Jednou ze zásadních domněnek charismatického světa je to, že pokud Bůh aktivně nezasahuje do stvoření skrze zázraky a znamení a podobné věci, pak vlastně není přítomen. Říkají tím, že pokud nezastáváme charismatický názor, náš Bůh s námi ve skutečnosti není. Charismatici často obviňují necharismatiky, že pokud věří tomu, že zázračné charismatické dary ustaly, pak je jejich názor blízce příbuzný deismu, což je v podstatě popření toho, že Bůh je přítomen a zabývá se záležitostmi tohoto světa. Pokud pochybujete o tom, že dnešní charismatici opravdu mluví v jazycích a dostávají přímá zjevení od Boha, řeknou vám, že váš skepticismus se rovná materialistickému racionalizmu. To je v podstatě forma odporné nevíry. Typický charismatik si totiž dokáže představit Boha jako činného a osobního, jen pokud neustále projevuje svou přítomnost ve stvoření skrze zázračné prostředky, však víte, skrze neustálá přímá mimo-biblická zjevení nebo skrze nadpřirozená znamení a zázraky v nebi. Myslí si, že pokud to nedělá, pak vlastně není přítomen.

Tento způsob myšlení se nebezpečně blíží gnostickému názoru na Boha. Stojí vně svého stvoření, a pokud vůbec jedná, musí to být zvnějšku vesmíru převrácením přirozeného řádu věcí. A jestli si myslíte, že přeháním, dovolte mi citovat některé charakteristické zdroje.

Zde je citace z blogového článku napsaného Davem Millerem, který je starším pastorem v Southern Baptist Church v Sioux City v Iowě. Je šéfredaktorem blogu známého jako SBC Voices a jako bývalý cessationista napsal tento článek s názvem: „Bůh mi řekl, že Bible neučí cessationismus.“ Myslím, že se zde snaží být vtipný, nevěřím, že si opravdu myslí, že mu Bůh poslal soukromý vzkaz ohledně této záležitosti. Možná si to myslí.

Cituje některé standardní charismatické argumenty, a potom ve shrnutí na konci svého článku píše toto, cituji: „Myslím si, že někteří z cessationistického hnutí přijali to, čemu říkám biblický deismus. Deismus věřil v neosobního Boha, který stvořil svět, a poté odstoupil a nechal ho běžet podle jistých zákonů. Biblický deismus dnes vytváří v jistém smyslu neosobního Boha. Nechodí se mnou, nemluví se mnou.“ Tak nějak bezdůvodně ve svém závěrečném odstavci připojuje vtipnou poznámku, kde říká, že jeho kritika cessationistů byla úmyslná, toto jsou jeho slova: „Byla úmyslná, ale s nadsázkou, ne v ponižujícím smyslu.“ Je však jasné, že s vážností přirovnává cessationismus k základním principům deismu, a my ve skutečnosti nemáme Boha, toto jsou jeho slova: „…který je osobní, který mluví a naslouchá a vstupuje s námi do vztahu.“

Zde je další citace někoho, kdo se popisuje jako otevřený, ale obezřetný. Je jím Darren Sumner, pomocný profesor systematické teologie na Fullerově semináři a také na semináři Seattle Pacific. Svůj doktorát získal na Universitě v Aberdeenu. A říká toto, cituji: Nevěřím, že mám dar jazyků nebo proroctví nebo uzdravování. Mám malou nebo žádnou přímou osobní zkušenost s takovými dary a malý základ, na kterém bych je soudil.“ Takže to v podstatě zní, jako kdyby říkal: Nikdy jsem vlastně neměl žádnou osobní zkušenost s charismatickými dary – ale potom pokračuje, že odmítá cessationismus, protože podle jeho názoru, cituji: „Čistý cessationismus zcela popírá, že Bůh dnes ve světě působí. Tento názor má více co dělat s deismem než s historickým ortodoxním křesťanstvím.“

Jeho článek na toto téma se nazývá: „Může být cessationismus křesťanský?“ A jeho argument v zásadě je, že cessationismus přejal základní principy, které jsou antikřesťanské, deistické. Všimněte si, že se to stále opakuje. Deismus je stále připomínán.

Adrian Warnock, kterého znám osobně a kterého považuji za přítele, je britský doktor, jehož blog patří již přes deset let k těm nejčtenějším křesťanským blogům ve Velké Británii, a on se ztotožňuje s reformovanými charismatiky na obou stranách Atlantiku. Velmi silně se mnou nesouhlasí ohledně charismatické otázky. V roce 2006 odpověděl na článek, který jsem napsal a v němž jsem poukazoval na některá nejslavnější charismatická proroctví, která se zjevně ukázala jako falešná, a on ve své otevřené odpovědi ve skutečnosti nevyvrátil argumenty, že tolik známých charismatických proroků je zcela očividně falešných, ale napsal toto: „To, co bych se chtěl od Phila dozvědět, není to, zda mluví v jazycích, ale jestli má důvěrnou zkušenost s Duchem.“ Dále napsal, že cessationismus vykresluje Boha jako „pasivní a nepřítomnou osobu, která nám zanechala jen intelektuální vztah k Bibli.“

A nikdo menší než Mark Driscoll věhlasně spojil cessationismus s obojím, deismem i ateismem. Řekl: „Cessationismus je světskost.“ A poté ohromující kus dějepisného revizionizmu – tvrdil, že cessationismus je produktem „modernistického a osvícenského projektu, individualismu a racionalizmu. Je založen na prostém skepticismu.“ Poté, co mluvil o modernistickém odmítnutí supernaturalizmu v moderní filozofii, říká toto: „Je v tom stopa modernismu, který se snaží přizpůsobit duchovnímu prvku a stává se deismem, kde sice existuje Bůh, ale tento Bůh se do našeho světa nevměšuje. Nesnaží se vlámat dovnitř a narušit přírodní zákon. Nadpřirozené není možné.“ Driscoll říká: „Je to Thomas Jefferson, který sedí v Bílém domě s nůžkami, vystřihává z Bible všechny zázraky a vydává něco s názvem Filozofie Ježíše Krista. To zahrnuje unitariány, to zahrnuje velmi liberální hlavní proud takzvaných křesťanských denominací, které jsou v základě deistické. Existuje Bůh, ale je daleko. Nemá s námi co dělat a všechny zázraky lze vysvětlit. Je to primitivní, pověrčivost, mýty. A to vede k ateismu, deismu a cessationismu.“

Takže v podstatě dává cessationismus do jedné kategorie s deismem a ateismem. Chci, abyste si všimli, že každý zdroj, který jsem teď citoval a který obviňuje z deismu, je buď reformovaný charismatik, nebo někdo, kdo by se popsal jako otevřený, ale obezřetný. To nejsou očividní šarlatáni a lidé z okraje, jejichž teologický názor je mylný už od pohledu. Víte, že existují miliony charismatiků, kteří jsou absolutně neortodoxní v celé své doktríně. Ale toto nejsou takoví lidé. Toto jsou muži, kteří jsou obecně přijímáni jako zdraví a spolehliví učitelé, mírní charismatici, z nichž většina by byla vítána, aby promluvila na několika, pokud ne na většině reformovaných a evangelikálních konferencích hlavního proudu. Všichni se staví do pozice vzoru pro mladé neklidné a reformované, i přesto, že obvinění, které vyslovují, prozrazuje děsivou neznalost historického reformovaného důrazu na doktrínu Boží prozřetelnosti. Jejich obvinění proti ne-charismatikům má kořeny v jejich vlastním selhání přijmout to, co Písmo vyučuje o Boží blízkosti, že Bůh osobně a neustále a bez přestání a zcela proniká a udržuje a vládne každým aspektem svého stvoření. Bůh je osobně přítomen a s puntičkářskou pečlivostí působí ve všem, co se děje, i když svou přítomnost neprojevuje prostřednictvím zázraků.

