Služba Božího otroka ke spasení vyvolených Božích

Společně dnes otevřeme jeden malý a nenápadný list Nového zákona a velmi pomalu budeme tímto listem procházet. Jedná se o list Titovi a je to skutečně takový skoro až zanedbávaný text Písma. Co o něm víme? Co víme o jeho adresátovi – Titovi? Můžeme se o něm něco dozvědět z Písma? Když trochu zapátráme v paměti, tak se nám možná něco málo vybaví, ale abychom něco vysypali z rukávu, tak to asi ne. Samotným Titem se budeme zabývat zanedlouho, ve čtvrtém verši první kapitoly.

Proč je dobré studovat epištolu Titovi? Pojďme nyní společně do Písma, abychom našli odpovědi na tyto otázky.

Proč studovat list Titovi?

Podívejme se nejprve na nějaké důvody, proč bychom měli studovat právě list Titovi. Rozdělil jsem je na dvě skupiny – v první skupině jsou důvody, které bychom mohli nazvat obecné nebo také objektivní a které vycházejí z Božího slova jako takového. Ve druhé skupině budou důvody subjektivní, které se týkají přímo naší situace.

Obecné důvody

Obecných důvodů, proč studovat list Titovi je celá řada: zmíním alespoň tři:

1. Je to Boží slovo! List Titovi je Božím slovem a to je dostatečný důvod k tomu, abychom ho studovali. David v Ž 19 říká:

• Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. (Ž 19,8)

Kdybychom měli o Písmu jenom tento jediný verš, tak by nás to nutně muselo vést k tomu, abychom ho s horlivostí otevírali a s ohromnou touhou ho přímo hltali.

• Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha. (2Tm 3,16)

Lidé dnes chtějí slyšet slovo od Boha, a proto vyhledávají nejrůznější zkušenosti a zážitky, kdy mají pocit, že k nim Bůh mluví skrze Ducha svatého. Ale je jenom jediné místo, kde Duch svatý promlouvá beze vší pochybnosti – Boží slovo, Bible. Písmo je vdechnuté Duchem Božím – a to je nejpádnější důvod pro to, abychom ho četli, studovali, zkoumali, učili se zpaměti, abychom ho mluvili a kázali. Mohli bychom číst další a další texty, které říkají totéž. Před námi je živé Boží slovo, ostré jako meč. Hutné jako ten nejvydatnější pokrm a sladší než včelí med z plástve (Ž 19,10).

Jistě máte svá oblíbená místa v Písmu, ale celé Boží slovo je inspirované, celé Boží slovo je hodnotné a každé místo je stejně Boží jako jiné, i když k nám možná některá místa mluví více a jiná méně. Nemáme žádný důvod k tomu, abychom jakoukoliv část v Písmu opomíjeli – i kdyby se mělo jednat o malinký list NZ, tři krátké kapitolky, pouhých 46 veršů.

2. Je to list služebníkovi. Pavel píše Titovi, jehož nazývá milovaným synem ve víře. Titus je Pavlovým poslem a služebníkem církví na Krétě. Jeho úkol je jasný – dát do pořádku, co ještě zbývá (v. 5). Jeho instrukce jsou naprosto jasné – to, co tady čteme je přesným popisem jasného učení. Je to srozumitelné, pochopitelné, jasné. Co víc bychom si mohli přát? A Písmo nám ukazuje, že každý křesťan je služebníkem:

• Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. (1K 12,7)

Každý má být užitečný a prospívat Božímu tělu. Každý křesťan je povolán k tomu, aby sloužil druhým – každý jinak, ale každý nějak.

3. Je to list s jasnými instrukcemi pro církev – a my jsme církev. Proto potřebujeme slyšet toto jasné Boží slovo. List Titovi je takovým koncentrátem evangelia – obsahuje skutečně všechno důležité, co se týká našeho spasení i posvěcení. Jsou zde zásadní doktrinální věci, které se týkají učení a jsou zde zásadní věci, které se týkají každodenního života. S trochou nadsázky můžeme říci, že kdybychom neměli žádné jiné Písmo jenom list Titovi, tak bychom mohli poznat cestu spasení, mohli bychom ustanovit církev, mohli bychom budovat křesťany v posvěcení a mohli bychom šířit evangelium do celého světa. Toto vše nalezneme v těchto třech kratičkých kapitolách.

Subjektivní důvody

1. Zdravé učení – tento list klade veliký důraz na jasné, zdravé učení. To je něco, co nám chybí. Celá církev v naší zemi je v této věci velmi slabá a my nejsme výjimkou. Potřebujeme nutně slyšet, jak životně důležité a naprosto nezbytné je jasné učení pro zdravý život a zdravý růst církve.

