IV.

Dne 2. listopadu.

Mám skutečně za to, že jsem nemocna a že umru. Minulé noci jsem vykašlala trochu krve. Nemám odvahy říci to mamince, poněvadž by se příliš poděsila; ale jsem pevně přesvědčena, že to bylo z plic. Karlouš řekl mi minulý týden, že nepřijde, dokud mi nebude lépe, neboť prý kašel můj zní zrovna tak jako nebožky matky jeho. Cítila jsem se osamělou a několikrát jsem si zaplakala, ale celkem jsem příliš zarmoucena, než abych plakala. Odešel by a nechal by mne doma, kdybych kašlala, až bychom se jednou vzali?

V neděli, 18 listopadu

Moje milá, ubohá maminka má o mne veliký strach. Nechápu, že mne má tak ráda přes všechno mé chování; konečně jsou přece jen matky našimi nejlepšími přítelkyněmi. Budím ji celou noc svým kašlem, jsem popudlivá a v špatném rozmaru ve dne, a ona je vždy tak dobrotivá a laskava, jak jen možno.

Dne 25. listopadu.

V neděli jsem psala naposledy. Nemohla jsem ovšem jíti do kostela, cítila jsem se opuštěna a osaměla. Chtěla jsem hledati útěchy v modlitbě, ale když jsem si klekla, začala jsem plakati a nemohla jsem dostati slova ze sebe. Už 10 dní jsem Karla neviděla. Když jsem tak klečela, zdálo se mi, že jsem si pravým netvorem sobeckosti, žádajíc, aby on trávil večery u mne, když mi není dobře, a svým kašlem ho týrám. Uvažovala jsem také zcela vážně, není-li mou povinností vůbec zrušiti zasnoubení, mám-li opravdu souchotiny, jichž se Karel nejvíce bojí. Zdálo se mi to býti patřičnou obětí, již mám přinésti sama od sebe. Modlila jsem se, ano — já jsem se skutečně modlila, jako jsem se už přes rok nemodlila. Myšlénka, bych se obětovala, připadala mi každým okamžikem krásnější, až jsem konečně skoro radostný triumf slavila píšíc ubohému Karlovi, k čemu jsem se odhodlala. Psala jsem:

Můj milý, milý Karlouši !

Neodvažuji se Ti sděliti, jaký boj jsem přestála, abych Ti psala o svém úmyslu, jsem však jista, že mne teď už s důstatek znáš, abys věděl, že mě péče o tvé blaho více zaměstnává než o mé, a že tato péče mne přiměla napsati Ti mé rozhodnutí. Když jsi mne ponejprv svou láskou ujišťoval, řlkals (a často jsi to potom opakoval), že Tě vábilo mé veselé a živé chování. Věděla jsem, že pod touto veselou povahou něco hlubšího vězí, co Tvé lásky je hodnější, a těšila jsem se, že Ti více budu moci poskytovat, než jsi žádal. Věděla jsem, že nejsem jen děvče povrchní, jen smíšek, ale že jsem Ti mohla dáti srdce, srdce jako moře veliké a hluboké. Moje „veselá čilá povaha“ je tatam, jsem nemocná a musím možná umříti. Měla-li bych umříti, bylo by pro mne přesladké, kdyby mne Tvá láska provázela až k bráně smrti, a až tam okrašlovala a ozařovala moji cestu. Ale byla by to pro Tebe, můj ubohý, milý, drahý Karlouši, úloha unavující. Proto uznáváš-li za dobré a osvobodí-li Tě to od péče a bolesti, vracím Ti Tvé mi dané slovo a sprošťuji Tě naproti sobě všech závazků.

Tvoje Kačenka.

Celou noc jsem nemohla spát. V pondělí ráno odeslala jsem psaní. Srdce mé bilo celý den tak prudce, že jsem byla umdlena a unavena na dobro. Zrovna se soumrakem přišla odpověď. Z paměti ji mohu napsat:

Milá Kačenko!

Jaké jsi to obětavé, šlechetné malé stvoření! Věřil jsem tomu už dávno, ale teď mám proto šlechetný důkaz. Přiznávám se, že jsem se cítil sklamán, vida, jak slabé jsi soustavy, a že to pro mne bylo smutné sedati a poslouchati, jak kašleš, zvlášť proto, že mne to upomínalo na dlouhou a unavující nemoc matčinu, již jsme Johanka a já ošetřovati musili. Tenkrát jsem se zařekl, že si souchotinářku za ženu nevezmu, a děkuji Ti, že mi to tak usnadňuješ ukončiti naše zasnoubení. Moje skvělé naděje pobledly, a dlouho to potrvá, než najdu některou, která by Tě nahradila. Nepotřebuji ujišťovati, kterak s Tebou cítím v tomto sklamání. Útěcha náboženství, doufám, chyběti Ti nyní nebude. Tvé dopisy, vrkoč Tvých vlasů atd. posílám zároveň zpět. Nedělám Ti žádných předhůzek, že jsi mi bolest způsobila věda, že to není Tvá vina, že Tvé zdraví utrpělo takový úraz.