Tomu věřím. Nejsem skeptik, který odmítá vidět Boží ruku, jak pracuje v životech křesťanů. Chci si jen zachovat biblický smysl pro zdravý rozum i při vyslovování tvrzení o tom, jak Bůh působí a co to znamená, když působí. A to je učení o prozřetelnosti. Rád bych s vámi tento předmět v tomto sezení prozkoumal, a začneme v Matoušovi 10. Zde je něco ke kontextu, než si to najdete.

Počáteční služba Ježíše v Galileji se chýlí ke konci, a než se Ježíš pustí do nové fáze své pozemské služby, pověřuje dvanáct učedníků a vysílá je do Galileje po dvojicích. To je nebezpečná mise. Ježíš sám říká v 16. verši: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ Ví, že budou zakoušet těžkosti a nepřátelství nejhoršího kalibru, verš 11. „Neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat.“ Verše 21 a 22: „Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno…“ A dále jim říká, že budou čelit přímému démonickému odporu a neutuchajícímu pronásledování ze strany světských lidí. Takže dvanáct učedníků je vysláno do velmi těžké situace. Bylo to během národní epidemie nevíry. Když je Ježíš pověřuje, ve verši 1, říká: „Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.“ Všimněte si – každou nemoc a každou chorobu. Ježíš jim dal moc to dělat, vyhánět démony a uzdravovat nemocné.

To byly jedinečné apoštolské dary. Jde o zázračnou moc, která patří Kristu právem shůry. Dvanáct učedníků je vysláno, jen těch dvanáct, jako Jeho zvláštní vyslanci a důvěrní zástupci. Takže, Ježíš jim předává nadpřirozené schopnosti, aby byli schopni a zmocněni dělat přesně to, co dělá On. Jejich službou bylo, aby ukázali Ježíšovu autoritu nad každým démonem i nemocí. V důsledku toho ukazovali světu, že jejich Mistr je Pán nad duchovním i fyzickým světem. A ty zázraky, které dělali, také potvrzovaly tyto učedníky jako zmocněné posly evangelia Ježíše Krista.

Ale všimněte si, že poselství, které hlásali, se netýkalo zázraků. Bylo to stejné evangelium, jaké kázal Ježíš. Souběžný text v Markovi 6,12-13 vlastně shrnuje jejich službu tímto způsobem: „vyšli a volali k pokání.“ Takové bylo jejich poselství. A zde je to, co potvrzovalo jejich autoritu ohledně volání k pokání: „Vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ Marek to píše velmi jasně. Nekázali o zdraví a bohatství a prosperitě nebo o víře velikosti zrna nebo o svatém smíchu nebo jak být jasnovidec nebo o pozitivním vyznání nebo o jakémkoliv typickém charismatickém tématu. Jejich poselství bylo o pokání vedoucí k odpuštění hříchů stejně jako Ježíšovo poselství. Doručovali poselství svého Pána s autoritou, byli Jím obzvláště určeni k tomuto úkolu. A to, co vlastně vidíte zde v Matoušovi 10, je úplný počátek procesu, který je popsán v Židům 2,3-4, kde nám je řečeno, že evangelium bylo zprvu zvěstováno Pánem a nám ho dosvědčili ti, kdo ho slyšeli, zatímco Bůh ho také dosvědčoval znameními a divy a různými zázraky a skrze dary Ducha svatého, které rozdával podle Své vůle. A tyto jedinečné zázračné dary jsou zmiňovány v 2. Korintským 12,12 jako znamení pravého apoštola, znamení a divy a mocné činy.

Takže Pavel říká v 1. Korintským 12, že pravou podstatou toho, co činilo apoštoly jedinečnými, byla jejich schopnost mluvit neomylně s Boží autoritou a poté potvrdit poselství znameními a divy a mocnými činy. To byl apoštolský dar a apoštolská povinnost. Ježíš neposkytl tuto autoritu zástupům, které ho následovaly. Zde ji postoupil jen Dvanácti. A potom později během Kristovy služby v Judsku, v pozdější chvíli Jeho služby, Lukáš 10 popisuje, jak pověřil 70 dalších učedníků k podobné apoštolské misi. A tentokrát Ježíš pověřuje 70, a když jim říká, co mají dělat, nezmiňuje se o démonech ani nemocích, ale oni se vracejí z té mise užaslí, protože říkají, Lukáš 10,17: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ A Ježíš odpovídá tímto způsobem, Lukáš 10,19-20: „Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“

Takže Ježíš jim dává nadpřirozenou moc k jejich ochraně na této misi. Ale ať už v nich tato moc vyvolala radost, hrdost nebo údiv, ten pocit moci a zmocnění by neměl zastínit radost a vděčnost pocházející z jistoty jejich věčné spásy, že jejich jména jsou zapsána v nebesích.

Jinými slovy, Ježíš je odvolává zpět na evangelium. Říká jim: „Nedovolte posedlosti duchovními dary, aby vás odvedla od toho, proč jsem ve skutečnosti přišel, totiž abych hledal a spasil ztracené.“

Všimněte si, že nic v tomto kontextu nebo jinde v Písmu nenaznačuje, že výsady, které jsou zde dány dvanácti nebo sedmdesáti pro tyto apoštolské mise, budou běžným vlastnictvím všech křesťanů po celou dobu. Působení znamení a divů nebylo nikdy zamýšleno jako součást stále pokračující misijní strategie církve. Písmo nikdy nevykresluje evangelizační práci tímto způsobem. Velké pověření nevyžaduje takový přístup k evangelizaci, jako kdyby veliké vesmírné zázraky mohly nějak přesvědčit nevěřící, kteří by jinak prostě poselství evangelia odmítli, aby činili pokání. Takto dnes přemýšlí spousta charismatiků. Dokonce to i říkají: Pokud naše poselství nebudou doprovázet znamení a zázraky a mocné činy, maříme ho. Samo o sobě není dostatečně mocné. Ježíš sám celou tuto myšlenku zapudil, Lukáš 16,31: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“

Zázračná moc působila v apoštolech i kolem nich a fungovala na počátku, aby došlo k ustanovení apoštolského úřadu a aby potvrdila autoritu těchto mužů a jejich stoupenců a aby potvrdila poselství. Ale i v biblickém záznamu počátku církve ustoupily znamení a divy velmi rychle do pozadí. Tom Pennington o tom včera mluvil, a tak to nebudu celé rozvádět. Ale chci něco z toho zopakovat, abych vám připomněl, že dokonce před uzavřením kánonu Písma, zázračný aspekt apoštolské práce začíná mizet a opravdu úplně mizí před uzavřením kánonu, takže ve 2. Timoteovi 4,20 Pavel nechává Trofima v Milétu nemocného, neuzdravuje ho. Říká Timoteovi, aby užíval trochu vína na své časté zažívací problémy. Neorganizuje vkládání rukou. V dráze apoštolské služby, jak ji vidíme v NZ, hrají zázraky, znamení a divy stále menší roli, jak se embryonální církev rozrůstá a rozšiřuje, což jistě není to, co bychom očekávali, kdybychom zastávali kontinualistický názor.

