Židům 8:1-13

Jedna z častých metod Satana je snaha oslabit v našich myslích svrchovanou moc Ježíše Krista. Podle tohoto kritéria můžete snadno posoudit zdroj vyučování. Pokud vede k omezování nebo umenšování slávy Krista, není to učení z Boha. Skrze lidská nařízení a legalistické nauky odvrací naši pozornost od samotné skutečnosti a zdroje naší víry, od Krista. (Ko 2:16-23). Jestliže se mu podaří odlákat naši pozornost od hlavy Krista, abychom se zaměřili na dodržování vnějších pravidel a nařízení, můžeme si dokonce bláhově myslet, že jsme „dobrými“ křesťany. Pokud není středem naší pozornosti, zdrojem radosti dílo Ježíše Krista, můžeme vykonávat množství nejrůznějších aktivit a přesto budeme postrádat to hlavní, což je posvěcování a zdravý růst ve víře, který vede k neustálému prohlubování lásky ke Kristu, aby v nás mohlo růst poznání Boží moci (Fp 3:1-11).

Někdy nepřítel používá zkoušky, aby odvrátil naši pozornost od Krista. Místo toho, aby nás zkoušky přibližovaly ke Kristu, který potěšuje a občerstvuje, obracíme se k nejrůznějším světským radám, které může udělovat kdokoli, ať už Krista zná nebo ne. Takové rady nám mohou někdy dočasně „pomoci“ ve smyslu úlevy od našeho trápení, ale pokud zažíváme útěchu bez Krista, je to klamná útěcha. Jindy využívá pokušení tohoto světa, jen aby nás přitahovaly světské hodnoty a radovánky. Je to jako v podobenství o rozsévači, kdy zapadne semeno do trní – „starosti o majetek a rozkoše života“ (L 8:14) dusí vše, co nás má vést ke Kristu. Každodenní život nás pohltí natolik, že nemáme čas na nic jiného, než jak získat nejvíce z toho, co nabízí svět. Jak snadno zapomínáme, že vše světské je jen pomíjivost. Uspokojit naše potřeby v tomto čase i na věky může jen Ježíš Kristus.

První čtenáři epištoly Židům byli také v pokušení opustit Krista. Žili pod hrozbou pronásledování a proto se chtěli raději vrátit zpět k židovství. Judaismus byl praktikován jejich předky po staletí, kdy se Bůh sám zjevoval skrze židovská písma. Náboženské praktiky v nich nařízené byly osvědčené a uspokojující. Proč by měli snášet pronásledování pro víru v Krista? Proč se prostě nevrátit k osvědčeným způsobům, které vyhovovaly po staletí?

Aby bylo toto nebezpečí zažehnáno, autor vysvětluje nadřazenost Ježíše Krista nad vším, co bylo součástí starých způsobů. Poukazuje na to, že Ježíš je Ten, o kterém celý Starý zákon píše (1:1-2) a je naplněním všeho, k čemu směřoval. On je odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty. Jako Boží kněz, podle řádu Melchisedechova, je Ježíš nadřazen Levitským kněžím. V osmé kapitole píše, že… Ježíš je nejvyšší kněz, který je prostředníkem lepší smlouvy. Ve verších 8:1-6a ukazuje, že Ježíš je lepší kněz a slouží „v pravé svatyni“. Verše 8:6b-13 poukazují na skutečnost, že Ježíš je prostředníkem lepší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních, která byla předpovězena prorokem Jeremjášem.

Tato kapitola vyvolává řadu obtížných exegetických a teologických otázek, které v této chvíli nemůžeme rozvinout. Téma, jak dodržování Starého zákona souvisí s věřícími, kteří žijí pod novou smlouvou, patří k nejožehavějším otázkám celého Písma. Přiznávám, že sám ještě nemám úplně jasno, ale pokud ve vás vzbudím zájem o nevyřešenou otázku, prozkoumejte si ji sami hlouběji.