Jsem Tvůj upřímný přítel

Karel Underhill.

Dne 1. ledna 1834

Ukončím tu historii, budu-li moci. První moje žádost po přečtení listu byla, vrhnouti se do náručí matčina a ukrýti se navždy na jejích věrných prsou, ale přemohla jsem se. Pro prudký tlukot srdce sotva jsem péro držela píšíc mu tyto řádky.

„Panu Underhillovi.

Milý pane! Šupiny spadly s mých očí, a na konec vidím Vaši pravou podobu. Od neděle, když jsem Vám psala své psaní, radila jsem se s lékaři, a ti souhlasí v názoru, že nemoc má není tak znepokojující, a že se brzo zas zotavím. Děkuji však Bohu, že prvé než bylo příliš pozdě, ukázal mi Vás v pravé podobě, že jste necitelné, sobecké a mělké stvoření, nehoden lásky upřímné ženy, nehoden i vlastní sebeúcty. Dala jsem vám příležitost, abyste naše zasnoubení uvolnil v plné víře, milujíc Vás tak opravdově, že jsem hotova byla jít do hrobu sama, třesouc se, zda-li odepřete mi svou podporu. Vidím však nyní, že mi ani na okamžik na mysl nepřišlo, že byste mohl pojati vše do slova a zanechati mne mému osudu. Myslila jsem, že miluji muže, a že se mohu o něj opříti, opustí-li mne síla. Teď vím, že sem milovala přelud své obrazotvornosti. Vezměte svá psaní zpět; pohled na ně je mi protivný. Vezměte si zpět svůj prsten, a vyhledejte si, můžete-li, ženu, která nikdy nebude stonat, nikdy neztratí dobré nálady a nikdy neumře. Děkuji Bohu, že to není

Kateřina Mortimerova.“

Odpověděl těmito slovy: „Díky Bohu, že to není Kačka Martimerova. Chci mít za ženu anděla a ne čarodějnici. K. U.“

Dne 15. ledna.

Jak bouří zmítaným tvorem jsem to o letošních narozeninách! Ale ukončím prvé tuto bídnou, nedůstojnou historii, možno li dříve, než přijdu o rozum. Ukázala jsem psaní mamince. Propukla v pláč a otevřela mi své náručí, do něhož jsem vběhla, jako utíká raněné ptáče do svého útočiště. Plakaly jsme spolu. Maminka ani jediným pohledem ani slovem nedala najevo: Vidíš, neřekla jsem? Šeptala jen: „Bůh vyslyšel mou modlitbu. Mému dítěti připravil něco lepšího.“ Nejen do náručí své drahé maminky utekla jsem se. Ale proč by se mne Bůh měl ujímati teď, když jsem v nouzi, když mi nenapadlo hledati Ho, když jsem se šťastna cítila skrze jiného než skrze Něho? A přec nebyla jsem ani uprostřed svého největšího štěstí bez opakujících se starostí. Svědomí mne káralo z mojí tvrdošíjnosti naproti mojí drahé matce, a duše má vzdychala po vyšším a lepším, než byla Karlova láska sebe dražší.

Dne 26. ledna.

Zavřela jsem se do svého pokojíka, abych nerušeně mohla o ledačems přemítat. Výsledek je ten, že se cítím hluboce ponížena a zahanbena. Kdybych byla měla jen důvěru v soudnost maminčinu, nikdy bych se byla tak nerozumně nezasnoubila. Poznávám nyní, že by mne Karel nikdy nemohl oblažiti, a že mnohé je v mém srdci, co nedovedl probuditi. Přála bych si jen, abych mu nebyla psala v svém rozčilení. Není divu, že je vděčen za to, že je zbaven takové čarodějnice. Ale jeho psaní a chování bylo tak vyzývavé.

Předsevzala jsem si, že nikomu z lidí o tom nepovím. Zdá se mi to býti čestné a vznešené zároveň chrániti ho před opovržením, jež zasluhuje. Ať mám chyby jakékoli, to mohu s radostí vyznati, že nic ve mně není ani sprostého ani nízkého.

