• Snášej útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista. (2 Tim 2,3 B21)

Tak psal apoštol Pavel svému milému příteli, Timoteovi, a tak k nám mluví slovo Boží dnes.

V tomto světě plném hříchů musí člověk zápasit, pokud chce postupovat dopředu, nebo pokud chce být požehnáním pro jiné. Kdo chce vést dobrý boj, má co dělat s přemáháním nepřátel v sobě i kolem sebe. Musíme ustavičně bojovat proti zlu, které je v nás i ve světě. Křesťan musí neustále bojovat za pravdu a za právo. Musí také bojovat proti hříšnému srdci. Život bez boje je život, který ztrácí účel. Rád bych vám položil dvě otázky o tomto boji, které vyplývají z našeho textu:

I. Co musíme snášet?

Různí křesťané nemusejí vždy snášet stejné věci. Některé útrapy zažívají křesťané jen v určitých stoletích. Avšak jiné útrapy musejí snášet všichni vojáci či bojovníci Páně. Jasný obraz utrpení Božích následovníků za staré smlouvy:

• Svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země. (Žd 11,33–38)

Apoštolové a jejich pomocníci toho museli vytrpět hodně. Pro mnohé z nich byly pravda a Kristovo učení dražší než život. Štěpán byl ukamenován. Jakub byl z rozkazu krále Heroda zavražděn mečem. Ten také vsadil do žaláře Petra. Své utrpení vylíčil nejlépe sám apoštol Pavel v druhém dopise Korintským:

• Jsou služebníky Kristovými? Odpovím obzvlášť nerozumně: já tím víc! Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve. (2 K 11,23–28)

Nicméně víc než o útrapách prvních učedníků Pána Ježíše Krista potřebujeme mluvit o boji, který máme vést my sami proti zlu, které je v nás i kolem nás.

V křesťanském životě má každý dost těžkostí: jednak se sebou samým, jednak se světem. V člověku jsou dva směry, které zápasí o vládu nad ním. V dopise Galatským čteme:

• Touhy lidské přirozenosti směřují proti duchu Božímu, a Boží duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. (Ga 5,17)

Naše srdce je od přirozenosti silně nakloněno ke zlu. Šalomoun to řekl správně:

• Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život. (Př 4,23)

Aspoštol Pavel také musel bojovat, když chtěl chodit duchem, jak to říká ve svém dopise Římanům:

• Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. (Ř 7,22–23)

V každém srdci je zvláštní touha po tělesném klidu, po pohodlí, po bohatství a po vysokém postavení. To člověka často uvádí do pokušení. Lehčí je plout po proudu, než bojovat proti proudu, totiž bojovat proti svým touhám. Jsme povinni bojovat nejen proti nepřátelům, kteří jsou v nás, ale často jako Boží děti musíme bojovat se světem a s okolnostmi, ve kterých žijeme, tedy s nepřítelem kolem sebe.

Kdo čte Janovy dopisy, určitě zjistí, jaké je nepřátelství tohoto světa. Apoštol Jan nás totiž v každé kapitole varuje před duchem světa. Ano, na jednom místě jasně zakazuje milovat svět:

• Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (1 J 2,15–17)

Jakub nás ve svém dopise (1,27) napomíná, abychom se chránili před poskvrnou světa. Apoštol Pavel píše:

• A nepřipodobňujte se tomuto věku. (Ř 12,2 KMS)

Pán Ježíš musel často zakoušet nepřátelství tohoto světa. Také věděl, že jeho následovníci toho budou muset mnoho snášet od světa. Proto říká:

• Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (J 15,18–19)

Útrap bude v křesťanském životě vždy dost, proto nás náš text napomíná: „Snášej útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista.“ Říká tedy ty snášej, ty plň své povinnosti jako dobrý voják anebo bojovník Ježíše Krista. V armádě Pána Ježíše Krista nemůže nikdo přenést osobní odpovědnost na někoho jiného. Máme a musíme činit dobré skrze jiné, ale kromě toho musíme všichni osobně do boje.

