista v časoprostorové historii sáhl nevěřící Tomáš:

• Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pána a můj Bůh.“ (J 20,27–28)

Vzkříšený Pán Ježíš nebyl žádný duch. Následující verš není žádný básnický obraz, je to ta nejkrásnější holá historie, protože taková konkrétní (ne obrazná) těla budeme mít jednou všichni, kdo jsme pokřtěni do Krista:

• Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. (Lk 24,39)

Když jsme si tedy částečně přiblížili výkladová pravidla, pojďme k jádru naší úvahy:

Moudrostv knize Přísloví

Jedni teologové ztotožňují moudrost, obzvláště z 8. a 9. kapitoly knihy Přísloví, s Kristem. Stačí si tyto dvě kapitoly přečíst, a není možné nevidět Krista. Ano, mají jistou pravdu, Krista zde nelze přehlédnout. Jeho atributy, Jeho podstatné, neodlučitelné vlastnosti, jsou v ženě moudrosti zřejmé.

Jiní tento výklad odmítají. Kristus nemůže být žena, Kristus nemůže být první stvoření, to bychom potom souhlasili se Svědky Jehovovými. Ano, také tito mají jistou pravdu, Kristus nebyl stvořen, Kristus není žena.

Osobně věřím, že ženu moudrost, zosobněný duchovní abstraktní princip z knihy Přísloví nemůžeme ztotožnit s Kristem samotným. Přesto, tato zosobněná moudrost jasně a prorocky ukazuje na Krista. Podívejme se blíže na tento text (Př 8,22–36), jenž je bez pochyb napsán v poetickém, chvalozpěvném žánru:

• Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahorky jsem se narodila. Ještě než učinil zemi a všechno kolem a první hroudy pevniny, když upevňoval nebesa, byla jsem při tom, když vymezoval obzor nad propastnou tůní, když seshora zavěšoval mračna, když sílily prameny propastné tůně, když kladl moři jeho meze, aby vody nevystupovaly z břehů, když vymezoval základy země, byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas. Hraji si na jeho pevné zemi; mým potěšením je být s lidskými syny. Nyní tedy, synové, slyšte mě: Blaze těm, kdo dbají na mé cesty. Slyšte napomenutí a buďte moudří; nevyhýbejte se tomu! Blaze člověku, který mě poslouchá, bdí u mých dveří den ze dne a střeží veřeje mého vchodu. Vždyť ten, kdo mě nalézá, nalezl život a došel u Hospodina zalíbení. Kdo hřeší proti mně, činí násilí své duši; všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt. (Př 8,22–36)

Kdo zde vynáší tak závažné výroky? Moudrost dokonce mluví i v první osobě jednotného čísla. Může vůbec moudrost mluvit? V biblickém poetickém žánru nesmíme být zotročeni doslovností textu. Básník může všechno. Není uvězněn ve svěrací kazajce „doslovnosti“, která stejně nemůže být nikdy stoprocentní. I „doslovný“ jazyk je jeden vodopád idiomů, přirovnání, rčení, frází, a obratů. Básník právě tou jazykovou nesvázaností a metaforou zprostředkovává naprosto konkrétní „doslovná“ sdělení. V Přísloví je moudrost zosobněna ženou. Zkuste si jen cvičně dosadit ve výše uvedeném textu za moudrost Krista a uvidíte, jak hutný smysl tyto verše budou dávat. To ale vzápětí způsobí nepřehlédnutelné a nepřeslechnutelné námitky:

Nemůžeme za ženu dosadit Krista. Je to přece muž! Kristus se nemůže zrodit ani narodit! Je od věků jako Otec a Duch svatý.

Tak namítají ti, kdo jsou spoutáni „doslovností“, kteří nevidí poetičnost jazyka. Mluvčím v tomto textu je přece moudrost zosobněnáženou. V poetickém jazyce moudrost může bez problémů mluvit, protože je zosobněním jistého abstraktního pojetí — koncepce. Například hřích je také abstraktní pojem a může být zosobněn:

• Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout. (Gn 4,7)

Kdybych měl sdělení přijmout doslovně, jak bych vysvětlil, že se hřích uvelebil ve dveřích a dychtí jako lidská bytost? A přece, poetický literární žánr se tak může vyjadřovat, aby zprostředkoval konkrétní ponaučení, které je dokonce i srozumitelnější než literární „doslovnost“. V dalším příkladu se vzájemně líbají milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem, jakoby byly osobnostmi:

• Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. (Ž 85,11)

Nebo se podívejme, jak v éfě, ve 36litrové nádobě na sypké látky, jako je obilí, sedí Svévole:

• Otázal jsem se: „Co je to?“ Odvětil mi: „To se objevuje éfa,“ a dodal: „Tak to bude s nimi vypadat v celé zemi.“ A hle, pozvedlo se olověné víko, a tam uvnitř éfy sedí jakási ženština. Řekl mi: „To je Svévole,“ mrštil jí do éfy a přiklopil otvor olověným poklopem. (Zach 5,6–8)

Básník může zosobnit do „ženy“, a nejen do ženy, jak moudrost a svévoli, tak jakoukoliv jinou věc nebo abstraktní princip. Poetické zosobnění je celkem snadné rozpoznat. Jestliže pisatel přiřkne lidské vlastnosti nějaké neživé věci nebo abstraktnímu pojmu, potom hovoříme o zosobnění. V češtině už jen tím, že podstatným jménům přisuzujeme rod, částečně zosobňujeme. Kolik z nás mluví třeba se svým autem, jako by to byla osoba? Jestliže si pročteme prvních devět kapitol knihy Přísloví, neunikne nám, že hlavní roli zde hraje moudrost. Tato moudrost ve skutečnosti není v žádném případě osoba, ale abstraktní pojem Boží, vrcholné, duchovní kvality, jenž je zosobněn ženou. Proto v básnickém žánru může pronikavě volat na ulici, náměstích a nárožích, proto může být objímána, proto ji můžeme nazvat svou sestrou, což dokazuje, že je fiktivní, smyšlenou ženou, která ale zprostředkovává zcela konkrétní, nefiktivní, nesmyšlené, životadárné ponaučení, jež ukazuje na Krista:

• Moudrosti řekni: „Jsi moje sestra“, rozumnost nazvi svou příbuznou, (Př 7,4)

Žena moudrost není Kristus, je o Kristu, představuje Krista, je archetypem, symbolickým vzorem, praobrazem Krista. Ježíš přece říká, že Písma se na Něho vztahují, že o Něm svědčí a píší. Žena moudrost je naplněna v Nové smlouvě v Kristu. Žena moudrost je starozákonní slib, Kristus je její novozákonní naplnění. V následujícím textu (Př 9,1–5) zosobnění moudrosti poukazuje bez jakýchkoliv pochyb na Pána Ježíše Krista; každý jmenovaný atribut se týká Krista, přestože v tomto textu není o Kristově jménu ani zmínka:

• Moudrost si vystavěla dům, vytesala sedm sloupů. Porazila dobytče, smísila víno a prostřela svůj stůl. Vyslala své dívky, volá na vrcholu městských výšin: „Kdo je prostoduchý, ať se sem uchýlí!“ Toho, kdo nemá rozum, zve: „Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila.“ (Př 9,1–5)

Žena moudrost je archetypem, praobrazem Krista, není však Kristus. Portrét přece není totožný s portrétovanou osobou. Ve Starém zákonu je mnoho archetypů, pravzorů Krista. Jedním z nich je např. král David. Těsně před posledním soudným dnem bude veliké soužení celého Božího lidu, armageddon. Bůh však svůj lid vytrhne ze soužení ke Kristu. Opět, David je David, David není Kristus. Přesto, David ve Starém zákoně zobrazuje slíbeného Krista. Naplnění tohoto archetypu, praobrazu Krista je novozákonní Kristus sám:

• „Běda, bude to veliký den, bez obdoby, čas soužení pro Jákoba, ale bude z něho zachráněn.“ „V onen den, je výrok Hospodina zástupů, zlomím jeho jho na tvé šíji a zpřetrhám tvá pouta. Nebudou už sloužit cizákům, budou sloužit Hospodinu, svému Bohu, a Davidovi, svému králi, kterého jim vzbudím.“ (Jr 30,7–9)

