21. Potřeba zjevení doložená Písmem

Protož co zde odjímá lidem, to přivlastňuje jinde v modlitbě samému Bohu (Ef 1,17—18) řka: „Bůh a Otec slávy dejž vám ducha moudrosti a zjevení.“ Tu slyšíš, že všecka moudrost a zjevení je dar Boží. Co dí dále? „Osvícené oči mysli vaší.“ Jistě, mají-li nového zjevení zapotřebí, jsou sami o sobě slepí; pak následuje: „Abyste věděli, která by byla naděje povolání vašeho.“ Tak tedy vyznává, že mysl lidská není schopna takové známosti, aby poznala povolání své. Nenamítejž tu některý Pelagián, že Bůh takové tuposti aneb neučenosti na pomoc přichází, obraceje slova svého učením rozum člověka tam, kam bez vůdce přijíti nemohl.

Nebo David měl též Zákon, v němž všecka žádoucná moudrost obsažena byla, avšak nemaje na tom dosti, žádá: Otevři oči mé, abych spatřoval divné věci ze zákona tvého (Ž 119,18). Kterýmžto mluvením zajisté naznačuje, že slunce krajinám vychází, kdež slovo Boží lidem svítí, že však tím mnoho nezískají, dokud jim nedá aneb neotevře oči ten sám, kterýž se právě proto na­zývá Otcem světel (Jk 1,17), poněvadž kamkoli Duchem svým nesvítí, všecko v temnostech jest pohříženo.

Tak i apoštolé byli sice tím nejlepším mistrem řádně a hojně vyučováni; kdyby však nebyli potřebovali Ducha pravdy, aby je vyučoval témuž učení, kteréž dříve slýchali, nebylo by se jim poroučelo, aby ho očekávali (J 14,26). Žádáme-li něco od Boha, vyznáváme tím, že se nám toho nedostává, a Bůh sám dosvědčuje náš nedostatek v tom, co zaslibuje; protož se neostýchej nikdo vyznati, že jest potud schopen k poznání tajemství Božích, pokud milostí jeho byl osvícen. Kdož sobě více známosti osobuje, jest tím slepější, že slepoty své nepoznává.

22. Přirozený zákon v srdci pohanů

Zbývá ještě třetí částka o poznání pravidla k správnému života zařízení, kterouž vlastně známost spravedlností skutků nazýváme; v čemž mysl lidská se zdá býti bystřejší než ve věcech dříve připomenutých. Neboť osvědčuje apoštol: „Neboť když pohané zákona nemajíce, od při­rození činí to, což přikazuje zákon, takoví zákona nemajíce sami sobě zákonem jsou; jakožto ti, kteří ukazují dílo zákona napsané na srdcích svých, když jim to osvědčuje svědomí jejich i myšlení, kteráž se vespolek obviňují, aneb také vymlouvají před soudem Božím“ (Ř 2,14-15).

Mají-li pohané spravedlnost zákona od přirození v srdcích svých vrytou, zajisté neřekneme, že jsou naprosto slepí v správě života. A není obec­nějšího mínění, než že člověk zákonem přirozeným (o němž tam apoštol mluví) pravému života vedení dostatečně vyučován bývá. My však po­važme, k čemu tato zákona známost lidem dána jest, pak se ihned ukáže, jak daleko je k cíli rozumu a pravdy přivodí. I to ze slov Pavlo­vých zjevné jest, jestliže kdo pořádku řeči jeho šetří. Krátce před tím řekl: „Kteříkoli bez zákona hřešili, bez zákona i zahynou; a kteříkoli - pod zákonem hřešili, skrze zákon odsouzeni budou“ (Ř 2, 12).

Po­něvadž se mohlo zdáti nesprávné, aby pohané bez jakéhokoli předcháze­jícího rozsudku zahynouti měli, dodává k tomu ihned, že svědomí jejich jim jest místo zákona, a tak že dostačuje k spravedlivému jich odsouzení. Proto je záměrem zákona přirozeného, aby člověk byl bez výmluvy; a ne špatně může se přirozený zákon takto vyměřiti, že jest známost svědomí mezi spravedlností a nepravostí dostatečně rozeznávajícího, aby se odjala lidem záminka nevědomosti, poněvadž je vlastní jejich svě­dectví odsuzuje. Neboť člověk má takovou k samému sobě shovívavost, že čině zlé, mysl svou, pokud může, vždy rád od pocitu hříchu odvrací.

Což se zdá přivedlo Platona (v Protagorovi) k domnění, že lidé hřeší jen z nevědomosti; a to bylo by správně jím promluveno, kdyby jen pokrytectví lidské v zakrývání hříchů toho dosáhlo, aby duše ničeho zlého před Bohem sobě povědomá nebyla. Ale poněvadž hříšník, ačkoli před soudem dobrého a zlého sobě vrytým utíká, tyžtýž k němu zase tažen bývá, aniž se tak zaslepiti může, aby chtěj nechtěj někdy očí svých otevříti nemusil: říká se lživě, že by z pouhé nevědomosti hřešil.