II. Jak to máme snášet?

„Jak to máme snášet?“ Na to máme v textu náležitou odpověď: „Snášej útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista.“ Kdo je dobrý voják? Jaké má mít vlastnosti? Podle čeho jej poznáme? Dobrý voják musí mít nějaké vědomosti, musí být dobře vycvičený. Musí dokonale vědět, jak nejlépe použít své zbraně. Ale ani to ještě nestačí. Pokud chce mít velký vliv, pokud chce dosáhnout vysokého postavení, pokud se chce stát důstojníkem, musí mít ještě více vědomostí. Od generála se vyžaduje, aby jeho vědomosti zahrnovaly i znalost nepřítelovy situace. Pokud se nesnaží takovou znalost získat, lze ho považovat za už téměř poraženého. Například v roce 1775 vedl generál Braddock válku proti Indiánům. Naprosto důvěřoval sobě a svému vojsku. Nestaral se však o to, aby měl zprávy o postavení svých nepřátel a aby poznal zvláštnosti jejich způsobu válčení. Tyto chyby, které se nedají ničím omluvit, ho stály život. Tedy, i bojovník Páně, voják Ježíše Krista, potřebuje vědomosti. Bojovník Páně musí znát nepřátele v sobě i kolem sebe. Musí být též dobře seznámen se svou zbraní a s celou Boží zbrojí. Pavel, který vedl válku proti hříchu s nesmírnou horlivostí, říká:

• Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přílbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘. (Ef 6,13–17)

Křesťanský voják má být zběhlý v Písmu svatém. Boží slovo je jeho meč. Ať už křesťan útočí nebo se brání proti útokům nepřátel, Bible je pro vojáka Páně nejlepší zbraní. Proto máme poslechnout Boží rozkaz zapsaný u Izaiáše:

• Hledejte v knize Hospodinově a čtěte… (Iz 34,16) 

Druhá vlastnost dobrého vojáka Ježíše Krista je poslušnost. V armádě musí být mužstvo bezvýhradně na slovo poslušné. Slavný anglický básník Tennyson ve své básni „The charge of the light brigade“ – „Útok lehké brigády“ – vylíčil snad nejlépe poslušnost vojáků (v krymské válce), jak se můžeme přesvědčit z následujících řádků této básně:

Tu neplatilo přemítat,

ni mnoha slovy proč? se ptát:

Čin! mužný čin! – přijď cokoli –

a v stínu smrti údolí

se šest set vrhá reků!

Neposlušnost přináší neštěstí. Mnoho dobře promyšlených plánů se nezdařilo, protože někteří, kterým bylo svěřeno provedení plánu, nebyli poslušní. Veliká zkušenost a výtečné schopnosti vojevůdce nejsou zárukou vítězství, když nepřející generál vyčkává tak dlouho, že nakonec na své místo přijde pozdě. V Pánově vojsku také dochází k nehodám, když se ukáže, že jsou jeho následovníci nevěrní a neposlušní. Poslušnost Bohu a Jeho příkazům je naprosto nezbytná. Kde tato důležitá vlastnost chybí, tam mohou Boží nepřátelé často okamžitě slavit vítězství. Sledujme bojovníky Páně: Nejdřív se zaváží věrně následovat Pána Ježíše. Ale čemu učí pozdější zkušenost? Jak mnoho jich je ve službě Pánu vlažných a lhostejných! Vojsko Páně je tak plné zrádců, že se člověk diví tomu, že to vojsko vůbec ještě stojí, a že v mnoha zemích vítězně postupuje. Copak náš vojevůdce neřekl v Písmu svatém: „Hledejte nejprve Boží království,“ – „Ukládejte si poklady v nebi,“ – „Snažte se vejít těsnou branou“? A jak to plníme? Nemáme snad přikázání (1 K 10, 31): „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.“ Dbáme na Boží přikázání? Kdo mezi námi může říct: „Já jsem poslušný služebník Pána Ježíše?“ Ach, moji posluchači! Máme dost důvodů k sebezkoumání. Pokud v sobě nemáme ducha poslušnosti, tak se nemůžeme počítat mezi věrné a udatné bojovníky Páně.

