Na letošní Zimní konferenci Zápasu o duši a Poutníkovy četby se nám sešlo mnoho zajímavých a praktických otázek, ale vzhledem k časovému rozsahu vymezenému pro otázky, jsme nemohli na všechny odpovědět. Proto jsme se rozhodli, že na další otázky odpovíme prostřednictvím časopisu. Zde jsou první dvě otázky.

Otázka 1: Mluvili jste o tom, že pastýř se stará o ovečky – kdo se ale stará o pastýře?

Odpověď je velmi jednoduchá. Ustanovený starší sboru není nadčlověk, který by nepotřeboval pastýřskou péči, ani není v žádné zvláštní skupině věřících (někde se můžete setkat s rozdělováním věřících na duchovní a laiky), takže by potřeboval zvláštní duchovní péči, jakou nepotřebují ostatní Kristovy ovečky. Tento druhý pohled se hojně rozšířil v době reformace, která si teoreticky vyhlásila všeobecné kněžství věřících, prakticky však pokračovala v rozdělení na duchovní a laiky. Z této praxe potom vychází ustanovení zvláštních pastýřů pro pastýře, které často souvisí s další strukturou církevního uspořádání – vznikají senioráty a z řad duchovních jsou ustanovováni tzv. senioři, kteří se více starají o duchovní v daném seniorátu. Ale Písmo to takto nekomplikuje.

Boží slovo klade důraz na místní sbor. Podle Písma jsou všichni křesťané Kristovými ovečkami. Také starší jsou ovečkami úplně stejně, jako všichni ostatní ve sboru. Tady potom nacházíme jeden z důvodů, proč má být ve sboru více starších – nejenom kvůli tomu, aby zvládli veškerý objem duchovní práce, ale také kvůli tomu, aby mohli sloužit jeden druhému. Každý starší potřebuje – stejně jako všechny ostatní ovečky ve sboru – dohled a péči ostatních starších a ostatních křesťanů. Církev znamená, že si navzájem sloužíme. V církvi nejsou služebníci a neslužebníci. Každý křesťan je služebníkem a musí sloužit druhým, ale zároveň je také každý křesťan tím, kdo potřebuje, aby mu druzí sloužili. A to platí o všech křesťanech včetně starších. Pavel napsal křesťanům do Tesaloniky:

• Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. (1Te 5,4)

Tato slova jsou určená všem. Vyjadřují zodpovědnost každého křesťana. Pro staršího jsou povoláním, protože byl ustanoven, aby se toto stalo jeho hlavním úkolem. Přesto je starší pořád jenom Kristovou ovečkou, které sice byla svěřena mnohem větší zodpovědnost než jiným (a bude z ní vydávat počet), ale současně potřebuje, aby i jemu samotnému bylo slouženo stejně jako kterékoliv jiné ovečce ve sboru.

Starší nemají vést stádo tak, že se chovají jako páni, nad těmi, kdo jim byli svěřeni, ale mají vést příkladem (1Pt 5,3). Starší jsou vždycky příkladem, ať již vedou jakkoliv. A pokud odmítají službu ostatních křesťanů, jsou jim příkladem v tom, aby i oni odmítali službu ostatních, vč. starších.

Otázka 2: Co by mohla obyčejná ovečka udělat pro pastýře (staršího sboru), aby ho to skutečně povzbudilo, posilnilo a potěšilo? Prosím o odpověď z vaší praxe.

To nejlepší, co mohou křesťané udělat pro své starší, je to, co říká Písmo. Co vždycky potěší starší? Když se za něj lidé modlí, když je přenesmírně milují (1Te 5,12–13), poslouchají je a podřizují se jim (Žd 13,17), když starají o jejich živobytí a materiální zabezpečení (1Tm 5,17–18) a chrání je (1Tm 5,19–21), aby se starší mohli cele věnovat Božímu slovu a modlitbě (Sk 6,2).

• Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. (1Te 5,12–13)

Boží lid má uznávat své starší a milovat je pro jejich práci (ne pro jejich pozici). Jedná se o rozpoznání vedoucích, jejich uznání jako vedoucích, což znamená také podřízení se jim jako vedoucím, znamená to respekt, úctu a lásku. V originále je trochu komplikovaný výraz, kterému se hodně blíží Pavlíkův překlad, když říká „přenesmírně si jich v lásce važte“. Doslova bychom mohli říci „považujte si je víc než nadmíru“ nebo „smýšlejte o nich nejvyšším možným způsobem“. Což se samozřejmě bude projevovat praktickým způsobem:

• Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch. (Žd 13,17)

Slovo ‚poslouchejte‘ v sobě nese význam důvěry, spolehnutí se na druhého. Dá se přeložit také jako ‚být přesvědčen‘ nebo ‚nechat se přemluvit‘. Ukazuje na vztah. Vede nás k moudrosti, která hledá množství rádců, která se podřizuje a poslouchá druhé. Vedoucí v církvi vedou křesťany ke zbožnosti, ke Kristu, do Božího slova, učí je podřizovat se Kristu samotnému. Nevedou je k sobě a nevážou lidi na sebe, ale vedou je ke zralosti a dospělosti v Kristu a proto je máme poslouchat.

‚Podřizujte se‘ znamená ‚poddávejte se‘, ‚podrobte se‘, ‚nechte na sebe vložit jho‘. Hovoří o člověku, který se poddá druhému, který ustupuje, protože je slabší. Je to slovo, které je spojené s podřízeností autoritě. Autorita ale není v samotném starším, není v jeho osobě, ani v jeho pozici (úřadu), ale v Božím slově, které starší používá a na kterém staví. To znamená, že je kvalifikovaný podle Slova, jedná podle Slova a správně Slovo používá – pokud to tak není, nemůže takový člověk být vedoucím v Božím lidu a není mu svěřena žádná autorita, protože nestojí na Písmu.

• Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování. Neboť Písmo praví: ‚Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí‘, a jinde: ‚Dělník si zaslouží svou mzdu‘. (1Tm 5,17–18)

Dávání a podpora starších budují velmi intenzivní společenství a vztah mezi těmi, kdo se starají, kdo dávají a tím, kdo přijímá. V našem textu Duch svatý říká, že starší, který dělá svou práci dobře, je hoden dvojí mzdy, že si ji doslova řečeno zaslouží. Proč je tak důležité, aby se církev starala o své starší? Je to způsob, jak je Kristus oslaven uprostřed svého lidu. Mezi starším a Božím lidem vzniká zvláštní vztah sounáležitosti, porozumění tomu, že patříme k sobě. Starší, který má zodpovědnost za Boží lid, je na něm existenčně závislý. Taková závislost není úplně příjemná. V jistém slova smyslu je to pokořující skutečnost, protože život staršího – a nejen jeho, ale celé jeho rodiny – je vydán do rukou Božímu lidu. Ale na druhé straně na Božím lidu leží zodpovědnost za své starší, za jejich živobytí, za jejich rodiny. Nejedná se o zodpovědnost nějaké anonymní skupiny, ale je to zodpovědnost, která se týká každého jednotlivce v místní církvi. To dělá z církve skutečné společenství lidí, kteří si slouží navzájem. Nejde o shromáždění konzumentů služeb, ale jde o shromáždění služebníků, kteří mají zájem jeden o druhého.

Takto církev funguje v Bohem ustanovené symbióze a spojení mezi Božím lidem a starším vede k hlubokému společenství, tedy k vzájemné závislosti, poddanosti, oddanosti a službě. To je skutečný obraz církve, která je propojená a jednotlivé údy se navzájem podpírají a budují a tak oslavují svou hlavu, Krista, který všechny údy spojuje. Péče o starší je tím nejviditelnějším vyjádřením budování církve. Ve vztahu mezi staršími a sborem je Kristus oslavován uprostřed svého lidu, zde se zjevuje jeho sláva. Je to velmi křehké místo života církve, ale zároveň je to místo, kde se může zjevit veliká sláva a kde může být Kristus mohutně oslaven a vyvýšen.

Každý starší je povolán k dílu služby Duchem svatým. Proto své největší uspokojení a radost nachází v Kristu samotném, nikoliv ve službě. Přesto může (a má!) být mnoho věcí, kvůli nimž bude starší pečovat o Boží stádo s radostí a ne s nářkem.