V Novém zákoně najdeme řadu veršů, ze kterých je zřejmé, jaký význam je evangeliu v Písmu připisován. Například Pán Ježíš Kristus dává pokyn:

• Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. (Mk 16,15)

Je tu rovněž souvislost evangelia se spásou:

• Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. (Ř 1,16)

Velký důraz je ovšem kladen nejen na to, aby bylo hlásáno „nějaké“ evangelium, ale pravé evangelium. Zápas o pravé evangelium je úžasně ilustrován v listu Galatským, kde jsou ti, kdo by hlásali jiné evangelium než pravé, dokonce opakovaně prokleti. Jsou tedy pod kletbou samotného Božího slova. Proto věřím, že je důležité zabývat se tím, co je ono řekněme „staré dobré evangelium“, obzvláště v dnešní době rozmazaných pojmů.

Terminologické posuny mohou být i dnes velmi rychlé. Ačkoliv se ještě nepokládám za kmeta, tak jsem si řady z nich za svůj život již stačil povšimnout. Jen pro ilustraci – když se za mých školních let řeklo tráva, tak se tím myslela pouze ta travička, kterou spásá kravička. Když se řeklo perník, byl míněn obvykle perník pardubický. Nikoho by tehdy nenapadlo tyto termíny spojovat s drogami. Není tedy důvod předpokládat, že by se podobný terminologický posun nemohl týkat pojmů teologických. Díky Bohu, který nám dal Bibli, však máme všechny pojmy, které potřebujeme, jasně a neměnně definované. Stačí jen najít si čas na pečlivé studium Bible, i když ani to nebývá v dnešní době snadné.

Pokud si někdo ještě pod pojmem evan­gelium něco představuje (neřekne s údivem něco jako: „Evan… có“?), pak se často jedná, samozřejmě v mnoha různých obměnách, o evangelium typu: „Když budeš hodný, přijdeš do nebe, a když budeš zlobit, skončíš v pekle.“ Na stránkách ZODu snad netřeba rozvádět, že toto skutečně není ono staré dobré evangelium. Ovšem i ve sborech, které by samy sebe označily za evangelikální, protestantské nebo dokonce reformované se dnes často setkáváme s představou (obávám se, že drtivě převažující), podle níž evangelium v podstatě spočívá v nabídnutí zvěsti o Ježíši Kristu a Jeho díle člověku. Člověk se pak zachrání tím, že se rozhodne přijmout Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. Evangelium se v tomto pojetí stává pouze oznámením o tom, že Bůh člověku připravil obětí Pána Ježíše Krista podmínky ke spáse. Člověk, v tomto pojetí, v podstatě spasí sám sebe, pokud se svobodně (což bývá míněno tak, že nezávisle na ničem) rozhodne přijmout Ježíše Krista.

Samozřejmě platí, že má být hlásána zvěst o Ježíši Kristu, jak je psáno:

• Je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ (Ř 10,8b–11)

Ale kdo takové zvěsti uvěří? Na tuto otázku nám dává Bible jasnou odpověď:

• …ti pak, kteří byli vyvolení k věčnému životu, uvěřili. (Sk 13,48b)

Z toho vyplývá, že rozhodnutí o spáse člověka je v Božích rukou, a nikoliv v lidských. Evangelium (v překladu radostná zpráva) je radostnou zprávou právě proto, že Bůh nejenom vytvořil podmínky ke spáse, ale také nás spasil tím, že způsobil naší víru. Jinými slovy, Bůh rozhodl o našem rozhodnutí pro Krista. Představu, že by přijetí Ježíše Krista bylo ‚vyprodukováno‘ člověkem Bible jednoznačně vyvrací:

• Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. (J 6,44)

Jistě je biblické apelovat na lidské rozhodnutí věřit:

• Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen. (Sk 16,31a)

Je však nutné mít na paměti, že naše rozhodnutí má pod kontrolou sám Bůh.

Evangelium bychom tedy mohli označit jako dobrou zprávu, která má své konkrétní adresáty. My lidé neznáme jejich počet ani jejich identitu. Bůh je však zná, protože je vyvolil ještě před stvořením světa:

• …v něm [v Kristu] nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. (Ef 1,4)

Co by to bylo za dobrou zprávu, kdyby spasení záviselo byť jen z malé části na nás? To by byla naopak zpráva naprosto nejděsivější, protože i to málo bychom spolehlivě pokazili.

V dnešní době je ovšem staré dobré evangelium často označováno za kalvinismus a toto označení bývá míněno pejorativně. Skutečnost, že nakonec je to Bůh, který volí člověka, je pro mnohé obtížně stravitelná. Britský teolog Ch. Spurgeon označoval kalvinismus jako přezdívku pro evangelium. Čtenáři ZODu se mohou vrátit ke starším článkům, kde je pět bodů kalvinismu podrobně probráno a sami si toto učení porovnat s Biblí. Celou Biblí se táhne téma naprosté lidské zkaženosti a neschopnosti se z tohoto stavu dostat bez Božího milostivého zásahu. Kalvinismus ve svých pěti bodech v podstatě jen shrnuje učení Bible. Jediná ne zcela šťastná věc je, že pojmenování pro shrnutí biblických pravd je spojené se jménem člověka. Zmíněnému označení se můžeme vyhnout, musíme však trvat na tom, že z Bible jasně vyplývá, že Bůh člověka spasí rozhodnutím své milosti (rozhodl se ještě před stvořením světa) skrze oběť Ježíše Krista a víru v Pána Ježíše Krista, která je člověku zadarmo dána:

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8–9)

Nemůžeme se tedy chlubit tím, že jsme se „správně/chytře“ rozhodli pro Krista. Bez Boží nepodmíněné milosti bychom se totiž ani nerozhodli.

Držme se tedy pevně evangelia založeného na Božím slově a naopak odmítejme všemožné překrouceniny, byť by byly nabízeny v sebelákavějších obalech.  

∎