Dne 27. ledna.

Sotva mi lze napsati to, ale přece to učiním. Sotva inkoust včera uschl na pochvale, již jsem si sama věnovala, přišla Amálka. Byla na venkově, a tak teprv teď zvěděla, co se bylo přihodilo. Toť se ví, že byla žádostivá věděti vše dopodrobna. Já jsem jí to vše slovo od slova vypovídala. Ó Kačenko Mortimerova, jaká jsi to přec šlechetná a vznešená duše!

Amálka hájila Karla; to mne popouzelo, abych všechno řekla, co o něm vím nelaskavého. Říkala, že má tak citlivou náturu a že má už vrozený odpor, vidí-li někoho, an trpí, ona alespoň prý ho haněti nemůže. „Škoda, přeškoda, žes nedala si vyšetřiti plíce dříve, než jsi mu psala,“ řekla, „ale tys tak zbrklá. Kdybys byla jen chvilku čekala, mohlas ještě býti Karlovou nevěstou.“ „Těší mne, že jsem nečekala,“ volala jsem hněvivě. „Prosím tě, Amálko, přestaňme o tom mluvit, my se nikdy neshodneme. Abych ti řekla pravdu, ty sama máš ho ze dvou třetin ráda, a mělas ho ráda vždycky.“ Zčervenala, zasmála se a zdála se býti potěšena. Já bych zuřila, kdyby někdo něco tak urážlivého o mně řekl.

„Víš přec,“ řekla, „že starý p. Underhill tak mnoho na něj dá, že ho učinil svým dědicem, a je bohat jako žid.“

„Opravdu?“ tázala jsem se suše.

Ráda bych věděla, věděla-li to maminka tenkrát, když proti našemu zasnoubení tak byla.

Dne 31. ledna.

Ptala jsem se jí; věděla to. P. Underhill jí to prý řekl, co zamýšlí, když jí žádal o její dovolení k zasnoubení. Milá maminka, jak málo je světamilovná a jak nesobecká!

Dne 4. února.

Jméno Karla Underhilla je tu dnes naposled. Zasnoubil se s Amálkou. Od tohoto okamžiku je pro mne na dobro ztracena. Jak jsem opuštěna, bídna, plna výčitek! Kdo by si to byl pomyslil o Amálce. Přišla k nám záříc radostí. Ukrývala jsem svou nevoli, až prohodila, že Karel cítí nyní, že mne nikdy doopravdy nemiloval, ale dával už dlouho přednost jí. Tu jsem vybuchla. Nevím, co jsem vše říkala a také nedbám. Celá ta věc je tak ohyzdná, že bych musela býti kamenem, abych se nerozčilovala.

Dne 5. února.

Po vášnivém včerejším výbuchu žalu, hanby a hněvu cítím se dnes úplně omámena a unavena. Ó bych byla připravena pro lepší onen svět a mohla zaletěti tam a odpočinouti!

Dne 6. února.

Když je vše odbyto, jak stydím se za svůj vztek, kterým jsem Amálce dala zbraň proti sobě! Začala jsem věřiti, že žiji sice slabým a mihotavým, avšak skutečným životem křesťanským, v němž nalézám jakési uspokojení. Ale tomu je nyní všemu konec. Jsem odsouzena býti kořistí své vášnivé, nestálé povahy, svémyslné nátury, a nejlépe udělám, když si to ujasním, že je tomu tak. A přec, ó jak duše má prahne po nejvyšším blahu a zamítá bez tohoto býti potěšena.

Dne 7. února.

Když jsem napsala hořejší řádky, nevím ani, co mne přimělo navštíviti dr. Cabota. Přivítal mne svým veselým způsobem, tak že jsem viděla v tom slib, že zbavena budu své obtíže.

„Jsem velice rád, že Vás vidím, milé dítě,“ pravil.

Byla jsem si umínila, že budu chladna a odměřena. Snad nepřicházím k dr. Cabotovi, aby snad projevoval nějaký soucit se mnou! Ale těch jeho několik slov zmátlo mé předsevzetí tak, že jsem začala plakat. Na konec řekla jsem: „Nemluvil byste tak laskavě se mnou, věda jak hrozným jsem to tvorem. Hněvám se na sebe, na každého, na Boha. Dvě minuty nevydržím býti hodnou. Konám vše, co nechci, a nekonám, oč se pokouším a zač se modlím. Všichni mne sužuji a pokoušejí. Bůh pak neodpovídá na mé modlitby. Jsem všecka zoufalá.“

„Ubohé dítě,“ pravil tiše jakoby k sobě. „Ubohé, unavené, ustýskané dítě, nevidoucí, co já vidím, že ji rámě milujícího Otce objímá.“

Přestala jsem plakat naslouchajíc. Pokračoval: „Kačenko, vše, co povídáte, může býti pravdivé.  Ba myslím, že to je vše pravda. Ale Bůh Vás miluje. Miluje Vás.“

„Miluje mne!“ opakovala jsem si. „Miluje mne!

