Dnes večer jsme měli v naší domácí skupince zajímavou, možná i emocionálně náročnou diskusi. Poslední měsíce jsme se zabývali závazkem členství v církvi. Vyznáváme šest slibů, a ačkoli to není úplně doslovný závazek – jejich podoba vznikla díky existenci knihy Thoma Rainera, „Jsem členem církve.“

Jedním ze závazků je povzbuzovat své děti, aby milovaly církev. Většina rozhovorů byla zaměřena na to, jak nejlépe vést děti a rodinu. Zabývali jsme se standardními věcmi, abychom nedávali přednost před sborovým životem různým klubům a hrám, ale zaměřili se na to, jak se děti mají učit, co to znamená modlit se za církev a za rodinou. To je víc, než jen přivést děti v neděli do sboru. Je třeba jim vysvětlit přesně to, co a proč děláme a jak můžeme sloužit jedni druhým.

Pak se naše diskuse posunuly směrem k otázce, jakým způsobem můžeme povzbuzovat děti, aby přicházely do církve. Vyznávali jsme, jak je těžké udržet jejich zájem, když se dostanou do určitého věku. Někteří si uvědomovali, že to je stav jejich dětí. Jak tedy máme povzbuzovat své děti, aby milovaly církev?

Za prvé, děti nebudou považovat církev za cennou, pokud sami rodiče nedoceňují roli církve. Pokud naše děti uvidí, že máme jiné priority a účast ve sboru nahradíme, kdykoli se nám to bude hodit, něčím jiným, nemůžeme očekávat, že pro ně bude církev důležitá. Stejně tak, pokud jim dovolíme, aby se účastnily dění, které je ve střetu s hodnotami církve, bude našim dětem jasné, že církev je něco, co jen doplňuje naše ostatní zájmy a priority podle toho, co nám právě vyhovuje.

Jedním ze způsobů, jak můžeme naše děti naučit, aby viděly církev jako něco důležitého, je ukázat jim svým příkladem jakou cenu pro nás církev má. Pokud je sbor pro nás prioritou a povzbuzujeme děti, aby nás doprovázely na obvyklých setkáních, uvidí, že si toho vážíme. Když se náš život řídí Božím řádem, když je Hospodin naší nejdůležitější prioritou, poznají naše děti spojitost mezi vírou, věrností a poslušností. Vlastním příkladem jim ukážeme jakou hodnotu pro nás církev má.

Za druhé, mnoho dětí – dokonce i ty, které jsou věřícími – budou procházet vzpourou navzdory našemu vedení. Pokud opravdu chceme, aby děti viděly církev jako něco důležitého, dejme si pozor, jak na takové epizody reagujeme. Pokud jim po prvním náznaku vzdoru ustoupíme, protože je to pro ně „nudné“ nebo cokoliv jiného, co se jim nelíbí, ustoupili jsme v podstatě bez boje. Zkuste nahradit slovo „církev“ slovem „škola“. I když se vašemu dítěti do školy nechce, jak zareagujete? Většina rodičů, s výjimkou otázky legality rozhodnutí, by se prostě nevzdala. Škola je natolik důležitá, že necháme děti, aby zůstaly doma, jen proto, že se ve škole nudí. Proč bychom tedy měli ustupovat, pokud jde o mnohem důležitější duchovní věci?

Pokud církev opravdu ceníme, a chceme, aby byla pro naše děti stejně důležitá, myslím, že to neznamená, že máme vyhovět jejich požadavkům, aby směly zůstat mimo sbor. Když jsem procházel takovým obdobím jako věřící teenager, moji rodiče mi to neuvěřitelně ztížili. Dali mi možnost volby. Kdybych chtěl zůstat doma, čekaly by mě nejrůznější domácí povinnosti. Moje kapesné by bylo zadrženo, ani odvoz do domů mých přátel by se na nějakou dobu nekonal. Nebo jsem se mohl podřídit a zachovat si takové výsady.

Možná se mi podobný rodičovský nátlak nelíbil, ale když se dívám zpátky, jsem za něj vděčný. Rodiče mi ukázali, že jsem pro ně dostatečně důležitý, aby s mým vzdorem bojovali. Být součástí církve považovali za natolik důležité, že bylo zřejmé, jaký postoj proti mé snaze zůstat doma zaujali. Dobře si uvědomuji, že kdyby mé snaze ustoupili, bylo by téměř nemožné, že bych se někdy vrátil. Když jsme toto období společně překonali, i když jsem odešel z domova na univerzitu – a věděl jsem, že mě nikdo nemůže přinutit do církve chodit, že mě nikdo nebude kontrolovat, bylo pro mne přirozené najít si sbor a do církve pravidelně chodit.

Za třetí, musíme si uvědomit, že neexistuje určitý vzorec výchovy. Všichni známe rodiče, kteří dělali „všechno správně“, a přesto jejich děti opustily církev a odmítly Pána. Můžeme také poukázat na rodiče, kteří pro své děti v duchovním slova smyslu neudělali nic, a přesto jejich děti uvěřily a milují Pána a jeho lid. Ale to nás neomlouvá, abychom nevěnovali pozornost některým církvím, kde celé generace lidí odpadly, protože se tam něco pokazilo. Stejně tak se můžeme zaměřit na církve, kde velká většina dětí uvěřila a zůstala věrná. Taková církev asi dělala něco správně.

Přísloví mohou někdy znít jako obecné fráze, které nemůžeme aplikovat na všechny situace. Např. Přísloví 22,6 nám přikazuje: „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne.“ Obecnou pravdou je, že máme vést děti k tomu, aby milovaly věci Pána a my jim byli dobrým příkladem, pak nesejdou z cesty, když budou starší. Tato skutečnost není podřízena výjimkám, že někteří odcházejí, protože jde o obecné prohlášení. Je to druh pravdy, který se týká církve, jejíž všechny děti se odloučily, nebo církve, kde většina z nich zůstala věrná. Není to pravda, která platí pro každou věrnou rodinu.

Skutečností je, že Pán svrchovaně povolává ty, kteří jsou jeho. Proto musíme v těchto věcech plně důvěřovat jeho svrchované a dobré vůli. I když musíme být věrní, abychom naše děti učili o Kristově oběti za nás hříšné, nepřestávat se modlit za jejich spásu; spasení je Pánovo dílo. Je naším úkolem, abychom dbali na to, aby v nás měly naše děti oporu, nejlepší místo a příležitost, aby mohly pozitivně reagovat na evangelium. Vše ostatní je Pánovo dílo, které nakonec uděluje spasení. Pokud chceme, aby naše děti milovaly církev, musí poznat pravdy evangelia, a jak je důležité milovat Krista. Pokud si zamilují Pána, budou jej následovat a jejich láska k církvi bude opravdová.

www.stephenkneale.com