Nadto, v tomto verši je Jákob archetypem, praobrazem, všech v Kristu, tedy celého Božího lidu, celé církve. Jestliže vezmeme v úvahu, že praobraz je „jen“ slib, archetyp, a ne naplněná skutečnost sama, potom bychom neměli mít potíže s tím, že moudrost z Přísloví je fiktivní žena, a naplněná skutečnost je muž Ježíš, a Bůh Kristus. Rovněž bychom se nemuseli pozastavovat nad tím, že moudrost v Přísloví 9,1–5 vyslala své dívky, jež nejsou ničím jiným než praobrazem, archetypem Božího lidu, jenž svědčí o Boží slávě. Totéž platí o dalších předobrazech v tomto textu jako dům, sedm sloupů, dobytče, víno, stůl, chléb. Vidíte, a v Jeremjášovi byl praobrazem Božího lidu Jákob! Kdybychom přitáhli „doslovnost“ za vlasy, dívky by odpovídaly Božímu lidu více, protože církev je nevěsta…!? Jde-li o poetické chvalořečení, nemůžeme „doslovně“ spoléhat na shodu mluvnického rodu mezi obrazem a skutečností, mezi typem a antitypem, obzvláště když jeden z nich představuje abstraktní pojem a druhý konkrétní osobu.

Vraťme se k veršům, které jakoby naznačují, že moudrost je Bohem stvořena jako první, proto nemůže ukazovat na Krista, proto ani nemůže představovat slíbeného Krista.

Nejprve tento verš:

• Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. (Př 8,22)

V hebrejském originálu je použito sloveso קנהqanah. To má následující významy: dostat, obdržet, získat, tvořit, koupit, vlastnit, mít, ovládat, znát… Hebrejsko–anglická meziřádková bible překládá quanani jako vlastnil. Když ale půjdeme do řecké Septuaginty, potom je toto sloveso přeloženo jako έκτισέ, ektise, což je stvořil. Z pětadvaceti překladů různých biblí, které mám v e-Swordu, překládají jen dvě, Septuaginta a NET Bible, toto sloveso jako stvořil, B21 jako zplodil, ISV International Standard Version jako udělal. NET má dalekosáhlé vysvětlivky, proč. Myslím, že tudy cesta nevede. Logika je dobrý sluha, ale špatný pán, přesto si dovoluji tvrdit, že Bůh nemohl moudrost stvořit, jakoby ji od počátku sám neměl. Kdyby nevlastnil moudrost odvždy, pak by nebyl ve všech svých atributech, ve všech svých vlastnostech neomezený. Ve zbývajících 21 překladech je toto sloveso přeloženo jako vlastnil, měl, byla jsem atp.

Námitka, že moudrost byla stvořena a nebyla věčnou Boží vlastností, nahrává Svědkům Jehovovým, kteří moudrost z Přísloví doslovně ztotožňují s Kristem, jenž byl údajně prvním stvořením před vším ostatním. Ti se opírají o tyto, již zmíněné texty:

• Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahorky jsem se narodila. (Př 8,22–25)

Byla opravdu moudrost ustanovena, zrozena a narozena? Jestli z literárního žánru poetického chvalozpěvu chceme vyvozovat teologické axiomy, potom bychom se museli vzdát také trojjediného osobního Božího věčného bytí, Jeho trojjediného Božství, Jeho trojjediné svaté hlavy na základě těchto textů:

• On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření. (Ko 1,15)
• Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: (Zj 3,14)

Jestliže moudrost z Přísloví není totožná s Kristem, jakože není, potom ji ale nesmíme od Krista úplně odlučovat, protože moudrost je zosobněný abstraktní pojem, je to archetyp, praobraz Krista, je to slib. A Kristus sám je osobní, Božské vyplnění daného starozákonního slibu.