Ó pane doktore, kéž bych tomu mohla věřiti, že po tom všem, co se stalo, co jsem páchala a pášu, Bůh mne přece jen ještě má rád.“

„Buďte tím ujištěna,“ pravil vážně. „Já jeho sluha dnes přináším Vám tuto zvěst. Vraťte se domů opakujíc si znovu a znovu: „Jsem bloudící, bláhové dítě, a On mne miluje; byla jsem neposlušná, zarmucovala jsem Ho tisíckrát, ale On mne miluje. Ztratila jsem důvěru k některým ze svých nejdražších přátel a jsem velmi smutná, ale On miluje mne. Nemiluji Ho, ba hněvám se na Něj, ale On miluje mne!“

Odcházela jsem cestou bojujíc s sebou a opakujíc si: „On miluje mne!“ Poklekla jsem doma k modlitbě. Všechen můj zmařený, zlý a dětinný život postavil se mi před oči. Viděla jsem jej — a se slzami radosti pravila jsem: „Ale On miluje mne.“ Nikdy v svém životě nepocítila jsem takového klidu a pokoje, byla jsem zarmoucena a přec spokojena.

Dne 10. února.

Jak krásný je ten svět a jak pln přívětivých hodných lidí. Paní Morrisová tu dnes byla. Jediný stisk té její dlouhé, žluté ruky mluví za celé knihy. Divím se, že jsem kdy mohla nemíti ráda tak opravdu znamenitou paní. Políbila jsem ji něžně a vroucně za její účastenství, jehož moudře nevyjadřovala pokryteckou řečí. Věř, můj milý deníku, slzy vstoupily jí do očí, když pravila:

„Patříš k miláčkům Páně, ač třeba toho ještě nevíš.“ Znovu a znovu opakovala jsem si tajemná její slova a pak snažila jsem se uvažovati, co bych tak mohla činiti pro Něj. Ale nic mi nepřišlo na mysl, co by stálo za to. Vběhla jsem do pokoje k mamince a objímajíc ji pověděla jsem jí, jak ji mám ráda. Byla překvapena a potěšena zároveň.

„Věděla jsem, že se dostaví,“ pravila kladouc ruku na bibli. „Co že se dostaví, maminko?“ tázala jsem se. „Pokoj,“ byla její odpověď.

Vrátila jsem se sem a napsala jsem psaníčko Amálce, sdělujíc jí, jak se stydím a jak mne to mrzí, že jsem se tenkrát nedovedla opanovati. Potom napsala jsem dlouhý dopis Jakubovi. Byla jsem nedbalá dosud. Potom dala jsem se do lemování kapesníků, zač mne byla matinka žádala už před měsícem. Přes to nemohla jsem si vzpomenouti, co bych mohla činiti pro Boha. Přála bych si ze srdce něco konati pro Něj. Cítím se nevýslovně šťastnou vzpomínajíc, že za tu celou dobu, co jsem se nestarala o nikoho než o sebe a téměř si představovala, že mne musí nenáviděti, On mne miloval a měl se mnou lítost.

Dne 15. února.

Šla jsem dnes opět k dr. Cabotovi. Vyšel mi vstříc ze své studovny s pérem v ruce „Jak můžete jen v sobotu přijíti zkaziti mi příští mé kázání?“ tázal se v dobré náladě. Styděla jsem se přes jeho vlídnost a laskavost za svoji nepromyšlenost, ale já jsem také nevěděla, že zvláště v sobotu je zaměstnán. Kdybych byla kazatelem dělala bych svá kázání na začátku týdne. „Chtěla jsem se Vás jen na něco optati,“ řekla jsem. „Chtěla bych konati něco pro Boha. Nic mně však nenapadá, leč abych se stala misionářkou. Maminka však by to nedovolila, myslí, že děvčata se slabým zdravím nejsou k tomu způsobilá.“ „Zajisté bych se nedal už dnes poslati,“ odpověděl. „Zatím konejte všechno, co konáte z lásky k Tomu, který Vás miloval a sebe samého za Vás vydal.“ Neodvážila jsem se déle meškati a tak jsem šla domů všechna zaražena. Oběd byl hotov, posadila jsem se přemítajíc: „Tento oběd pojídám k vůli sobě a ne k vůli Pánu Bohu. Co pak asi jen Dr. Cabot tím myslí?“ I napadl mne hned text, že máme všechno činiti ke cti Boží, ba i jísti i píti. Přemýšlela jsem o těch slovích, ale nerozumím jim.

