„...hlásat evangelium o Boží milosti.“ (Skutky 20,24) - to bylo součástí projevu apoštola Pavla na rozloučenou určeného vůdcům církve v Efesu. Poté, co jim připomněl svůj způsob života mezi nimi (v.18-21), jim říká o své nadcházející cestě do Jeruzaléma, která měla vyvrcholit jeho uvězněním v Římě. Říká:

• Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě Duch nutí, a nevím, co mě tam potká. Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje, že na mne čekají pouta a utrpení. (v. 22-23)

A poté svým skutečně charakteristickým způsobem říká: „Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti.“ (v. 24) Kamkoliv ho Boží prozřetelnost zavede, ať budou jeho okolnosti jakékoliv, ať v poutech či na svobodě, toto bude jeho poslání a zpráva. Pán sklizně stále staví své služebníky do té samé služby – „hlásat evangelium o Boží milosti“.

K velikému základu víry je potřeba se neustále vracet. Dokud budou trvat věky, evangelium o Boží milosti musí být kázáno. Tato potřeba vyvstává z přirozeného stavu lidského srdce, které je v podstatě pedantské. Zásadní omyl, s kterým se evangelium musí potýkat, je sklon lidí spoléhat se na své vlastní výkony. Velikým protivníkem pravdy je pýcha člověka, která způsobuje, že si myslí, že může být, alespoň částečně, svým vlastním spasitelem. Tento omyl je plodnou matkou mnoha herezí. Právě tímto klamem je znečišťován čistý proud Boží pravdy protékající lidskými kanály.

Evangelium o Boží milosti je vystiženo v Efeským 2,8-9:

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

Základem všech ryzích reforem i probuzení v Božích sborech musí být jasné vyznání této nauky. Sklony křesťanů jsou stejné jako tendence světa - vyhýbat se této pravdě, která je souhrnem a jádrem evangelia. Evangelium o Boží milosti se do padesáti let po smrti posledního apoštola, pokud víme, téměř přestalo kázat. Místo evangelizace se kazatelé druhého a třetího století vydali cestou filozofování. Metafyzika zabrala místo prostotě evangelia.

Ve čtvrtém století si potom Bůh milostivě povolal muže, Augustina, který věrně a beze strachu hlásal evangelium. Bůh tak mocně obdařil jak jeho hlas, tak jeho pero, že dokázal otřást více než polovinou křesťanstva. Jeho prostřednictvím přišlo z nebe seslané probuzení. Jeho vliv na další století zcela zažehnal velkou římskou herezi. Kdyby sbory dbaly na jeho učení, papežství by se nikdy nezrodilo. Obrátily se však k marné filozofii a tzv. vědě.

Pak přišla doba temna, kdy se po staletí evangelium v podstatě nekázalo. Tu a tam se pozvedly slabé hlasy, ale většina z nich byla brzy umlčena italskými kněžími. To trvalo až do patnáctého století, kdy přišla velká reformace. Bůh povolal Martina Luthera, který jasnými slovy vyučoval, že hříšníci jsou ospravedlňováni vírou, a ne skutky.

Po Lutherovi přišel ještě významnější učitel, Jan Kalvín. V pravdě evangelia byl vyučen daleko hlouběji a jeho ústřední nauku o milosti posunul k jejím logickým závěrům. Jak řekl Charles Spurgeon: „Luther takříkajíc odproklel proud pravdy tím, že rozbil hradby, které zadržovaly živé vody jako ve veliké cisterně. Ale proud byl zakalený a odnesl s sebou mnoho z toho, co mělo zůstat. Pak přišel Kalvín a vhodil do těchto vod sůl a očistil je, aby tekly čistším proudem, rozradostnily a občerstvily duše a uhasily žízeň ubohých ztracených hříšníků.“

Velikým středem celého Kalvínova kázání byla Boží milost. Od té doby je zvykem označovat jako „kalvinisty“ ty, kdo zdůrazňují to, co zdůrazňoval on. Nepřijímáme toto označení bez výhrad, ale jistě se za něj nestydíme. Pravda, kterou Kalvín hřímal, byla totožná s pravdou, kterou Pavel před staletími kázal a zapsal. Byla také obsahem Whitefieldových kázání, které Bůh poctil takovou měrou, že ve své době vyvolala veliké probuzení.

Pojďme se teď zamyslet nad následujícím:

Evangelium je ZJEVENÍ Boží milosti.

