Vraťme se cestou aplikace ke svým nedávným rozhovorům. Uvidíme, zda se tento hřích týká i vás. Mluvili jste za zády druhých nebo jen někomu naslouchali, ať už je vaše účast přímá či nepřímá, jste spolupachatelé. Pomluvy se týkají vašeho postoje k bližním, čímž sami sebe nad ně povyšujete.

A právě tak to vidí Jakub, když říká: „Jestliže však odsuzuješ zákon, neplníš zá­kon, nýbrž stavíš se nad něj jako soudce“ (v 11). Jistě si vzpomínáte na diskuzi, kte­rou jsme měli při studiu Jakubovy první kapitoly verše 22, kde je psáno, že klame sám sebe ten, kdo slovo jen slyší, ale nejedná podle něj. Ve verši 25 pak Jakub do­dá­vá, že kdo koná podle zákona, bude blahoslavený pro své skutky. Pro Jakuba je důležité, abychom jednali podle zákona, proto je nezbytné zákon nejen znát, ale také se podle něj řídit. Pokud stojíte nad zákonem jako soudce a ne­vě­nu­je­te zá­ko­nu patřičnou pozornost, stavíte se do role soudce, ale tím nejste! Není možné, abyste se v poslušnosti řídili Božími příkazy, když se nad ně povyšujete. To je smut­ná skutečnost, která má obrovský dopad, protože se ve své podstatě jedná o to, kdo je pánem situace. Je nemožné být poslušný Božímu slovu a současně se nad něj vyvyšovat. My všichni máme nějaký vztah k Bohu. Buď je naším Pánem, nebo není. Pokud patříte mezi troufalce a prostořeké soudce zákona, nechcete se pod­řídit tomu, co Písmo vyžaduje, nechci vás strašit, ale jen vyzvat, abyste si dá­va­li pozor. Sledujte člověka, který o nikom neřekne dobré slovo. Pamatujte na to, co řekl Jakub: „Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo“ (3,2). Jinými slovy, kdo dokážete ovládat sám sebe, bude mít pod kon­tro­lou vše ostatní. A když obrátíme význam těchto slov, ukažte mi někoho, kdo ne­do­ká­že ovládat svůj jazyk, kdo neumí přestat s pomluvami a klevetami, ukážu vám někoho, kdo se dopouští nevázanosti i v ostatních oblastech svého života. Proč? Pro­tože takoví lidé nejsou milovníci zákona, ale staví se do role soudců. Soudci ne­soudí zákon, soudci podle zákona soudí.

Všimněte si také toho, co říká text o tom, kdo je Bůh. Verš 4,12 říká: „Jeden je zákonodárce i soudce; on může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, že odsuzuješ bližního?“ Nemůže existovat více zákonodárců, nemůže být více soudců. To je něco, co si Bůh vyhradil jen pro sebe. Když tedy uvidíte na druhém něco, co se vám nelíbí, a začnete svoji kritiku vyjadřovat ústně, protože dotyčný nedosahuje vašeho standardu, nejenže urážíte zákon, ale ubližujete pověsti tohoto člověka. Pak vás musím varovat a upozornit na důležitou věc. Dopouštíte se vesmírné zra­dy, pokoušíte se sesadit samotného Boha z trůnu. Odsuzovat a pomlouvat ostatní je v Božích očích obzvláště závažný hřích, protože jen on je vševědoucí. Každý přestupek, který spácháte, je pokusem být sám sobě bohem.

