Kristus ve Starém zákoně
Když studujeme, kážeme nebo vyučujeme Starý zákon (SZ), měli bychom mluvit o Ježíši? Je to z hlediska hermeneutiky zdravé vidět ve SZ Krista? Pojďme si poslechnout slova nejlepšího vykladače SZ v historii. Když Kleofáš a jeho společník na cestě pochybovali, že by byl Ježíš Mesiáš, protože trpěl na kříži, řekl jim Ježíš: „‚Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do své slávy?‘ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (L 24,25–27). Pokud při čtení Mojžíše a proroků nevidíme Ježíše, pak nám Ježíš říká, že jsme pošetilci. Stejným směrem Ježíš vede i své učedníky: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech“ (L 24,44). Ježíš sám nám říká, že celý SZ na něho ukazuje.
Jestliže tedy čteme SZ, musíme ho číst kristologicky. Musíme ho vykládat tak, jak ho vykládali Ježíš a apoštolové; a jejich vlastní výklad SZ je pro nás vzorem a vodítkem. Nevěříme samozřejmě, že by každý klacík ve SZ odkazoval na kříž, ani se nějak libovolně a rozmarně nesnažíme hledat odkazy na Ježíše, které by byly poněkud přitažené za vlasy. Co ale ve starozákonních příbězích opravdu vidíme, jsou předpovědi a předobrazy Mesiáše Ježíše.
Velké zaslíbení z Genesis 3,15 je naplněno v Ježíši Kristu. Bůh řekl hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Ježíš je tím potomkem ženy, který rozdrtí hada svou nohou (srov. Ř 16,20). Bůh se zjevil Abrahamovi, aby mu dal zaslíbení, že celý svět, samé končiny země, budou požehnány skrze něj a skrze jeho potomka (Gn 12,3). Nový Zákon (NZ) nás učí, že Ježíš je tím potomkem Abrahama, skrze kterého budou překonána prokletí, jež do světa uvedl Adam (Ga 3,16). Mojžíš hovořil o prorokovi, který přijde po něm, aby zjevil vůli Páně (Dt 18,15), a Ježíš je pro nás tím konečným a definitivním Slovem od Boha (Žd 1,2). Jozue dal svému lidu pozemský odpočinek v zaslíbené zemi, ale v Ježíši máme lepší odpočinutí, nebeské odpočinutí, které nemá konce (Žd 3,12–4,11). Starozákonní oběti byly přinášeny na odpuštění hříchů, ale Ježíš přináší daleko lepší oběť než zvířecí oběti a on sám je daleko lepší kněz než kněží z rodu Áronova. Jakožto kněz podle řádu Melchisedechova a Syn Boží nám svou obětí za hříchy zaručuje jistotu odpuštění jednou a provždy (Žd 7,1–10.18).
Bůh uzavřel smlouvu s Davidem, mužem podle Božího srdce, a zaslíbil mu přitom trvalé kralování, které nevezme konce (2S 7). Když čteme 1. a 2. Samuelovu a Žalmy, vidíme jak Davidovo utrpení, tak jeho vyvýšení. A přesto nebyl David ideálním panovníkem, neboť závažně zhřešil proti Pánu (např. Uriáš a Batšeba). David sám potřeboval vykoupení ze svých hříchů. Proroci pak často předpovídali příchod dalšího Davida, a to Davida, který bude pastýřem Božího lidu (Ez 34,23–24) a na kterého Izrael vloží svou důvěru (Oz 3,5). Ježíš z Nazaretu je podle NZ tím novým Davidem, o kterém se hovoří a prorokuje ve SZ. Tak jako David trpěl a pak byl vyvýšen, trpěl i Ježíš a potom vstoupil do své slávy. Když čteme Žalmy, které poukazují na Davida, je naprosto správné vidět Davida jako předobraz Krista. Je kniha Přísloví o Ježíši? Nemáme dost prostoru, abychom tuto knihu řádně prozkoumali, ale ano, Ježíš je moudrost Boží. On je ten jediný, který žil jako Boží poslušný syn. On je moudřejší než Šalamoun (L 11,31) a v něm přebývá veškerá moudrost (Ko 2,3).
Izrael byl povolán za Božího poslušného syna (Ex 4,22–23). Tak jako byl Adam povolán, aby byl Božím synem, který by Bohu důvěřoval a poslouchal ho, stejně byl povolán i Izrael. Ale Izrael stejně jako Adam při naplňování Božích pokynů selhal. Bylo to tak špatné, že jak Izrael (722 př. Kr.), tak Juda (586 př. Kr.) byli nakonec posláni do vyhnanství. Proroci obviňovali Izrael i Judu z hříchu a varovali je, že pokud nebudou činit pokání a nenavrátí se zpět k Pánu, přijde na ně soud. Když se lidé neobrátili zpátky k Bohu, přišlo vyhnanství, které Mojžíš předvídal už dlouho předtím (srov. Dt 27–32). Ale proroci ujišťovali lid, že vyhnanství není poslední Boží slovo. Bůh obnoví svůj lid. Stejně jako Pán vysvobodil svůj lid z Egypta, nastane druhý exodus. Přijde nový David a Bůh se svým lidem uzavře novou smlouvu a vylije na ně svého Ducha. A pak přijde slíbené nové stvoření. Vítězství nad hadem zaslíbené v Genesis 3,15 se naplní naprosto neobvyklým způsobem. Služebník Páně, pravý Izrael, vysvobodí svůj lid z vyhnanství tím, že jim odpustí hříchy a sám na sebe vezme jejich zasloužený trest. Ale utrpení tu nemá poslední slovo, tento Služebník je také vítězným Synem člověka, který vstane z mrtvých a obdrží království pro své svaté.
Všechna Boží zaslíbení se dočkala svého ano a amen v Ježíši Kristu (2K 1,20). V něm se naplňuje příběh SZ. On je ten druhý Adam, pravý Izrael, prorok Páně, Mesiáš, Syn Boží a Syn člověka a Pánův služebník. On je Immanuel a Pán všeho a všech. Skrze jeho zástupnou oběť nám on sám odpouští naše hříchy a vylévá na nás svého Ducha. A skrze něho také vstupujeme do nového stvoření, kde oslavujeme Boha, jak říká John Piper, tím, že se v něm navěky radujeme.
Přeložila Kateřina Gjergji Holzerová.