Jak tedy vysvětlíme údajné „stvoření“ moudrosti a Krista? Použijme následující výkladový princip, hermeneutiku. Chápejme obraznou řeč v nedoslovném významu. To je zásada, kterou se musíme řídit, jestliže text je napsán v poetickém, apokalyptickém nebo někdy i ve chvalozpěvném žánru. Interpretace biblických textů vyžaduje, abychom si vždy uvědomili, což není tak nesnadné, v jakém literárním žánru jsou napsány. Mnoho vykladačů, včetně mne, způsobilo mnoho škody tím, že chápali obrazný jazyk v doslovném významu. Jestliže budeme chápat, že moudrost v Přísloví 8 a 9 je Kristus sám, potom budeme mít potíže vysvětlit, že Kristus nebyl stvořen. Ti, kdo jsou nakloněni k doslovnému výkladu, budou mít zase nesnáze vysvětlit, jak to, že moudrost je žena. Podobně nemůžeme brát doslovně, že Kristus je prvorozený nebo počátek stvoření. Slova ustanovila, zrodila, narodila, prvorozený, počátek stvoření neurčují doslovnou, první generaci Božího tvoření; určují pomocí obrazného jazyka konkrétní vyvýšené, výsadní, privilegované postavení. „Prvorozený syn“ neznamená, že se první narodil, ale že má výsady prvorozeného syna, čemuž starozákonní Židé dobře rozuměli.

Biblický poetický jazyk, a ještě více to platí o apokalyptickém jazyku, je jistá forma obrazotvornosti. Ta představuje něco, o čem víme, že je doslovně nepravdivé, lépe neskutečné. Zosobnění věcí nebo abstraktních principů je klasický prvek obrazotvornosti, někdy až fantastičnosti. Sám Hospodin používá obrazotvorný jazyk:

• Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země…“ (Gn 4,10)

Krev přece nemůže křičet, namítli by doslovní „literalisté“. Ale v tomto případě se i ten nejdoslovnější interpret Písma skryje za obrazný jazyk. Nebo se podívejme, jak žalmista zosobňuje světlo a věrnost, aby byly jeho osobními průvodci k Božímu příbytku:

• Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou, ty ať mě přivedou k tvé svaté hoře, k příbytku tvému. (Ž 43,3)

Tyto zosobněné abstraktní principy jsou „jen“ archetypy, praobrazy, jež jsou novozákonně naplněny nikým menším než samotným Duchem svatým, jenž jediný přivádí do Božího domu, do Božího příbytku. A tak podobně, moudrost v Přísloví 1–9, není žádná konkrétní žena. Je to duchovní Boží podstata, Boží atribut, který bez pochyb ukazuje na Krista, protože Písma svědčí o Kristu. Cílem Přísloví je vyvýšit Boží moudrost a potažmo, na této straně kříže, i Pána Ježíše Krista:

• Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením. (1 K 1,30)

Šel bych ještě dál. Krista poznáváme, protože v nás sídlí Duch svatý, který je v Novém zákoně nazván Duchem Božím, Duchem pravdy a Duchem moudrosti. Podle následujícího verše poznáváme Krista působením Ducha moudrosti, tedy působením Ducha svatého, protože jen On, Duch svatý, svědčí o Kristu:

• Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali (Ef 1,17)

Přísloví 1–9 je blahořečení Boží moudrosti. Hospodin jistě nezaložil zemi prostřednictvím fiktivní ženy jménem moudrost. Moudrost je přece věčnou, nedílnou vlastností trojjediného Boha, bez ní by nemohl ani tvořit:

• Hospodin moudrostí založil zemi, nebesa upevnil rozumností. (Př 3,19)

U stvoření byl celistvý Bůh, jinak to ani nemůže být:

• Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (J 1,1–3)
• Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. (Gn 1,1–2)

Závěr

Na závěr bych chtěl dodat, že rozpoznání biblického literárního žánru jistě obsahuje jistou dávku subjektivity, jednostranného pohledu na daný text. Tomu se ale žádný vykladač Písma nemůže vyhnout. Rozhodnutí, zda budeme jistý biblický text chápat doslovně nebo obrazně, vyžaduje, na první pohled, stejnou míru subjektivity. Jsem přesvědčen, že v žádném případě nejsou všechna interpretační stanoviska výslovně jen subjektivní povahy. Duch svatý nám postupně, progresivně, opakováním jistých paralel odhaluje Boží pravdu. Čím více se budeme výkladem Písma zabývat, čím více budeme vidět vztažnost textů různých biblických knih a úryvků, tím snáze poznáme, zda máme text chápat obrazně nebo doslovně. V podstatě žádná biblická pravda nestojí osamoceně, ale je potvrzena dalšími texty. Ty jsou často napsány jinými autory, kteří mohou používat odlišný literární žánr. Veškeré Boží Písmo musí být v souladu, protože bylo vdechnuto jedním autorem, Duchem svatým. Ten nám jej odhaluje a dává porozumění.               

∎