Možná si položíte otázku, co má společného Kristus s Mojžíšem. Mojžíš je hlavním představitelem Starého zákona, Staré smlouvy a žil asi 1500–1400 let před Kristem. O Kristu nemohl nic vědět, neznal Ho, jak tedy mohl o Něm psát?

A přesto Pán Ježíš říká Židům, kteří se považovali za následovníky Mojžíše: „Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně“ (J 5,46). Kde tedy Mojžíš píše o Kristu? Pojďme se společně podívat, kde všude v pěti knihách Mojžíšových najdeme přímé či nepřímé zmínky o budoucím Mesiáši, Kristu.

Přímé zmínky

„První evangelium“

První zmínka, která ukazuje na budoucího Spasitele, je uvedena hned na prvních stránkách Bible, a to po pádu člověka do hříchu. Pan Bůh proklíná hada a sděluje ženě: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu“ (Gn 3,15). Je to tzv. protoevangelium, první evangelium (první dobrá zpráva). Rozdrcení Ježíšovy paty nebylo smrtelné, protože Pán Ježíš byl vzkříšen, ale rána, kterou Pán Ježíš udeřil satana, byla pro něj smrtící, protože jeho moc zlomil na kříži a svou obětí otevřel dveře ke spasení pro mnohé.

Prorok

Již ve SZ byl Mojžíšem předpověděn příchod Proroka: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat… Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti“ (Dt 18,15.18.19).

Věřící lidé v Izraeli očekávali tohoto proroka. Jedním z nich byl například Filip, který když se setkal s Pánem Ježíšem, vyhledal svého bratra Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ (J 1,45).

Také lidé, když slyšeli slova Pána Ježíše a viděli zázraky, které konal, řekli: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ (J 6,14)

A apoštol Petr ve svém kázání o letnicích přesně cituje z páté knihy Mojžíšovy a říká: „Mojžíš řekl: `Hospodin, náš Bůh, vám povolá proroka z vašich bratří, jako jsem já; toho budete poslouchat ve všem, co vám řekne.´ A `každý, kdo toho proroka neuposlechne, bude vyhlazen z mého lidu´“ (Sk 3,22-23). Potvrzuje, že Pán Ježíš byl tím dlouho očekávaným prorokem, ve kterém je záchrana a spasení. 

Lev z Judy

Když Jákob (Izrael) žehnal svým synům, Juda obdržel požehnání, které bylo v mnohém zvláštní a obsahovalo prvky zřetelně se vztahující k Pánu Ježíši.

„Tobě, Judo, tobě vzdají čest tví bratři… synové tvého otce se ti budou klanět. Mládě lví je Juda… Stočil se a odpočíval jako lev, jak lvice… Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení“ (Gn 49,8-10).

Pán Ježíš je tím lvem z Judy, kterého poslouchají lidská pokolení. Ve Zjevení je takto představován Janovi. „Ale jeden ze starců mi řekl: Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou“ (Zj 5,5).

Nepřímé zmínky – stíny a náznaky (předobrazy)

Ve Starém zákoně – zvláště v knihách Mojžíšových – je také mnoho skutečností a událostí, které nepřímo ukazují na Pána Ježíše. Pro starozákonní věřící nebyly tyto věci odhaleny, byly přítomny pouze v náznacích, daly se tušit. Teprve Nový zákon nám odhaluje, že mnohé věci v Starém zákoně nebyly samoúčelné, ale měly mnohem hlubší duchovní význam. Když použijeme slov Nového zákona, byly to stíny či náznaky věcí budoucích. Některé texty o tom jasně mluví:

„To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus“ (Ko 2,17).  

„Ti však sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské“ (Žd 8,5).

Dnešním jazykem bychom mohli říct, že to byly předobrazy Krista a Jeho díla.

Velikonoční beránek

Izraelští slavili velikonoce jako vyjití z Egypta. Při této příležitosti měla každá rodina zabít beránka bez vady a jeho krví potřít nadpraží a obě veřeje (Ex 12,21-22). Tato krev obětovaného beránka chránila izraelské před poslední Hospodinovou ránou, kdy pobil všechny prvorozené v Egyptě. Nový zákon nám dosvědčuje, že Pán Ježíš je tím pravým velikonočním Beránkem. Např. apoštol Pavel píše Korintským „neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus“ (1 K 5,7). Ve Zjevení je Pán Ježíš opakovaně popisován jako Beránek, ten obětovaný. Pašijový velikonoční beránek byl tedy předobrazem (stínem, náznakem) skutečného velikonočního Beránka, tj. Pána Ježíše Krista, který svou krví zachránil před věčnou smrtí mnohé.

Manna

Izraelští dostali na poušti zvláštní pokrm, který sami pojmenovali mana (Ex 16,31).

Tento pokrm padal z nebe jako déšť a izraelští jej sbírali. Pán Ježíš tuto skutečnost komentuje: „Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky“ (J 6, 49-51). Mana je tedy předobrazem Pána Ježíše. Tělesný pokrm byl zdrojem obživy Izraelských na poušti. Ale šlo pouze o dočasný předobraz něčeho mnohem významnějšího – duchovního pokrmu, chleba, kterým je sám Pán Ježíš. Kdo jí tento pokrm, bude žít na věky.

