Ukázka z knihy T. Goodwin, B. Palmer „Co se děje, když se modlím?"

Vyznání hříchu a prosba o milost

• „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, On je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti" (1. Janova 1:8-9).

„Duchovní barvy" modlitby, kterými jsme se zatím zabývali - úcta, chvála, prosba, díkuvzdání - všechny náleží k základnímu vztahu rozumných bytostí a jejich Stvořitele. Patří k naší totožnosti Bohem stvořených mužů a žen. Adam a Eva by se před pádem takto modlili.

Nyní se dostáváme k nové, tmavší „duchovní barvě" modlitebního spektra. Vyznávání hříchu před Bohem a prosba o milost: tato barva nepatří k základnímu vztahu mezi lidskými bytostmi a jejich Stvořitelem. Adam a Eva by se před pádem takto nemodlili. Vstup hříchu do světa přidal lidské modlitbě novou barvu a odstín. Nyní je třeba, abyste se modlili nejen jako stvořená bytost, která přistupuje k tomu, kdo ji stvořil a drží ji při životě, ale i jako hříšník, který přichází k soudci, který vás může odsoudit, nebo omilostnit, zničit, nebo zachránit.

Hřích, neuposlechnutí svatého Božího zákona vás z Božího pohledu činí vinnými. Nemusíte se cítit vinni, ale vinni jste. Je to objektivní morální skutečnost. Jako hříšník máte povinnost vyznávat Bohu své hříchy. Když vyznáváte hřích, v podstatě to znamená, že souhlasíte s Bohem v jeho pohledu na hřích. Vidíte ho, jako ho vidí on. Často je jednoduché vidět v životě lidí smutné důsledky hříchu, ale vy musíte jít ještě dál. Musíte pochopit, jak ohavný a odporný je hřích sám o sobě, ve své temné podstatě. Musíte ho porovnat s krásou a čistotou dokonalého Božího charakteru. Pak uvidíte hřích, jak ho vidí on, jako něco tak zvráceného a odpudivého, že se to slovy nedá popsat.

Když takto pohlédnete na hřích, zjistíte, že ho nenávidíte. Nebojte se k vyjádření svých pocitů vůči hříchu použít silná slova. Pravé vyznání obnáší svatou planoucí hrůzu a nenávist vůči veškerému hříchu, protože hřích je ničemný zloděj, který okrádá Boha o čest a hříšníka o pokoj.

Vedle tohoto svatého odporu k hříchu obsahuje vyznání také odsouzení hříchu ve vašem svědomí. Bůh odsuzuje hřích jako zločin proti sobě samému, zločin, který zaslouží trest věčné smrti. Pokud to vidíte jako on, potvrdíte ve svém svědomí rozsudek. Vyznáte, že Bůh je spravedlivý, jestliže hřích tak přísně soudí a trestá.

Opravdové vyznání nakonec zahrnuje lítost nad hříchem a jeho opuštění. Připouštím, že pro vás nemusí být jednoduché zlomit návyk hříchu. Bohužel se můžete často zaplést do sítě, ze které se snažíte uprchnout. Ale ve chvíli, kdy opravdu vyznáte Bohu svůj hřích, je vaším upřímným přáním být navždy osvobozen z jeho otroctví. Pokud si to nepřejete upřímně, vaše vyznání je jen divadlem. Klamete sami sebe. Dokonce se snažíte oklamat Boha.

Možná jste slyšeli křesťany, kteří říkají, že ospravedlněný věřící člověk by neměl Bohu vyznávat svou vinu, protože Bůh ji už smyl krví Pána Ježíše Krista. To je hraní se slovy. Je pravda, že jako křesťan nejste již vinni v tom smyslu, že byste podléhali trestu. Přesto cítíte, že si stále zasluhujete trest, před kterým jste byli zachráněni. Právě vědomí toho, co si zasluhujete, vyvolává potřebu vyznání. Souhlasíte s Bohem, že si zasluhujete, abyste byli vyhnáni z jeho přítomnosti, i když vás díky Kristu vítá a přijímá. Kdybyste necítili, že si zasluhujete spravedlivé Boží odsouzení spíše než jeho milost, jak byste si jeho milosti mohli vážit?

