• Mojžíš řekl Hospodinu: „Hleď, ty mi říkáš: Vyveď tento lid. Ale nesdělil jsi mi, koho chceš se mnou poslat, ačkoli jsi řekl: ‚Já tě znám jménem, našel jsi u mne milost.‘ Jestliže jsem tedy nyní u tebe našel milost, dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost; pohleď, vždyť tento pronárod je tvůj lid.“ Odvětil: „Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí.“ Mojžíš mu řekl: „Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj! Podle čeho jiného by se poznalo, že jsem u tebe našel milost já i tvůj lid, ne-li podle toho, že s námi půjdeš; tím budeme odlišeni, já i tvůj lid, od každého lidu na tvá­ři země.“ Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Učiním i tuto věc, o které mluvíš, pro­tože jsi u mne našel milost a já tě znám jménem.“  (Ex 33,12–17)

Dříve než budeme pokračovat v našem studiu této velké kapitoly z Exodu, do­vol­te mi, abych vám připomněl, čemu jsme se z ní až potud naučili. Mojžíš se modlí za osobní ujištění, co se týče jeho samotného; prosí o zmocnění, a to jak pro sebe, tak pro všechen lid; a přimlouvá se za nějaké mimořádné, nadpřiro­ze­né prokázání pravosti církve a poselství, které má nést. A nyní bychom se měli zamyslet nad tím, proč se za takové věci vůbec modlil. Co ho k tomu vedlo? Toto je zcela jistě převelice důležitá otázka, protože jestli se v této situaci dokáži aspoň trochu orientovat, pak právě naše motivy a záměry jsou oblastí, ve které stále chybujeme. Prostě bereme věci za špatný konec. A proto by nám měl pří­klad Mojžíšovy modlitby přinést hojný užitek a dobrou lekci. Samozřejmě všude v Písmu nalézáme, že co zde platí o Moj­ží­šovi, to platí obecně o všech Božích modlitebnících, o Božích svatých, kteří se přimlouvají u Boha, ať už se o nich dočítáme kdekoliv v Písmu. Nadto bych vám rád při­pomněl, že když pročítáte dějiny největších probuzení minulosti, zjistíte, že muži, které si Bůh používal očividně nejvíce, se v obdobích těsně před příchodem probuzení modlili a přimlouvali a každý z nich bez rozdílu měl úplně stejné motivy, které nacházíme zde v případě Mojžíše.

Takže pokud jde o naše motivy, musíme si v tom udělat naprosto jasno. Vy­zý­vám  k modlitbám za probuzení. Ano, ale proč byste se vlastně měli modlit za pro­buzení? Proč by se kdokoliv měl modlit za probuzení? A první odpověď, která se nám nabízí, zní: kvůli slávě Boží. Najdete ji na konci 13. verše: „Jestliže jsem tedy nyní u tebe našel milost, dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost; pohleď, vždyť tento pronárod je tvůj.“ To je ten motiv. To je ten dů­vod. Mojžíše zajímá na prvním místě Boží sláva. A uvidíte, že Mojžíš tento důvod před Bohem používá neustále. Pro ilustraci se podívejme do předchozí kapitoly, tedy do kapitoly 32, verše 11–12. Bůh se tu hněvá na potomky Izraele, že si vyhotovili zlaté tele, a tak se mu vzepřeli. A Bůh praví Mojžíšovi:

• „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš však pro­sil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egypt­ské země? Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘“ (Ex 32,9–12)

Vidíte, o co Mojžíšovi šlo? Šlo mu o Boží jméno, a tím pádem o dobrou pověst a slá­vu Boha. A poukazuje na to znovu. „Tento pronárod,“ říká, „je tvůj.“ Jinými slovy tvrdí, že  v této situaci jde o Boží čest a Boží slávu. Vždyť jsou koneckonců jeho lid. Oni to pro­hlašují a on jim to dal najevo, když je vyvedl z Egypta divuplným a zá­zrač­ným způ­sobem. Provedl je Rákosovým mořem, přece je nezanechá v této pustině? Co na to řeknou Egypťané? Co na to řeknou ostatní pronárody? Že se mu to ne­po­da­ři­lo? Vždyť jim sliboval velké věci. Není je snad schopen vykonat? Nedokáže je do­táh­nout do konce? Mojžíš se snaží Boha upozornit, že v této situaci je v sázce jeho vlastní sláva a jeho čest. Tento typ naléhavé prosby najdeme v Žalmech ne­sčet­ně­krát. Opa­ko­vaně ji najdeme i v prorocích. Jejich modlitba k Bohu zní, „pro tvé jmé­no“, jako kdyby tím říkali: „My nemáme právo mluvit a neprosíme tě kvůli sobě, ale pro tvé jmé­no, pro tvou slávu, pro tvou čest navěky.“ Mojžíšovi tedy šlo o jediné a žár­livě to stře­žil: jméno a slávu živého Boha. A tady sám pro sebe žádá navíc tuto zvláštní věc.