Správná role zázračných darů a jejich důvod jsou velmi jasné v mikrosvětě právě Matouše 10, kdy Ježíš obdarovává apoštoly poprvé, vysílá je a Jeho zmocnění odhaluje, že má o ně hlubokou pastorační starost, protože je posílá do nebezpečného prostředí, do centra odporu, a to, o čem mluví nejvíce, když je zmocňuje, je špatné zacházení a odpor, který utrpí, ne zázraky, které budou činit. Jsem fascinován Ježíšovým pokynem ohledně toho, jak se zachovat vůči nepřátelství, verš 14: „A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou.“ Opravdu? Proč nepoužít přesvědčivý projev zázračné moci? Proč nevzít svoji hůl a nehodit ji před faraona, aby se stala hadem? Proč nesvolat oheň z nebe? Vzpomeňte si, že Jakub s Janem to chtěli udělat. Proč nesundat kabát a nemávat s ním před nimi, abychom je v Duchu porazili, nebo přístup Todda Bentleyho – vrazit jim koleno do žaludku a přikázat ďáblovi, aby vyšel?

Ano, Ježíš dal apoštolům moc uzdravovat a vyhánět démony. Ale za jakým účelem? Proč to nebyl středobod Jeho strategie k překonání nevíry? Proč to nepoužil, aby umlčel opozici? Jistě existuje mocnější a přesvědčivější odpověď na pronásledování, než jen vytřást prach ze svých nohou a pokračovat k dalšímu městu. Ale Ježíš zde viditelně nepřemýšlí jako charismatik.

Rád bych, abyste si zde všimli, kam Ježíš směruje pozornost apoštolů, když jim oznamuje všechny ty zlé věci, které se jim tam pravděpodobně stanou. Ukazuje směrem na Boží prozřetelnost a připomínám jim, verš 30, že i vlasy na jejich hlavách jsou spočítány. Říká jim, že neexistuje nic tak bezvýznamného, že by o tom Bůh nevěděl nebo se v tom neúčastnil, a to zahrnuje dokonce i přesný počet vlasů na vašich plešatících temenech.

Verš 29: „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce.“ To neznamená jen, že Bůh pozoruje a dohlíží. Znamená to, že bez Jeho výslovného povolení a dovolení nezemře ani vrabec. Ale i vlasy na vaší hlavě jsou spočítány. „Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.“ Skutečně jim dává zázračnou moc a říká jim: „Posílám vás mezi vlky, budete napadeni,“ a místo, aby jim řekl, aby použili tu moc k umlčení odporu, říká: „Jen si pamatujte, že Bůh je tam v tom s vámi.“

Nemohu to přestat zdůrazňovat. Když chce Pán ujistit apoštoly, že všemocný Bůh je zapojen přímo a osobně a láskyplně v jejich zkušenostech, a ne jen v jejich vítězství a úspěších, ale také v jejich zkouškách a utrpeních, neodvolává se na zázraky, nemluví o snech a vizích nebo jiných mystických jevech, neříká jim, aby naslouchali stálému tichému hlásku uvnitř svých vlastních hlav, a jistě jim neříká, že jejich slova mají tvořivou moc – no víte, když narazíte na odpor, pokračujte a učiňte pozitivní vyznání.

Místo toho je Ježíš učí pravdě, kterou známe jako nauku o prozřetelnosti. Zdůrazňuje fakt, že Bůh je důvěrně součástí všech detailů našich životů, i když vědomě nepociťujeme Jeho přítomnost, i když nerozumíme tomu, co dělá a proč to dělá.

Coby věřící víme, že Bůh způsobuje, že všechno se děje k dobrému těm, kdo Ho milují, že? Jak bychom si mohli být jistí, že Bůh působí všechno tak, aby to bylo k dobrému, pokud bychom si nebyli také jistí tím, že skutečně působí ve všem? Správně? Už jste o tom někdy přemýšleli? Tento jeden slib stačí jako důkaz pravdy o Boží svrchované prozřetelnosti. On dosáhne dobra. On zjeví Svoji vlastní slávu. A On nakonec použije všechno, co stvořil, k tomuto cíli, to je konečný účel všeho a Bůh toho dosáhne. Obyčejně dosahuje svých záměrů ne skrze zázračné prostředky, ale skrze tajemství obyčejné prozřetelnosti. V klíčových dobách spásných dějin Bůh zasahoval prostřednictvím zázraků. A vždy je Jeho právem to tak činit. Ale nic v Písmu nás nevyučuje, abychom očekávali nebo věřili, že zázraky by měly být normální zkušeností všech křesťanů. Tak tomu není ani v biblickém záznamu. Zázraky, jak nám Tom včera ukázal, jsou extrémně vzácné, jsou výjimečné. Nejsou běžnou každodenní zkušeností a to je pravda i v jejich samotné definici. Zde je správná definice. Zázrak je výjimečné působení Boha, které přesahuje nebo přestupuje obyčejné přírodní zákony. Je to konkrétní znamení. Je to nezaměnitelný projev nadpřirozené moci, jehož cílem je čelit nevíře a vyvolat údiv se záměrem potvrdit nějakého prostředníka zjevení shůry nebo zjevení samotné. Pravé zázraky nejsou jen nahodilé projevy Boží moci. Jsou zjevně nadpřirozené a jsou samy o sobě formou zjevení. Jsou odhalením samotného Boha způsobem, který nelze popřít. To je zázrak. Takže když někdo od narození slepý začne vidět, je to právoplatný zázrak. Když se kvůli Mojžíšovi rozdělí moře, nebo kvůli Jozuovi zůstane stát slunce nebo Jonáše sežere velká ryba, to jsou skutečné zázraky. To jsou opravdová znamení a zázraky.

Když Sára počala dítě ve svém stáří, desetiletí po menopauze, to byl zázrak. Když dnes pár kolem třiceti bez jakékoliv ověřitelné fyzické překážky bojuje a promodlí roky frustrujícího úsilí o početí a nakonec se jim narodí dítě, nejde o zázrak, je to odpověď na modlitby. Byl to Bůh, kdo odpověděl na ty modlitby a daroval požehnání početí? Jistě. To platí pokaždé, když někdo otěhotní, Žalm 127,3 : „Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od něho plod lůna.“ Bůh vždy zasahuje, když je počato dítě.