Voda ze skály

Když byl izraelský lid na poušti v Refidimu, neměl vodu, trpěl obrovskou žízní a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali mu, že je vyvedl z Egypta, aby je umořil žízní. Pán Bůh vyslyšel Mojžíšovu modlitbu a řekl mu, aby si vzal hůl, kterou udeřil do Nilu. A ze skály vyšla voda a lid mohl pít (Ex 17,6). Apoštol Pavel v listu Korintským vysvětluje, že skála, ze které izraelští na poušti pili, byl Kristus: „… pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus“ (1 K 10,4). Skála, ze které pil izraelský lid na poušti, je tedy předobrazem Pána Ježíše, ze které pramení voda živá (J 4,10.14).

Had na poušti

Pán Bůh potrestal Izraelce za to, že propadli malomyslnosti a reptali proti Bohu a proti Mojžíšovi. Poslal na ně ohnivé hady, kteří štípali lid, takže mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi, vyznával svůj hřích a prosil Mojžíše, aby jej zachránil od hadů. Pán Bůh dal v této situaci Mojžíšovi zvláštní pokyn, aby udělal hada Ohnivce z bronzu a připevnil ho na žerď. Kdokoliv z uštknutých se na něj podíval, zůstal naživu (Nu 21, 8-9).

O mnoho staletí později Pán Ježíš při rozhovoru s Nikodémem používá tento obraz, aby vysvětlil podstatu záchrany před věčným zahynutím. Říká mu: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“ (J 3,14). Předpovídá tím své utrpení na kříži jako způsob záchrany před hříchem, a hovoří zde o víře jako o prostředku k získání spásy. Mojžíš nejen psal o předobrazu takové záchrany, ale sám ji na Boží pokyn realizoval.

Dalšími prvky, které v Mojžíšových knihách nepřímo ukazují na Krista, jsou různé události ze života patriarchů. Jednou z nich je obětování Izáka Abrahamem, jak o tom čteme v Gn 22. V této události vidíme princip zástupné oběti – berana, kterého opatřil sám Hospodin a který byl obětován na Izákově místě.

Také sen, který měl Jákob na cestě z Beeršeby do Cháranu, kdy se mu zjevil Bůh a viděl žebřík, stojící na zemi, jehož vrchol dosahoval k nebesům (Gn 28, 12-13), ukazuje na Krista jako na jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem (srovnej 1 Tm 2,5).

Prvky předobrazu Pána Ježíše vidíme také v životě Josefa egyptského, který stejně jako Pán Ježíš byl prodán (Gn 37,28), byl nespravedlivě odsouzen a trpěl (Gn 39, 7-23), byl

nesmírně vyvýšen (Gn 41,41) a zachránil Boží lid před hladovou smrtí (Gn 50,20).

Na Krista také ukazuje celý systém obětí ve svatyni, který byl nesmírně krvavý a dramatický. Ročně si vyžadoval oběti tisíců kusů dobytka a byl spojen s velikým krveproléváním. Starozákonní oběti však byly pouze předobrazem přicházející dokonalé Kristovy oběti, jak nás učí listu Židům. Krev býků a kozlů nebyla s to odstranit hříchy (Žd 10,4), tyto oběti nebyly schopny zahladit hříchy (Žd 10,11). Teprve oběť Pána Ježíše Krista přinesla skutečné odpuštění hříchů (Žd 10, 12.18).

Také kněžský systém ve Starém zákoně je předobrazem dokonalého velekněze, kterým je sám Pán Ježíš. Sedmá kapitola listu Židům nám však ukazuje, že kněžský úřad Pána Ježíše se v mnohém odlišuje od systému starozákonního kněžství (viz tabulka dole).

Vidíme, že v knihách Mojžíšových je mnoho zmínek – jak přímých, tak nepřímých (náznaků a předobrazů) o budoucím Spasiteli, Kristu.

Pán Ježíš řekl židovským představeným: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně“ (J 5,39). Farizeové a židovští představení byli znalci Písma. Zkoumali je, četli, studovali je a mysleli si, že skrze tuto činnost najdou věčný život. Jedno jim však unikalo, svědectví Písem o Kristu. Ve Starém zákoně neviděli Krista. A Pán Ježíš pokračuje: „Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?“ (J 5,46)

Písma Starého zákona dávají smysl pouze tehdy, když v nich vidíme Krista, Mesiáše. V opačném případě na nás může Starý zákon působit temně, nesrozumitelně a dokonce i brutálně (viz Boží příkaz k obětování Izáka, zvířecí oběti ve svatyni aj.). Kristus je tím správným klíčem k pochopení písem Starého zákona (L 24,27). Jakýkoliv jiný výklad Písma se míjí se svým cílem.

Rozdíly mezi Ježíšem a levitskými knězi v listu Židům

Vyšlo v časopise IDEA Křesťanských společenství Slezské církve evangelické augsburského vyznání.