Ve dnech, kdy je kladen takový mimořádný důraz na nejrůznější definice svobody ve společnosti, i abnormální důraz na ústavní svobody zločinců, by se zdálo, že námět týkající se pronásledování, není na místě. Přesto jej považujeme za důležitý, protože pronásledování spravedlivých je nejen nevyhnutelné, ale existuje možnost, že tohoto pronásledování bude v našem "svobodném" západním světě stále víc.

Pronásledování za určitých okolností je zcela pochopitelné. Člověk na sebe často přivolá pronásledování, když se chová neobvykle, když ignoruje práva druhých, když je chamtivý a snaží se strhnout pozornost na sebe. To často platí i o určitých etnických skupinách, a také o určitých náboženských sektách. Když se jednotlivci nebo rasy chovají tak, že jsou pro druhé nesnesitelní a nepřijatelní, pronásledování se dá očekávat.

Jednou z ironií pronásledování a z něho vyplývajícího utrpení však je, že je často výsledkem "DOBROTY". Když pročítáme historii Krista a počátku církve, vidíme jasně, že některá nejkrutější pronásledování byla zaměřena proti těm, kteří to mysleli nejlíp, kteří nikomu neubližovali, naopak prokazovali dobrodiní! Po dva tisíce let zůstávají slova apoštola Pavla, i přes všechny námitky, stále platná:

• Kdo chtějí žít zbožně v Ježíši Kristu, budou pronásledováni. (2 Tim. 3:l2)

V určitém směru Nový zákon slouží jako příručka pronásledovaným, v tom, že byl napsán, aby poskytoval útěchu a posilu těm, jejichž život provázely hrozné tělesné, mentální a citové útrapy. Víme, že byl napsán ve dnech tuhé opozice a tyranie. My, v dnešním světě, jsme poměrně chráněni od pronásledování, a jen těžko si dovedeme představit osud těch, kteří strávili větší část života ve stínu nelidskosti, těch, jejichž životy v očích vlád měly menší cenu než život zraněného koně nebo nemocné ovce. Víme, jaké to je, když nás věřící okolní svět jen tak tak toleruje, ale málokdo z nás zažil opravdové nepříjemnosti a utrpení pro křesťanskou víru a Krista.

Protože v mnoha zemích je dnes přiměřená náboženská snášenlivost, mohli bychom předpokládat, že to znamená, že se člověk vyvinul v mírnější a lidštější stvoření, že jde ve svém vývoji kupředu a vzhůru, jak to tvrdí evoluční učení. Ale mnohem pravděpodobnější vysvětlení je, že historické poselství evangelia bylo natolik zředěno, že přestalo ohrožovat materialistickou filosofii. Kompromis mezi těmi, kteří se považují za představitele křesťanství a světem, je neuvěřitelný. Tato skutečnost se nedá matematicky dokázat, ale kdyby se církev vrátila na půdu Nového zákona, kdyby vytrvale kázala evangelium takovým způsobem jako první církev, jistě bychom zakusili i dnes míru pronásledování srovnatelnou s prvním stoletím. Avšak zředěné evangelium přestává být evangeliem a světu vadí asi jako bzučící komár. Rozhodně nemá tu sílu, která zatřásla světem a změnila historii, a která byla příznačná pro křesťanskou církev v jejích počátcích.

Nikdo nemůže popřít, že současná generace má nesrovnatelně lehčí podmínky, než křesťané během prvních třech století. V mnoha zemích kazatelé káží v klidu a poměrném pohodlí. I práce misionářů se nedá srovnat s primitivními podmínkami ještě před nedávnem. Nezlehčujeme tím dnešní misionářské úsilí, ani nenavrhujeme, aby se vrátili do primitivních podmínek. Jenom poukazujeme na to, že je těžké si představit doby, kdy člověk, který se vydal kázat evangelium byl v nebezpečí, že bude popraven, zákeřně zavražděn nebo hozen lvům. To bylo ovzduší rané novozákonní církve - ovzduší, které trvalo několik století po Kristově ukřižování.

Svět se změnil a nikdo od nás nemůže očekávat, že plně porozumíme a vžijeme se do významu slova "pronásledování", jak náš Pán řekl:

• Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. (Matouš 5:10).

Nebo plný obsah Pavlových slov:

• jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. (2 Korintským 4:9)

Dnes považujeme za pronásledování, když nás někdo označí termínem "náboženský fanatik", nebo se vysmívá naší víře. Ale je to opravdu pronásledování? Nebo nás pronásledování teprve čeká?