Třetí vlastností dobrého vojáka v armádě Ježíše Krista je víra. Kristův voják potřebuje pravou víru ve věc samotnou a ve svého velitele. Vojsko, které nemá pevnou důvěru ve svého velitele, bývá snadno přemoženo. Ale vojsko, které má lásku a neomezenou důvěru vůči svému generálovi, může snadno překonat všechny těžkosti. Jako příklad si vezměme generála Sheridana, který svým příchodem k vojsku obrátil porážku ve vítězství. Bylo to v roce 1864 během občanské války v Americe. Generálova armáda musela v jeho nepřítomnosti čelit útoku. Nevydržela ho a dala se na útěk. Generál byl asi pět mil daleko. Ale když uslyšel střelbu z děl, jel co nejrychleji na pomoc svému vojsku. Ačkoliv vojsko již ve zmatku couvalo, když k němu přijel, přesto dokázal, proto, že mu vojsko důvěřovalo, vyvolat takové oživení a takovou odvahu, že se jeho vojáci obrátili proti těm, kteří je hnali. Nepřítele porazili a zahnali. Jestliže duch, udatnost a dřívější sláva generála Sheridana dokázaly vzbudit v jeho vojsku takovou důvěru a moc, o co víc důvodů má voják Ježíše Krista pohlížet s plnou důvěrou na Něho a s udatností plnit Jeho rozkazy! Jakpak by v nás nevzbudily pevnou víru ty vznešené vlastnosti Ježíše Krista jako je Jeho láska, a pak zejména to, co udělal pro naše vykoupení, k čemuž se nedá přirovnat nic na světě! I ten nejlepší důstojník vydá někdy špatný rozkaz. Vůdce a původce našeho spasení však nikdy nepochybil. Tomuto veliteli můžeme a máme důvěřovat plně. Pro činnou i trpnou službu v Božím království, tedy pro konání i snášení, není žádná vlastnost důležitější než víra v Ježíše Krista a Jeho evangelium. Láska a úplné sebeobětování velice přispívají k posílení víry. Vojsko, které není nadšeno pro věc, za níž má bojovat, je oslabeno. Kde však panuje vroucí láska, tam nechybí vydatné posílení. Po bitvě u Antietam v Americe šel jeden poslanec na bojiště, aby navštívil raněné. Našel tam jednoho svého rodáka, který byl smrtelně raněný. Zeptal se ho, jestli pro něj není těžké umírat tak daleko od drahých příbuzných. Ano, zněla odpověď, ale copak nevidíte támhle na pevnosti náš prapor, který tam vítězně vlaje! Kdybych měl dvacet životů, všechny bych obětoval za milovanou korouhev. Kdyby tedy všichni, kteří se nazývají křesťané, měli podobnou lásku k věci, podobnou víru v prapor ukřižovaného Ježíše, brzy by zvítězili nad hříchem. Na celém světě neexistuje jediná stejně slavná věc, za kterou mají věrné duše bojovat, než jakou je pravda evangelia Ježíše Krista.

Toto evangelium dalo světu již veliké požehnání, a poněvadž ještě teď dopřává miliónům duší čistou radost a nejlepší útěchu, má pro něj člověk mít neutuchající nadšení. Jestli existuje něco, o čem můžeme věřit, že to potrvá, že to bude požehnané a vítězoslavné, je to bezpochyby slavné evangelium.

Mezi vlastnosti vojáků, které se nejvíce chválí, patří dále udatnost a zmužilost. Kdo chce slavně bojovat, kdo chce snášet válečné svízele, musí být bohatě vybaven udatností a zmužilostí. Tyto dvě vlastnosti jsou pro bojovníky Páně zrovna tak potřebné jako pro světskou armádu. Avšak je bohužel pravda, a to velmi smutná, že mnozí vojáci, kteří se nazývají křestané, a pro vlast bojují udatně, jsou bázliví, když nepřátelé napadají Boží pravdu. Všichni, kteří se v službě pro Pána dosud projevovali nesměle, by měli upřímně zvážit slova Pána Ježíše:

• Kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. (Mt 10,33)
• Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? (Lk 24,6–7)