(Poznámka ZODu: Věříme, že Duchem znovuzrozený křesťan žije již jen pod zákonem Ježíše Krista – pod novou smlouvou – jež je mnohem vyšší než mojžíšovská stará smlouva. Viz následující článek na téma vztahu staré a nové smlouvy).

Autor knihy Židům probírá jednotlivé argumenty pro a proti a odpovídá na některé nevyřešené otázky. Nejdříve se pokusím vysvětlit linii jeho myšlenek a pak nabídnu nějaké aplikace.

I. Ježíš je lepší kněz, který slouží v pravém svatostánku. (8:1-6a)

• Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, nikoli člověk. Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť. Na zemi by nemohl být knězem, protože zde už byli kněží, kteří přinášeli dary podle zákona. Ti však sloužili ve svatyni, která byla jen náznakem a stínem svatyně nebeské. Vždyť Bůh uložil Mojžíšovi, když měl zřídit stánek: „Hleď, ať uděláš vše podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře“. Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, protože je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních.

Podívejme se na tři body:

a. Náš velekněz sedí po pravici Božího trůnu v nebesích (8:1)

Autor nejdříve vytyčuje základní body argumentu:

• Máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích (8:1)

a kontrastuje levitské kněžstvo, které bylo slabé a nedokonalé (7:28). Každý velekněz, vybraný z lidí, byl ustanoven jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary a oběti (5:1) v pozemském svatostánku, který byl jen stínem svatyně nebeské. Ale Ježíš, náš kněz podle řádu Melchisedechova, vystoupil do nebe a usedl po pravici Boží (Ž 110:1). Autor uctivě odkazuje na Boží nebeskou vznešenost a Boží trůn v nebesích:

• On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech (1:3)

Vše poukazuje na Boží svrchovanost Krále králů a Jeho velkolepost tak, jak je popsána ve vizích Izajáše (6:1-7) a Ezechiele (1:10). To byl jeden z nejoblíbenějších Kalvínových způsobů, jak nazýval Boha. Boží titul je použit pouze zde a v 1:3 (viz také Juda 25)

Levitští kněží vždy ve svatostánku nebo chrámu stáli, na důkaz toho, že jejich práce nikdy nekončí. Ježíš usedl po pravici Božího trůnu a dokončil dílo očištění od hříchu (1:3). Zvolání na kříži:

• Dokonáno jest (Jan 19:30)

oznamuje i nám, že bylo dokončeno vše pro naše vykoupení! Přidat jakoukoli lidskou zásluhu nebo si přivlastňovat podíl na tom, co Ježíš vykonal na kříži, je nepatřičnou urážkou Jeho dokonalé oběti skrze smrt na kříži.

Místo po pravici Božího trůnu je nejvyšším místem pocty, moci a oslavování. „V nebesích“ poukazuje na příbytek samotného Boha. Místo nedokonalého lidského kněze, který může vstupovat do nedokonalé Svatyně svatých jednou do roka a jen na krátkou dobu (což je nesrovnatelné s usednutím navždy!), máme velekněze, který sedí po pravici Božího majestátu v nebesích! Pointou je otázka: Jak může někdo uvažovat o návratu ke starému systému, když má takového velekněze, který zaujal tak vznešenou pozici?

b. Ježíš slouží v pravé, nebeské svatyni (8:2-5)

• … usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk. Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť. Na zemi by nemohl být knězem, protože zde už byli kněží, kteří přinášeli dary podle zákona. Ti však sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské. Vždyť Bůh uložil Mojžíšovi, když měl zřídit stánek: „Hleď, ať uděláš vše podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“

Existuje řada interpretací těchto veršů. Bez hlubšího zkoumání všech souvislostí si myslím, že autor klade důraz na skutečnost, že pozemský svatostánek byl jen stínem toho pravého. Pravý svatostánek je přítomnost samotného Boha v nebi. „Svatyně“ odkazuje na Svatyni svatých uvnitř svatostánku. A to, že Ježíš sedí po pravici Boží, neznamená, že je nečinný. On slouží jako náš nejvyšší kněz.