Nenávidíte pomluvy právě teď, když slyšíte o mezilidských vztazích, kdy má něk­do částečné nebo nepravdivé informace a hned vše vycinká a vy víte, že nemá prav­du? Nemáte lidskou potřebu, když něco takového uslyšíte, zasáhnout slovy: „Ne­ví­te, o čem to mluvíte, nechte toho?“ Oč více, je rozhořčen a zarmoucen vše­vě­dou­cí a ne­konečně milosrdný Bůh vesmíru, který vidí do srdce a mysli pyšným, krutým, žár­livým, nemilujícím a neodpouštějícím lidem, kteří bez zábran soudí a po­mlou­va­jí bratry a sestry! Na to nemají právo! Je to, jako byste přišli k Božímu trůnu a sna­žili se sesadit z trůnu všemohoucího, posadit se na jeho místo a vynést soud. „Kdo jsi, abys soudil bližního?“ Je to biblický ekvivalent toho: „Kdo si myslíte, že jste?“ Jed­náte jako nejvyšší soudci. Kdykoliv chcete někomu ukázat, kde je jeho místo, měj­te na paměti, že je psáno „lidským hněvem spravedlnost Boží ne­pro­sa­díš“ (1,20).

Kdo si myslíte, že jste? Kdo si přizná, že sám sebe ustanovil za soudce, porotu a kata? To je největší projev pýchy, jehož se může někdo dopustit. Když někoho po­mlouváte a šíříte o něm nepravdy, nejen že mu ubližujete, ale zne­važujete jeho pověst. Mimochodem, jakmile vyslovíte něco, co není pravda, po­ško­dili jste pověst této osoby a náprava bude trvat dlouho. Pokud někomu tímto způ­sobem ublížíte, na­rušíte jejich vztahy s ostatními a porušíte nejdůležitější při­ká­zání, tedy milovat Boha a bližní, a navíc sami sebe pasujete do role nejvyššího soudce.

Jaká pasáž, jaké téma! Kdo z vás by chtěl dnes stát na mém místě? I když je toto téma tak srozumitelné, je svým způsobem velmi obtížné, protože vím, že se týká i mě. Jsem vinen, protože jsem sám tento hřích nejednou spáchal. Neznám celý dopad svého provinění. To neví nikdo z nás, ale vím, že jsem se pro­vi­nil. Pokud chcete vědět, oč je můj hřích horší, vím, že jsem se ho dopustil s něk­te­rý­mi z vás. A víte co ještě? Vím, že někteří z vás jste jej spáchali se mnou. Takže ne­před­stí­rej­me, že se to týká jen někoho tam někde venku. Pomluvy se týkají každého z nás. Jsem muž nečistých rtů a žiji uprostřed lidí nečistých rtů. Proto, když zjistíte, že o vás někdo roznášel nepravdy, nezlobte se, protože ani vy nejste bez viny. Po­prav­dě řečeno, ať už o vás druzí řekli cokoli, ve skutečnosti je to ještě horší. Nebuďte podráždění, nezlobte se na ně, je třeba činit pokání, aby mohla přijít změna.

Znovu připomínám, že to, co dnes říkám, neznamená, že nemáme uvážlivě roz­li­šovat, ale vyzývám vás, zanechte pomluv. V případě potřeby musí následovat důstojná konfrontace, někdy i církevní disciplína. Ale o tom ještě nemluvím. Co mám na mysli, je, abychom nebyli povýšeně kritičtí vůči sobě navzájem, nesoudili podle svých představ, abychom sami vynikli. Když někoho pomlouváme za zády, stavíme se do role soudců. Rozšiřovat neprokázané hříchy druhých nám nenáleží. S tím musíme přestat, to je třeba změnit. Zde nás Bůh a Duch svatý může usvědčit. Zde potřebujeme pomoc Boha a působení Ducha svatého, abychom dokázali ovlá­dat své jazyky. Potřebujeme pomoc Boha a Ducha svatého, aby změnil touhy na­še­ho srdce. To je ta chvíle, kdy potřebujeme vedení Boha a Ducha svatého, abychom mohli činit pokání. Jak má vypadat? Dovolte mi uvést šest příkladů:

1. I když víte o druhých něco podezřelého, neznamená to, že i když pociťujete z nějakého nepochopitelného důvodu nutkání se o neověřenou informaci s ně­kým podělit, že to musíte udělat.