Nemůžeme dopodrobna probádat všechny tyto otázky, ačkoli je to velmi dů­le­ži­té téma. Vždyť církev je přece církev Boží. „Je jeho novým stvořením skrze vodu a slo­vo.“ My jsme lid, který je zvláštním Božím vlastnictvím. A proč si nás po­­volal ze tmy do svého podivuhodného světla? Zcela jistě proto, abychom mu při­nášeli chvá­­lu, abychom svědčili o jeho dokonalosti a o jeho vlastnostech. A proto bychom se měli zajímat o naše téma, kvůli jeho jménu a kvůli slávě a cti Boha samotného. Ať už se nám to líbí nebo ne, svět opravdu soudí samotného Boha a Pána Ježíše Krista a celou křesťanskou víru podle toho, co vidí na nás. My ho reprezentujeme, my jsme ten lid, který na sebe bere jeho jméno a který o něm mluví, a člověk, který není součástí církve, považuje církev za představitelku Boha. Proto tvrdím, že musíme následovat příklad Mojžíše, který zde na­chá­zí­me. Naší hlavní starostí by měla být Boží sláva.

Opravdu je to ode mě nespravedlivé, když tvrdím, že se o ní mluví jen málokdy? Dnes si všichni děláme velké starosti o církev, ale čeho se ty starosti týkají? Jde nám především o statistiky a čísla. Mluví se o tom, že sbory jsou prázdné, a pro­bí­ra­jí se různé prostředky a metody jak získat lidi a znovu naplnit sbory. Veškerý zá­jem se točí kolem čísel, členství, financí a organizace. Jak často uslyšíte, že by se ko­­naly vý­roč­ní konference nebo shromáždění, které by se zabývaly Boží slávou a ctí jména živého Boha? Ne, náš postoj spíše naznačuje, že církev je jen lidskou orga­nizací, a pak se samozřejmě staráme o to, co se s ní děje, stejně jako když se člo­věk stará, když se mu nedaří v podnikání. Jsme podnikatelé a zajímá nás insti­tu­ce a orga­ni­za­ce. To ale nebyl Mojžíšův prvotní zájem. On se předně a hlavně zajímal o Boží slá­vu. Rmoutí vás, v jakém stavu je církev? A jestli ano, proč vás to vlastně rmoutí? Je to proto, že už jste dost staří a pamatujete si konec viktoriánské éry nebo období eduardovské, kdy měly zástupy lidí ve zvyku chodit do kostela? Je to prostě jen nos­tal­gie po starých dobrých časech církve? Anebo nám není až tak úplně cizí zabývat se Božím jménem? Bolí nás to? Zraňuje nás to? Rmoutíme se tím? Tíží nás to na srd­ci, na mysli i na duchu, když vidíte tu bezbožnost, která nás obklopuje, a když se Bo­ží jméno bere nadarmo? Máme v sobě něco z této hor­li­vosti, z této svaté horlivosti?

Všimli jste si, o co jde žalmistovi v Žalmu 79, když říká: „Proč by měly pro­ná­ro­dy říkat: ‚Kde je ten jejich Bůh?‘“ (v. 10). A právě to říkají. Z jejich strany je to vý­směch, když říkají: „Mluvili o velkém Bohu, který je Bohem nad všechny bohy. Tvrdili, že tím Bohem je Bůh Izraele, chlubili se jím a říkali, že je úžasný. Ale kde je? Po­dí­vej­te se na ně! Jak mohou tito lidé tvrdit, že jsou  v rukách takového Boha? Nikdy by na tom nemohli být tak špatně, kdyby to všechno byla pravda.“ Vidíte, že to, o co tady hlavně jde, je sláva a čest a jméno Boží. Nezáleží na našich institucích nebo na našich úspěších či pádech, tou stěžejní záležitostí je sláva Boží. Žalmista to sa­mozřejmě ví. Jen se podívejme, jak výstižně to vy­jad­řu­je v Žal­mu druhém: „Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají pro­ti Hospodinu a po­ma­za­nému jeho…“ Jistěže tehdy napadali Davida, ohrožovali děti Izraele, ale David má vhled člověka s duchovním smýšlením. Říká: „To není namířeno proti mně, ale pro­ti Bohu. Tito lidé se srocují proti Pánu a jeho pomazanému.“

