• Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. (L 9,23)

Různí služebníci vám budou povídat o tom, jak ohavné a nebezpečné a smutné jsou důsledky hříchu. Ale ze všech hříchů, o kterých jste kdy slyšeli, je sotvakterý z nich ohavnější a nebezpečnější než sobectví; a přesto se jím mnozí vůbec netrápí, ani nejsou citliví na jeho zhoubnost. Můj základní požadavek na vás je tedy následující: jestliže jste se jednou prokázali jako opravdoví křesťané a byli zachráněni od hříchu a od zatracení, které hřích přináší, dejte si dobrý pozor na tento smrtelný hřích, kterým je sobectví, a ujistěte se, že jste plni skutečného sebezapření. A pokud jste tak už učinili, dbejte na to, abyste toto sebezapření praktikovali a dennodenně žili.

K vaší pomoci vám teď na tomto místě povím, jak si máte své sebezapírání prověřovat. Řeknu vám jen velice stručně, jak můžete poznat byť jen sebemenší náznak opravdového sebezapření. Zkrátka a jasně, kdykoliv jsou zájmy tělesného já silnější a obvykle převažující nad zájmem o Boha, o Krista či o věčný život, nemůže být řeč o pravém sebezapření nebo o spásné milosti. Tam, kde je naopak Boží zájem silnější, je sebezapření upřímné. Pokud se mě zeptáte, jak se to dá rozpoznat, tak v krátkosti asi následovně:

1. Pro co vlastně žiješ? K jakému že to dobru v prvé řadě spěje tvoje mysl? Jakého cíle toužíš dosáhnout a usilovně se o to snažíš? K jakému cíli upínáš své srdce a vkládáš své naděje? Jde ti o to potěšit a oslavit Boha a věčně se z něho radovat? Anebo ti jde o uspokojení své tělesné mysli a o radost z čehokoli podřadnějšího? Udělej si v tomto jasno a rázem poznáš, čí zájmy v tobě převažují: zájmy tvého já anebo zájmy Boží? Neboť ten je tvým Bohem, kterého nejvíce miluješ, nacházíš v něm největší potěšení a nejvíce bys pro něho udělal.

2. Na čem si nejvíc zakládáš? Na svém spasení a na slávě Boží anebo na zabezpečení svého já a na tělesném uspokojení? Ceníš si více Krista a svatosti, což je cesta k Bohu, anebo jsou ti bližší bohatství, uznání a rozkoš, které uspokojují tělo? Udělej si v tomto jasno a záhy poznáš, zda je v tobě skutečné sebezapření.

3. Jestliže opravdu zapíráš sám sebe, pak nad tebou právoplatně vládne Bůh, jeho Slovo a Duch. Kdo je vládcem a pánem nad tvým životem? Čí slovo a vůle běžně převládá? Když Bůh táhne za jeden konec a tvoje ego za druhý, na kterou stranu se v průběhu života přikláníš? Udělej si v tomto jasno a záhy poznáš, jak jsi na tom se svým sebezapřením.

4. Je-li ve vás skutečné sebezapření, váš život se neustále odvíjí v úspěšné opozici vůči vašemu tělesnému já, takže nejenom odmítáte dostat se pod jeho nadvládu a milovat své já jako svého boha, ale zároveň proti němu i bojujete a šlapete po něm jako po svém nepříteli. Takže jste neustále v průběhu svého života na ozbrojeném tažení proti vlastnímu já a ze všech sil s ním bojujete na všech frontách. A jako si druzí myslí, že je jim nejlépe, když je jejich já na vrcholu a nejvíce uspokojeno, tak vy víte, že je vám nejlépe, když je vaše já co nejníže a pokud možno co nejvíce potlačeno.

5. Je-li ve vás skutečné sebezapření, nebude vám na tomto světě nic tak drahé, že byste to po uvážení nebyli s to kvůli Bohu opustit. Ten, kdo se čehokoliv, co má tak rád, nedokáže zříct ve prospěch Boha, je sobec a neposvěcený ubožák. A proto Bůh lidi stále vystavuje této výzvě, podrobujíc tak zkoušce jejich upřímnost, aby se rozloučili s tím, co je nejdražší jejich tělu. Abraham musí být zkoušen tím, že se má rozloučit se svým jediným synem. A Kristus z toho učiní své pevné a neotřesitelné pravidlo. „Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem“ (L 14,33).

Přesto je pravda, že tělo a krev mohou v dobrotivém srdci klást dost velký odpor, a možná nám projdou hlavou mnohé bojovné myšlenky, než se spolu s Abrahamem rozloučíme se synem anebo než se dokážeme rozloučit s majetkem či se samotným životem. Ale přesto po zralé úvaze sebezapření získá navrch, a tak není milostivé duši nic natolik drahého, že by se toho nemohla zříct pro vůli Boží a pro naději věčného života. Pokud bychom přece s Petrem selhali v pokušení, měli bychom se s Petrem navrátit v hořkém pláči a dát Kristu ten život, který jsme mu v pokušení odepřeli.

6. Stručně řečeno, opravdové sebezapření přichází spolu s poznáním Boha a s láskou  k němu, dávajíc tak v naší duši prostor jemu a potlačujíc přitom naše já. Osvícená duše se natolik zaobírá slávou a dobrotou svého Pána, že se pro Boha vymaňuje ze sebe samotné a tak říkajíc si odcizuje sebe sama, aby mohla mít obecenství s Bohem. A právě tím se stává odpornou ve vlastních očích a hnusí si sama sebe v prachu a v popelu, je v sobě ztracená a hledá Boha a v Bohu opět sebe sama nachází. To není nějaké stoické předsevzetí, ale to Boží láska a naděje slávy způsobí, že zahodíme svět a budeme pohrdavě shlížet na všechno dole jako na pouhé zaopatřování těla.