Pokud jste součástí tohoto sboru delší dobu, víte, že některé ilustrace použí­vám opakovaně. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, že jsem na to prostě za­po­mněl. Stárnu, a tak budu jako starý muž vyprávět stejný příběh znovu a znovu. Dalším důvodem, proč některé ilustrace opakuji, je kvůli nově příchozím, pro­to­že si myslím, že může být užitečná i pro ně. I když se budu opakovat po ně­ko­li­ká­té, to, k čemu se přiznám, je neobvyklé. Navíc, nemám v zásobě tolik čerstvých ilustrací, které by lépe vystihly to, co vám chci vysvětlit.

Takže, rok 1991 byl špatným obdobím mého života. Byl jsem na dně. Byl jsem veřejně pokárán staršími sboru. Hanba, kterou jsem cítil, byla způsobena zbrklostí a pošetilostí z mé strany. To, že jsem byl veřejně pokárán, jsem si po právu zasloužil a můj hřích nezůstal před nikým skryt. Hřích byl odhalen, vyznán a mělo to tak být.

Jeden z členů našeho sboru mě pozval k nim domů na večeři. Důvod, proč jsem byl pozván, byl ten, že měli návštěvu z Pensylvánie. Já jsem také z Pen­syl­vá­nie a ti lidé znali mého otce i moji rodinu. Upřímně řečeno, nechtěl jsem pozvání přij­mout, abych se nemusel stydět za všechno, co jsem udělal. Během večera jsem se ne­ná­pad­ně zmínil o svém hříchu, ale nějak dál jsem ce­lou věc nerozváděl. Muž, který mě pozval, mi nenápadně zašeptal: „Ede, oni nic neví.“ Pomyslel jsem si: „Cože?“ Byl jsem si jistý, že jim vše řekl, a tak jsem celý večer prožíval zahanbení. Poz­ději jsem s hostitelem mluvil a on mi řekl: „Ne, ne, nic jsem jim neřekl.“ A to se dotklo mého srdce. Tenhle muž o mně věděl všechno, nelhal by, kdyby řekl jen část toho, co mám na svědomí. Ale on nic neprozradil. To mi připomnělo slova našeho Pána Ježíše Krista, který v Matoušovi 12,20 říká: „Na­lomenou třtinu nedolomí a dout­na­jí­cí knot neuhasí, až dovede právo k ví­těz­ství.“ On nedorazí někoho, kdo je na dně, kdo je zlo­men, nedolomí jej. Je něžný a laskavý. Odpustil nám, zachránil nás před spra­ved­li­vým Božím hněvem. Pěstujte umění vzájemné laskavosti a důvěry. V Pří­slo­ví 17,9 je psáno: „Kdo stojí o lásku, přikrývá přestoupení, ale kdo je přetřásá, rozlučuje důvěrné přátele.“ Po­kud stojíte o lásku a důvěru, nemáte důvod od­ha­lo­vat chyby a nedostatky ostat­ních. Milujete svého bližního jako sebe sama? Jak si pře­jete, aby ostatní jed­na­li s vámi? Mám pro vás odpověď. Stejně jako si nepřeji, aby se mé hříchy, chy­by a po­klesky přetřásaly za mými zády, nemám právo pou­ka­zo­vat na hříchy a po­kles­ky druhých. Jen proto, že o něčem víte, nemusíte to šířit dál.

2. Někdy se ale podobným situacím nemůžete vyhnout a musíte zaujmout po­stoj a soudit. Matouš 7,1 je často dáván za příklad: „Nesuďte, abyste nebyli sou­ze­ni.“ Ale to neznamená, že budete slepí k hříchům, které vyžadují soud. Pán Ježíš nám v Janovi 7,24 říká: „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým sou­dem!“ V 1. Korintským 5,12–13 je psáno: „Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mi­mo nás? Ne­máte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Od­straň­te toho zlého ze svého středu! Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás?“

Z Písma tedy plyne, že je přikázáno, abychom soudili, ale spravedlivě. Soudit a vyvozovat správné závěry musíme neustále, ale to vyžaduje moudrost jak po­znat rozdíl mezi posouzením situace a odsouzením. Takže když upozorníte bratra nebo sestru, že žijí v hříchu, neodsuzujete je, ale jde jen o spravedlivý soud.

