Poslech nebo čtení úvah na téma kázání je pro většinu kazatelů ve své podstatě zajímavé a motivující (ať už pozitivně či negativně). Následující úvahy proto nabízíme v duchu Zlatého pravidla a jen díky tomu, že šéfredaktor je můj dlouholetý přítel! (Pozn. red.: předchozích pět rad naleznete v předchozím čísle ZODu na s. 29).

6. Mluvte hodně o hříchu a milosti

Ve svém výkladu Pavlova listu Římanům používá Martin Luther zasvěceně slova Jeremiášovy výzvy:

Cílem této epištoly je zničit, vykořenit a vynulovat všechnu tělesnou moudrost... Vše v nás je určeno k vykořenění, zboření, zničení a smetení, to znamená vše, co nás těší, protože to vychází z nás a nachází se v nás. Ale vše, co je mimo nás a v Kristu musí být budováno a pěstováno.

Pokud to platí o Pavlově „kázání“ k Římanům, mělo by to platit také o našem. Hřích a milost by měly být důrazem i odlehčením, které provázejí celý náš výklad.

Je zde pár věcí, na které je třeba dávat pozor. Kázání o hříchu musí odhalovat přítomnost hříchu a vyvádět z omylu ohledně přirozenosti hříchu a také zdůrazňovat jeho nebezpečí.

To není to samé jako přibít sbor svou tirádou k zadní stěně „svatostánku“! Vyžaduje to trochu víc než vysokou hladinu emocí. Pravé, úplné spasení, odhalování lidského srdce a jeho vyvádění z omylu je náročnější výkladově i duchovně. Musíme si počínat jako zkušený chirurg – otevřít ránu, určit příčinu pacientovy nemoci, odříznout bující zhoubný nádor. To vše proto, aby se posluchač uzdravil a vrátil se do života.

Zcela jistě lidé potřebují varování před zlem současné společnosti (potraty, odpadlictví ve viditelné církvi atd.). Nemůžeme však vybudovat službu ani zdravé křesťany na stravě složené z hřímání proti světu. Ne, raději to dělejme tak, že necháme Písmo, ať odhalí hřích v našich vlastních srdcích, vyvede nás z omylu o sobě samých, zničí jed, který zůstává v našich srdcích – a potom pomozme svým lidem, aby dělali to samé tím, že učiníme pravdu zjevnou (2 K 4,2).

K tomu existuje jen jediná bezpečná cesta. Duchovní chirurgie musí být prováděna v rámci Boží milosti v Ježíši Kristu. Jen uvědoměním si svého hříchu uvidíme potřebu zázračné milosti. Odhalování hříchu však není to samé jako odhalování a uplatňování milosti. Musíme znát její mnohostrannou moc, být její zastánci a vědět, jak ji uplatnit v různých duchovních okolnostech.

Je pravda, že odhalovat hřích je jednodušší než uplatňovat milost, protože máme žel někdy blíže k prvně jmenovanému než k tomu druhému. V tom je naše slabost.

7. Kažte jednoduše

Tato myšlenka se vine dějinami kázání. Obzvláště je spojena s kontrastem literární výřečnosti vznešeného anglikánského kazatelství a nového jednoduchého stylu puritánů šestnáctého a sedmnáctého století. Umění prorokovat od Williama Perkinse sloužilo jako první učebnice této školy.

Sedmé přikázání však netrvá na tom, že bychom měli všichni kázat jako puritáni. Kdybychom se pustili do studia puritánů, došli bychom k tomu, že ve skutečnosti ne všichni kázali, jako kdyby byli naklonováni z Williama Perkinse! Jednu věc však měli společnou: jednoduchý jazyk, který Pavel podle nich doporučoval a který by měl být hlavní charakteristikou všech kázání (2 K 6,7, porovnej s 4,2).

Tento princip je možné uplatnit v mnoha směrech. Nedělejte z výřečnosti věc, která vás mezi kazateli proslaví. Ujistěte se, že chápete text, který kážete, a potom ho vysvětlete a ukažte na jeho moc. Pravá evangelikální výřečnost přijde sama. Navzdory výhradám Charlese Hodge měl Archibald Alexander v zásadě pravdu, když nabádal své žáky, aby věnovali pozornost moci biblických myšlenek a že slova, která potom použijí při kázání, přijdou sama.

„Mistři“ jednoduchého stylu by nás mohli učit. V této souvislosti je paradoxní, že dva z nich byli anglikáni. Poznámka C. S.Lewise ohledně psaní se vztahuje i na kázání:

„Používejte jazyk, který jasně vyjádří, co máte na mysli. Dávejte přednost jednoduchým slovům, která jsou přímá, před dlouhými, která jsou vágní. Vyhýbejte se abstraktům, pokud můžete používat konkrétní slova. Nepoužívejte přídavná jména, abyste nám sdělili, jak chcete, abychom se cítili – ať se tak cítíme kvůli tomu, co říkáte! Nepoužívejte slova, která se svou velikostí nehodí k tématu. Neříkejte „nekonečně“, když myslíte „velmi“, jinak vám nezbude žádné slovo, až budete skutečně myslet „nekonečně“!