Ale i když často používáme slova volně a říkáme: „Početí je zázrak,“ není to skutečné znamení a podivuhodný zázrak. Je to dílo Boží prozřetelnosti, v dokonalém souladu s obyčejnými pochody přírody, jak je Bůh Sám vymyslel a rozhodl o nich. Ano, On je přítomen. Vylučuji tím Boha, když řeknu, že početí dítěte vlastně není zázrak? Vylučuji tím Boha? Ne, vůbec ne, pokud chápete, co znamená prozřetelnost. A podobně, technicky není zázrak, když se modlíte, aby byly naplněny něčí potřeby, a v poště dostanete neočekávaný šek s přesnou částkou. To není zázrak. Není zázrak, když stojíte v supermarketu v dlouhé frontě a manažer otevře další pokladnu právě ve chvíli, kdy se dostanete dopředu. Nebyl zázrak, když v lednu 2009 letadlo nouzově přistálo v řece Hudson a všichni na palubě přežili. To nebyl zázrak. Byl to Bůh, kdo zachoval životy těch lidí? Zcela jistě. Bůh je i neviditelný dárce stojící za neočekávaným šekem, stejně jako za každým haléřem, který k vám dorazí, i za penězi, které jste vydělali a očekávali. Písmo říká, že je to Bůh, kdo vám dává moc vydělat si bohatství, všechno. Bůh je v tom všem. A já osobně děkuji Bohu a vzdávám Mu slávu a doufám, že vy také, za každou obyčejnou věc, jako třeba když jediné prázdné sedadlo v letadle je to vedle mě. Děkuji za to Bohu. Ale to není zázrak v biblickém smyslu a snižuje to biblický pohled na znamení a zázraky, když předstíráme, že tyto věci jsou zázraky. Nejsou. Jsou prozřetelností, důkazem Boží prozřetelnosti, je to důkaz Boží prozřetelnosti. Není to zázrak. Zázraky jsou vzácné i v Písmu. Většina zázraků v Bibli, jak řekl včera Tom, se dělí do tří odlišných období. Máte vlnu zázraků spojenou s Mojžíšem a Jozuem, druhý příval zázraků je spojený s Elijášem a Elíšou. Před a potom a mezitím nedošlo k více než 15 nebo 20 ojedinělým zázrakům. Máme nějaké zázraky tu a tam a ty nepočítáme do těch období, jsou to věci jako zmatení jazyků v Bábelu, Jonáš v břiše velryby. Máme Šadraka, Méšaka a Abed-nega v ohnivé peci. Myslím, že Gedeonovo rouno je vzhledem k okolnostem také právoplatným zázrakem. Samsonova síla byla jistě zázračná. Já bych ho považoval za ojedinělý zázrak, který se projevoval opakovaně. Ve dnech Chizkiáše se stín posunul o deset stupňů a zpět a 2. Královská 19,35 říká, že „že vyšel Hospodinův anděl a pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc.“ A Písmo říká: „Za časného jitra, hle, všichni byli mrtví, všude mrtvá těla.“ 185 tisíc, dokážete si to představit? Já bych to označil za zázrak, i když někdo by mohl namítat, že prostředek, kterým anděl pobil tu armádu, mohl být nějaký smrtelný virus. Pojďme uznat, že se jednalo o zázrak.

A pak od doby Chizkiáše, sedm století před Kristem, do porodu panny Písmo nezaznamenává jediný zázrak. Jan Křtitel nikdy neudělal zázrak. Písmo to zmiňuje jako důležité. A Ježíš řekl, že byl tím největším, že? Pokud jsou tedy zázraky tím, co dělá Božího muže velikým, máme problém s tím, co řekl Ježíš o Janu Křtiteli.

Pak ale nastala třetí a největší biblická vlna zázraků s Kristem a učedníky. Takže máme Mojžíše a Jozueho, Elijáše a Elíšu, potom Krista a učedníky, a tato poslední vlna zázraků byla tím největším přívalem pravých zázraků, který kdy svět viděl. Ale i tak se četnost zaznamenaných zázraků po vzkříšení dramaticky snižuje. Máte kupu zázraků brzy po letnicích, všechny spojené s Petrem a s Dvanácti. Potom ve Skutcích 19, Pavel je v Korintu a Lukáš zběžně zaznamenává, že Bůh dělal výjimečné zázraky rukou Pavla, takže i kapesníky nebo zástěry, které se dotkly jeho kůže, si nemocní odnášeli a jejich nesnáze je opouštěly a vycházeli z nich zlí duchové. Ale potom zázraky po Skutcích 20, kdy Pavel křísí Eutycha k životu, z biblického záznamu zcela mizí a posledních osm kapitol Skutků nezaznamenává vůbec žádný zázrak, kromě dvou náhodných na Maltě, jeden, kdy Pavel bezstarostně setřásl jedovatou zmiji, a druhý, když uzdravuje otce Publia. Po zbytek Nového zákona, kromě knihy Zjevení, což je případ sám pro sebe, už nemáme popsány žádné konkrétní zázraky. Tím netvrdím, že se neděly žádné jiné apoštolské zázraky, než ty výslovně zaznamenané. Můžeme si být jisti, že děly, protože ve 2. Korintským 12,12 Pavel říká, že jeho apoštolství bylo potvrzeno znameními a divy a mocnými činy. A zmiňuje v té souvislosti své vlastní vidění nebe, ke kterému došlo 14 let předtím, než se o tom vůbec zmínil. A v Galatským 3,5 říká: „Některé zázraky se předtím udály v Galácii.“ Ale jinde než na těchto dvou místech Pavel ve svých epištolách nezmiňuje zázraky, které udělal. V 1. Korintským se zabývá zázračnými dary, protože tyto dary byly charismatiky v tamním společenství zneužívány. Podstatu shrnul v 1. Korintským 12,31, že ještě existuje vyšší cesta služby. A navíc, ve všech svých dalších epištolách Pavel nepřikládá nadpřirozeným jevům nebo zázračným darům v životě církve význam, a zázraky nezmiňuje ani v pastoračních epištolách, kde píše o životě církve. Po evangeliích a knize Skutků se žádný další pisatel NZ nikterak významně o zázračných jevech nezmiňuje. Pavel je jediný.

Zázraky v Písmu jsou vždy spojeny s novým zjevením a obecně jdou ruku v ruce s velikými skutky soudu nebo jinými významnými posuny v průběhu spásných dějin. Kdybyste nakreslili časovou osu celých biblických dějin a poznačili každý zázrak zaznamenaný v Písmu malým špendlíkem, budete mít tyto tři největší skupiny zázraků spojené s Mojžíšem a Jozuem, Elijášem a Elíšou, Ježíšem a apoštoly a hrstku špendlíků tu a tam mezi nimi. Kromě Kristovy služby se nikdy v dějinách světa zázraky nestaly běžnou součástí každodenního života. Kdyby to nastalo, tak by to samozřejmě vymazalo celou podstatu zázraků. Jsou výjimečné.

