V posledních číslech ZoDu jsme se dotkli otázky vyvolení. Je to téma, které se nejen s určitou pravidelností objevuje na stránkách našeho časopisu, ale také stále budí kontroverzní ohlasy. Proto přinášíme hlubší výklad jednoho ze stěžejních textů Písma, o který se učení o vyvolení opírá.

Z kontextu Ef 1,3-6 vyplývá, že vyvolení pokládá základ pro všechno další duchovní požehnání, o kterém čteme v následujících verších. Nepodmíněné Boží vyvolení před stvořením světa stojí na samotném počátku – jenom díky němu můžeme mluvit o vykoupení v Kristu a zapečetění Duchem (Ef 1,7-14). 

Vyvolení není vůbec nepodstatné učení Písma a je třeba, abychom mu dobře porozuměli – a nejenom dobře, ale především správně, a to znamená tak, jak je toto učení představeno v Božím slově. Ale nejde jenom o to rozumět tomuto učení, ale musíme vidět, jak je toto učení užitečné, a především – a to je důraz Efezským 1,3-6 – cílem je, abychom našli v tomto učení radost a zalíbení.

I. Vysvětlení učení o vyvolení

• Efezským 1:4 … v něm [Kristu] nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.

Čtvrtý verš je vysvětlením předchozího. Toto vysvětlení vyniká ještě mnohem více v originále, kde je na začátku tohoto verše drobné řecké slovíčko, které je v tomto kontextu trochu obtížné přeložit. „Buď pochválen Bůh“ (v. 3):

• …podle [toho,] jak si nás v něm před založením světa vyvolil… (Ef 1,4 Pavlík)

Bůh nám požehnal tím, že nás vyvolil. Vyvolení je důsledkem Božího požehnání, stejně jako všechno, co následuje po čtvrtém verši: předurčení (v. 5), což je spolu s vyvolením dílem Otce; vykoupení a odpuštění hříchů (v. 7) – dílo Syna – a nakonec zapečetění (v. 11) – dílo Ducha svatého. Prvním důsledkem Božího požehnání je vyvolení.

A. Vyvolení je učením celého Písma

Učení o vyvolení není ničím okrajovým, co by se křesťanů dotýkalo jenom někdy nebo jenom zlehka. Učení o vyvolení je integrální, neoddělitelnou součástí celého Písma. Od Genesis po Zjevení. Bůh vyvolil Abrahama – a povolal ho z aramského Uru do země, kterou mu dal. Bůh vyvolil Izáka (nikoliv Izmaela). Bůh vyvolil Jákoba, a ne Ezaua:

• Což nebyl Ezau Jákobův bratr? je výrok Hospodinův. Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávidím. (Mal 1,2-3)

Apoštol Pavel používá tento verš jako ilustraci učení o vyvolení v Římanům 9.

Bůh vyvolil Josefa mezi jeho bratry, aby stal zachráncem Izraele. Vyvolil Judu, aby z něj vzešli králové Izraele a Spasitel, vyvolil Lévijce mezi všemi ostatními kmeny, aby sloužili v Hospodinově svatyni, vyvolil si Jeruzalém, aby tam spočinulo Jeho jméno, vyvolil si Davida mezi jeho bratry, … a mohli bychom pokračovat dál a dál. Ježíš si vybral, vyvolil, dvanáct učedníků a řekl jim slova, která potřebujeme slyšet také my, protože zapomínáme na to, kdo je kdo:

• Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo… Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (J 15,16.19)

Můžeme projít celým Novým zákonem a stále se budeme setkávat s učením o vyvolení. Tesalonickým křesťanům Pavel napsal:

• Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého… (1 Te 1,4-5)

Celé dlouhé pasáže Písma – jako je J 6, J 17, nebo Ř 8–11 – se zabývají učením o vyvolení. O vyvolení mluví všechna evangelia, Skutky, Pavel, Jan, Jakub, Petr. Toto učení nestojí na okraji zájmu inspirovaných pisatelů Písma.