Autor v obou verších 8:2 a 8:5 poukazuje na to, že svatyně a svatostánek v nebi jsou skutečná místa. Pozemský svatostánek byl jen kopií a stínem toho nebeského. Aby své tvrzení potvrdil, cituje Exodus 25:40, kde Pán říká Mojžíšovi, aby udělal vše podle vzoru, který mu byl zjeven na hoře. Někteří jsou přesvědčeni, že Bůh zjevil Mojžíšovi model svatostánku, ale tím si nemůžeme být jisti. To, co víme určitě, je, že Mojžíš nemohl udělat svatostánek podle své představy. Vzhled svatostánku odhaloval některé specifické pravdy o osobě a díle Ježíše Krista. Svatostánek na zemi byl omezený, pozemský obraz nebeských duchovních pravd. Jako takový, kněz sloužící v pozemském svatostánku, byl podřízený našemu veleknězi, který slouží v pravém, nebeském příbytku samotného Boha.

Ve verších 8:3-4 autor opakuje to, co už jednou řekl v 5:1, že velekněz je ustanoven proto, aby přinášel dary a oběti. A proto bylo pro tohoto velekněze (Ježíše) nezbytné něco obětovat. Autor nás odkazuje zpět na verš 7:27, kde je psáno, že obětoval sebe sama jednou provždy. Tím se bude zabývat ještě jednou (9:12-14, 25-28, 10:10-14), ale zde se o tom zmiňuji jen zběžně. V 8:4 autor ukazuje, že kdyby měl být Ježíš jen knězem na zemi, nekvalifikoval by se, protože nebyl z rodu Levitů. Z toho vyplývá, že Ježíšovo kněžství bylo aktivováno v nebi a ne na zemi. Z prohlášení (8:4),

• protože zde už byli kněží, kteří přinášeli dary podle zákona,

vyplývá, že svatyně v Jeruzalémě ještě stála. To odpovídá datu vzniku knihy Židům, která byla napsána někdy před r. 70 n.l., kdy byla svatyně zničena (Philip Hughes, A commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], str. 292).

Tak autor dokazuje, že náš velekněz usedl po pravici Božího majestátu na výsostech. Takže místo služby v pozemské svatyni, která je jen stínem svatyně nebeské, slouží Ježíš v pravé nebeské svatyni. Verš 6 slouží nejen jako shrnutí toho, co už bylo řečeno, ale také jako úvod k další části. Výsledkem je, že:

c. Od té doby, kdy Ježíš slouží v nebi a ne na zemi, zastává vznešenější službu (8:6a).

Musela to být úchvatná podívaná vidět levitského velekněze v celé nádheře kněžského roucha, jak ve svatyni prochází vznešenými rituály. Když zmizel za oponou svatyně, byl lid každoročně naplněn očekáváním. Jejich představivost musela pracovat na plné obrátky. „Jak to tam vypadá?, Co tam vidí?, Co tam dělá? A zda vyjde živý?“. A když se znovu objevil, oddechli si.

Autor říká: „To není nic ve srovnání s tím, když Ježíš usedl po pravici Božího majestátu v nebesích! Každoroční rituály levitských kněží ve svatostánku byly nicotné ve srovnání se službou našeho velekněze, který obětoval na kříži jednou pro vždy sám sebe a teď nám slouží v nebi! Jeho nebeská služba je mnohem vznešenější, než byla ta pozemská!“ Závěrečná výzva je: „Ani na okamžik neuvažujte o návratu ke starým pozemským způsobům, které byly jen stínem nové smlouvy. Zůstaňte zaměřeni na Ježíše, který je realitou a naplněním budoucnosti, na kterou poukazoval starý systém“.