Vyznání hříchů je tedy životně důležitou součástí vašeho modlitebního života. Zde jsou příklady Božích lidí, kteří v Bibli vyznávají Bohu své hříchy:

• Pro tvůj hrozný hněv už není na mém těle zdravé místo, pro můj hřích pokoje nemá jediná kost ve mně. Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží. Páchnou, hnisají mé rány pro mou pošetilost (Žalm 38:4-6).
• Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích (Žalm 51:5-6).
• Kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči tvé pohotové vidět, abys vyslyšel modlitbu svého služebníka, kterou se před tebou modlím ustavičně dnem i nocí za syny Izraele, tvoje služebníky. Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili; hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, které jsi vydal svému služebníku Mojžíšovi (Nehemjáš 1:6-7).
• Ještě jsem rozmlouval a modlil se, vyznával hřích svůj i hřích Izraele, svého lidu, a předkládal Hospodinu, svému Bohu své prosby o smilování (Daniel 9:20).

Následujte příkladu těchto zbožných lidí. Vyznávejte Bohu své hříchy. Váš vztah s ním nebude jinak nikdy v pořádku.

• Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování (Přísloví 28:13).

Jak jsem říkal, když jsme se zabývali prosbou a díkuvzdáním, existuje zcela nový rozměr prosby, který kvůli svým hříchům musíte vnést do svých modliteb. Musíte prosit Boha, aby vám odpustil a osvobodil vás z moci hříchu. Takovou prosbu nazývám „prosba o milost". Jde vlastně o prosebnou modlitbu ve vztahu k hříchu.

Samozřejmě nemá smysl vyznávat hříchy, pokud nechcete Boha prosit, aby vám je odpustil. Ve skutečnosti je modlitba za odpuštění tak důležitá, že ji Pán Ježíš Kristus učinil součástí každodenní vzorové modlitby pro své následovníky:

• A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám (Matouš 6:12).

Je dobré mít na paměti dvě následující skutečnosti. Za prvé, když vyznáváte své hříchy a prosíte Boha o odpuštění, nemodlíte se k někomu, kdo by mohl říci „Ne". V evangeliu Bůh slíbil, že odpustí všem, kteří k němu přijdou skrze Pána Ježíše Krista, vyznají své hříchy a požádají o milost. Jeho odpověď zní vždy „Ano". Jak jen můžete odkládat vyznání svých hříchů a hledání Božího odpuštění, pokud se věc má takto?

• Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt … Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti." A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj (Žalm 32:1,5).

Druhou skutečností je, že v Modlitbě Páně Kristus učí, že nemůžete Boha prosit o odpuštění, pokud nejste ochotni odpustit lidem, kteří vás zranili. Bůh spojil tyto dvě věci dohromady. Chce, aby vyznání a prosba o milost uhasily v lidském srdci oheň nenávisti a zášti. Pokud toužíte přijmout Boží odpuštění, musíte chovat ducha odpuštění vůči svému bližnímu. Takže když přistupujete k Bohu, abyste mu vyznávali množství hříchů, kterých jste se dopustili, mělo by to ve vás vyvolat soucit s chybami ostatních.

• A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení (Marek 11:26).

Když prosíte Boha za odpuštění, měli byste zároveň prosit, aby vás osvobodil z moci hříchu a očistil vaše srdce od jeho poskvrňující přítomnosti. Právě to udělal král David poté, co se dopustil cizoložství s Bat-šebou. Vyznal svůj hřích Bohu, poprosil o odpuštění a také se modlil, aby ho Bůh vnitřně očistil:

• Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha (Žalm 51:12).

Vzdát se hříchu, který vyznáváte, je u pravého vyznání nezbytné, hřešit ale nemůžete přestat bez Boží pomoci. Proto prosba o milost zahrnuje jak modlitbu za odpuštění, tak za posvěcující milost.

• Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život (Žalm 119:36-37).

Náměty k zamyšlení nebo diskusi

• Jak můžete přimět sebe a ostatní, abyste pocítili opravdové vědomí viny kvůli hříchu? Kdy je pocit viny falešný a nezdravý?
• Co by mohlo někoho odradit od vyznávání hříchů? Jaké jsou důsledky nevyznaného hříchu?
• Jak dalece byste měli vyznávat hříchy jiným lidem?
• Najděte další biblické příklady lidí, kteří se modlí za své vlastní posvěcení. Vyberte a prodiskutujte dva z nich. Dobře se dá začít u 119. žalmu.

- T. Goodwin, B. Palmer - Další informace na str. 41