Všimněte si také, že veliká většina biblických zázraků jsou takovými událostmi, že každý, kdo je viděl, i ten nejrozhodnější nevěřící nebo skeptik, je nikdy nemohl odepsat jako falešné nebo předstírané nebo jen náhodné nebo jako salónní triky nebo cokoliv než pravé zázraky. Jsou to nepopiratelné zázraky. Sára rodí dítě, když je jí přes devadesát. Rudé moře se rozděluje kvůli Izraeli, ale Egypťané se topí. Elíša způsobuje, že sekera plave. Muž, který se narodil slepý, vidí poté, co mu Ježíš pomazává oči blátem. Ježíš vstává z mrtvých po krutém ukřižování z mrtvých a vidí Ho, mluví s Ním a dotýká se Ho přes 500 svědků. To není kouzelnický trik. To nejsou zpochybnitelné kuriozity a neviditelná uzdravení, která jsou typicky ukazována v náboženských televizích. Moderní charismatický folklór je plný nepotvrzených tvrzení a novodobých mýtů o lidech vstalých z mrtvých nebo lidech chodících po vodě. V Bethel Church v Reddingu je chlapík, který řídí bouřlivou službu, a prý děti v mládeži, kam chodí jeho syn, byly schopné chodit po vodě a skrze zdi.

Přemýšlejte o tom. Tito mladí lidé, náctiletí v éře mobilních telefonů. Myslíte si opravdu, že kdyby jediný z nich chodil po vodě, že by to hned nebylo někde na YouTube? Opravdu, to platí o všem. Kdyby byli lidé opravdově uzdravováni z vrozené slepoty, kdyby mladí lidé mohli skutečně chodit po vodě nebo skrze zdi, tyto výroky by se daly v éře všudypřítomných videí a mobilních telefonů lehce dokázat. To by bylo ukazováno v televizi místo lidí, kteří hledají úlevu od migrény nebo bolavého kolene, a lidí, těch oddaných zástupů, co jsou v Duchu poráženi mávnutím saka Bennyho Hinna. Vždycky si říkám, jak to sako asi musí zapáchat, když z něj lidé všude tak omdlívají.

Vyslýchá Bůh modlitby za úlevu při našich migrénách? Když se modlíme za milého svatého, který trpí rakovinou, a ten je v remisi, můžeme s důvěrou chválit Boha za to, že na tuto modlitbu odpověděl? Samozřejmě. A víte co? I když si vezmete aspirin a zbavíte se bolesti hlavy, můžete děkovat Bohu, měli byste děkovat Bohu za úlevu. Působí stejně tak opravdově a osobně v léčbě aspirinem, jako působil při vzkříšení Lazara. Je to Bůh, kdo to působí. Pokud opravdu věříte doktríně prozřetelnosti, měli byste to vědět. Rozdíl je v tom, že jedno je zázrak a to druhé je běžná prozřetelnost. A Bůh normálně působí skrze obyčejnou prozřetelnost.

Existují také neobvyklé prozřetelnosti. Puritáni se o nich šířili jako o mimořádné prozřetelnosti nebo pozoruhodné prozřetelnosti nebo, moje nejoblíbenější, o názorné prozřetelnosti. To jsou úžasné náhody, udivující a dobře načasované události, které zachraňují lidi před zkázou nebo je někdy naženou do katastrofy, přírodní jevy, které, zdá se, mají vesmírný význam. To nejsou zázraky a musíme se mít na pozoru, jaký význam jim přikládáme. Vzpomeňte si, jak Ježíš řekl, že když v Siloe spadla věž a zabila 18 lidí, že to neznamenalo, že tito lidé byli hříšnější než kdo jiný. Nemůžete vždy pochopit význam prozřetelnosti. Ale můžeme spolu s Písmem s jistotou potvrdit, že Boží ruka je za každým požehnáním, každou katastrofou a každou obyčejnou událostí. A nic z toho není bez významu. Jen není nezbytné, abychom pokaždé neomylně chápali jejich význam. Myslím, že se to všechno dozvíme v nebi, ale ne nezbytně teď.

Dovolte mi zajímavou historku. V roce 2009 pořádala Evangelikální luteránská církev Ameriky (ELCA) svůj národní sjezd v Kongresovém centru v Minneapolis a ve středu toho týdne během plenárního zasedání sjezdu předložili klíčoví vedoucí té denominace usnesení prohlašující, že praktikujícím homosexuálům by mělo být povoleno sloužit na pozicích pastorů. A v průběhu této diskuze, v tu samou hodinu, se skrze Minneapolis prohnalo tornádo a silně poničilo Kongresové centrum, kde se konalo setkání této denominace. A co bylo zlověstnější, bouře strhla věžičku Centrálního luteránského kostela, který je tím nejprominentnějším ELCA v Minneapolis, je to také jedna z nejvyšších věžiček v Minneapolis, byla roztržena na dvě části a visela tam. A poté bez jakýchkoliv dalších následků se bouře zvedla a pokračovala dále. To je, přátelé, pozoruhodná prozřetelnost. Najděte si to. Na webu jsou obrázky rozbité věžičky a John Piper se věhlasně dostal do problémů s lobby homosexuálů, když využil této příležitosti, aby poukázal na to, že Písmo odsuzuje homosexualitu jako hřích. Piper řekl, že tornádo bylo všeobecným voláním k pokání. Dokonce opatrně použil správnou terminologii, když to označil za čin prozřetelnosti, ne za zázrak nebo kosmický čin soudu. Byl velmi opatrný. Prozřetelnost je podle mého názoru zcela správný termín. A působení Boží prozřetelnosti je vždy pozoruhodné.

Někdy je však prozřetelnost pozoruhodnější než ostatní. A to je naše odpověď na charismatické obvinění, že cessationisté vykreslují Boha jako vzdáleného a nezainteresovaného a neosobního. Bůh vždy vládne skrze Svou prozřetelnost všemu, co se děje. A veškerá Jeho péče o nás, veškerá, je osobní a láskyplná s důvěrnou pozorností každému nepatrnému detailu našeho života. A navíc, přemýšlejte o tom - víra, která vidí Boží ruku v každodenním působení Boží prozřetelnosti, není menší vírou než víra, která vidí Boha, jen když zasahuje nějakým velkolepým nebo nadpřirozeným nebo zázračným způsobem. Která z nich je větší?