Tohle velké téma se ve skutečnosti táhne celou knihou Žalmů. Dovolte mi uvést ještě jeden příklad, ze Žalmu 83: „Hleď,“ říká žalmista, „jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí, pozvedají hlavu, kují proti tvému lidu tajné plány“ (v. 3–4). Ano, ale to všechno je namířeno proti samotnému Bohu. A ve Skutcích 4 naj­de­me nádherný a téměř lyrický příklad.

Poté co byli Petr a Jan vyslýcháni a bylo jim zakázáno zvěstovat evangelium, rozhodla se rada velekněží a starších vymýtit rodící se církev a učinit rázný konec veškerému jejímu kázání, a tak apoštolům přednesli vážné výhružky. Petr a Jan se odtud vrátili a začali se modlit spolu  s celým shromážděním věřících. A modlili se takto (všimněte si, jak citují druhý Žalm): „Povstávají králové země a vladaři se srocují proti Hospodinu a jeho Mesiáši“ (Sk 4,26). Dále pak už po­kra­ču­jí vlastními slovy: „Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spo­lu s pohany i s ná­rodem izraelským proti tvému svatému služebníku (var. Sy­nu) Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila. Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby...“ (Sk 4,27–29). Vidíte, mají jasný vhled do situace. Člověk by si my­slel, že se budou modlit čistě sami za sebe, ale neudělali to na prvním místě. Jasně rozpoznávali, že to, co se děje, je opravdu namířeno proti Bohu. A k tomu se be­ze­spo­ru nutně musíme navrátit. Zvykli jsme si být ve svém přístupu tak sub­jek­tiv­ní, že prakticky pořád myslíme jenom na sebe. Ale tímto způsobem se ne­mů­že­me mod­lit za probuzení. My se musíme na prvním místě starat o Boha, o jeho slá­vu, jeho čest a jeho jméno.

Tohle je podle mě podstata celé záležitosti. Projděte si velké modlitby Starého zákona a vždycky to tam najdete. Tyto muže spalovala horlivá vášeň pro Boha, trápili se a byli nešťastní, protože tento velký Bůh nebyl uctíván tak, jak by měl být. A oni se modlili k Bohu kvůli němu samotnému, kvůli jeho slávě, aby obhájil své jméno a aby povstal a rozprášil své nepřátele. To je nejdůležitější.

Druhá věc, která musí být vždycky až na druhém místě, nikoliv na prvním, je starat se o čest samotné církve. Shodou okolností není v tomto oddílu snad nic nád­­­hernějšího než právě to, jak Mojžíš vyjadřuje svou starostlivost o církev, což byl tehdy izraelský národ. Bůh Mojžíšovi krásným způsobem naznačuje, jakou lásku a zájem k němu chová, ale Mojžíš se  s tím nespokojí. Mojžíš neusiluje pou­ze o vlastní požehnání. Chce se ujistit, že děti Izraele jakožto celek budou též zah­r­nu­ti v tomto požehnání. Další zářný příklad tohoto postoje nacházíme v Exodu 32, v jedné z nejslavnějších pasáží Starého zákona: „Nazítří pak Mojžíš řekl lidu: ‚Do­pus­tili jste se velikého hříchu; avšak nyní vystoupím k Hospodinu, snad jej za váš hřích usmířím.‘ Mojžíš se tedy vrátil k Hospodinu a řekl: ‚Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si zlatého Boha. Můžeš...‘“ a odmlčí se. To jakoby se mu zlo­mil hlas a najednou nemohl dál mluvit. Ve své duši pro­ží­vá obrovskou bolest a zápas až na smrt. „Můžeš jim ten hřích ještě odpustit?“ A na­jednou už zas mluvit může: „Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš“ (32,30–32). Vlastně tím myslí: já nechci dále žít, pokud ve svém požehnání ne­po­čítáš i s nimi.