Dne 19. února.

Již po několik dnů se mi zdá, že přece jen, ač slabě, Pána Boha opravdu miluji. Ale dnes mne projela jako meč myšlénka, že na konec je to přece jen bídná a sobecká láska, nehodná, abych ji věnovala, tím méně, aby ji Pán Bůh přijal. Stará má bída se vrátila se sedmi strastmi, horšími, než to bylo. Ó, kéž bych se byla nikdy nenarodila! Chtěla bych žíti tak bezstarostně, bez myšlének, jako jiná děvčata, která dle všeho tak lehce životem procházejí a víc radosti mají než já.

Dne 21. února.

Dnes přišel Dr. Cabot ke mně na návštěvu. Vylila jsem před ním celé své srdce. Usmíval se. „Vidím-li děcko, ano laská matinku,“ řekl s úsměvem, „chtěla byste, abych k němu mluvil: „O, ty sobecké dítě, kterak se jen můžeš opovážit takhle celovat svou matinku? Vždyť dokonce jsi nezpůsobilá pochopiti její povahu. Ty ji miluješ přece jen proto, že ona tě miluje a s tebou vlídně zachází.“ Musela jsem se sama usmáti té své bláhovosti. „V Kristu Ježíši jste teď ještě jen dítě,“ pokračoval Dr. Cabot, „milujete svého Boha a Spasitele proto, že Vás prvé miloval. Časem se povaha Vaši lásky k Němu změní, a nebo spíše se vyvine tak, že poznáte a pocítíte krásu a dokonalost předmětu Vaší lásky, tak že i tenkrát, když nebudete moci cítiti ujištění, že se zalíbením patří na Vás, přece k Němu nepřestanete lnouti s láskou a oddaností.“

„Ještě je něco, co mne znepokojuje,“ řekla jsem po chvíli. „Většina lidí ví zcela určitě, kdy začali žiti jako křesťané; já toho nevím a to mne často nepokoji.“

„Je to omyl mysliti si, že většina lidí mívá v tom přednost před Vámi,“ pravil. „Myslím, že dítky křesťanských rodičů, pečlivě vychovávané, málo kdy mohou označiti den a hodinu, kdy jejich duševní život započal. Nejedná se o to, milé dítě, kdy a jak jste vkročila do tohoto světa, jako spíše o to, žijete-li teď a jste-li jeho občankou. A nyní otážu se něco Vás: „Jak to, milé dítě, že majíc matku tak bohatých a rozmanitých zkušeností, trápíte se takovýmito malichernými starostmi, které tak dobře může rozptýliti jako já?“ „Nevím,“ odpověděla jsem, „ale my dívky nemůžeme se svými matkami hovořiti o svých nejsvětějších citech a nejsme rády, když se ony jich dotýkají.“

Zavrtěl hlavou. „To asi není někde něco v pořádku,“ pravil vážně. „Matka jest přirozeným útočištěm dceři ve všech nesnázích. Očekával jsem od Vás, že majíc spíše více rozumu než mívá většina dívek Vašeho věku, povíte mi, co by mne přivedlo na pravou stopu těchto nesnází.“

Stydím se doznati, jak mne to těšilo, že mi víc rozumu přiznal, než většině dívek. Touto chválou povznesena, potkala jsem maminku na schodech. Na její laskavou otázku odpověděla jsem velice úsečné. Zarmoutila jsem ji tím, jako jsem sama potom byla zarmoucena.

Dnes je tomu rok, co mne moje vášeň románová tak polekala, že jsem se rozhodla, že se na žádný román za celých dvanáct měsíců nepodívám. Započala jsem míti odpor proti každé jiné knize, sedávala jsem dlouho do nocí a hltala jsem každou rozčilující četbu, které jsem mohla dosáhnouti. Jednou v sobotu zůstala jsem u své knížky, již jsem chtěla dočíst, až bylo dvanáct a byla jsem ráno tak ospalá, že jsem ani do kostela jíti nemohla. Doufám důvěrně, že to je už překonané stanovisko, a že se k němu již nikdy nevrátím, zdá se mi to býti sotva možné, abych dostala chuť čísti takové knihy.

