Tohle je v pořadí druhý článek ze série nazvané „Pravda a modlářství“. Přečtěte si i první část  s názvem „Já modly neuctívám“.

Odstupňované modlářství?

Modlářství nezná odstíny. Nedá se odstupňovat na nějaké úrovně a před žárlivým Bohem pro něj neexistuje žádná přijatelná omluva, ať už by mohla znít jakkoli rafinovaně.  Nikdo není z modlářství vinen jen tak trochu, nikdo není vinen z tak trochu modlářství.

Stejně tak jako si nemůže ženatý muž jen tak nevinně zahrávat s jinými ženami, ve flirtování  s cizím bohem nemůžeme hledat žádný stupeň přijatelnosti. Věrnost je buď naprosto bez poskvrny, anebo je to nevěra. Nikdo nikdy nebude moci stanout před tím jediným pravým Bohem a obhájit své rozpolcené city, ošizenou vděčnost anebo duchovní synkretismus.

Biblické požadavky na opravdové uctívání jsou jasné, ryzí a neúprosné. A přesto jak rychle se naprosto logická a očividná výlučnost Písma dostává do mlhavého zmatku, pokud se necháme omámit lidskou vynalézavostí a důvtipem. Lidské srdce je bludným magnetem pro erudované výmluvy, hodnověrně znějící obhajoby a medově sladké lži. To, co je pravdivé, jasné a něco od nás vyžadující, se tak beznadějně ztrácí v labyrintu srdcem vytvořených zkomolenin, zkreslení, předpokladů a manipulace.

Zatímco biblická definice modloslužby je vskutku jednoduchá, praktické modlářství ve svých komplexních projevech jen dokazuje, jak vtíravou a pronikavou moc má klam. Jsme tak prostoupeni hříchem a přitahováni hříchem překroucenými pravdami, že v moři našich racionalizací a škatulek na míru ztrácíme kontakt s autoritou evangelia. Boží pravda tak nezřídka končí pohřbena pod hromadou samolibého klamu a absolutní požadavky na důvěru v Boží slovo se v našich duších rozmělňují do stále více zavrženíhodných odstínů.

Na místo jasné Boží pravdy nastupují vyspekulované interpretační metody. „Bůh řekl“ se tak mění na „Opravdu to tak Bůh myslel?“ Moje srdce se tak katapultuje do černé díry lidské autonomie a volného pádu samospravedlivých teologických výmyslů. Bůh je Bůh, ale podle mých výhrad vůči Božímu slovu v podstatě funguji, jako bych byl Bohem já.

Lidská mysl velmi ochotně a s nadšením podléhá lsti, a jak stále a neochvějně tvrdí Písmo, lidský sebeklam nezná mezí (Genesis 6,5). Ačkoli zhotovování jakýchkoli model je zjevně výrazem vzpoury, naše srdce, které má na modly přímo patent, tvrdohlavě ospravedlňuje své vybrané bohy a preferované formy uctívání. Zvrácené touhy našeho srdce jsou ohavné a zmatené, ale přesto katastrofálně přesvědčivé. Takováto vzpoura je jednak vrozená (Římanům 5,12), ale také neomluvitelná (Římanům 1,18–32).

„Nikdo není spravedlivý, není ani jeden“ (Římanům 3,10). Jsi modloslužebník. Já jsem modloslužebník. Naše modlářství nutně potřebuje z Ducha vycházející pokání a nové srdce.

Boží slovo, Boží protijed

Pouze Duchem daná pravda Božího slova může zachránit duši od její zamilovanosti do sebe samé a od utváření svých bůžků. S řezavou přesností Písmo odhaluje naše selhání a sděluje Boží pravdu. Duch Boží zjevuje naši vzpouru a zároveň potřebu pokání. Jeho slovo rovněž poskytuje jediné spolehlivé vodítko k uctívání a poslušnosti. Jak stojí ve Westminsterském vyznání víry 1.2, jedině Písmo je „... dáno Božím vdechnutím, aby bylo pravidlem pro víru a život“. Není žádné jiné legitimní místo, kam bychom se mohli uchýlit. Žádná jiná autorita totiž autoritě Písma nesahá ani po paty.