„Evangelium o Boží milosti“ je jedním ze způsobů, jak Duch Svatý pojmenoval dobrou zprávu, kterou jsou vyslanci Krista povoláni kázat. V Písmu jsou jí dána různá jména. V Římanům 1,1 se  mluví o „Božím evangeliu“, protože Bůh je jeho Autorem. Římanům 1,16 (KRAL) tuto zprávu označuje jako „Kristovo evangelium“, protože On je jeho tématem. Efeským 6,15 ho pojmenovává jako „evangelium pokoje“, protože přináší pokoj. Náš text o něm hovoří jako o „evangeliu o Boží milosti“, protože milost je jeho zdrojem.

Milost je pravda typická pro zjevení shůry. Je to myšlenka, na kterou by síla lidské mysli bez pomoci nikdy nedosáhla. Důkazem toho je skutečnost, že kam se nedostala Bible, tam „milost“ neznají. Když misionáři překládají Písmo do domorodých jazyků, nezřídka zjišťují, že nejsou schopní nalézt slovo, které nějakým způsobem odpovídá biblickému slovu „milost“. Milost chybí ve všech velkých pohanských náboženstvích – bráhmanismu, budhismu, islámu, konfucionismu, zoroastrismu. Dokonce ani příroda nevyučuje milost – poruš její zákony a musíš vytrpět trest.

Co je tedy milost? Zaprvé, je to evidentně něco velmi požehnaného a radostného, protože náš text mluví „o dobré zprávě o Boží milosti“. Zadruhé, je to opak zákona – zákon a evangelium jsou protikladné termíny:

• Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,17)

Je výmluvné, že slovo „evangelium“ není ve Starém zákoně k nalezení. Zamyslete se nad několika rozdíly mezi nimi:

Zákon ukázal, co je v člověku – hřích; milost ukazuje, co je v Bohu – láska, soucit. Zákon mluví o tom, co člověk musí dělat pro Boha; milost vypráví o tom, co Kristus udělal pro člověka. Zákon vyžadoval od člověka spravedlnost; milost přináší spravedlnost člověku. Zákon přivedl Boha k člověku; milost přivádí lidi k Bohu. Zákon odsoudil žijícího člověka ke smrti; milost přivádí mrtvého člověka k životu. Zákon nikdy neměl misii; evangelium má být kázáno všemu stvoření. Zákon oznamuje Boží vůli; milost odhaluje Boží srdce!

Zatřetí, milost je tedy pravým opakem spravedlnosti. Spravedlnost neprojevuje žádnou náklonnost a nezná slitování. Milost je jejím rubem. Spravedlnost vyžaduje, aby každý dostal, co si zaslouží; milost dává hříšníkům to, na co nemají právo – čirou laskavost. Milost je „něco za nic.“

Evangelium je tedy zjevení této nádherné Boží milosti. Říká nám, že Kristus vykonal pro hříšníky to, co oni sami pro sebe vykonat nemohli – to uspokojilo nároky Božího zákona. Kristus zcela a dokonale vyplnil všechny požadavky Boží svatosti, aby mohl právoplatně přijmout každého ubohého hříšníka, který k Němu přijde. Evangelium nám říká, že Kristus nezemřel za dobré lidi, kteří se nikdy nedopustili ničeho špatného; ale za ztracené a bezbožné hříšníky, kteří nikdy neudělali nic dobrého. Evangelium odhaluje každému hříšníkovi, že aby mohl být přijat, vše-dostačující Spasitel „přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu...“

Evangelium je PROHLÁŠENÍ o Boží milosti.

Slovo „evangelium“ je technický výraz, používaný v Novém zákoně ve dvojím smyslu – v užším a širším. Ve svém užším smyslu poukazuje evangelium na poselství slavné skutečnosti, že Boží milost poskytla Spasitele pro každého ubohého hříšníka, který má potřebu Ho mít a vírou Ho získává. Ve svém širším smyslu obsahuje celé zjevení, které Bůh učinil sám o sobě v Kristu a skrze Něj. V tomto smyslu zahrnuje celý Nový zákon.

Důkaz tohoto dvojího významu evangelia nacházíme v 1. Korintským 15,1-3, definici evangelia v jeho užším smyslu: „že Kristus zemřel za naše hříchy... a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne... „ Potom v Římanům 1,1 je použito slovo evangelium v jeho širším smyslu – zde zahrnuje celý doktrinální výklad této epištoly. Když Kristus nabádal své učedníky: „...kažte evangelium všemu stvoření,“ nemyslím si, že měl na mysli vše, co je v Novém zákoně, ale jednoduše skutečnost, že Boží milost zajistila Spasitele pro hříšníky. Proto říkáme, že evangelium je prohlášení o Boží milosti.