Dne 24. února.

Maminka dnes ráno mluvila zajisté už po padesáté o mém nepořádku. Nemyslím, že ten nepořádek mám ráda, spíše, že pochází odtud, že mám vždy na spěch. A o něco vždy příliš horuji. Chci-li něco mít, přeji si to míti hned a okamžitě. Hledám-li knihy, skladby nebo vzorky, všechno rychle zpřevracím a nemeškám se, bych to opět uspořádala. Kéž bych nebyla tak spěšná a netrpělivá, ale pokusím se o to, abych svůj pokojík a své zásuvky k vůli mamince měla v pořádku. Také mi říkala, že jsem nedbalá na ústroj a na vlasy Ale to je odtud, že má hlava je vždy plna vážnějších a důležitějších věcí. Myslila jsem, že mne musí úplné zaměstnávati povinnost oproti Bohu, ale maminka říká, že povinnost naše naproti Bohu zavírá též v sobě povinnost oproti našim bližním Rozcuchané vlasy, nepořádně upravené šaty, zmačkané límce a co k tomu patří, činí nás protivné všem, s nimiž se stýkáme. Je mi líto, že to tak pojímá, nebo považuji to za velmi pohodlné, když své vlasy co nejrychleji stočím a jakkoli upravím a mnoho času to stojí, dávat stále pozor, jsou-li límce a zástěry v pořádku.

Dne 14, března.

Jsem sklamána a sklíčena. Myslela jsem skutečně, že miluje-li mne Bůh a miluji-li ho já opravdu, že pozoroval, jak den ode dne jsem lepší. Ale ani dost málo jsem nepokročila. Klekám-li k modlitbě, jsem buď tak chudá na myšlénky a necítím nic, nebo hlava má je plna toho, co jsem před tím dělala, nebo toho, co potom činiti chci. Myslím, že na celém světě nikdo to nemá tak. Stane-li se pak, že mé srdce vroucněji cítí, a modlitba jde hladce a plynně, a slzy mi kanou po tváři, hned se celá nadmu a myslím si, jak velice musí Bůh býti spokojen se mnou, že jsem tak vroucího ducha. V této náladě jdu pak dolů a začnu se vadit se Zuzanou, že mně mé noty založila, až se při tom náhle přistihnu a pak sražena a zahanbena zmlknu. Zkušenosti mé v tom ohledu jsou tak mnohé, že se mi zdá, že jsem podobna dítěti, které se učí chodit, ale bojíc se upadnout, nejraději si hned sedne. A ještě něco. Proto že maminka má tak ráda Tomáše Kempenského, přečetla jsem si také z něho něco, ale nic se mi to nelíbí. Od začátku až do konce káže jen samé sebezapření, v každém možném případě. Což musím každé naděje se vzdát na vezdejší blaho a přeměniti všecky své přirozené tužby a chuti? Já mám takovou žádost po blahu a takový odpor cítím k utrpení. Při pouhé myšlénce, že bych mohla stonat, nebo nemocné ošetřovat a snášeti jejich vrtochy, anebo ztratit své milé, nebo muset žiti s nepříjemnými lidmi, naskakuje mi husí kůže.

Přeji si líbiti se Bohu a státi se mu podobna, přeju si to opravdu, ale jsem ještě tak mláda, a je to tak zcela přirozené přáti si dobrých časů. A když jsem se už tolik přiznala, přiznám se ke všemu. Čítám-li životopisy dobrých mužův a žen, kteří zemřeli a jsou jistě v nebi, shledávám, že všichni se rádi někam usadili, aby o Ježíši a Pánu Bohu rozjímali. To nemám ráda. Pokouším se sice o to často, ale jsem větroplach. A konec písničky je, že jsem úplně na mysli pokleslá.

Dne 17. března.

Šla jsem k Dr. Cabotovi, ale nezastihla jsem ho doma; tak jsem si myslela, že bych mohla navštíviti jeho paní, ale zdaleka mne ani nenapadlo, mluviti s ní o svých nesnázích. Ani nevím jak, všecko ze mne vytáhla. Myslila jsem, že se nade mnou zhrozí, ale na místě toho propukla v smích, ale hned se zas opanovala.