Ať je to jak chce, musíme dodat, že v určitém smyslu každý věřící zakouší pohrdání světa, pohrdání, které sílí podle toho, jak se prohlubuje oddanost věřícího člověka vůči Kristu. Žádný oddaný věřící nemůže čekat, že unikne tomuto pohrdání, protože jsme a vždy budeme nemesis světa. Křesťan je urážen dvojím způsobem: za prvé vzbudí pohoršení v srdcích těch, kteří odporují tomu, o čem svědčí, a za druhé zahajuje boj proti silám, které, kdyby měly tu moc, zredukovaly by evangelium na nulu.

Lidská zvrácenost se projevuje v tom, jak zachází s těmi, kteří se snaží žít spravedlivě v tomto padlém světě. Např. toto je jedno svědectví: "Snažil jsem se s radostí a zápalem sdílet svoji víru se starými přáteli, ale oni se se mnou přeli a zacházeli se mnou, jako bych byl nositelem nějakého zhoubné nákazy. Pokud se pamatuji, jenom jeden byl zdvořilý natolik, že mi přál "mnoho štěstí". Ale mohl jsem vyčíst z tónu jeho hlasu, že doufal, že se brzo vrátím ke zdravému rozumu. Dlouho jsem nemohl porozumět, proč ti, které jsem považoval za nejbližší přátele, se se mnou neradovali v mé nově nalezené svobodě a novém, lepším životě. Teď rozumím zvrácenosti lidského srdce a povahy. Byl jsem otřesen tím, že člověk, který chce žít novým a čistým životem v Kristu, se setká s posměchem spíše než s blahopřáním."

Není to záhada? Není něco v nepořádku s těmi, kdo tleskají nepravosti, a přitom se pošklebují někomu, kdo se brání proudu, který jej táhne do záhuby? Taková zkušenost nově obrácenými často otřese.

V jakém duchu má křesťan čelit takové zaujatosti? Když je naše láska pro Krista dosti silná, nemusíme se nad tím pozastavovat! Všimli jste si, že Nový zákon říká velmi málo o statečnosti? Odvaha se projevovala všude, ale nikdo z ní nedělal žádné hrdinství. Věřící následující Krista prostě měli potřebnou odvahu. Víme, že On i ve stínu Kalvárie zůstal neuvěřitelně klidný.

Byl by to veliký omyl vysvětlovat si Jeho agonii v Getsemanské zahradě nebo Jeho volání na kříži jako slabost nebo zbabělost. Bylo to Božství hrozící se úkolu, kterému přirozená mysl těžko může rozumět - dokonalost beroucí na sebe nedokonalost, čistota beroucí na sebe hřích, všemohoucnost podmaňující se rouhavým rukám, Bůh umírající rukou Svého stvoření. A k tomu všemu nevypravitelná agonie přerušeného vztahu mezi věčným Otcem a věčným Synem - to by mělo vnést trochu světla na povahu mučivé trýzně tohoto zážitku. Ale všechna tato trýzeň neodvrátila Pána Ježíše od cesty, k níž byl ještě před založením světa vyvolen, cesta, kterou si předsevzal - utrpení a smrt pro ty, kteří byli stvořeni v Jeho podobě, pro ty, s nimiž si přál žít v blažené věčnosti.

Jedním z velkých paradoxů je skutečnost, že ti nejmírnější lidé v historii, kteří byli proti násilí a nejvíc ze všech si přáli pokojný život, jednali nejodvážněji pod tlakem okolností. Historie nezná záznamy tak velké odvahy a statečnosti, které by zastínily mučednictví tisíců křesťanů, kteří raději volili smrt, než by zapřeli svou víru v Krista.

Mladí muži, kteří nemají žádnou jinou pohnutku, než že byli odvedeni, jsou povoláni k tomu, aby byli ochotni položit své životy za svou zemi, často z ne příliš přesvědčivých důvodů! Nemá věřící, jehož pohnutkou je ta nejhlubší existující láska, být ochoten nejen trpět pronásledování, ale i položit život za tento nejvyšší cíl?

Protože zatím žijeme klidným životem ve srovnání s těmi dávnými stoletími, máme pochybnosti, zda by moderní věřící byli stejně stateční. Ale není třeba pochybovat. Pravda, ještě nepřišla zkouška naší statečnosti, ale kdyby došlo k tomu, zda opravdu dokážeme zemřít pro víru, věřím, že by překvapivě velký počet křesťanů byl zrovna tak statečný a odvážný jako byla prvotní církev. I když se necítíme moc stateční, Bůh nás vybaví odvahou, milostí a silou potřebnou k mučednictví. Přijde-li doba, kdy budeme vyzváni k volbě žít a zapřít Krista, nebo zemřít, nezůstaneme opuštěni.

- jdj -