Bůh je samozřejmě svobodný působit skrze obyčejné prostředky nebo mimořádné prostředky nebo nadpřirozené prostředky. Ale Bůh nikdy není nezúčastněný a hanba každému, kdo tak smýšlí. Jen protože Bůh nedělá zázraky, neznamená to, že je vzdálený nebo nezúčastněný. A navíc, jak vidíme v Písmu, zázraky mají jiný účel a podle Božího plánu jsou extrémně vzácné. Není nezbytné vymýšlet zázračné vysvětlení pro každý výjimečný zvrat události, abychom tím Bohu vzdali čest za dosažení Jeho vůle v lidských záležitostech. To On dělá vždy. Zázraky nezázraky. Je to porušením celé podstaty víry, když si představujeme, že někdo s touhou po zázracích je nějak duchovnější než věřící, který se spokojí s důvěrou v prozřetelnost. V charismatickém vyhledávání zázraků není nic super-posvěceného. Naopak. Celé poselství Židům 11 je o tom, že víra je ujištěním o věcech, v něž doufáme, přesvědčení o věcech, které nevidíme. Vytrvali, jako kdyby viděli, Toho neviditelného. A dokonce způsob, kterým pracuje, je za normálních okolností záměrně neviditelný. Na základě popisu víry v Židům 11 by mělo být jasné, že posedlost po zázračných jevech je stěží příkladem pravé víry. A navíc, když bereme vše neobvyklé jako zázrak, degraduje to biblický koncept zázraků. Nejhorší je, že takové myšlení upevňuje pověrčivost. A když zkoumáme charismatické hnutí jako celek, když se díváme na tento celosvětový jev, je nemožné ubránit se závěru, že si charismatici často pletou pověrčivost s vírou.

Doufám, že právě toto jste si dnes ráno vzali z Conradova slova. To byla skutečná podstata jeho kázání. Pověrčivost, zde je definice: Pověrčivost je iracionální bázeň nebo strach z neznáma, jehož následkem je důvěřivost ohledně nadpřirozena. Je to iracionální, neospravedlnitelná, nezralá naivita ohledně tvrzení vyřčených o záhadných náboženských učeních nebo nadpřirozených jevech. Zkrátka je to určitá duchovní naivita, oddanost náboženskému názoru, který postrádá jakoukoliv biblickou nebo rozumovou podstatu. A když už jsme u definic, zde je víceméně technická definice prozřetelnosti: Prozřetelnost je Boží neustálá účast v Jeho stvoření, kdy zachovává a řídí celé své stvoření od největšího až po to nejmenší tak, že v souladu se svou dokonalou vůlí a plánem svrchovaně nařizuje vše, co činí, aby dosáhl všeho ke své vlastní slávě.

Promyslete si to. Právě jsem vám dal přímočarou definici, která je přesně tím, co máme na mysli, když mluvíme o Boží svrchovanosti. To měl na mysli apoštol v Ef 1,11, když řekl, že Bůh: „…všechno působí rozhodnutím své vůle…“ To bych chtěl zdůraznit. Nehledě na to, jak to může znít, doktrína o prozřetelnosti není prosazována jen kalvinisty. Ve skutečnosti je jedno z nejzajímavějších pojednání o prozřetelnosti, které znám, od arminiánského teologa jménem W. B. Pope. Byl to metodista z Manchesteru v Anglii v 19. století a napsal třísvazkovou práci, kterou nazval Compendium of Christian Theology (Souhrn křesťanské teologie). Jde o wesleyovský arminianismus a ne, že bych ho doporučoval, ale na poslední stránce jeho prvního svazku, na konci dlouhé kapitoly o Boží prozřetelnosti řekl toto: „Prozřetelnost je nejkomplexnějším termínem jazyku teologie. Je to pozadí všech samostatných odvětví náboženské pravdy. Prostupuje a vyplňuje celý kruh vztahů člověka se svým Stvořitelem. Spojuje neviditelného Boha s viditelným stvořením. A viditelné stvoření s dílem vykoupení a vykoupení s osobním spasením a osobní spasení s cílem všeho.“

To je veliký výrok. Líbí se mi, jak zdůrazňuje osobní prvek Boží prozřetelnosti. Také řekl toto: „Protože Stvořitel tvoří z vesmíru nástroj k dosažení svého záměru, sleduje jeho fungování a je blízce přítomen všem jeho pochodům a vývoji.“

Je to arminiánský teolog, ale potvrzuje biblickou pravdu, že Bůh nejenže svrchovaně dohlíží nade vším, co se děje v Jeho stvoření, ale také se osobně účastní na té nejbližší úrovni každého vývoje a každého pochodu, ke kterému dochází, jak se dějiny odvíjejí. Neexistuje nic, v čem by Bůh nebyl zapojen. A nic, co by neovládal, neřídil nebo nad tím nedohlížel. A navíc, prozřetelnost znamená, že Bůh vždy ovládá zlé úmysly každého padlého tvora. Žádný lidský hříšník nebo démonická moc nikdy nebude úspěšná ve své vzpouře vůči Bohu. A Bůh zcela zvítězí nehledě na to, jak to vypadá v tuto chvíli. Boží záměry nebudou zmařeny. Jeho plán nemůže být zhacen. Všechno, co Bůh rozhodl, se stane do toho posledního, nic víc nic míň. Jeho vůle bude vykonána na zemi tak jako na nebi. To není názor nějakého prubovaného kalvinisty na Boží svrchovanost, to je základní křesťanská doktrína. Pokud věříte v něco menšího, než je tohle, je váš názor na Boha podkřesťanský.

Slovo „prozřetelnost“ je jedno z těch slov, jako je například Trojjedinost. Je to užitečný a důležitý teologický zkratkovitý termín, který popisuje, co Písmo důrazně učí, i když výraz sám se vůbec v Bibli krále Jakuba nevyskytuje. Slovo „prozřetelnost“ najdete jednou nebo dvakrát ve vybraných moderních anglických překladech. NIV ho například používá jen jednou v Jóbovi 10,12, kde se Jób modlí k Bohu: „Nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvoje prozřetelnost střežila mého ducha.“ Takový je správný smysl slova. Mluví o Boží stálé péči a laskavosti. V každém dalším moderním anglickém překladu je toto hebrejské slovo přeloženo jako „péče“. Tvoje péče střežila mého ducha. A to je dobré synonymum pro prozřetelnost. Je to důvěrná péče Boha o Jeho stvoření, o všechno, co stvořil.

Doktrína Boží prozřetelnosti je zdůrazněna například v Jakubovi 4,15, minulý týden jsem na to kázal. Jakub nám říká: „Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“ A jasně z toho plyne, že Bůh řídí úspěch i selhání našich plánů a dělá to konáním své vlastní svobodné vůle. Pokud je to Boží vůle, uděláme to. Jakub říká, že bychom to měli říkat pořád. Zde v Matouši 10 máme nauku o Boží prozřetelnosti z Ježíšových úst, verše 29 a 30: „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě.“

Ve zbývajícím čase, a nějaký nám zbývá, bych se rád zaměřil konkrétně na téma proroctví, protože si myslím, že mezi charismatiky a reformovanými charismatiky a kontinualisty, kdo jsou otevření, ale obezřetní, je tato otázka větším semeništěm zmatků než kterákoliv jiná. Jsem všemi jasnými příkazy a nejlepšími příklady z Písma přesvědčen, že Bůh by chtěl, abychom usilovali o porozumění a vedení tím, že budeme hledat v jistějším Slově Písma, než abychom naslouchali tvrzením nedůvěryhodného proroka, který by, je-li čestný, upřímně připustil, že často zaměňuje svoji vlastní představivost za zjevení od Boha. Proto se stále pletou.