Podívejme se na dvě aplikace, než začneme uvažovat o další části textu:

(1) Ježíš slouží v nebi k našemu prospěchu – nechejme Ho, aby nám sloužil! Většinou se zaměřujeme jen na to, jak bychom mohli sloužit Ježíši, a na tom není nic špatného (1Ko 15:58). Ale je na čase, abychom se v naší překotné činnosti zastavili a dovolili Ježíši, aby sloužil On nám. Vzpomínáte si na Petrovu odmítavou reakci, když Ježíš vzal plátno a umyvadlo a začal učedníkům umývat nohy? Petr řekl:

• „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl. (J 13:8-9).

Musíme nechat Pána, aby skrze vodu Jeho Slov smyl prach, který sbíráme na cestě po tomto světě. Jako náš velekněz slouží před majestátem Božího trůnu k našemu prospěchu. Zastavme se před Ním na okamžik a nechme, aby Jeho služba očistila naši duši.

(2) Nebeské a duchovní je opravdovější než to pozemské, a proto – hledejme, co je nad námi! Autor říká, že pozemská svatyně není ta pravá, je jen jejím stínem. Ta pravá svatyně je v nebi, kde Ježíš zasedl k našemu užitku. Z naší přirozenosti věříme víc tomu, co vidíme na zemi, a to opravdové a nebeské je pro nás méně reálné než to, co si můžeme ověřit svými smysly. Ale Pavel nám říká:

• …hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem (Kol. 3:1-2).

V neposlední řadě to znamená, že bychom měli častěji meditovat o Božích věcech, aby se staly reálnější, než to, co je pozemské. V plnosti můžeme pochopit Boží věci pouze vírou a skrze Jeho Slovo. Zatím jsme obklopeni a bombardováni především tím, co se děje na zemi. Pokud nebudeme usilovně rozvíjet nebeské vize, nebudou ani naše priority v souladu s Božími záměry. Budeme polapeni honbou za pomíjivostí a mohou nám uniknout věčné hodnoty. Je to stejné, jako když Ježíš mluvil o boháči, který chtěl stavět větší stodoly, aby mohl shromáždit ještě větší zásoby a pak začne pohodlně žít. V životě můžeme nashromáždit mnohé, ale zůstaneme chudí ve vztahu k Bohu (L 12:15-21). Pamatujme si, že pozemské je jen stínem nebeské reality.

II. Ježíš je prostředníkem lepší smlouvy (8:6b-13)

Od té doby, kdy se Ježíš stal nejvyšším knězem a slouží v pravém svatostánku (8:1-6a), je také

• prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních“ (8:6b)

Lepší zaslíbení vyšší smlouvy je součástí Jeremjášova proroctví (8:8-12 cituje Jer. 31:31-34). Znovu, mnoho knih (které tvoří celý teologický systém), je založeno na interpretaci a aplikaci těchto veršů, takže se jich dotknu jen okrajově. Všimněte si tří věcí:

a. Nová, lepší smlouva by nebyla potřebná, kdyby byla první smlouva dokonalá (8:7)

V předchozím studiu veršů 7:11-19 (není součástí tohoto pojednání) jsem se zmínil o nedokonalosti Mojžíšova zákona, což bylo pro Židy nemyslitelné! Zákon byl středobodem jejich celého života. Byl to základ pro náboženské uctívání, z něhož se odvíjela celá jejich židovská identita. V 7. kapitole autor oznamuje, že změna kněžství vyžaduje i změnu zákona, protože jsou nerozlučně spjaty a cituje Žalm 110:4, aby ukázal, že David změnu kněžství předpověděl. Dále cituje Jeremjáše 31, aby ukázal, že i Starý zákon sám předvídá novou smlouvu, která naplní tu starou, mojžíšovskou smlouvu. A důvod, proč byla stará smlouva nahrazena novou, je ten, že byla nedokonalá.

Autor hned dodává, že problémem není zákon sám, ale lid, který ho nedodržuje:

• Ale když kárá svůj lid (8:8).