„Milé dítě,“ řekla, „odpusťte, že se směji, ale já jsem si vzpomněla, jak jsem se také tak neužitečně trápila, ale ten život je teď zcela jiný, než jak se mi zdál tenkrát. Co byste myslela o muži, který teď teprv své pole osel a diví se, že už neuzrálo ke žni, poněvadž pole sousedovo, které již před měsíci bylo zaseto, právě skoseno bylo?“

„Chcete tím říci, že se to zcela přirozeně pomalu vyvine, že budu mysleti a cítiti jako jiní dobří lidé?“ tázala jsem se. „Zajisté. Musíte co možná největší zisk přijati z omezeného křesťanského života, který nyní máte. Děkujte Pánu Bohu za tolik, kolik vám dal, pěstujte jej, modlete se za něj a ostříhejte ho jako zřítelnici oka svého. Poroste jistotně, i když ne okatě, a sesílí se, neboť to je jeho přirozenost.“

„Ale já nechci čekat,“ řekla jsem malomyslně. „Čtla jsem právě znamenitou knihu, plnou hrdinských činů, a nejsou to žádné výmysly, nýbrž skutečné příhody skutečných lidí. Nadchlo mne to, a vzbudilo ve mně přání, abych také byla nadána takovou krásnou hrdinnou myslí a byla mužem, a abych měla příležitost vykonat nějaký opravdu šlechetný čin obětavého sebezapření.“

„Příležitost se vám už naskytne, i když nejste mužem,“ odpověděla. „Myslím, že my všichni dosahujeme více méně toho, čeho si přejeme.“

„Myslíte to opravdu? Dovolte tedy, abych řekla, čeho já si nejtoužebněji žádám. Ale neměla bych už jít? Nemáte nic zvláštního na práci?“ tázala jsem se. „Nikoliv,“ odpověděla s úsměvem, „učím se vždy poznávati, že něco dělám, když se věnuji někomu, kdo mne potřebuje.“

„Jste velmi laskava,“ odpověděla jsem jí vděčně. „Tak tedy přeji si býti skutečně a opravdově dobrou. Ne co se tím obyčejně rozumí, nýbrž neobyčejnou dobrou,“ odpověděla.

„Přeji si býti velice, velice dobrou, hned za tím přeji si býti učenou a vzdělanou. Potom bych si přála být úplně zdravou a šťastnou. Ovšem také prosím míti příjemný domov s přátely, kteří by mne měli rádi a milovali. Některé krásné, vkusné předměty mne obklopující by ovšem také nesměly chyběti. Ale vy se mi smějete. Bylo to asi něco hodně bláhového, co jsem řekla.“

„Můj smích neplatil Vám, nýbrž ubohé lidské přirozenosti vůbec, která by si ráda vše na jednou přivlastnila. Ale řekněte mi, kde majíc to vše, čehož si tak žádáte, měla byste ještě příležitost pěstovat ono hrdinství, jemuž platí váš obdiv i touha?“

„To právě nevím a to mne právě nepokojí.“

„Ovšem. Úplně býti zdravou a štastnou, v příjemném domě obklopena přátely, kteří by se Vám obdivovali —“ „Neřekla jsem nic o obdivování,“ přerušila jsem ji. „A nemyslela jste to také, milé dítě?“ tázala se kazatelová. „Ovšem, obávám se, že jsem na to též myslela, když o tom přemýšlím,“ přiznala jsem se. „Tak obklopena přátely, neobyčejně laskavými, vzdělanými a učenými, uprostřed vkusného, pěkného zařízení, zajisté byla byste v nebezpečí vyrůsti ne příliš zúšlechtěna.“ „To je velmi smutné,“ vzdychla jsem. „Proto bych Vám radila, abyste prozatím hledala upokojení ve věrném, klidném, důsledném vykonávání svých malých domácích úloh, vracejících se den ze dne, a konala každou jednotlivou jako Bohu; a není nemožné, že tím pomalu získáte sílu k hrdinnějšímu životu.“ „Ale já nevím, jak začíti,“ naříkala jsem. „Snad máte nějaké malé domácí povinnosti na starosti?“ „Ovšem. Musím míti v pořádku svou světničku, a maminka si přeje, bych bděla nad pořádkem v přijímacím pokoji.“ Víte, že teď máme jen jeden přijímací pokoj.“ „A je to všechno?“ „Není; hraju, a mé kreslení vyžaduje mnoho času. Čítám a studuji více méně, vycházím si, a máme mnoho návštěv.“ „Pak zajisté skvíti se bude Váš pokoj ve vzorném pořádku, jak se vyžaduje u vzdělané dámy; přijímací pokoj bude zajisté každého jitra bedlivě oprášen, noty a knihy budou pěkně na svém místě, a —“