Podobně radí i J. C. Ryle: „Ať přesně víte, co chcete říct. Používejte jednoduchá slova. Říkejte jednoduché věty. Kažte, jako kdybyste měli astma! Buďte přímí. Nezapomeňte uvádět příklady toho, o čem mluvíte.“

I tady existují výjimky. Proč bych si ale měl myslet, že jsem to já? Brilantní chirurg by měl být schopen provést operaci s jednoduchými nástroji. Stejně tak i Duch svatý. Protože jsme však při kázání sestrami v operačním sále, je naší základní odpovědností mít k dispozici čisté, ostré, sterilní skalpely, aby Duch mohl vykonat operaci.

8. Najděte svůj vlastní hlas

„Hlasem“ zde myslím osobní styl – „znej sám sebe“ – pokud tedy mohu pokřesťanštit moudrost filozofů.

I když najít hlas – v literálním smyslu – je také důležité. Dobrý kazatel, který používá svůj hlas nesprávně, je vskutku unikum. Je jasné, že strojenost by se měla zakázat. A také nejsme herci, jejichž hlasy se musí přizpůsobit roli. Avšak skutečnost, že jsme byli stvořeni do Boží podoby a že jsme tvorstvo, které mluví – vyslovuje Mu chvály a prohlašuje Jeho slovo – si od nás opravdu žádá, abychom využívali přirozené zdroje, které nám Pán dal, jak nejlépe dokážeme.

Je to však „hlas“ v metaforickém smyslu, o kterém tady mluvíme – náš přístup ke kázání, který z něho činí (naše) autentické kázání a ne otrockou imitaci někoho jiného. Ano, měli bychom a musíme se učit od ostatních, v pozitivním i negativním smyslu. Když kážou jiní, je vždy důležité naslouchat oběma ušima – jedním, abychom ze služby slovem získali potravu pro nás osobně, a tím druhým, abychom se pokusili zjistit principy, které dělají z tohoto kázání lidem užitečnou službu.

Ať se z nás nestanou klony! Někteří muži nikdy jako kazatelé nevyspějí, protože „kazatelský oblek“, který si vypůjčili, jim vlastně nepadne ani neodpovídá jejich darům. Místo toho, aby se z nás stali vynikající výkladoví kazatelé, kazatelé dějin vykoupení nebo kazatelé soustředění na Boží osobu (nebo co jiného ještě může být velkým tématem kazatelů), můžeme se přetrhnout – a tím ohrožujeme své vlastní jedinečné obdarování, když se pokoušíme sami sebe nacpat do vzoru, stylu nebo osobnosti někoho jiného jako do nějaké formy. Stáváme se tím ještě menšími, než je naše opravdové já v Kristu. Svazek naší osobnosti se stylem kázání někoho jiného může být dobrý recept na to, jak se stát nezajímavým a bez života. Takže se určitě vyplatí nespěchat v nikdy nekončícím hodnocení našich vlastních silných a slabých stránek v pozici kazatele.

9. Naučte se jak se proměnit

Ve Směrnicích westminsterského shromáždění pro veřejnou bohoslužbu je krátký (dvoustránkový), ale krásný text pro kazatele, který „si prostě musíte přečíst“. Kromě jiného zde teologové prohlašují, že kazatel „jako ten, kdo vidí příčinu, musí při nabádání k povinnostem... také vyučovat o prostředcích, které napomáhají jejich vykonávání“. Vyjádřeno současným jazykem – naše kázání by mělo zodpovídat otázky typu „Jak na to?“, což asi vyžaduje další vysvětlení.

Mnozí z nás jsou unavení ze současných kázání, v nichž došlo k pandemickému rozšíření rad typu „vím, jak na to“. Bývají jen o trochu lepší než psychologie s trochou křesťanského leštidla. Mají spíše imperativní než indikativní charakter a v konečném důsledku se zaobírají člověkem a úspěchem, a ne hříchem a milostí. Existuje však reformované a, což je důležitější, biblické učení, jak přejít ze starého způsobu do nového, ze zajetých kolejí hříchu do svatosti. Nestačí zdůraznit nutnost proměny, ani to, že je taková proměna možná. Musíme lidi učit, jakým způsobem k ní dojít.

Před mnoha lety jsem vzal jednoho svého syna na trénink ke svému starému příteli, který platil za vysoce ceněného profesionála – trenéra. Můj syn, jak říkají, „nebyl schopen dostat se na vyšší úroveň“. Bylo mi to jasné, ale už jsem neměl nic (pokud jsem někdy něco měl), čím bych mu pomohl. Dorazili jsme k příteli a během jednoho tréninku bylo zlepšení odpalu vidět i slyšet (na zvuku perfektního odpalu něco je – když už jsem u toho, tak na home runu také!).

To je z části to, k čemu jsme povoláni – abychom působili skrze svou práci s Písmem. Ne stylem – „tohle je špatně, tohle je dobře“ – ale umožnit a vypůsobit proměnu naším kázáním.