Bůh totiž předtím řekl: „Já s tímto lidem skoncuji, z tebe však udělám veliký národ.“ „Ne,“ říká Mojžíš, „skoncuj tedy i se mnou. Já nechci jít dál bez nich.“

Ano, tohle je ta pravá přímluvná modlitba. Člověku se jedná o to, v jakém stavu se nachází celá církev, a jeho osobní život, prospěch a blahobyt přitom pro něho neznamenají naprosto nic, pokud církev nedojde požehnání. A v této kapi­to­le se nám to vše opakuje. „Tvůj lid, tento pronárod.“

Mohli bychom se tím zabývat déle, ale musíme jít dál. Shrnul bych to ná­sle­dov­ně: Zdá se mi, že zde není žádná naděje na probuzení, dokud vy i já a my všichni ne­dojdeme do fáze, kdy začneme poněkud zapomínat sami na sebe a o to víc nás bude zajímat církev, tělo Boží, jeho lid tady na zemi. Tolik našich modliteb je sub­jek­­­­tivních a sebestředných. Máme své problémy a těžkosti, a když už se s nimi na­ko­­­nec vypořádáme, jsme unavení a vyčerpaní a za církev se vůbec nemodlíme. Mé po­žehnání, mé potřeby, mé toto a mé tamto. Nechci být tvrdý ani nepříjemný, vždyť Bůh nám zaslíbil, že bude jednat s našimi problémy. Ale kde má v našich mod­lit­bách a přímluvách místo církev? Zajímáme se o to, co přesahuje nás a naše rodiny? Stojíme před světem a říkáme, že jediná naděje pro svět je křesťanství. Ří­ká­me, že jedině a pouze církev je nositelkou té nejdůležitější zvěsti. Vidíme ve společnosti problémy, které na nás přímo křičí a narůstají týden co týden. A víme, že evan­ge­lium je jediná odpověď. Výborně, tak tedy jestliže to víme a věříme to­mu, dovolte mi, abych se vás ve jménu Božím zeptal, jak často se modlíte, aby cír­kev měla moc jej kázat, a to takovým způ­so­bem, aby všechny bašty a pevnosti, které se vzpouzejí a vypínají proti Bohu, byly sraženy k zemi a rozdrceny na prach  v jeho svaté pří­tom­­nosti? Kolik času vě­nu­je­te modlitbám, aby byli kazatelé evan­ge­lia obdařeni mo­cí Ducha svatého? Při­mlouváte se za to? Je to pro vás důležité? Pro Mojžíše, jak jsme si řekli, to bylo důležitější než jeho vlastní život. On by do za­slí­bené země nechtěl vejít sám. On nechtěl, aby byl někým důležitým. „Ne, to je církev,“ říkal, „ne­půj­du, pokud oni všichni nepůjdou se mnou a ty uprostřed nás.“

Musíme se znovu naučit myslet na křesťanskou církev. Náš celkový přístup se stal příliš subjektivním. Je subjektivní v evangelizaci, je subjektivní v učení o po­svě­cování, je subjektivní od začátku až do konce. Všechno se odvíjí od nás, od na­šich potřeb a problémů, a Bůh je jako nějaká agentura, která nám má dát odpovědi na naše otázky a která nám má dát všechno, co potřebujeme, ale to všechno je špatně. Hlásání evangelia a všechno ostatní musí začínat u Boha a jeho slávy. U Boha, který je nade vším a jemuž všechno náleží. Lidé potřebují být spaseni, protože ho neo­sla­vu­jí, ne proto, že potřebují vyřešit pár svých drobných osobních problémů. A jest­li­že hlavní pohnutkou evangelizace je naplnit církve, pak je to odsouzeno k nezdaru. Samozřejmě že si můžete zaplnit své církve lidmi, ale nijak vám to nepomůže, k ni­če­mu vám to nebude a žádný ze základních problémů to nevyřeší. Nej­dů­le­ži­tější je pojetí církve jakožto Božího lidu, který nese jeho jméno a který byl stvořen jím sa­mot­ným. Musíme přestat o církvi uvažovat jako o nějakém uskupení institucí a orga­­nizací a musíme se navrátit k porozumění, že jsme lid náležející Bohu. A to je možné jen kvůli jeho jménu. A jelikož jeho jméno na nás spočívá, musíme se za církev přimlouvat. Ano, za církev a za její slávu a za její čest, protože církev je jeho.