„Ó teď vím, že maminka s Vámi mluvila.“ „Nikoli, nic mi neřekla.“ „Tož,“ přiznala jsem se se smíchem, ale trochu zahanbena, můj pokojík nebývá ještě v krásném pořádku, a ač předstírám, že přijímací pokoj mám já na starosti, hlavní práci při tom přece jen má maminka.“ „A nemrzí ji nikdy tato vaše nedbalost?“ „Ano, a to hodně často.“ „Tož milá Kačenko, dejme tomu, že zítra provedete svůj první hrdinný čin, abyste v těchto nepatrných věcech maminku upokojila. Vedle povinnosti líbiti se Bohu je zajisté první Vaší povinností hleděti zalíbiti se mamince, osladiti ji co nejvíce její život a učiniti jí ho příjemným. Buďte ubezpečena, milé dítě, že v pravdě život hrdinný a obětavý začíti musí v tomto malém světě a tady se zakotviti, kde prvním lekcím se musí naučiti a učiniti první krok.“ „A věříte opravdu, že Bůh dbá na tyto malicherné věci?“ „Milé dítě, jaká to otázka!“ zvolala. „Kdybych něco s přesvědčením a s radostí položiti chtěla na srdce mladým křesťanům, tož je to přesvědčení, že Bůh patří na ty nejvšednější naše skutky, že přijímá nejnepatrnější, nejobyčejnější služby, nejslabší a nejstudenější modlitby slyší a s otcovskou láskou všecky naše kusé pokusy a tužby činiti dobře shromažďuje. O kéž bychom jen chtěli pochopiti, jak nás miluje! Byli bychom zcela jinými lidmi!“

Její nadšení nadchlo mne, ač se obávám, že jsem jí zcela neporozuměla. Neodvážila jsem se meškati ji déle, poněvadž jsem si mohla pomysliti, že má se svými mnohými dětmi plné ruce práce.

Dne 25. března.

Maminka zdá se býti překvapena mým pořádkem. Skákala jsem dnes ráno zpívajíc od předmětu k předmětu, oprašujíc každý prášek z nábytku, když maminka vstoupila. „Kdo je věrný v mále,“ pravila, ale já jí běžela se smetákem naproti i nedala jsem jí dokončiti, neboť jsem jistě nezasluhovala pochvaly. Vidí-li Bůh to nejmenší, co konáme k Jeho zálibě, tož musí i slyšet každé nelaskavé slovo a vidět každé utrhnutí a pokrčení ramenem, každý nevlídný pohled, vše, co se Mu nelíbí — a v tomto ohledu je seznam našich hříchů tak dlouhý jako život.

Dne 29. března.

Včera po prvé od oné hrozné rány pocítila jsem jakoby návrat své přirozené veselosti a bezstarostnosti. Zdá se mi, že to úzce souvisí s mým prvním opravdovým pokusem zapomenouti tak lehce na sebe, abych se vynasnažila činit zrovna to, co by se líbilo mé drahé mamince.

Dnes však jsem zrovna všecka sklíčena. Postrádám např. přátelství Amálčino. Divím se sice, jak jsem kdy mohla milovati tak oddaně takovou povrchní povahu, ale já musím míti někoho ráda. Snad jsem si vybájila pomilování hodného tvora, jejž jsem pojmenovala jejím jménem a sklánějíc se před ním zbožňovala jsem ho. Jistotně jsem činila tak s tím, jehož necitelná krutost zanechala mne tak smutnou, tak opuštěnou.

29. března, večer.

Maminka mne celý den velice trpělivě snášela.

„Moje milá Kačenko,“ řekla večer po čaji ve svém nejlibějším a nejněžnějším způsobu, „ještě máš jednu cestu otevřenu, o níž jsi se ještě nepokusila, která tě může od všeho odvésti, co tě souží. Žila jsi mnoho let jedině sobě, následek toho je veliká únava a tlak duše. Pokus se jednou žíti také pro jiné, přejmi jednu třídu v nedělní škole, provázej mne na mých návštěvách u chudých a nemocných. Podivíš se, co je bídy a utrpení a jaké požehnání spočívá pro nás v soucitu a pomoci, jíž poskytujeme nemocným a nuzným.

Rada tato přichází mi velmi nevhod a je mi protivná. Čas můj je slušně vyplněn čtením, hudbou a kreslením a ze všech věcí nejnepříjemnější je návštěva nemocných, ale třídu v nedělní škole převezmu.

Ostatní kapitoly