Přátelský. Vděčný. Vždy zdůrazňuje to, co spojuje a odkládá to, co rozděluje. Tak daleko jde populární obraz papeže Františka v jeho jednání s nekatolíky. Mnozí z nich jsou ohromeni jeho prostým životním stylem, který je často ostatními vyhledáván. Mělo by to být pravidlo, ale nyní je to výjimka, byť velmi významná. Nedávno byla opět publikovaná jeho přednáška o historii jezuitů. Arcibiskup Bergoglio (papež František) ji vydal v Argentině v roce 1985. Tato přednáška nemilosrdně hodnotí protestantskou reformaci jako takovou a především Jana Kalvína. Nově přednáška vyšla ve Španělsku v roce 2013 a poté v knižní podobě v Itálii (Chi sono i gesuiti, Bologna: EMI, 2014). Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný náznak toho, že by autor změnil svůj názor, musíme to brát tak, že obsah knihy přesně ukazuje, co si František myslí o protestantské reformaci.

Protestantismus jako kořen všeho zla

Při zkoumání historie jezuitů Bergoglio věnuje zvláštní pozornost jejich interakci s reformací a jejich roli v latinskoamerických misích. Podle něj jsou nevyhnutelnými důsledky reformace zničení člověka v jeho úzkosti (což vede k existenciálnímu ateismu), a skok do tmy podle vzoru nadčlověka (jak to o tom mluví Nietzsche). Obojí vede ke „smrti Boha“, a k „pohanství“, které se projevuje v nacismu a marxismu. To vše má svůj původ v „Lutherově postoji“! Bergoglio tvrdí, že reformace je kořenem všech tragédií moderního Západu, od sekularizace k smrti Boha, od totalitních režimů k ideologické sebevraždě.

Není to nic nového pod sluncem. Tento pohrdavý a otřesný pohled na reformaci je v posledních desetiletích společný katolickým polemikům, kteří se zabývají moderními evropskými dějinami a hodnocením protireformace. Bergoglio to nevymyslel. Pouze – navzdory rozsáhlému historickému výzkumu a teologickým i kulturním analýzám – potvrzuje závěry tridentského koncilu. Jak se tedy máme postavit k jeho přátelským postojům vůči protestantům, pokud si opravdu myslí, že „Lutherův postoj“ je za vším zlem západní civilizace?

Jan Kalvín jako duchovní popravčí

Ale to není zdaleka všechno. Bergoglio rozlišuje mezi „kacířem“ Martinem Lutherem a „kacířem“ a „schizmatikem“ Janem Kalvínem. Lutherova hereze byla „dobrou myšlenkou, která se zvrhla“, ale Kalvín je ještě horší, protože kromě toho také rozdělil lidi, společnost a církev. Pokud jde o lidi, Bergogliův Kalvín oddělil rozum od srdce, což vyústilo v „kalvinistickou špínu“. Ve společnosti Kalvín postavil buržoazii proti ostatním třídám, čímž se stal „otcem liberalismu“. Nejhorší rozdělení se však odehrálo v církvi. Tam Kalvín „přeťal spojení Božího lidu (těla) s Otcem (hlavou)“. Odťal Boží lid od jeho svatých patronů. Také ho odsekl od mše, tedy od zprostředkování „skutečně přítomného“ Krista. V souhrnu lze konstatovat, že Kalvín byl katem, který zničil lidi, otrávil společnost, a rozbil církev!

Říci, že Bergoglio nemá rád Kalvína, je slabé slovo. Má vůči němu silný odpor. Můžeme si ale vůbec být jisti, že neposuzuje Kalvína pouze na základě zastaralých a neobjektivních klišé? V roce 2017 si připomeneme 500. výročí protestantské reformace a to bude pro Františka příležitost vrátit do nových učebnic dějepisu spravedlivější a přesnější obraz toho, co se stalo od 16. století dodnes. Pokud ale nezmění své hodnocení reformace, potom celý jeho „ekumenický“ jazyk bude jen povrchní maskou, která zakrývá skutečnou nenávist k Lutherovi a (především) ke Kalvínovi.

Leonardo De Chirico je od roku 2009 pastorem nově založeného evangelikálního sboru v Římě. Předtím založil a dvanáct let vedl sbor ve Ferraře na severu Itálie. Je také autorem blogu Vatican Files (www.vaticanfiles.org)

http://vaticanfiles.org/2014/06/83-what-francis-really-thinks-of-the-re…