Také rodiče by měli vést a vychovávat své děti v pravdě a učit je rozlišovat. Znám rodiče, kteří zastávají názor, že „děti si mají vybírat kamarády podle vlastního uvážení. Kdybychom začali určovat, s kým se mohou stýkat a s kým ne, pak jejich rozhodnutí předem odsuzujeme.“ V Písmu podobnou rodičovskou radu nenaj­de­te. Rodiče, kteří dovolí svým dětem, aby si vybraly své vlastní kamarády bez ohle­du na jejich pověst, jsou špatní rodiče. Rodiče mají povinnost stanovit dětem hra­ni­ce. Rodiče mají nejen právo vědět, s kým se jejich děti stýkají a kde budou trávit čas. Je vaší povinností varovat své potomky před hříšnými nástrahami to­ho­to svě­ta. To není omezování osobní svobody, to je moudré rodičovství.

Jak tedy poznáte rozdíl, kdy někoho neprávem odsuzujete nebo jen rozli­šu­je­te. Myslím, že správnou odpověď už znáte. Každý váš čin je řízen motivy vašeho srdce. Pokud je motiv vašeho srdce čistý, pak většinu toho, co zaslechnete kolem, nebudete šířit dál. Pokud je upovídanost motorem vašeho srdce a máte nut­ka­vou potřebu, aby všichni věděli, co víte, pak je to z vaší strany projev nelásky k bliž­ním. Jste povoláni rozlišovat, ale nemůžete odsuzovat.

3. Evangelium má být na prvním místě. Pomluvy jsou těžký hřích. Církev má rodinný charakter, hovoří se zde o bratrech a sestrách. Když mluvíte o jiném křesťanovi nepěkně, mějte na paměti, že Bůh jej miluje stejně jako vás.

Z nějakého důvodu jsme přesvědčeni, že zatímco ostatní chybují, my jsme v po­řádku. Tím mám na mysli to, že když někoho kritizujeme a pomlouváme, myslíme si, že my jsme OK, a myslíme si, že pravda je na naší straně. Dokonce nám z nějakého podivného důvodu připadá, jako by nás Bůh miloval víc. Pravda je taková, že Bůh miluje všechny bratry a sestry stejnou láskou. Poslal svého Syna, aby zemřel i za tu osobu, kterou podrobujete kritice.

Vzpomínám si na jedny Vánoce, kdy jsem šel na rodinnou procházku. Ten den jsem měl opravdu mizernou náladu. Šli jsme ulicemi v Du Bois, kolem nás pro­chá­zely další rodiny, a já jsem byl se svým otcem sám. Melu a melu něco o své sestře. Nebudu tvrdit, že si to nezasloužila. Neřekl jsem nic, co by bylo ne­prav­divé, jen jsem se snažil vyjádřit svoje frustrace. Nakonec do mého mono­lo­gu táta zasáhl a řekl: „Edy, chlapče, sklapni. Je to tvoje sestra.“

Vůbec jsem si neuvědomoval, že mě můj otec miluje stejně jako ji. Bůh tě miluje a poslal svého Syna, aby zemřel za tvé hříchy. Protože tě opravdu miluje, poslal své­ho Syna, aby tě zastoupil v potrestání. Když řeknete něco kritického na adresu ně­ko­ho jiného, Bůh se nepostaví na vaši stranu. Miluje vás oba stejnou otcovskou láskou.

Vzájemné vztahy ve sborech mají rodinnou povahu, proto jsou pomluvy tak zdrcující. V Janovi 13,35 je psáno: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učed­ní­ci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Uvědomte si, že svět vás pozoruje. Jestl­iže se Boží rodina navzájem pomlouvá, jsme jim pro smích. Jako další příklad mohu uvést fotbalové maminky. Znáte to? Mohly by vy­prá­vět své. Není to hrozné, když čekáte na dítě a slyšíte pomluvy o dalších mat­kách, trenérech a ostatních hráčích? Není vám z toho zle, když slyšíte klepy na pra­co­viš­ti nebo ve škole během pře­stáv­ky? Kdy jeden mele přes druhého, kdy jedni se po­vy­šu­jí nad druhé a poukazují, jak jsou všichni ostatní špatní? To se dá očekávat mezi pohany, ale když se totéž děje v církvi, mezi bratry, mezi lidmi, které Bůh miluje, je to mnohem horší.