Co to má co dělat s prozřetelností? Jsem rád, že se ptáte. Rád přiznávám, že Bůh někdy používá mé intuitivní předtuchy nebo spontánní dojmy nebo podprahovou logiku nebo podvědomé myšlenky nebo cokoliv, abych postupoval prozřetelně. To se někdy stává. Rozhodně popírám, že je to forma prorockého zjevení, protože je to notoricky omylné. Následování intuice je špatný způsob, jak se rozhodovat o své budoucnosti. To vás dostane často do problémů. Dostane vás to do problémů alespoň tolikrát, kolikrát vám to přinese užitek. Spojovat svou intuici s darem proroctví nebo tvrdit, že je to druh zvláštního zjevení, kterým vás Bůh vede, se skutečně neliší od toho, co dělají pohanští věštci budoucnosti a ti jasnovidci s telefonními čísly 900 atd., které můžete zavolat a vzít si od nich pokyny, jak dál. To jim rovnou můžete zavolat.

Ale přesně takové prorokování se stalo normou v charismatickém hnutí, i v těch nejlepších kruzích charismatického hnutí. Pamatujete si, jak jsem včera řekl, že mluvení v jazycích bývalo základním charismatickým darem. Pokud jste nemluvili v jazycích, nebyli jste naplněni Duchem svatým a je docela možné, že jste vůbec nebyli spaseni. Ta myšlenka, tento způsob myšlení víceméně ustoupil a jazyky nahradilo v té roli moderní proroctví, obzvláště mezi takzvanými reformovanými charismatiky. To je však tak vzdálené reformačnímu principu Sola Scriptura, jak jen to jde. A prakticky všichni nejznámější moderní charismatičtí proroci za sebou zanechali spoušť. Včera jsem řekl, že si myslím, že Wayne Grudem je tím hlavním zodpovědným za to, že propůjčil moderním prorokům důvěryhodnost. Napsal svou doktorandskou práci a z ní čerpal pro svou vlivnou knihu na toto téma. Pokřtil lidskou intuici a dal jí nálepku proroctví shůry. Grudem sám si je vědom zneužívání, která rozpoutal. Žádá charismatiky, aby přestali označovat své Sibyliny věštby za slovo od Pána. Je však pro mě těžké na to nahlížet jako na něco víc než úskok, co se týče významu. Jak by mohlo být méně matoucí nazývat myšlenku jasnovidce proroctvím, než říkat: Toto je slovo od Pána? Pokud je to proroctví, je to slovo od Pána. Je vlastně horší nazývat to proroctvím, protože byste mohli vlastními slovy parafrázovat něco, co jste si mysleli, že vám Bůh řekl. Ale pokud řeknete, že je to proroctví v biblickém slova smyslu, v podstatě tvrdíte, že ta slova vložil do vašich úst Bůh. Tvrdit, že intuice nebo nějaký druh mimosmyslového vnímání je proroctvím, znamená tvrdit, že Bůh odhalil něco, co neodhalil. A nemylte se, to se děje neustále. V dnešní době asi neexistuje otevřenější obhájce moderního proroctví, než je Mike Bickle. Včera jsem se o něm zmínil. Byl pastorem Kansaských proroků, když byli na vrcholu své slávy v 90. letech, než vyšlo najevo, že někteří z nich se provinili velkými sexuálními hříchy a dalšími skrytými indiskrétnostmi. Ale dnes předsedá Mike Bickle Mezinárodní modlitebně v Kansas City, Missouri. Myslím, že John nebo někdo včera řekl: „To je v Kansasu,“ a někteří Kansasané za mnou přišli a řekli: „Prosím, vysvětlete, že to je na missourijské straně Kansas City. Ano, děkuji, není zač.

Dnes je však pastorem IHOPu, Mezinárodního domu modliteb. Je to vysoce vlivná, ale notoricky lehkomyslná sekta nebo denominace nebo tlupa učitelů. Nevím, jak je nazvat. Ani si nemyslím, že se nazývají církví. Někdy tak fungují. Pobočka této skupiny je v Pasadeně. Jejich sláva, jak jsem řekl, je spojena s jejich prorockými dary. Můžete jít k této skupině v Pasadeně a získat od nich věštby budoucnosti, které upřímně řečeno nejsou hodnotnější ani přesnější než věštby, které obdržíte od Miss Cleo nebo na jasnovidecké horké lince. Jak vím, že jsou tak nepřesní? Protože Mike Bickle to přiznává. Na webu je jeho video. Nepřímo jsem se o tom včera zmínil. Dovolte mi ho popsat. V tom videu na základě více než čtyřicetileté zkušenosti v charismatickém hnutí uznává, že všechna charismatická znamení a divy jsou nejméně z osmdesáti procent padělané. Pokud si to chcete vyhledat, je to dvoudílné video s názvem „Manifestations of the Spirit: Real or Fake.“ Vyhledejte si to.

Bickle říká, že byl na tisících charismatických setkání a je přesvědčen, že s velkou rezervou je většina jevů, které jsou vydávány za působení Ducha svatého, prostě předstíraných. To jsou jeho přesná slova. V šesté minutě desáté vteřině v 1. části říká toto: „Většina toho je podvrh. Většina projevů není způsobena Duchem svatým.“ Ale pokračuje tím, že je přesto ochoten snést padělek kvůli tomu, co je pravé.“ Kolik z nich má za padělek? V šesté sekundě druhého dílu říká: „V posledních dvaceti letech jsem z charismatických setkání po celém světě usoudil“… mimochodem, on na těch setkáních nesedí, on je pořádá… „a byl jsem na několika tisících, že osmdesát procent projevů Ducha při nich není skutečných.“

To je ale cynický pohled na dary Ducha svatého, že? Pokračuje a říká, že i domněle přesná proroctví často jsou špatně vykládaná, u toho neuvádí procenta, ale i štědrá cifra padesáti procentní přesnosti znamená, že přinejmenším 9 z 10 jejich proroctví je špatných. To jim ve skutečnosti přisuzuji ještě vyšší stupeň přesnosti, než jaký dokonce přisuzují sami sobě. A upřímně, je to horší průměr odpalu než moje intuice. Není lepší ani užitečnější než novinový horoskop. Není možné tuto praxi kanonizovat a připisovat Duchu svatému. Ale co ty vzácné příležitosti, kdy se naše intuice ukáže jako správná? Jak to vysvětlíme? Něco, co se nám zdálo, souhlasí s něčím ve skutečném životě. Nebo nás zlá předtucha motivuje ke změně našich plánů a ukáže se, že to bylo dobře.