Ale jak? Díky své kritice pragmatismu evangelikálů není reformované kázání v této oblasti zrovna zběhlé. Mnozí jsou silnější v doktríně než v kritickém výkladu a bývají lepší ve zkoumání duše než duchovním budování. Musíme se naučit, jak vykládat Písmo takovým způsobem, aby samotný výklad v našich posluchačích umožnil proměnu ze starého způsobu života v Adamovi do nového způsobu života v Kristu.

Jak to dokážeme? Začněme výkladem Písma, který osvětlí, že indikativy týkající se milosti, spočívají na imperativech víry a poslušnosti a také na ně mají vliv. Musíme se naučit dělat to tak, abychom z textu vytáhli, jak dochází k proměně a jak moc samotné pravdy posvěcuje (srovnej Jan 17,17).

To si nejspíše vyžádá delší setrvání u textu, s větší zvědavostí než obvykle a s prosbou k textu: „Ukaž mi, jak tvé indikativy ovlivňují tvé imperativy.“ Takový způsob studia plodí překvapující (?) výsledek: hloubkové studium Písma znamená, že nemusíme spěchat do křesťanského knihkupectví nebo poradenského časopisu, abychom tam zjistili, jak evangelium mění životy. Ne, poznali jsme, že Písmo samo nás učí odpovědi na otázky „Co?“ a „Jak na to?“.

Víme – tím méně naše shromáždění – „jak na to“? Řekli jsme jim, že něco musí udělat, ale zanechali jsme je jejich vlastnímu tápání, jak toho dosáhnout, místo toho, abychom jim dali recept přímo v našem kázání?

Před několika lety mi na konci sborové konference místní služebník, jehož jsem znal z jeho studentských let, řekl: „Než tě dnes večer propustím, uděláš pro mě něco? Provedeš mě kroky, které je potřeba udělat, abychom se naučili umrtvovat hřích?“

Dojalo mě, že se mi chtěl svěřit se zjevně osobní záležitostí, i tím, že o mě projevil zájem jako o pastora, ale možná ještě více svým úsudkem, že mu budu schopen pomoct. (Jak často jsou nám, kdo zápasíme, pokládány otázky, které si sami potřebujeme zodpovědět!). Nedlouho poté zemřel a já beru tuto jeho otázku jako své dědictví po něm. Díky němu si znovu a znovu uvědomuji, že potřebujeme projevovat to, co řekl John „Rabbi“ Duncan z New College o kázání Jonathana Edwardse: „Jeho učení bylo plné praktického života a jeho praktický život byl plný jeho učení.“

Taková služba, která chápe, co obnáší kázání, které proměňuje své posluchače ze starého do nového, bude mít to, co Thomas Boston jednou řekl o své vlastní službě - „určitý nádech“, který lidé rozpoznají, i když nemohou slovy vyjádřit nebo vysvětlil, čím se liší a jak to, že je tak užitečné.

10. Milujte své lidi

John Newton napsal, že jeho shromáždění by od něj přijalo i služby působící bolest, protože vědí, že „to s nimi myslí dobře“.

To je lakmusový papírek naší služby. Znamená to, že moje příprava je vyšším počinem než jen uspokojením mé vlastní lásky ke studiu. Znamená to, že mé kázání bude mít takové vlastnosti (mými posluchači těžce definované, ale přesto zaznamenané), které budou zrcadlit apoštolské principy:

• Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. (2 K 4,5)
• Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými! (1 Te 2,8)

V Ježíši Kristu, jediném opravdovém kazateli církve, jsou zpráva a posel jedno. On je kazatelem i zprávou. To o nás neplatí. Avšak v jednotě s Kristem (a my kážeme „v Kristu“ stejně jako „v Kristu“ žijeme a umíráme), dochází ke splynutí na nižší úrovni: pravda zprávy je tlumočena kazatelem, jehož duch je v rámci poselství v souladu s Boží milostí. Jak by to také mohlo být jinak, když kázání znamená, že „Bůh vám domlouvá našimi ústy“ (2 K 5,20)? Thomas Brooks napsal, že: „Život kazatele by měl být komentářem k jeho učení. Jeho konání by mělo být ozdobným přehozem (doplňkem) jeho kázání. Nebeské doktríny by měly být vždy ozdobeny nebeským životem.“

Závěr

Desatero kazatele může být užitečné, ale v konečném důsledku nejsme živi z přikázání zákona, ale ze zaopatření Boží milostí v evangeliu. O našem kázání platí stejně jako o našem životě, že co nedokáže zákon kvůli slabosti našeho těla, Bůh uskutečňuje skrze Krista, aby v nás naplnil svá přikázání skrze Ducha. Ať to platí o nás! Pak budeme opravdovým srdcem zpívat:

Budu štasten, když budu moci v poslední chvíli vzdechnout jeho jméno,

kázat ho všem a volat ve smrti:

„Hle, hle, Beránek!“

Themelios