23. Náklonnost k hříchu

Pravdivěji mluví Themistias, který učí, že rozum ve všeobec­ném vyměření aneb v podstatě věci velmi zřídka se mýlí; že však jest blouzněním, když dále postupuje, totiž když přichází k jednotlivým pádům. Tak že vražda je zlá, mluví-li se všeobecně, nebude nikdo upírat; kdo však smýšlí o smrti nepřítele svého, považuje ji jako věc dobrou. Cizoložství odsoudí všeobecně také sám cizoložník, ale ve svém vlastním cizoložství bude si soukromě lichotiti. To je ta nevědomost, že člověk, když se jedná o jednotlivé případy, zapomíná na pravidlo, které před tím všeobecně byl uznal. O čemž velmi krásně mluví Augustin ve výkladu prvního verše Žalmu 57.

Ačkoli ani to se vždycky neděje, nebo někdy dotírá mrzkost nešlechetnosti tak na svědomí, že člověk ne snad oklamávaje sebe lživým zdáním dobrého, nýbrž vědomě a chtivě v zlé se vrhá. Z takové vášně pocházejí ona slova: „Vidím a schvaluji lepší, horšího však následuji“ (Medea Ovidii).

Pročež se mi zdá, že Aristoteles velmi moudře rozeznává mezi zdrženlivostí a nemírností. Kde panuje nezdrželivost (akrasia), dí Aristoteles, bývá rozumu vzbou­řenou vášní neb žádostí (pados) zvláštní známost odjata, tak že člověk v činu svém nepozoruje toho zla, které všeobecně v podobných činech spatřuje; když pomíjí vzrušení, následuje za tím ihned želení. Ale nestředmost (akolasia) nebývá udušena aneb zlomena pocitem hříchu, nýbrž naopak trvá tvrdošíjně v započatém vyvolení zlého.

24. Naprostá zkaženost člověka

Když takto slyšíme o všeobecném soudu v rozeznávání dobrého a zlého, nesmíme se domnívati, že by týž soud všudy zdravý a dokonalý byl. Nebo jsou-li srdce lidská rozeznáním mezi spravedlností a nepravostí jen k tomu konci obdařena, aby nepředstírali výmluvu nevědomosti, pak jest nejméně zapotřebí, aby spatřovali pravdu v jednotlivých případech, nýbrž dostačí úplně, míti tak dalece známost, aby nemohli vyhledávati úskoků, ano svědectvím svědomí přemoženi jsouce již nyní soudu Bo­žího hroziti se počali.

A chceme-li rozum svůj zkusiti na zákoně Božím, který dokonalé spravedlnosti jest vzorem, seznáme, jak slepý jest v tak mnohých věcech. Alespoň což jest na první desce zákona nejhlavnější, toho nejméně pochopuje; jakož jest o důvěře v Boha, o chvále z jeho moci a spravedlnosti mu příslušné, o vzývání jména jeho a o pravém dne sobotního svěcení.

Která duše, spoléhajíc na přirozený rozum, vy­cítila kdy, že v těch a těm podobných věcech pravá služba Boží spo­čívá? Nebo chtějí-li sprostí lidé Boha ctíti, byť pak stokráte od svých marných výmyslů odvráceni byli, přece vždy znovu v ně upadají. Říkají sice, že se oběť Bohu nelíbí, není-li spojena s čistotou srdce; čímž osvědčují, že chápou něco o duchovní poctě Boží, kterouž však ihned lživými výmysly podvracejí. Nebo že by pravdivé bylo, cokoli zákon o tom předpisuje, o tom se nemohou nikdy přesvědčiti.

Snad budeme tvrditi, že nějaké zvláštní bystrosti dosvědčuje rozum, který ani sám sebou zmoudřeti, ani napomínání poslouchati schopen není? Při při­kázáních druhé desky má poněkud více rozumnosti, jelikož tato přikázaní blíže přistupují k zachování občanské společnosti mezi lidmi. Ačkoli tu se někdy ukazuje, že trpí nedostatkem; nebo každému vynikajícímu duchu zdá se býti velmi neslušné, aby snášel nespravedlivé a příliš tvrdé panství, může-li je jen nějakým způsobem svrhnouti. A jinak nesoudí rozum lidský, než že jest důkazem mysli otrocké a zpozdilé, snášeti takové panství trpělivě, a naopak znakem srdce počestného a udatného, svrhnouti je ze sebe. Ano ani pomstění křivdy utrpěné ne­pokládá se u filosofů za hřích.

Ale Pán odsuzuje tuto přílišnou udatnost a předepisuje svému lidu onu mezi lidmi nepočestnou trpělivost. Zvláště pak při všeobecném považování zákona skrývá se před bystrostí naší všímání si žádosti. Nebo tělesný člověk nedá se k tomu přivésti, aby poznal chorobu žádostí svých. Světlo přírody se dříve udusí, než při­stoupí k prvnímu otvoru této propasti. Neboť když filosofové nemírná hnutí duše za chyby počítají, rozumí tím jen zevní a drsné výbuchy; ale zlé žádosti, které duši příjemně polektávají, pokládají za nic.