Mnozí křesťané namítají: Jestliže je Boží vyvolení a povolání (nové stvoření) stoprocentně účinné a neodolatelné, potom jsou vyvolení lidé pouhé loutky bez svobodné vůle. Cítíte se loutkou proto, že jste se tělesně narodili, že existujete, že jste byli Bohem stvořeni fyzicky, že vám Bůh zvolil otce, matku, barvu pleti, pohlaví, národnost, místo narození, inteligenci, nadání, vlohy, vzhled, zdraví, společenské postavení atd.? To vše nám bylo přece dáno shůry, Boží svatou vůlí, v rámci Boží obecné milosti. Byla snad čistá dívka, panna Marie loutkou, protože si ji Bůh stvořil pro ten účel, aby v jejím životě utkal člověka Ježíše? Byl snad apoštol Pavel loutkou, protože v něm Bůh stvořil nového, vnitřního člověka, účinnou nádobu k roznášení evangelia pohanům, když byl ještě posedlý aktivní nenávistí vůči následovníkům Krista? Byli snad loutkami Ábel, Noe, Abram, Izák, Jákob, Mojžíš a apoštolové? Hledal z nich snad někdo Boha, nebo si je vyhlédl Bůh? Bůh jim i nám neustále dokazuje, že Jeho svatá vůle je nekonečně nadřazena naší padlé vůli. Vůle stvoření, ať padlého, nebo znovuzrozeného, přece nemůže přesahovat vůli Stvořitele, která nemá mezí, která je transcendentní. Následující text vyvrací každou představu, že Bůh ve své svrchovanosti tvoří z lidí loutky: „Nemyslete si [farizejové], že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham [tělesný]!“ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti [duchovní, zaslíbené, vyvolené] z tohoto kamení“ (Mt 3,9).

Vykoupení Božích vyvolených svatých je v žalmech ztotožněno s Božím novým stvořením, které již věří, vidí svého Boha, proto jej chválí k Jeho slávě: „Pro budoucí pokolení je to psáno, aby lid, jenž bude stvořen [Boží svatý, vyvolený lid, církev], chválil Hospodina, že pohleděl ze svých svatých výšin, že Hospodin shlédl z nebe na zem, vyslyšel sténání vězňů [těch, nad kterými se smiloval a slitoval; Ex 33,19b], osvobodil syny smrti [Jeho vyvolené sténající satanovy vazaly]“ (Ž 102,19–21).

Spor netkví v tom, zda jsme ovládané loutky, nebo ne. Spor tkví v tom, zda máme Boží volnost, kontakt, styk s Kristem, nebo Satanskou „volnost“, kontakt, styk s ďáblem; zda je naším vymezeným působištěm Boží město (Zj 21,20), nebo chatrč toho Zlého. Zda jsme již v Kristu, nebo ještě setrváváme v tom Zlém. Pouze volnost v Kristu zaručuje skutečně svobodnou vůli: „Když vás Syn osvobodí [vytrhne ze satanových spárů], budete skutečně svobodni [vaše zotročená vůle bude osvobozena]“ (J 8,36). Pro vysvobození se vždy rozhoduje ten, kdo vysvobozuje, nikoli ten, kdo je vysvobozován. Je snad zachráněný loutkou zachránce jenom proto, že neměl na své záchraně aktivní podíl? Vysvobozený je nově stvořen k oslavě Boha, aby vyprávěl o Božím nejchvályhodnějším činu, tj. vykoupení ďáblových vězňů Ježíšem Kristem na kříži (Iz 43,21); čím víc sděluje Kristův kříž duchovně mrtvému světu, tím je svobodnější.

Opravdová svoboda je pouze v Kristu: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho [ďábla]“ (Ga 5,1). Přirozený člověk je otrokem hříchu, je maňáskem navlečeným na ďáblově ruce. Co však může být úžasnějšího než být navěky svírán v dlani Všemohoucího, být Jeho vlastnictvím? Žádné malé dítě se necítí být omezenou loutkou, protože patří svým rodičům. Bezpečí hledá v rodičovské náruči. Když se mu rodiče ztratí z dohledu, začne křičet. Malé, nemohoucí dítě vůbec netouží po svobodě od rodičů, protože si velmi dobře uvědomuje, že by bez jejich péče zahynulo. Rodiče znamenají pro malé dítě bezpečí. Podobně Boží maličcí (Mt 11,25) nacházejí život, bezpečí a svobodu jen u svého nebeského Otce; když se jim „ztratí“ z dohledu také začnou v modlitbách křičet. On je nejen vyvedl ze satanova otroctví, ale nadto si je osvojil: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha“ (1K 6,19–20). Takové prohlášení má dalekosáhlé důsledky. Stát se Božím vlastnictvím znamená být Jeho osvojeným synem a dcerou, patřit do Boží domácnosti.

Mnozí křesťané nechtějí být Božími „roboty“, „loutkami“ ani „otroky“. A měli by pravdu, kdyby Bůh nebyl svatý. Neděsme se slova otrok. Otrok je ten, kdo je legálně vlastněn jinou osobou. Být vlastněn samotným dobrým a svatým Bohem je největší privilegium, jakého se může komukoliv dostat. Znovuzrozený křesťan by neměl mít větší touhu než být nádobou k Božímu užitku, být Jeho oddaný doulos, tj. otrok. Většina českých i cizojazyčných překladů Bible, z historické, politické korektnosti překládá slovo doulos chabou náhražkou „služebník“. Rozdíl je propastný; otrok je vlastněn pánem, služebník je pánův svobodný zaměstnanec.

Chci být vlastněn Pánem, chci být Jeho otrok, nechci být služebník, nechci mít „svobodu“ od Pána, od Jeho spravedlnosti; tu už jsem měl (Ř 6,20). Chci, aby moje svoboda byla vymezena Bohem, který nemá meze! Netoužím po přirozené „svobodě“, ta mne držela v otroctví jako satanovu loutku téměř 40 let. Jsem šťasten, že mne Bůh, mrtvého v satanovi, vzkřísil a pokřtil, tj. vložil do Krista, že mi daroval svobodu v Kristu a touhu po Boží vůli ve mně. Chci, aby mne přetvářel ke své podobě, abych se stal Jeho dílem. Chci být rukavicí na Kristově ruce, která dokonale kopíruje pohyb Jeho prstů. To je to, po čem toužím! Jsme jedno tělo, jehož hlavou je Kristus (Ef 5,23b). Jsou snad tělesné orgány loutky nebo roboti mozku jenom proto, že je mozek ovládá? Touží snad některý z tělesných orgánů být mimo tělo a nepodléhat řídícím podnětům mozku? Každý amputovaný orgán přece nutně hyne. Navýsost toužím, aby z Kristovy hlavy, ke mně dolů, do Jeho těla vedly nervové provázky, nitky a drátky, které mne ovládají, abych, kdybych byl Jeho rukou, reagoval alespoň tak poslušně, jako moje tělesná ruka poslouchá příkazy z mého mozku!

Z knihy Svou slávu nikomu nedám.