Jsme rodina, jsme vyvoleni jedním Otcem, očištěni krví Pána Ježíše a zapečetěni Duchem svatým. Bůh miluje všechny bezmeznou láskou. Pomlouvat a nemluvit před Bohem o jiném členovi rodiny s úctou a láskou, je před Bohem těžký hřích. To je důvod, proč je soudcem na prvním místě evangelium. To je jádro 12. verše Ja­ku­bo­va poselství: „Jeden je zákonodárce i soudce; on může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, že odsuzuješ bližního?“

4. Nejlepší a nejjistější způsob, jak se vyhnout pomluvám, je zaměřit svoji pozornost na chvály a vzájemné povzbuzování. Dobrým pravidlem je, že pokud nemůžete říci o druhém něco pěkného, raději mlčte.

A když vás zrovna nenapadá nic pěkného, stačí poukázat na výroky týkající se našeho vykoupení. Až se příště sejdete, zkuste záměrně změnit směr hovoru na někoho, kdo mezi vámi není, a poukázat na proměnu jeho života, místo toho, abyste kohokoli propírali. Nechvalte je jen za jejich zády, ale také v jejich pří­tom­nos­ti. Písmo nás k tomu přímo vybízí: „Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte“ (1Te 5,11). Bude-li evangelium v našich myslích na prvním místě, budete se řídit jeho slovy. V listu Efezským 4,29 je psáno: „Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.“

Pátý bod může být nejpraktičtější věc, kterou můžete udělat. Nenaslouchejte těm, kdo rádi klevetí. Mějte se na pozoru, protože vás takové řeči zaskočí dříve, než si to uvědomíte. Obvykle to začíná jako žádost o modlitbu nebo důvěrnou otáz­kou: „Mohu se zeptat na radu?“ Nástraha může mít zdánlivě nevinný ch­a­rak­ter: „Co si o tom nebo o něm myslíš?“ Ze zkušenosti vím, že je to návnada, na niž se máte chytit. Jakmile ji spolknete i  s navijákem, je téměř nemožné s tím něco udě­lat. Pravda je taková, že budete chtít vědět víc.

Proč si myslíte, že se provoz zpomaluje v opačném směru jízdy, kde právě odklí­zejí vrak  z autonehody? Kdo by nezastavil, aby se podíval na železniční neštěstí? Kdekdo rád sleduje nehodu, každý miluje temnotu, každý chce vidět a vědět víc.

Když ke mně někdo přijde a začne mluvit nepěkně o jiné osobě, mojí přiro­ze­nou reakcí je naslouchat. Každý rád slyší nejnovější špínu, ale láska k bližnímu vstupuje do hry teprve tehdy, když budete ochotni být jediným hlasem, který řekne, myslím, že bychom měli změnit téma. Musíme se vědomě rozhodnout a ta­kový hovor včas ukončit. K tomu přidám varování. Pokud se stanete tímto hlasem, pozvání na party vám začnou ubývat. Budete považováni za podivína, ale budete nejen chránit re­pu­taci spoluvěřícího, ale také budete ctít Boha. Tím můžete omezit klevety a pomluvy.