2. Dát do pořádku, co ještě zbývá (v. 5) – apoštol ukazuje, že církev není kompletní, není v pořádku, když nemá ustanovené podle Písma kvalifikované starší. Vysvětluje také, co to znamená, kdo to má být, jaký má takový muž být a co má dělat. Jsem přesvědčený, že to je výzva pro každý sbor v naší zemi. To je cesta z morální a duchovní krize, ve které se naše země nachází. Zdravá a živá křesťanská církev bude mít vždycky vliv na okolní bezbožnou společnost. Slabá, doktrinálně roztříštěná a organizačně neuspořádaná církev bude naopak vstřebávat všechno z okolního bezbožného světa.

3. Potřebujeme se nasytit Božím slovem. List Titovi je skutečně dobrou a vyváženou stravou – přesně takovou, jakou se neustále potřebujeme sytit. Jenom tak můžeme růst ke spasení. Je to dobrý duchovní pokrm, skutečné duchovní mléko, po kterém každé Boží dítě touží a kterým chce být nasyceno.

Podívejme se nyní na autora listu, na to, kým byl, jaké postavení zastával, a poučme se z jeho poslání.

Boží otrok

• Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy našeho náboženství… (Tt 1,1)

První věcí, kterou se dozvídáme, jakmile otevřeme tento dopis, je totožnost autora dopisu. Autorem je Pavel. Apoštol Pavel, Saul z Tarsu, Žid ze Židů, farizej z farizeů, římský občan, svého času služebník Sanhedrinu, z pokolení Benjamínova. Je toho mnoho, co bychom mohli říci o tomto muži. Ale všimněme si, co o sobě chtěl říci on nám: Pavel, Boží služebník. Takto to překládají nejrozšířenější české překlady. Nejdůležitější věc, kterou chtěl Pavel o sobě říci, byla skutečnost, že je služebníkem Božím. Nebyl to jeho doktorský titul z Gamalielovy školy, nebyly to jeho evangelizační úspěchy, kdy naplnil evangeliem celý okruh od Jeruzaléma až po Ilyrii – tedy z Jeruzaléma až někam k dnešnímu Chorvatsku, nechlubil se počtem založených sborů ani zástupy obrácených křesťanů – a buďte si jistí, že obojího bylo mnoho. Pavel ani nestaví na tom, že byl tři roky pastorem v Efezu a dva roky v Korintě – nepředstavoval se jako pastor Pavel, chlubil se tím, že je služebník.

Skutečnost je však ještě daleko závažnější, když se podíváme do původního textu, protože nám ukazuje, že Pavel se představuje doslova jako otrok Boží.

Tady se možná zarazíme a řekneme si, že to je asi trochu přitažené za vlasy: Otrok!? – To už Pavle asi trochu přeháníš, ne? Ale je to skutečně tak. Slovo, které tady Pavel používá je DOULOS a to neznamená nic jiného než otrok. Jeden z nejlepších anglických překladů Písma toto slovo jenom jednou ze 126 výskytů v Novém zákoně překládá slovem služebník.

Nazvat někoho otrokem je docela drsné a tak rozumím překladatelům Písma, že se snažili tento význam trochu zjemnit a použili slovo služebník. Ale nemohu s nimi souhlasit. Díky tomu nám otrok Boží zmizel z Písma a místo pokory a vděčnosti se na jejich místo dostala pýcha a namyšlenost.

Slovo otrok nás totiž pokořuje. Toto slovo nás staví na správné místo před Boží tváří – ukazuje nám velice jasně, kdo jsme my a kdo je Bůh. Dnes se velice často setkáte s tím, že Bůh je náš kamarád, parťák, spolupracovník, je ten, kdo nás chce zahrnovat vším dobrým a neustále nám sloužit, kdo si věčnost bez nás ani nedokáže představit. A v tomto duchu potom slyšíme, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna… (J 3,16).

Tyto věci nejsou zcela nepravdivé, ale v těch souvislostech, v nichž se používají, vedou k tomu, že Bůh je snížen na otroka lidí a musí skákat, jak lidé pískají. Člověk je ten, kdo promlouvá a Bůh je ten, kdo musí poslouchat. Ale otrok Boží nám ukazuje úplně jinou perspektivu.

Otrok v Písmu

Mojžíš přinesl Izraeli Hospodinův zákon v době, kdy vyšli z egyptského otroctví. Každý Izraelec dobře věděl, co to znamená být otrokem, patřit někomu jinému. Přesto Hospodinův zákon dával lidem možnost mít otroky a dokonce se prodat do otroctví. Pokud se někdo zadlužil, mohl to řešit tím, že se prodal do otroctví. Ale hebrejští otroci měli být každý šestý rok propuštěni na svobodu.