V poslední knize Bible čteme o tom, že Kristus, Beránek Boží, bude bojovat s těmi, kteří se Mu postaví na odpor, a přemůže je:

• … protože je Pán pánů a Král králů; ti, kdo jsou s ním, jsou povolaní a vyvolení a věrní. (Zj 17,14)

Učení o vyvolení je učením celé Bible – a nejenom od Genesis po Zjevení, ale jak čteme v našem textu v Ef 1,4 – je to Boží jednání, které tady bylo ještě před tím, než bylo cokoliv stvořeno – před stvořením světa. Ještě nebylo nic – všechno bylo jen v Boží mysli a Bůh v Kristu vyvolil ty, z nichž na konci věků učiní slavnou a krásnou nevěstu pro svého Syna. Kvůli nim v určeném čase také Boží Syn přišel a právě je Boží Duch v jejich čase přitáhl ke kříži. Tak je oslavena celá Boží Trojice v jednotném díle, které dělá pro naše spasení. 

B. Nepodmíněné vyvolení

Vraťme se na chvilku na první stupeň základní školy, do třetí třídy, kde se děti učí základní skladební dvojici – podmět a přísudek. Kdo jedná a co dělá. V našem textu čteme – Bůh vyvolil nás. Je to Bůh, kdo jedná! Je to Bůh, kdo vyvolil. Řecký tvar slova mluví o tom, že Bůh nás vyvolil pro sebe samotného.

Bůh si vybírá s plným vědomím všech možností. Nezůstává Mu skryta žádná skutečnost. Nikde v Písmu nenajdeme, že by se Bůh rozhodoval na základě nějakých kvalit nebo preferencí, které jsou v daném člověku. Mezi křesťany jsou rozšířeny dvě možnosti, jak rozumět vyvolení.

Buď Bůh vyvolil na základě milosti – a tedy nepodmíněně, bez ohledu na jakékoliv kvality, skutky, rozhodnutí nebo cokoliv jiného, co by bylo vlastní danému člověku. To znamená, že vyvolení byla cele Boží, ničím nepodmíněná volba, je to jen Boží dílo, na němž člověk nemá žádnou aktivní účast.

Nebo Bůh vyvolil na základě toho, co dopředu viděl – tzv. předzvěděl – o daném člověku. Bůh věděl, že někdo uvěří, a proto ho vyvolil. Bůh viděl, že si člověk vyvolí Boha, a proto ho vyvolil. Tento názor přináší celou řadu problémů. Podívejme se na některé z nich:

1. Především popírá smysl vyvolení jako takového. Vyvolení v tomto případě už není vyvolením, výběrem, svobodnou volbou, ale je povinností, je ratifikací, schválením toho, co už bylo někým jiným (člověkem) rozhodnuto předem, v časové ose retrospektivně – Bůh viděl, jak se v budoucnosti člověk rozhodne (nezávisle na Bohu) a toto rozhodnutí bylo základem Božího rozhodnutí, tedy vyvolení.

V květnu 1986 proběhly v naší zemi volby, podobně jako před nedávnem. Skončily vítězstvím jednotné kandidátní listiny Národní fronty, která získala 99,94 % hlasů. Ale poslední volby v říjnu 2013 skončily tak, jak to nikdo nepředpokládal. Jak je to možné? Ty totalitní volby byly totiž předem dané a nemohly dopadnout jinak. Nemohli jste hlasovat pro opozici, protože žádná nebyla. Volby jako takové byly fraška a ve skutečnosti žádnými volbami nebyly. Měly pouze vytvářet zdání demokracie, ačkoliv bylo jasné, kdo bude dál vládnout a jak.

Takto vypadá učení o vyvolení v podání těch, kteří tvrdí, že Bůh viděl, že někdo uvěří, a proto ho „vyvolil“. V takovém případě už nejde o vyvolení, ale schválení toho, co už bylo předem dané. Boží role je pasivní. Bůh pouze ratifikuje, schvaluje to, o čem rozhodl člověk.

Takové vyvolení je podmíněné a milost, která je základem spasení, je tím pádem podmíněná také. Taková milost má jako podmínku víru. Kdo věří, dostane milost, kdo nevěří, nedostane milost. Ale co říká Písmo?

• Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. (Sk 13,48)

Ti, kdo byli vyvoleni, uvěřili. Nebylo to obráceně – že by se ti, kdo uvěřili, dostali mezi vyvolené. Uvěřili proto, že byli vyvoleni – a proto také dostali milost. Právě tak o tom napsal apoštol Pavel křesťanům v Tesalonice:

• Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu… (2 Te 2,13)

Vidíme tedy, že Boží vyvolení je ke spáse. Ale nejsme spaseni vyvolením:

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. (Ef 2,8)

Milost je zdrojem spasení. Milost je dokonce zdrojem víry. Milost je tím pramenem, tím proudem, v němž nám Bůh přináší život. Ale milost, která klade podmínky, přestává být milostí.

• On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování. (Tt 3,5)

2. Problematický výklad slova předzvědět. Podle tohoto názoru Bůh viděl dopředu víru člověka. Řecké slovo pro předzvědění je PROGNÓSIS. Ale toto slovo nemá mnoho co do činění s viděním dopředu. Toto slovo je vytvořené od slova poznání, které má v Písmu velmi osobní charakter – Adam poznal Evu (Gn 4,1), Josef nepoznal Marii, dokud neporodila Ježíše (Mt 1,25). Mluví to o osobním vztahu, osobní zainteresovanosti, o intimitě, lásce. Proto je přesnější mluvit o slovu „předzvěděl“ ve smyslu „předem miloval“, než „předem viděl“.

3. Boží slovo nikde nemluví o tom, že by Bůh dopředu viděl víru nějakých lidí. Bůh nepředzvěděl víru, ale předzvěděl lidi.

• Které předem vyhlédl [předzvěděl], ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími. (Ř 8,29)

Nejde o víru, ale jde o lidi. Takto dává smysl, že před stvořením světa si Bůh zamiloval Kristovu nevěstu, která je cílem celého stvoření a kvůli Kristu, pro Něj a skrze Něj ze své lásky vyvolil ty, kteří se jednoho dne stanou součástí této nevěsty – Boží církve.

Boží slovo jasně ukazuje na to, že Bůh vyvolil – nepodmíněně, nezávisle, bez ohledu na nějaké kvality, které by byly v člověku, bez ohledu na nějaké skutky, které člověk udělá. Bůh volil, Bůh vybíral – před stvořením světa, pro sebe samého, kvůli Kristu, skrze Něj a v Něm. To je Boží dílo. Proto i o nás Boží slovo mluví jako o Božím díle (Ef 2,10).

C. Několik dalších textů z Písma

Zde je ještě několik dalších textů z Božího slova, které ukazují, že Boží vyvolení je nepodmíněné, je to Boží dílo, a má svůj původ jenom v Bohu samotném:

• Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec… (J 6,44)

Ke Kristu musíme být přivedeni, přitaženi Bohem. Tady jsou lidé, kteří jsou Božímu Synu darováni Jeho nebeským Otcem před stvořením světa, lidé, které přišel vykoupit – On je Spasitel, který přišel, aby vysvobodil svůj lid z  hříchů (Mt 1,21). Je to Bůh, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). Sami přijít nechceme. Pamatujete, co řekl Ježíš?

• Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. (J 5,39-40)

Všimněte si, že tady byli Židé, kteří věřili v Boha, měli Písma, dokonce je zkoumali a byli přesvědčeni o tom, že mají věčný život. Ale – nechtěli přijít k Pánu! A důvod, proč to tak bylo, stojí v jádru naší přirozenosti: nechceme přijít ke Kristu, protože máme problém ve své přirozenosti – a tím problémem je hřích. Jsme od přirozenosti hříšní. Od narození jsme hříšní. Naše rozhodnutí, volby, touhy jsou hříšné. Naše jednání je hříšné! Ko 1,21 říká, že „jsme v nepřátelství s Bohem ve svém myšlení i ve svých skutcích“! Jak bychom tedy mohli chtít přijít ke Kristu? Nechceme. Naše zkaženost je tak velká, že dokonce ani nemůžeme. Bůh musí změnit naší přirozenost a přitáhnout nás ke Kristu, protože sami o své vůli bychom nikdy nepřišli.