Většina z nás má takové zkušenosti. Každý má nevysvětlitelné myšlenky, které se, jak se zdá, vynořují odkudsi z naší mysli. Většina lidí má podobné předtuchy a instinkty. Někdy prostě cítíte, že víte, že je to pravda, ale nemůžete rozumově vysvětlit, jak jste k tomu dospěli. Měl jsem tu samou intuici i předtím, než jsem se stal křesťanem, takže si nemyslím, že je to duchovní dar. Může to vypadat, jako když máte Eurosport nebo ESPN2 nebo něco takového. Je to jako déja vu, jen obráceně. Někdy si myslím, že je ta intuice pravděpodobně rozumovější, než dokážeme vysvětlit, protože v naší hlavě jsou myšlenky, které nejsou nezbytně v popředí našeho vědomí. Věci, které známe, které jsme slyšeli, které jsme se naučili před dlouhou dobou, které se nám vynořují v mysli právě ve správnou chvíli. To není zjevení. Není to nadpřirozený dar od Boha, protože, jak jsem již řekl, to má tak špatné výsledky a protože stejnou schopnost jsem měl už předtím, než jsem byl spasen. Když se moje intuice nemýlí, řeknu vám, že je to působivé. Mívám chvíle, kdy bych na své intuici mohl vydělat jmění, tedy kdybych byl šarlatán, který chce tvrdit, že má prorocký dar, i když ví, že ho ve skutečnosti nemá. Já ten dar zcela jistě nemám. Protože většinou se moje intuice mýlí a obyčejně je špatná. Nedůvěřuji jí ani trochu, i když mě někdy moje zkušenosti, stejně jako vás ty vaše, nutí ji poslechnout.

A to se mimochodem děje, jen když nemám rozumovou nebo smysluplnou nebo biblickou představu o tom, jak se zachovat. Zralost mě naučila, abych se zřekl důvěry ve svou intuici, a než začnu jednat, abych se snažil pochopit fakta a důvody a potenciální důsledky svých činů. Řekl bych, že o tom zralost z veliké části je.

Ale jak máme rozumět tomu vnitřnímu šestému smyslu, obzvláště když se zdá, že ho Bůh používá, aby nás pohnul k modlitbě nebo ke svědectví nebo abychom se přesně v ten správný okamžik přikrčili nebo utekli? Protože, buďme upřímní, takové věci se stávají čas od času nám všem. Zde je podstata: Věřím, že Bůh může prozřetelně použít spontánní myšlenku v mé hlavě, aby docílil něčeho nádherného. A to je ono, ale nic víc. Je to pozoruhodná prozřetelnost, ne proroctví. Jak říkám, Bůh řídí úplně všechno a vše používá prozřetelně. A zde je problém. To platí stejně o mých hříších jako o myšlenkách v mé hlavě. Bůh je může používat a používá ke svým dobrým záměrům. Skutečnost, že používá myšlenku v mé hlavě, aby dosáhl dobrého záměru, nečiní z mé myšlenky myšlenku inspirovanou shůry. Také to nedělá ze špatné myšlenky dobrou jen proto, že ji Bůh používá k dobrému.

Pojďme si to promyslet. Protože intuice je omylná a téměř každý souhlasí s tím, že naše intuice se vlastně daleko častěji mýlí, než má pravdu, neměli bychom ji brát vážně. A navíc, protože intuice je omylná, nemůžeme ji považovat za zjevení, i když je záhadou, že se v jednom nebo ve dvou případech nemýlila. Pokud se vám jednou nebo dvakrát podaří něco uhádnout dopředu a zároveň vyřknete tucet špatných prognóz, stále byste se měli mít na pozoru před tím, abyste svému tušení přisuzovali status nadpřirozeného duchovního daru. I před tím, abyste si podle něj řídili život. Nedělejte to. Je to bláhové. Lidé, kteří pokládají momenty své intuice za soukromý vzkaz od Boha, takoví lidé jsou pověrčiví. Bláhově řídí své životy podle svých pocitů. Páchají hřích tím, že příliš důvěřují svému vlastnímu srdci a snižují jistější slovo proroctví. Nikdo, kdo zná církevní dějiny, nikdo, kdo opravdově rozumí myšlence duchovní zralosti, nemůže popřít, že křesťané, kteří následují hlasy ve své hlavě, často padají do omylů a trapnosti a zklamání a může to pro ně být, a často je, duchovně zničující. Přísloví 28,26 říká: „Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák…“ Mimochodem, nemáme na to čas, ale vážně vás nabádám, abyste si tento předmět vyhledali v církevních dějinách. Buďte pozorní, když čtete křesťanské životopisy. Existovali velicí křesťané, kteří si mysleli, že jim Bůh nějak skrze tuto intuici nebo pocit předává soukromé vzkazy, čímž si zcela zkomplikovali život a v některých případech jejich život ztroskotal.

Zpět k Matouši 10, a já to rychle shrnu. Přemýšlejte o tom. Pokud skutečně věříme, že ani jeden vrabec nepadá na zem, aniž by byl pod Božím dohledem a v rámci vševědoucího plánu, a tomu, že Bůh zná konkrétně každý vlas na našich hlavách, potom nemusíme vymýšlet umělé zázraky nebo vytvářet nadpřirozené jevy nebo si představovat, že Bůh promlouvá mylná slova zjevení do našich myslí, aby tak dokázal, že se osobně věnuje každému z nás. Pokud umělé zázraky a falešná proroctví nebo umělá znamení a divy ve vás působí více důvěry v to, že Bůh je bezprostředně a osobně ve vašem životě, pak vaše důvěra visí na falešném předpokladu a potřebujete se začít zabývat studiem Boží prozřetelnosti. Je to jednoduchá základní křesťanská pravda.

Pavel jí vyučoval pohanské filozofy na Areopagu. Není od nikoho z nás daleko, neboť v Něm žijeme, pohybujeme se, jsme. A dokonce i někteří pohanští básnící řekli: „Jsme také Jeho děti.“ Začněte své studium Žalmem 139, kde David oslavuje Boží důvěrnou osobní znalost své osoby a Boží nepřerušovanou účast ve svém životě, aniž by poukazoval na zázraky nebo charismatické jevy. Jeremiáš 23,23: „‚Jsem Bůh, jenom když jsem blízko?‘, je výrok Hospodinův. ‚Jsem-li daleko, Bůh už nejsem?‘“ Opravdu, On je vždy blíže, než si většina charismatiků dokáže představit, a zabývá se důvěrněji a věrněji každým detailem našeho života, než jak standardní charismatické učení učí své následovníky. Pojďme se pomodlit.

Pane, jak říká žalmista, ty jsi důvěrně obeznámen se všemi našimi cestami. Obklopuješ nás, kladeš na nás svoji ruku. Jsi s námi, dokonce i když necítíme Tvoji přítomnost. Kam bychom mohli odejít od Tvého Ducha? Kam bychom mohli utéct před Tvojí přítomností? Z Tvého Slova víme, že nemůžeme. Ty nejsi nikdy daleko, i když to třeba naše city tvrdí. Dej nám víru, pravou víru a milost, abychom tomu věřili a abychom podle toho řídili své životy. Modlíme se ve jménu Krista. Amen.

Grace To You

Překlad Julie Petrecká