Pavel říká totéž:

• Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré“ (Ř 7:12)

ale pokračuje:

• Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost (Ř 8:3)

Jako hříšníci nejsme schopni dodržovat Boží svatý zákon. Dodržování zákona nezpůsobilo změnu srdce ani se nepřičinilo o působení Ducha Svatého, Toho, koho máme poslouchat. Jak Pavel vysvětluje v Galatským, smyslem zákona není působit duchovní život, ale zjevit náš hřích, aby zaslíbení dané vírou v Ježíše Krista bylo k našemu ospravedlnění (Gal. 3:19-24).

b. Protože Bůh znal lidské selhání, slíbil novou smlouvu (8:8-12).

• Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou, ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské. Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin. A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: „Poznej Pána“, protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího. Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu.

Zde vidíme, že smlouva byla nejdříve uzavřena „s domem izraelským i s domem judským“. Někteří namítají, že církev je nový Izrael, a protože Ježíš řekl, že tento kalich je nová smlouva zpečetěná Jeho krví (L 22:20), církev se stala příjemcem nové smlouvy. V ep. Římanům 11:17-21 se píše, že větve nevěřícího Izraele byly vylomeny, abychom mohli být my (pohané) naroubováni. Takže my, kdo věříme v Krista, máme podíl na Boží nové smlouvě zaslíbené Izraeli. Pavel pokračuje a říká, že až vejde plný počet pohanů, bude spasen všechen Izrael. Potom odkazuje na Jeremjáše 31,

• To bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy. (Ř 11:27)

Je velmi důležité, abychom si byli vědomi toho, že požehnání nové smlouvy bylo započato samotným Ježíšem a plného naplnění dojde až s Jeho druhým příchodem (Craig Blaising & Darrell Bock, Progressive Dispensationalism [Baker], str. 200-211). Na str. 208 píše: Zatímco je v Novém zákoně jasně řečeno, že nová smlouva je již v platnosti a požehnání nové smlouvy patří všem, kdo věří v Ježíše (ať jsou to Židé či pohané), ale také to, že ne všechna zaslíbení nové smlouvy byla už naplněna. Zaslíbení v Jeremjáši, Izajáši a Ezechieli popisují lid, který má zákon zapsaný v srdcích, který chodí po cestě Pána a je pod plnou kontrolou Ducha svatého. Stejná zaslíbení se týkají těch, kteří jsou (duchovně) vzkříšeni z mrtvých a radují se z daru věčného dědictví bytí s Bohem, který žije navěky v nich a s nimi.

Po další diskusi dodává (str. 209), že „Teprve v budoucnosti budou tato požehnání přiznána v plnosti všem a celková proměna daná novou smlouvou bude naplněna. Tato budoucnost nastane, až se Ježíš vrátí na zem“.

Obsah nové smlouvy mohu nastínit jen zběžně (podrobněji se na ně podíváme příště). Všimneme si pěti věcí:

(1) Nová smlouva je výrazně odlišná od staré smlouvy, kterou Izrael nedodržoval (8:8-9).

Důraz je kladen na nespojitost, ne na spojitost. Bůh říká:

• uzavřu smlouvu novou, ne jako byla ta smlouva s jejich otci… Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin.

Zde vidíme, podle mého názoru, hlavní rozpor Teologie smlouvy (TS), která ukazuje starou a novou smlouvu jako dvě rozdílné administrace jedné smlouvy milosti. Důraz teologie smlouvy spočívá v jednotě a spojitém pokračování smlouvy zákona skrze celé dějiny (The Evangelical Dictionary of Theology, vydané Walterem Elwellem [Baker], str. 280), zatímco zde jasně vidíme, že důraz je kladen na nespojitost.

(2) Nová smlouva je Boží dílo, kdy On sám dá své zákony do myslí a srdcí Jeho lidu (8:10).

• A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.

V 5. Mojžíšově 29:4, těsně před smrtí, řekl Mojžíš Izraelcům:

• Ale Hospodin vám nedal srdce, aby chápalo, ani očí, aby viděly, ani uši, aby slyšely, až do tohoto dne.