Před několika roky ležel jeden mladý vzdělaný muž na smrtelném loži. Někteří jeho příbuzní stáli kolem něho a byli velmi smutní. Mladý pan Tyng (tak se nemocný jmenoval) mluvil jen málo, ale co říkal, mělo velikou váhu, a jeho slova můžete teď vidět v mnoha křesťanských domech jako heslo. Řekl: „Stůj pevně při Ježíši Kristu.“ Působit mezi lidmi, jejichž srdce hoří pro Boží pravdu, není těžké, ale bránit Boží slovo a království tam, kde jsou posměvači, nebývá lehké. Bojovat pod praporem Pána Ježíše a pevně při něm stát, když se tím vydáme v posměch, vyžaduje udatnost. Mezi udatností a zmužilostí je rozdíl. Udatnosti je třeba jen ve zvláštních případech, ale bez zmužilosti se neobejdeme ani na okamžik. Zmužilost nezbytně potřebujeme, když umdléváme, zapíráme sebe sama, snášíme těžkosti, utrpení atd.

Pro bojovníky Pána Ježíše je zmužilost nutná stejně jako pro světské vojáky. I ti musí zapírat sebe, snášet těžkosti, trpět a vytrvat. Ale my v tom všem udatně vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval (Ř 8,37).

• Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy. (2 K 4,17)
• A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,20) 
• Zůstaňte ve mně a já ve vás. … Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. (J 15,4.2)
• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. (Ř 8,28)

Z dalších vlastností, které jsou pro vojáky důležité, postačí připomenout jen ještě dvě, a to bratrskou lásku a ustavičnou horlivost. Obtíže v životě vojáků se často zmenší díky bratrské lásce. Na dlouhých pochodech se často stane, že silní vojáci nesou částečně břemena vojáků slabých. Ve vojsku Páně se má každý voják snažit nést břemeno svého bratra (Ga 6,2):

• Berte na sebe břemena jedni druhých. 

a také v Římanům 15,1–2.

Mezi věci nejdůležitější, které mohou pojistit výsledek, patří pravá horlivost. Tato horlivost má být taková, aby se mohla pojmenovat slovem „stálá“. Vojsko, které ztratí horlivost při prvních těžkostech nebo v nepřítomnosti generála, je tím již přemoženo. Co o horlivosti psal apoštol Pavel, mají všichni dobře zvážit:

• Je správné horlit, ale pro dobrou věc a vždycky, nejen tehdy, když jsem u vás. (Ga 4,18)

A jestli má někdo důvody ke stálé horlivosti, pak je to určitě právě voják či bojovník Páně. Vždyť kdo má takového vůdce a kdo bojuje za tak důležitou věc? Bohužel ti nejvznešenější lidé, křesťané, jsou vojáky pro parádu, když zůstávají v táboře. Je jistě důležité, aby to veliké vojsko až do posledního muže vtrhlo na bitevní pole a ustavičně bojovalo zbraní lásky a dobrého příkladu. Kdyby se tak dělo, celý svět by brzy uznal Pána Ježíše jako pravého vítěze a jediného Spasitele.

Měli apoštolové tyto dobré vlastnosti vojáků Pána Ježíše? Měli vědomosti? Byli poslušní? Byli oděni vírou, zmužilostí a udatností? Nacházíme u nich bratrskou lásku a stálou horlivost? Jistě musíme uznat, že měli tyto vlastnosti. Ale, milí přátelé, ani my sami nemáme být bez těchto vlastností. Každý se má znovu cele obětovat Božskému původci našeho spasení. Čím to, že apoštolové byli tak mocní? Proč byli s to tolik snášet a konat?

Apoštolové krmili své duše potřebným pokrmem, totiž Božím slovem, a otevřeli své srdce Duchu svatému. Byli oblečeni mocí z výsosti a měli pravé obecenství s Ježíšem Kristem, který je sám Pravda. Mimo Něj pravdu nehledali, a proto ji nalezli a v ní stáli. Apoštolové jsou pro nás příkladem bojovníků. Apoštoly máme následovat jako následovníky Páně a budeme tak spokojenější a užitečnější, a na konci života pak budeme moci zvolat s apoštolem Pavlem:

• Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod. (2 Tm 4,7–8)

– Albert Warren Clark –

Misionář a zakladatel Svobodné církve reformované. Kázání je ze souboru Cena duše, Praha 1888. Upravil Mgr. P. Papež