V předchozím textu jsme se podrobněji zamýšleli nad tím, jakým způsobem se v životě křesťanů projevuje spásná víra. Dnes budeme pokračovat:

• Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? Tak se naplnilo Písmo: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry! Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou? - Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků. (Jk 2,20-26)

Už jsme si řekli, že v otázkách víry není nic důležitějšího, než správné pochopení evangelia, zda jsou věřící ospravedlněni vírou samotnou, nebo vírou a skutky. Na základě Jakubova učení jsme si řekli, že samotná víra, ani správné doktrinální učení ještě neznamená, že jde o spásnou víru. Skutečná spásná víra je vždy spojena s  novým životem v Kristu, což je nedílně spojeno s životem plným dobrých skutků, zatímco falešná víra se dobrými skutky projevovat může, ale nemusí. Falešná víra se obejde bez doktrinálního učení i proměnit života. A to je vážná věc. Proto Jakub napomíná věřící nevybíravým způsobem, když jim říká:

1. Ten, kdo je přesvědčen, že může být spasen vírou, bez skutků, je duchovní blázen.

Jakub zná dobře slova z knihy Přísloví, uvádí příklad Abrahamovy víry a používá příklad víry nevěstky Rachab. Jejich chování bylo důkazem, že jejich víra je opravdová. Abrahamova víra prošla řadou zkoušek a testů poslušnosti. Tak se stala příkladem spásné víry. Z Písma víme, že opustil svůj domov, zemi, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. (Žd 11,8) Dále můžeme číst, že nejen poslechl, ale i přijal, to čemu sám nerozuměl – mohli bychom dokonce říci, že z lidského pohledu jednal proti zdravému rozumu.

• Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení… (Žd 11,17)

Celá jedenáctá kapitola Židům popisuje řadu hrdinů víry. Vírou stavěl Noe archu, vírou vyvedl Mojžíš lid z Egypta; vírou Abel obětoval lepší oběť – oběť Bohu milou. Opravdová víra produkuje skutky. Slova o víře sama o sobě nic neznamenají. Jakub se v tomtéž duchu odvolává na Ježíšovo podobenství:

• Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. (Lk 6,43-45)

Jakub zdůrazňuje, že skutky a víra jdou ruku v ruce, prostě jsou nerozlučné. Všimněme si další zajímavosti. Jakub ve verši 23 označuje Abrahama za Božího přítele. Stejné označení je použito ve Starém zákoně ještě dvakrát (2 Pa 20,7; Iz 41,8). Jistě bychom zírali úžasem, kdybychom znali někoho, kdo je např. dobrým přítelem presidenta. Byli bychom ještě více udiveni, kdyby president o dotyčném řekl, „toto je můj dobrý přítel“. O co úžasnější je to, když nás Bůh sám nazývá svými přáteli! Pán Ježíš vždy spojuje přátelství s Bohem s poslušností:

• Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. … Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. (J 15,14.16-17)

Ve vztahu k Bohu nejde o vynucenou poslušnost ze strachu před krutým pánem. Naše poslušnost by měla vycházet z osobního přátelství se svatým Bohem celého vesmíru! Pokud věříte Kristu, kdo zemřel na kříži za vaše hříchy, není třeba se bát; Bůh vás vidí jako své přátele, protože On je původcem a vykonavatelem spravedlnosti i ospravedlnění:

• Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem. (1 K 1,9)

A. Skutky nevěstky Rachab potvrzují, že její víra byla opravdová.

Jakub si zvolil Rachab jako protipól Abrahama. Abraham byl vážený patriarcha; ona byla ospravedlněná prostitutka. Abraham byl otcem Židů; oba byla pohanský cizinec. On byl muž, ona žena. Je docela možné, že byli oba příkladem neohrožené pohostinnosti, v kontrastu k jejich možnostem a postavení. V Jozuovi čteme, že Rachab poskytla ochranu a prokázala milosrdenství zvědům, kteří byli v přímém ohrožení života, ve svém domě pochybné pověsti, čímž vydala v nebezpečí sebe i svou rodinu:

• Zvědové se ještě neuložili k spánku, když k nim vstoupila na střechu. Řekla těm mužům: „Vím, že Hospodin dal zemi vám. Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku. Slyšeli jsme, jak Hospodin před vámi vysušil vody Rákosového moře, když jste vycházeli z Egypta, a jak jste v Zajordání naložili se dvěma emorejskými králi, se Síchonem a Ógem, které jste zahubili jako klaté. Jakmile jsme to uslyšeli, ztratili jsme odvahu a pozbyli jsme ducha, poněvadž Hospodin, váš Bůh, je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi.“ (Joz 2,8-11)

Rachab zvědům neřekla, věřím ve vašeho Boha a zavřela dveře svého domu, nebo je nechala potají zatknout. Rachab riskovala svůj život i život celé rodiny. Příběh nevěstky je o tom, že víra proměňuje nejen lidi vážené, ale i opovrhované hříšníky. Její jméno je dokonce uvedeno v linii Ježíšova rodokmenu, i když pocházela z řad kananejců. Život a skutky Rachab ukazují, jak vysoce Bůh oceňuje víru, která vede k Jeho slitování a úžasnému projevu milosrdenství vůči svým dětem:

• …každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. (Ř 10,13)

Rachab se musela rozhodnout, zda vzdá čest Bohu pro dobro Jeho lidu, nebo zachová věrnost své zemi. Musela opustit své přátele, čímž se zcela změnil život celé rodiny. Kdo chce následovat Krista, musí zvážit cenu toho, když se odhodlá uposlechnout Boží povolání. Skutečnost, že Rachab je i po spasení označována jako nevěstka, připomíná její minulost ne proto, aby byla nadále ponižována, ale proto, aby ještě více vyniklo Boží milosrdenství.

Jakub i ap. Pavel věřili, že jsme ospravedlněni samotnou vírou. Pavel rozšiřuje projevy víry o dobré skutky, které spasení sice nepodmiňují, ale spásnou víru provázejí. Oba, Abraham i Rahab jsou toho důkazem. Oba obstáli ve velmi těžkých situacích. Jakub téma víry a skutků uzavírá slovy:

2. Víra bez skutků je mrtvá (2:26)

Používá analogii těla: jako je tělo bez ducha mrtvé, stejně tak je mrtvá i víra bez skutků. Kdo uvidí tělo, které nedýchá, bez váhání řekne, že jde o tělo mrtvé. Stejně tak, „víra“, která se neprojevuje dobrými skutky, je víra mrtvá, tedy není to spásná víra, ale sebeklam. Nejsme spaseni vírou a skutky, jsme spaseni pouze vírou, která je nám nadpřirozeným způsobem dána. Dobré skutky jsou nedílnou součástí spásné víry! Když vidíte někoho, že se hýbe a dýchá, je nad jakoukoliv pochybnost zřejmé, že je to živý člověk. Dýchání je nedílnou součástí živého těla. Z podobenství o stromech a ovoci můžeme bez zaváhání říci, že víra je kořenem stromu, na němž vyrůstá a dozrává ovoce. Oddělte jedno od druhého a zahyne.

Možná, že se vám může zdát, že se tak jednoduchou myšlenkou víry a skutků zabýváme zbytečně dlouho. V žádném případě nejde o pouhou akademickou nebo teologickou debatu. Pokud ji správně nepochopíme, pokud na ni nenajdeme správnou odpověď, budeme na tom duchovně jako ti, kteří občasnými náboženskými úkony, víru pouze předstírají. Ti, kdo přicházejí do církví občasně nebo jen během svátků, mohou být pokřtěni, ale od světa se svým životem neliší, nemusí být ještě spaseni.