Jak už bylo zmíněno v minulém článku, v 1. Timoteovi 6 přichází apoštol Pavel s trojzubým apoštolským útokem proti modloslužbě. Ve svém protiútoku začíná Boží autoritou. Své argumenty staví kolem pravdy evangelia. Kristova životodárná slova, jak udává apoštolské učení, efektivně čelí smrtelným slovům klamu:

„Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení. Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Mame-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům.  Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.“ (1. Timoteovi 6,3–10)

Doktrína, ani tak moc ne...

Apoštol Pavel bez váhání pevně váže apoštolskou doktrínu přímo s učením Pána Ježíše. Zdravá slova pocházejí od Ježíše. On je tím měřítkem veškeré pravdy. On je autoritou vší pravdy. On je zdrojem vší pravdy. Apoštolské učení je učením Ježíšovým.

Abychom toto tvrzení uvedli v širším teologickém kontextu, všimněme si, že Ježíšova slova odrážejí jako ozvěna slova jeho Otce. Ježíš se modlí: „... neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,8). Jelikož jde o slova jeho Otce v nebesích, vyžadují od nás Ježíšova slova naprostou poddanost a oddanost a také v nich máme mít zalíbení. Ježíšova slova vedou po správné cestě, protože on je ta cesta. Ježíšova slova jsou pravdivá, protože on je ta pravda. Ježíšova slova přinášejí život, protože on je ten život (Jan 14,6).

Těm, kteří tvrdí, že milují Ježíše, a přitom neprojevují sebemenší zájem o teologii, Pavel uštědřuje přísné varování. Milovat Ježíše znamená milovat pravdu. Jestliže milujeme Ježíše, nutí nás to milovat to, co on miluje, a milovat to, čím on je: tu pravdu, cestu a život. Nejde milovat ztělesněné Slovo, aniž bychom milovali jeho slova, ta, která prohlašovali apoštolové a která jsou pro nás zachována v Písmu. Pokud neprojevujeme zájem o pravdu, vlastně se nezajímáme o Ježíše. Nemít zájem o pravdu totiž znamená flirtovat s nevírou. V souvislosti s tím v rámci prvotní obrany proti modlářství Pavel trvá na tom, že máme evangelium nazývat tím, čím je – Boží pravdou.

Vlastně ještě dřív, než o tom napsal Timoteovi, spojil Pavel toto Bohem dané evangelium s tím nejostřejším pokáráním:

„Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte  k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ (Galatským 1,6–9)

Opustit evangelium znamená opustit „toho, který vás povolal“. Doktrinální kompromis je tedy osobní vzpourou vůči Bohu.

Nebesa a zem se točí kolem pravdy evangelia. Vzhledem k tomu, jak obrovské věci jsou v sázce, není divu, že Pavel důrazně Timotea informuje, že nelze smlouvat o té pravdě evangelia, která je stále stejná a neměnná, která je tím „pokladem“, jehož je Pavel správcem před tváří Boží a Kristovou. Bůh jednal právě tak, jak zaslíbil ve Starém zákoně. Ježíš Kristus vstal z mrtvých kvůli hříšníkům, právě tak, jak praví Písmo (1. Korintským 15,1–3).

Považujeme-li evangelium za pouhá lidská slova, pak nejenže míjíme zvěst evangelia, ale také popíráme toho, jenž evangelium zjevuje: Boha samotného. Pavel nejprve chválil církev v Tesalonice za to, že přijala Boží zvěst: „Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte“ (1. Tesalonickým 2,13).

Bůh jednal a Bůh promluvil. Je naprosto podstatné mít bezvýhradnou důvěru v jeho pravdu. Není věrnosti v uctívání tam, kde je omezená víra v Boží slovo. Naředěná nebo jen částečná víra je výrazem čiré neposlušnosti. Je to víra modlářská.