Otrok byl vlastnictvím svého pána. Cele podléhal jeho vůli. Jeho pán ho mohl prodat, mohl s ním nakládat podle své libosti. Nemohl ho však beztrestně zabít nebo mu fyzicky ubližovat (Ex 21,20.26-27). Takové jednání bylo společensky přijatelné až později, v době, kdy vládl Řím, který byl založený na práci otroků. Římané byli tvrdí a neměli velkou úctu k lidskému životu. Ve společnosti, kde otrok byl opravdu věcí a jeho majitel s ním mohl udělat skutečně cokoliv, apoštol Pavel píše, že je Božím otrokem. Bůh je jeho majitel a Pán. Starý zákon ale znal také dobrovolné otroctví:

• Prohlásí-li otrok výslovně: „Zamiloval jsem si svého pána, svou ženu a syny, nechci odejít jako propuštěnec“, přivede ho jeho pán před Boha, totiž přivede ho ke dveřím nebo k veřejím, probodne mu ucho šídlem a on zůstane provždy jeho otrokem. (Ex 21,5-6)

Otrok viděl dobrotu svého pána, viděl, že se mu u něj dobře daří, zamiloval si ho a chtěl u něj zůstat: byl přiveden do chrámu a bylo mu probodeno ucho – to bylo znamení, které všem lidem ukazovalo, že tento člověk je otrokem. To byla věc dobrovolná a záležela na rozhodnutí toho člověka. Nemusíme v ní nutně vidět jen ztrátu osobní svobody – vzpomeňme si na Josefa. Josef byl skutečným otrokem, byl prodán za 20 šekelů stříbra. Jako otrok byl správcem v domě Potífara, pak správcem vězení a nakonec správcem celého Egypta. Tento otrok byl mužem č. 2 v celém Egyptě a nikdo by se neodvážil pozvednout se proti Josefovi, protože by ho stihl hněv faraonův.

Otrok Boží – Pavel (a každý křesťan)

Podívejme se do Skutků na to, jak to bylo v Pavlově životě – jak se stal Božím otrokem a co to pro něj okamžitě znamenalo. Ve Sk 9, 22 a 26 je popis Pavlova obrácení na cestě do Damašku. Pán mu řekl, že si ho vybral, aby byl Jeho nástrojem k šíření evangelia pohanům. A Pavel podle toho hned jednal. Dokonce čteme:

• Řekl jsem: ‚Co mám dělat, Pane?‘ A Pán mi řekl: ‚Vstaň a pokračuj v cestě do Damašku; tam ti bude řečeno všechno, co ti Bůh ukládá.‘ (Sk 22,10)

Tady vidíme naprostou podřízenost – vidíte, že se hned podřizuje Boží vůli, a to znamená, že se stává otrokem Božím. Už není ve vzpouře, ale v podřízenosti.

• A tak jsem se, králi Agrippo, nemohl postavit proti nebeskému vidění, a kázal jsem nejprve obyvatelům Damašku a Jeruzaléma a po celé judské zemi, a pak i pohanům, aby se v pokání obrátili k Bohu a podle toho žili. (Sk 26,19-20)

Pavel je Božím otrokem. Nebo otrokem Ježíše Krista:

• Pavel a Timoteus, otroci Krista Ježíše, všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech. (Fp 1,1 ČSP)

Podobně Jakub, bratr Páně:

• Jakub, otrok Boží a Pána Ježíše Krista. (Jk 1,1 ČSP)

Pavel, Timoteus, Jakub… a co vy, moji milí? Podívejte se ještě na dvě místa v Božím slově, která nám ukazují, že žádný křesťan není vynechán:

• Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky spravedlnosti. (Ř 6,18 ČSP)
• Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky Božími, máte svůj užitek ku posvěcení a vašim cílem je věčný život. (Ř 6,22 ČSP)

Každý křesťan je Božím otrokem, otrokem spravedlnosti. Už není otrokem hříchu, ale patří cele Bohu. Rádi mluvíme o křesťanské svobodě – a až příliš často lidé zaměňují tuto svobodu se svobodou k hříchu. Ale skutečná křesťanská svoboda je být otrokem Ježíše Krista, cele se podřídit Jeho vůli. Nic jiného než toto není křesťanskou svobodou! Když někdo říká, že je v Kristu svobodný a tak může dělat, co se mu zlíbí, může dělat tohle a támhleto – tak je v lepším případě zmatený, v tom horším případě je stále ještě otrokem hříchu a nepoznal svobodu od hříchu, kterou Ježíš Kristus dává těm, kdo ho milují a následují.

Takto mocně začíná apoštol Pavel dopis svému milovanému synovi Titovi. Místo světské slávy a světských titulů, místo titulů od lidí používá Pavel titul, který mu skutečně jako hříšníkovi a vzbouřenci náleží: otrok Boží. To je Boží sláva!