Proto v kontextu vyučování o vyvolení v listu Římanům apoštol Pavel znovu ukazuje na to, že se jedná cele o Boží dílo:

• Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9,15-16)

Tento text mluví sám za sebe. Ale je tady ještě další text, který není přímo o vyvolení, ale je o „mechanismu“ spásy:

• [Bůh] nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy… (2 Tm 1,9)

Slyšíte to? Před věčnými časy – před stvořením světa (Ef 1,4), v Kristu Ježíši, ze svého rozhodnutí, ze své milosti. Bůh nikomu nic nedluží. Žádný člověk si nezaslouží spasení. Žádný hříšník nemá na spasení nárok. Přesto se Bůh nad některými hříšníky slitovává. A nejde o žádnou hrstku – Zj 7,9 mluví o tak velikém zástupu, že ho nelze sečíst. S anděly, kteří zhřešili, Bůh nic podobného neudělal. Žádné spasení pro ně nikdy nebylo naplánováno, ani jim nic podobného nebylo nabídnuto. Přesto stále mluvíme o tom, že Bůh je láska, je spravedlivý a svatý. Nemá žádnou morální povinnost kohokoliv zachraňovat. Bůh má povinnost pouze odplatit spravedlivě za hřích – odplatit smrtí (Ř 6,23). Žádný člověk nebo anděl nemá právo nic namítat, pokud bude sklízet pouze důsledky svého hříchu.

Poslední příklad je příklad Izraele, na němž vidíme, co bylo skutečným důvodem Božího vyvolení:

• …tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje… (Dt 7,6-8)

Byla to víra, kterou Bůh viděl na Izraeli? Nikoliv! Bylo to něco skvělého, co by na Izraeli nacházel? Početnost lidu, jeho zbožnost, touha po Bohu nebo touha po spasení? Nic takového! Byla to Boží láska, která byla tím hlavním důvodem pro vyvolení Izraele. Nic menšího! Nic v člověku samotném, ale to nejlepší, nejkrásnější a nejúžasnější, co nacházíme v samotném Bohu – láska!

• V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1 J 4,10)

II. Užitek učení o vyvolení

Jaké důsledky vyplývají z učení o nepodmíněném Božím vyvolení? Musím opět zdůraznit onu bezpodmínečnost vyvolení, naprostou závislost pouze a jenom na Bohu. Pokud bychom totiž rozuměli učení o vyvolení jinak – oním druhým způsobem, o němž jsem mluvil, který hledá něco v člověku, kvůli čemu ho nakonec Bůh vyvoluje – tak všechny následující věci ztrácejí smysl.

A. Vede k pokoře

Nepodmíněné Boží vyvolení nás nutně vede k pokoře, protože na nás samotných neshledává nic, co by bylo zalíbeníhodné. Boží vyvolení nás řadí mezi ztroskotance, vzbouřence a odsouzence, kterým může pomoci jedině Boží milost a slitování. Pokud všechno záleží jenom na Bohu, potom ve mně není nic, na co bych mohl být pyšný. To jediné, čím se mohu chlubit, je Boží milost. Bůh nás vyvolil. Kromě toho mě svým vyvolením Bůh řadí mezi ne zrovna nejlepší skupinu lidí:

• Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. (1 K 1,26-29)

Nemoudří, bezmocní, blázni, slabí, neurození, opovržení, nicotní – tak nazývá Bůh ty, které v Kristu vyvolil před stvořením světa. A na jiném místě:

• Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. (Mt 11,25)

Toto je způsob, jak o sobě smýšlejí křesťané. Právě takoví totiž skutečně jsme.

B. Vede ke svatosti

• Efezským 1:4: … v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce.

Někdy můžete slyšet, že učení o vyvolení vede k morální laxnosti. Když jsem vyvolen, spasen, mohu si žít, jak budu chtít. Ale co říká tento text? Bůh nás vyvolil ke svatosti! Jiný text o vyvolení říká:

• Vyvoleným podle předzvědění Boha Otce, v posvěcení Ducha svatého, ku poslušenství a skropení krví Ježíše Krista… (1 Pt 1,2 KRAL)

Vyvoleným v posvěcení. Totéž 2 Te 2,13: „Bůh vás vyvolil ke spáse a posvětil Duchem.“ Vyvolení je základem pro posvěcení a pro svatost. Kde je vyvolení, tam bude také posvěcení. A kde nevidíte posvěcení, tam jen těžko můžeme mluvit o vyvolení a tedy o spasení. Jinými slovy – kde lidé sice tvrdí, že jsou křesťané, ale nežijí v úsilí o svatost, tak křesťané ve skutečnosti nejsou. Německý misionář v Anglii, zakladatel sirotčinců, muž velký víry a mocných modliteb, George Müller, napsal poté, co uvěřil, o učení o vyvolení:

Co se týče vlivu, který na mě měla moje víra v tyto doktríny, musím k Boží slávě prohlásit, že ačkoliv jsem stále nesmírně slabý a v žádném případě ne tak mrtvý žádostem těla a žádosti očí a pýše života, jak bych mohl a měl být, přesto s Ním Boží milostí od té doby chodím ve větší důvěrnosti. Můj život není tak nestálý a mohu říct, že žiji pro Boha daleko více než předtím. A k tomu mě Pán z velké části posílil prostřednictvím těchto pravd. V době pokušení jsem totiž opakovaně veden k tomu, abych si řekl: Měl bych tedy zhřešit? Jenom bych tím na čas uvedl svou duši do neštěstí a znevážil bych tím Boha, protože jsem-li Božím synem navěky, pak budu přiveden zpět, i kdyby to mělo být cestou přísného potrestání. A tím chci říct, že Boží vyvolující láska v Kristu (od chvíle, co jsem ji poznal) je často prostředkem, který ve mně působí svatost, místo aby mě vedl do hříchu.

C. Vede k jistotě

„Bůh zná ty, kdo jsou Jeho“ (2 Tm 2,19). Kdo Bohu patří, ten se Mu nikdy neztratí. Copak by Bůh nechal své dílo nedokonané?

• Jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. (Fp 1,6)

Bůh začal toto dílo vyvolením na věčnosti před stvořením světa a dovede ho až do konce na věčnost, která bude následovat po stvoření nového světa. Jenom když takto rozumíme vyvolení, tak nám dávají plný smysl texty Písma, jako je Jan 10,27-30: „…nikdo je nevyrve z mé ruky…“, nebo Ř 8,31-39: „…nic nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši…“ Křesťané mohou spočinout v jistotě, která je v Kristu. Není v nás, není v našich skutcích, není v naší víře – je a vždy bude jen v Kristu. Ale v Kristu je tato jistota stoprocentní, pevná a nepohnutelná a my se o ní můžeme vždy opřít.

D. Dává smysl Kristově oběti

V Kristu jsme byli vyvoleni (Ef 1,4). Nejsme zachráněni vyvolením, ale jsme spaseni milostí skrze víru v Kristovo dílo kříže. Vyvolení neznamená, že se někdo obejde bez Krista. Naopak – vyvolení znamená, že Kristova oběť bude stoprocentně účinná. Vyvolení znamená, že Kristova oběť není pouhou možností, pouhými otevřenými dveřmi, které někdo použije a jiný nikoliv. Vyvolení znamená, že Kristova oběť skutečně zachraňuje.

• …jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve… (Ř 5,9)

Jsme vyvoleni v Kristu a to znamená, že musíme uvěřit v Krista, abychom byli v Něm a tak byli zachráněni. A to je něco, jak už jsme si ukázali, co sami nedokážeme – potřebujeme Boha a Jeho milost. Proto vyvolení tolik:

E. Oslavuje Boha

Od začátku až do konce je to Bůh, jemuž patří všechna sláva a chvála. Bůh má všechny zásluhy na našem spasení – od doby před stvořením světa, kdy nás vyvolil, přes přelom časů, kdy nás skrze Kristův kříž vykoupil, až k současnosti, kdy nás svým Duchem povolal a zapečetil pro věčnost, která je před námi. Kdybychom si přivlastnili i ten nejmenší díl – že jsme se nezávisle na Bohu rozhodli pro Krista a proto nás Bůh vyvolil – tak něco z Boží slávy musí zákonitě patřit také nám. Ale Bůh svou slávu nikomu nedá (Iz 42,8).

Co nám zbývá? Radovat se z Boží milosti. Oslavovat Boha. Chválit slávu Jeho milosti, být chválou Jeho slávy. Bůh nás v Kristu vyvolil před stvořením světa, abychom byli svatí a bez poskrvny před Jeho tváří v lásce. Nelze než s úžasem děkovat Bohu za Jeho milost.