Poklad a správcovství

Na rozdíl od běžné současné (a vesměs podbízivé!) rétoriky, nepramení Pavlova starostlivost ohledně pravdy a věrnosti z nejistoty. Apoštola Pavla nepohání žádný psychologický pocit neklidu, žádné ohrožení či výhrůžky, ani žádný zvrácený fetiš. Jeho smrtelně vážné životní odhodlání věrně kázat Boží pravdu začalo u Boha samotného!

Pavlovo povolání do apoštolského úřadu vzkříšeným Kristem definovalo vše, co kdy potom kázal a za co se kdy modlil. „Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem,“ tvrdí on sám (1. Timoteovi 2,7). Tím, že byl osobně doslova uchvácen evangeliem, nezakládal si Pavel svou oddanost pravdě na nějakých vlastních existenciálních úvahách či sympatiích. On hlásal evangelium, protože ho  k tomu přiměl Bůh: „[Bůh] zjevil své slovo v kázání, které mi bylo svěřeno z rozkazu našeho Spasitele Boha“ (Titovi 1,3).

Pravda, která byla zjevena apoštolům (1. Timoteovi 1,11b; Titovi 1,3; srov. 2. Korintským 4,1), jim byla svěřena, Pavel ji pak opatrně předává Timoteovi a Titovi a skrze ně pak budoucím věkům církve. Vzhledem k její nesmírné hodnotě jakožto zjevení Božího se od správce vyžaduje určitá bdělost a ostražitost: „To ti kladu na srdce, synu Timoteji, ve shodě s prorockými slovy, která byla o tobě pronesena, abys jimi povzbuzen bojoval dobrý boj“ (1. Timoteovi 1,18). Pro  zachování pravdy stojí za to rozpoutat i válku, protože modloslužba je kosmická zrada.

Pavel na svého zástupce naléhá: „Opatruj to, co ti bylo svěřeno, Timoteji“ (1. Timoteovi 6,20). A pak zase: „Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá“ (2. Timoteovi 1,14).

Ježíšova pravda podává informace a klade požadavky. Odřezává a narušuje. Potěšuje a burcuje. Povolává, usvědčuje a naléhá. Samolibé obírá o klid; konejší zoufalé a opuštěné; sytí hladové a ukájí žízeň těch, kdo jsou duchovně vyprahlí. Modláře zachraňuje před jeho modloslužbou. „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti“ (2. Timoteovi 3,16).

Oproti nezdravým slovům falešných učitelů (viz 2. Timoteovi 4,3) „zdravá slova“ Ježíšova od nás vyžadují, abychom se jim cele oddali (1. Timoteovi 6,3; Titovi 2,1–10). Ježíšova autorita nezná soka. Jeho pravda je dokonalá a Ježíš nás volá k dokonalé důvěře a poslušnosti. Žádné Ježíšovo učení, ať už přímo od něj anebo skrze jeho apoštoly, nedovoluje lenost, odtažitost, výhrady nebo odklady. Ve třídě Mistra Učitele není nikomu dovoleno se hrbit.

Abychom věřili pravdě s takovou pevnou rozhodností, k tomu potřebujeme znát a milovat zdroj té pravdy. Pravda evangelia naléhá na srdce a nutí ho k životní poslušnosti Bohu evangelia. „Důvěřuj a poslouchej. Nemáš na vybranou!“ Když nazýváme evangelium tím, čím je – Boží pravdou, pak se srdce jak kazatele, tak posluchače naladí na Krista evangelia. Když se takto chopíme evangelia, můžeme pak zažívat radost z toho, jak laskavě se nás chopí Bůh evangelia. Jasnost pochopení a moc, které potřebujeme pro boj s modlářstvím, mají počátek ve zjeveném evangeliu, slově Božím.

Ve službě Pánu Ježíši a s touhou ochránit církev od modloslužby docházíme spolu s Pavlem  k tomuto bodu číslo jedna: musíme nazývat evangelium tím, čím je – Boží pravdou.

Teologický omyl musíme nazývat tím, čím je – nevěrou a vzpourou. Tomuto důležitému tématu se budeme věnovat v příštím článku.

Place for Truth