Zákon měli napsaný na kamenných deskách, ale neměli poslušné srdce. Verše Ezechiel 36:26-27 paralelně odpovídají Božímu zaslíbení nové smlouvy jež je zaznamenaná v Jeremjáši, kde čteme:

• A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

V ep. Římanům 6:17 Pavel vzdává

• Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno.

Požehnání nové smlouvy promění i naše kamenná srdce!

(3) Nová smlouva způsobí blízký vztah s Bohem a Jeho lidem (8:10b)

• Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.

To není nic nového, totéž zaslíbil Bůh Izraelcům ve 2. Moj. 6:7. Ale, jak to vysvětluje Leon Moris (The expositor's BIBLE Commentary, editované Frankem Gaebelein [Zondervan]), 12:78:

Bůh, který zachraňuje lidi skrze Ježíše, je Bůh vykoupených nově zjeveným a konečným způsobem. Když byli lidé zachráněni za cenu ukrutné smrti na Golgotě, jsou Božím lidem takovým způsobem, který dosud nebyl znám.

(4) Nová smlouva znamená, že každý člověk bude znát Pána (8:11).

• Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: „Poznej Pána“, protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího.

Pointou není, že nebude třeba učitelů (Ef 4:11), ale to, „že znalost Boha se netýká jen vyvoleného národa. Všechen lid nové smlouvy bude mít osobní a důvěrnou znalost svého Boha“ (tamtéž, str. 79).

(5) Nová smlouva přinese úplné odpuštění hříchů (8:12)

• Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu.

Oběti staré smlouvy nemohly úplně odstranit hříchy (10:1-4), pouze je přikrývaly. Byly jen stínem dobra, které měly přijít s Kristem, který jedinou obětí sebe sama plně zaplatil za naše hříchy (9:14, 10:10, 14)!

Nová, lepší smlouva by nebyla potřebná, kdyby byla první smlouva bez vady. Protože Bůh znal hloubku lidského selhání, připravil novou smlouvu.

c. Od chvíle, kdy Bůh zaslíbil novou smlouvu, stará se stala nepotřebná a byla odsouzena k zániku (8:13).

• Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku.

Jeremjášovo proroctví (kolem 600 př.Kr.) začalo odpočítávat zánik první smlouvy. V roce 70., když Titus zničil Jeruzalém a chrám, Izrael přestal existovat jako národ a oběti, které byly jádrem staré smlouvy, ustaly. Ve světle argumentů z knihy Židům (verše jako 8:13) nemohu přijmout, že doslovné původní oběti budou během milénia obnoveny a znovu vykonávány v novém chrámu. Proč by se někdo vracel ke starému a překonanému, když byla nastolena dokonalost v Kristu?

(Pozn. ZODu: Nevěříme, že bude vystavěn nový chrám, nevěříme ani v obnovené oběti. Věříme, že Boží chrám je zde již dnes – je jím Kristova Církev. Věříme, že „tisíc“ let je celé dlouhé období mezi prvním a druhým Kristovým příchodem)

Závěr:

Zeptejme se sami sebe: Je Ježíš Kristus, který sedí po pravici Božího majestátu, prostředníkem nové smlouvy, všeobjímající součástí mého křesťanského života? Snažím se denně vyhledávat Jeho obecenství, poznávat, milovat a oslavovat, protože za mě na kříži vydal sám sebe? Uvědomuji si, že zatímco křesťanství vyžaduje poslušnost, nejde jen o vnější dodržování pravidel a rituálů, ale o poslušnost, která vyvěrá z hloubi našeho srdce a z lásky k Bohu?.

• Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě(Koloským 3:1-4).

Otázky k diskusi:

1. Co to znamená (prakticky) „hledat, co je nad námi“?
2. Jak můžeme kultivovat svůj vztah zaměřený na Ježíše, když nás přitahují pozemské věci?
3. Jak se liší přikázání, která máme poslouchat, od toho „být pod Zákonem“?
4. Co to znamená mít Boží zákon napsaný v srdci?

Copyright, Steven J. Cole, 2004,
All Rights Reserved, May 30, 2004
http://www.fcfonline.org