Evangelium nás ujišťuje, že milost je hříšníkovou jedinou nadějí. Dokud nejsme spaseni milostí, nemůžeme být spaseni vůbec. Odmítnout bezplatné spasení znamená odmítnout to jediné, co se ztraceným hříšníkům nabízí. Milost je Boží opatření pro ty, kdo jsou tak zkažení, že nedokážou změnit svou vlastní přirozenost; tak proti Bohu, že se k Němu nemohou obrátit; tak slepí, že Ho nemohou uvidět; tak hluší, že Ho nemohou slyšet; jedním slovem tak mrtví v hříchu, že On musí otevřít jejich hroby a vynést je na základ vzkříšení, aby vůbec mohli být spaseni. Milost tedy znamená, že hříšníkova situace je zoufalá, ale Bůh je milosrdný.

Evangelium o Boží milosti je pro hříšníky, kteří si nemohou pomoct. Je uplatňováno Bohem, aniž by někomu stranil, bez ohledu na zásluhy, bez požadavků na splacení. Evangelium není dobrá rada, ale dobrá zpráva. Nemluví o tom, co má člověk dělat, ale vypráví, co udělal Kristus. Nebylo posláno dobrým lidem, ale špatným. Milost je tedy něco, co je hodno Boha.

Evangelium je PROJEVEM Boží milosti.

Evangelium je „moc Boží ke spasení pro každého“. Je to vybraný nástroj, který Bůh používá při osvobozování a záchraně svého lidu z omylů, nevědomosti, temnoty a satanovy moci. Právě evangeliem a skrze něj jsou působením Ducha Svatého Jeho vyvolení osvobozováni od viny a moci hříchu.

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží... ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. (1. Korintským 1,18 a 23-24)

Tam, kde došlo k záměně evoluce za nové narození, pěstování charakteru pro víru v Kristovu krev, rozvoj vůle do pokorné závislosti na Bohu, tam to možná táhne tělesnou mysl a ubohý lidský rozum v tom nachází zalíbení, ale je to vše bez moci a nepřináší to žádnou záchranu umírajícím. V morálce není žádné evangelium a v požadavcích zákona není žádná moc.

Ale milost funguje. Je to něco víc než jen přátelský úsměv nebo soucit. Vykupuje, dobývá, zachraňuje. Nový zákon vykládá milost jako moc. Skrze ni přichází vykoupení, neboť „Boží milostí“ Kristus okusil smrt „za všechny“ (Židům 2,9). Odpuštění hříchů bylo prohlášeno skrze Jeho krev „podle bohatství jeho milosti“ (Efeským 1,7 - ČSP). Milost nejenže umožňuje spasení, ale také ho činí účinným. Milost je všemocná. „Stačí, když máš mou milost“ (2. Korintským 12,9) – stačí k překonávání nevíry, nemohoucností těla, odporu lidí a satanových útoků.

Taková je sláva evangelia – je to Boží moc ke spasení. Dr. J. H. Jowett v jedné ze svých knih říká:

Před malou chvílí jsem mluvil s newyorským doktorem, mužem dlouholeté a bohaté zkušenost s nemocemi těla i mysli. Zeptal jsem se ho, o kolika případech lidí propadlých alkoholu je mu známo, že je lékařská péče dovedla ke zdraví a svobodě. Kolik jich byl schopen „vyléčit“ do svobody a sebeovládání? Odpověděl okamžitě: „Ani jeden.“ Dále mě ujistil, že věří, že jeho zkušenost by potvrdilo i svědectví lékařské fakulty.

Lékaři se mohou postarat o dočasný únik, ale opravdová pouta nezlomí. Na konci zjevného, ale krátkého osvobození dochází ke zjištění, že řetězy zůstávají. Medicína se může odvolávat na své výsledky, ale příčina zůstává stejně opravdovou a dominantní jako vždy. Doktor nemá pro pijáka žádný lék. Lékařská dovednost ho nezachrání. Ale milost to dokáže! Bez doktorů, léků, knězů, pokání, skutků, peněz nebo ceny, milost skutečně zachraňuje. Haleluja! Ano, milost zachraňuje. Odsekává životní pouta a z ubohého hříšníka činí účastníka božské přirozenosti a rozradostněného svatého. Zachraňuje nejen od spoutání tělesnými zvyky, ale také od prokletí pádu, od zajetí satanem, od přicházejícího hněvu.

Jak tato zpráva působí na tvé srdce? Naplňuje tě chválou k Bohu? Jsi vděčný, že víš, že spasení je z milosti? Vidíš a oceňuješ nekonečný rozdíl mezi veškerým lidským úsilím o to, jak se stát lepším, a „evangeliem o Boží milosti“?

(O Bohu, 25. kapitola)