Potřebujeme novou reformaci?
Proč potřebujeme novou reformaci? Co bylo tak zvláštního na první reformaci, že stojí za to uvažovat o druhé? Křesťanství ve středověku se zapletlo do víru pověr, nevědomosti a duchovní letargie. Stejné věci vidíme kolem nás i dnes.
Když Luther obnažil teologický skandál, křehké lešení římské církve začalo skřípat. Základy reformace byly dogmatické (týkající se učení). Reformace byla součástí renesance, která volala po návratu ke zdrojům. A tak se křesťanští učenci vraceli nejen k velkým klasikům západní civilizace, ale také k církevním otcům a k biblickému textu samotnému. Reformace byla největším hnutím návratu k Bibli v církevních dějinách od dob apoštolů. Tento návrat k Bibli však nebyl samoúčelný, ale vedl k novému objevení základních biblických pravd, které církev buď zapomněla, nebo zavrhla. Tyto základní pravdy byly – jedině Písmo, jedině Kristus, jedině milostí, jedině vírou a jedině Bohu sláva.
Všimněte si, že v každém z těchto hesel se objevuje příslovce „jedině“. Středověká církev pořád věřila v Písmo, v Krista, v milost, ve víru i v Boží slávu. Církev nikdy nepopírala tyto články víry, ve skutečnosti zakazovala ostatním, aby to činili. Konflikt mezi Římem a reformátory způsobilo slovíčko „ jedině“. Písmo je jediná rozhodující autorita v otázkách víry a praxe. Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a hříšníky. Víra je jediný nástroj pro naše ospravedlnění a Bůh je jediný, který si v tomto díle od počátku do konce zaslouží veškeré uznání a chválu. Tato hesla tvořila jádro reformace.
Myslíte si, že reformace vychýlila tyto doktríny z rovnováhy ve vztahu k ostatnímu učení, jak se domnívá římskokatolická církev? Anebo věříte, že Bible učí, že jsme spasení jedině milostí, jedině skrze víru, jedině pro Kristovy zásluhy a jedině k Boží slávě a že toto je základní poselství Bible od knihy Genesis po Zjevení? Pokud je to ústřední biblická zvěst, pak musí být pro nás stejně podstatná jako pro reformaci v 16. století. Problémem je, že situace v dnešní církvi je mnohem horší, než byla ve středověku.
Podívejme se na každé z reformačních hesel ve světle dnešní reality. Tak zvaní evangelikální, biblicky věřící křesťané v Americe*) jsou údajně duchovními dědici protestantské reformace, avšak podle jejich odpovědí v posledních průzkumech se jejich názory v mnohém blíží názorům lidí ve středověku před reformací.
Dokonce i v konzervativních protestantských církvích je dnes zřídka slyšet heslo „ jedině Písmo“. Nejvyšší autority a váhy se místo toho dostává populární psychologii, marketingu, principům managementu, pragmatizmu, konzumnímu životnímu přístupu, sociologickým datům a politické kampani.
Heslo „jedině Kristus“ je znevažováno těmi, kdo schvalují kulturu náboženského pluralizmu, podle kterého je Ježíš nejlepší, avšak nikoli jedinou cestou k Otci. Ve skutečnosti dvě třetiny evangelikálních křesťanů v Americe prohlašují, že ač jsme buddhisté, muslimové, židé či křesťané, všichni se modlíme ke stejnému Bohu.
Heslo „jedině milostí“ podlehlo moralizmu, sebedůvěře a lidskému srdci. Ve středověku bylo oblíbené rčení, že Bůh neodepře svou milost těm, kteří činí, co je v jejich moci. Moderním protějškem tohoto rčení je věta, že Bůh pomůže těm, kteří si pomůžou sami. Podle Barnova průzkumu 87 procent evangelikálních křesťanů, dědiců reformace, souhlasí s tímto středověkým římskokatolickým přesvědčením.
Reformačnímu heslu „jedině vírou“ byla kdysi věnována hlavní pozornost. Nakolik zvěstování ospravedlnění skrze víru se vytratilo z priorit moderní evangelikální církve, je zřejmé podle toho, jak hlavní ústředí evangelikálních církví nyní veřejně uznávají, že nemají problém mít společenství s těmi, kteří tuto pravdu popírají. Profesoři evangelikálních seminářů nyní svobodně útočí na nauku, se kterou, jak učí Písmo, církev stojí nebo padá.
Pokud jde o heslo „jedině Bohu sláva“, je dnešní náboženství zaměřeno spíše na člověka než na Boha. Vidíme to ve chválách, vidíme to v každé stránce evangelikalizmu. Dokonce i církve jsou zaměřeny na to, jak nás Bůh může učinit šťastnými a uspokojenými.
Vážení, nezajímáme se o reformaci, protože se udála kdysi v minulosti, ale protože jsme ve stejné situaci. Nejsme otrocky oddaní reformaci z 16. století. Dělali stejné chyby jako my, avšak jsme přesvědčeni, že to byla jedinečná a největší obnova apoštolského křesťanství od doby smrti samotných apoštolů. Z Boží milosti vrátili Boží slovo na scénu ve vší jeho autoritě, jistotě, milosti a vykoupení a přinesli tak dlouho očekávanou obnovu Kristova těla, kterou mnozí hledali skrze povrchnější přístupy. A my se nacházíme přesně v tom místě, kde mnozí hledali obnovu a oživení pomocí různých cest před reformací, než se dostali do skutečné doktrinální a teologické krize.
*)Autor popisuje situaci v Americe, ale situace v evropských církvích včetně těch v naší zemi není o nic lepší, v některých případech snad ještě horší.
Přeložil Štěpán Rucki