Poradím vám, jak na to. Musíte být ochotni vystoupit z davu. Ze zkušenosti vím, že většina křesťanů nemá odvahu něco takového udělat. Patříte k nim také? Když někoho uslyšíte, že pomlouvá bratra nebo sestru, můžete tok řeči změnit otázkou:

Číslo jedna: „Proč mi to říkáš?“ „Proč o tom máme mluvit?“ „Proč to chceš říci právě mně?“ „Jaký k tomu máš důvod?“

Číslo dvě: „Předpokládám, že už jsi s dotyčným mluvil přímo? Pokud ne, proč?“

Číslo tři: „Víš co, mám u sebe telefon i jeho číslo. Zavolej mu a zeptej se ho přímo.“ Můžete také říci: „Pojďme se za dotyčného pomodlit.“ Ale nedělejte to bez uvážení. Možná, když se budete s někým modlit za někoho, koho nemá v lásce, bude při tom brát Boží jméno nadarmo. Jistě chápete, co tím míním. Proti pomluvám se můžete postavit upřímně míněnou otázkou: „Proč o této osobě mluvíme?“ Znovu opakuji. Když něco podobného uděláte, vaše popularita klesne, ale také vám slibuji, že se vaše popularita v nebi zvýší.

A nakonec 6. bod: Podívejme se na jednu větu textu, které jsme ještě nevěnovali pozornost. Z Boží perspektivy víme, že jen „on může zachránit i zahubit“ (12). Me­di­tujme nad těmito slovy: „Jeden je zákonodárce i soudce.“

Dovolte mi jednu otázku, znáte svého Zachránce? Pokud ano, je to díky jeho milosrdenství, ne kvůli vašim zásluhám a dobrým skutkům.

Pokud jste byli zachráněni skrze evangelium, vězte, že Bůh vás miloval ještě před založením světa. Nikoho nevyvolil na základě předzvědění, až uvidí, co je ve vás dobrého, ale miloval vás velikou láskou od věčnosti. Poslal svého Syna z nebe na Zem, aby žil mezi námi, aby nás zastoupil v potrestání před spraved­li­vým Božím hněvem. Miloval vás, přestože jste byli hříšní. Přirození lidé ignorují jeho zákon, troufale se snaží Boha nejen soudit, ale i sesadit z trůnu. Ježíš žije, vstal z mrtvých a je jediný, kdo může hříšníky změnit. Pokud nejste spaseni, dnes je ten den, kdy můžete volat k Bohu. Pokud nevíte, co to znamená, rád vám vy­svět­lím Boží plán spasení. Pokud jste byli spaseni dnes, měli byste se na své spasení podívat z Boží perspektivy. Bůh je k vám milosrdný od věčnosti, buďte tedy milosrdní k ostatním v současnosti i vy. Jak? Tím, že nebudete pomlouvat jeden druhého. Hříšník, který pomlouvá ty, které si Bůh zamiloval svojí pře­ve­li­kou láskou, vynáší soudy, což mu nepřísluší a navíc se proviňuje ne­lás­kou k Bohu. Bůh zná každého z nás, on vás buď zachrání, nebo zahubí. Záhuba v pekle zna­me­ná celou věčnost. Nikdo neunikne. Jakub bez pochyby myslí na Ježíšova slova, která najdeme v Matoušovi 10,28: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“

Když tedy víme, že Bůh sám rozhoduje o záchraně a záhubě, víme také, že k nám byl milostivý od věčnosti, protože jsme byli spaseni, když jsme ještě byli hříšní. A pokud nejste spaseni, zůstáváte pod Božím hněvem. Podřiďme svoji vůli jedinému Bohu, který má moc spasit. Přestaňme soudit a pomlouvat bližní ve světle toho, kdo je Bůh. On je Spasitel, on sám je svrchovaný Soudce.

Otče na nebesích, jsem si jistý, že většina z nás dnešnímu kázání rozuměla, ale stejně jsem přesvědčen, že pokud Boží Duch nezmění naše srdce, nevezmete si toto poselství za své. Pane, vím, že až se rozejdeme, někteří z nás se zase budou na­vzá­jem pomlouvat. Bože, chceme se změnit, vyznáváme naši závislost na tobě. Po­žeh­na­ný Duchu svatý, probuď v nás nechuť k pomluvám. Pane, naplň naše rty a životy slovy chvály. Pane, prosím, změň nás v Ježíšově jménu, změň nás. Amen.

Přeložila Klára Steiger.