3. Neoddělujte víru a skutky.

Existuje mnoho hnutí, která učí, že spaseni jsme pouze vírou v Pána Ježíše Krista – kdo ji svými ústy vyzná, je navždy spasen. Výsledkem masových evangelizací jsou pak stovky a tisíce lidí, kteří působením navozené atmosféry, ústy vyznávají, že chtějí uvěřit v Krista, pomodlí se modlitbu hříšníka, prožijí citové pohnutí a jsou přivítáni do rodiny Božích dětí, aniž se kdo zabývá tím, proč přišli. Mnozí z nich, stejně jako jejich nejbližší, jsou přesvědčeni i poté, co jdou životem podle svého, že jim tento okamžik zajistil spasení. Již dříve jsme si řekli, že věřit tomu, že Bůh a Ježíš existují, pro spásu člověka samo o sobě vůbec nic neznamená. Prosím, teď poslouchejte velmi pozorně: Víra v Ježíše Krista, víra v Boha – sama o sobě nikoho nespasí. Spasí nás víra v Pána Ježíše Krista. V Pána Boha – v Pána, který se v okamžiku znovuzrození stává našim vlastníkem, Pánem a bezvýhradným vládcem života. Pokud není vše podřízeno Pánu, kterému patříme, zůstáváme nezměněni. Jen ten, kdo ztratil svoji svébytnost, získal nového Pána a stal se Božím dítětem. Není možné, aby někdo měl sebemenší naději plynoucí z nadřazenosti víry nad skutky, nebo skutků nad vírou. Kdo je ze světa, patří světu a kdo je pánem tohoto světa, všichni dobře víme. Písmo hovoří o dvojím lidu:

• Dítky, ať vás nikdo neklame: Spravedlivý je ten, kdo činí spravedlnost - tak jako on je spravedlivý. Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy. Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra. (1 J 3,7-10)

Z citovaných veršů vidíme, že jsou mezi námi děti Boží a děti ďáblovy. K těm jsme patřili i my, dokud se naším Pánem nestal Pán Ježíš Kristus. To neznamená, že opravdový věřící nikdy nehřeší a vždy, za všech okolností, dělá jen to, co by měl. Všichni víme, že lidská přirozenost je od pádu člověka zaměřena na osobní prospěch. Je nebezpečné si představovat, že nás Bůh odmění za naše dobré chování, že stačí být lepší než průměr, což nám má zajistit cestu do nebe. To je duchovně fatální chyba. Písmo nad jakékoliv pochybnosti učí, že Bůh sám, ze svého svrchovaného rozhodnutí oživuje mrtvé hříšníky, vkládá do nich nový život a spásnou víru, která se vždy projevuje dobrými skutky. Kdyby nebylo Božího milosrdenství, kdyby neměl plán spasení, kdyby nebylo Božího daru víry, zůstali bychom duchovně mrtvi, ve stavu v jakém se rodíme do tohoto světa.

Z toho co jsme si doposud řekli, můžeme vyvodit, že ten, kdo nekoná dobré skutky, je buď člověk bez víry, nebo jde o člověka ve víře pomýleného, který nechápe o čem vlastně spásná víra je. Biblickou pravdou je, že věřící je před Bohem ospravedlněn vírou, a dobré skutky a obětavost, dotvrzují pravost víry v Pána Ježíše Krista, který řídí život věřících. Víra a dobré skutky jsou důkazem opravdovosti víry. A jak se spásná víra projevuje?

Opravdový křesťan se ze své spásy raduje, našel Boží pokoj, je nový člověk, který slouží především Bohu. Komu Boží pokoj chybí, bude žít dál v nejistotě, pochybnostech i strachu – o sebe a bližní.

Na závěr jsme opět připravili dvě otázky k zamyšlení:

1. Proč je důležité vědět, že spasení není odměnou za dobré skutky, ale dobré skutky potvrzují pravost víry.

2. Jestliže opravdovou víru dokazují dobré skutky, kolik jich musí být, aby byla dostatečně potvrzena? Jak můžeme být ujištěni, že jsme spaseni?