Mojžíš má samozřejmě ještě jednu věc, na které mu záleží, a to jsou pohané, kteří jsou vně. Chce, aby i oni věděli: „Podle čeho jiného by se poznalo, že jsem u tebe našel milost já i tvůj lid, ne-li podle toho, že s námi půjdeš; tím budeme odlišeni, já i tvůj lid, od každého lidu na tváři země.“

Toto jsou tedy motivy, proč bychom se měli modlit za probuzení. Kvůli jménu, cti a slávě našeho Boha a kvůli církvi, která je jeho. Ano, a teprve potom kvůli těm lidem, kteří jsou mimo církev, kteří si dělají legraci, zlehčují, zesměšňují, jízlivě se Bohu vysmívají a posměvačně se šklebí. „Ach, Bože,“ říkají jeho lidé jeden po dru­hém, „povstaň a umlč je. Udělej něco, abychom jim mohli říct: ‚Mlčte, buďte zticha, přestaňte s tím.‘“

„Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh!“ (Ž 46,11). Tak zní modlitba Božího lidu. Dí­va­jí se na lidi mimo církev. A podobných příkladů najdete v Bibli celou řadu. A vždyc­ky to byli a jsou lidé, kteří mají nitro obtěžkané tím, v jakém stavu se nachází cír­kev, a je­jichž srdce je zlomené, protože vidí, jak se lidé rouhají Božímu jménu. Ano, v Bibli to najdete vyjádřeno i velmi drsnými slovy, někdy až tak drs­ný­mi, že jisté ma­li­­cher­né osůbky jsou pobouřeny žalmy plnými klení. Jenže toto klení a pro­klí­ná­ní v Žal­mech je pouze projevem horlivosti Božích lidí pro jeho slávu. „Kéž hříš­ní­ci vy­mi­zí ze země,“ říká pisatel Žalmu 104. Podívej se na ně, říká, jak kazí tvé úžas­né stvo­ře­ní. Vidím hory a údolí a řeky. Vidím Boží cedry, jak jsou plné mízy... Žal­mista pros­tě rozjímá nad ptáky a nad veškerým stvořením, jak všichni spolu pracují na tom, aby ukázali na nádheru a na slávu Boží. Ale zde máme hříšníka, který Bohu na­vzdo­ry veškeré jeho dobrotě pořád jen spílá a zlořečí a vzpírá se a rouhá. A tak žalmista ve svém spravedlivém rozhořčení a horlivosti říká: „Kéž hříšníci vymizí ze země.“

Řekl bych, že jsme zde odhalili skutečný důvod pro jednání těchto lidí. Ne­pra­me­­nilo z touhy po osobní pomstě, ti muži hořeli vášní pro Boha a jeho slávu a pro jeho veliké jméno. A s námi je něco v nepořádku, pokud v sobě necítíme po­dob­nou tou­hu, aby Bůh povstal a udělal něco, co by všem zavřelo ústa a zarazilo ja­zyky těch dneš­ních arogantních rouhačů, kteří tak afektovaně pronášejí v rádiu i v te­le­vi­zi svá přemrštěná slova – těch rádoby filozofů, těch bezbožných arogantních lidí. Copak v sobě aspoň občas neucítíme tu touhu, aby lidé mohli poznat, že Bůh je Bůh a že on je Bůh věčný? Ach ano, je tu touha po tom, aby se jim dostalo odpovědi, aby byli umlčeni, ale tím to samozřejmě nekončí. Hned v závěsu přichází touha, aby ti lidé byli usvědčeni, aby byli přesvědčeni a aby skutečně uviděli pravdu. Tou­ha, aby Bůh udělal něco tak mimořádného, něco tak ohromujícího, že by se tito lidé za­sta­vi­li a zůstali zaraženě stát a říkali si: „Co to má být? Že by snad tamti měli přece je­nom prav­du? Zdá se, že naše argumenty nějak ztrácejí půdu pod nohama. A my jsme si mysleli, že jejich Bůh selhal a že je zanechal napospas v téhle di­vo­či­ně. Vždyť to vypadalo, že se všechno obrátilo proti nim.“ A když potom Bůh na­jed­nou nad­při­ro­zeně zasáhne a udělá nějaký zázrak a provede je tím, pohané se bu­dou muset opět zamyslet a přiznat si: „Aha, asi měli přece jen pravdu.“ A to je první krok směrem k usvědčení a k obrácení. Vzbudil se v nich zájem, a to se děje, kdy­koli při­chá­zí pro­bu­zení. Lidé, kteří se Božímu jménu vždycky vysmívali, se najed­nou při­chá­zejí z čiré zvědavosti podívat, a to pak velmi často vede až k jejich obrá­ce­ní. Moj­žíš se zde modlí právě za to, aby byli ti lidé zastaveni a zůstali zaraženě stát, a aby  v nich postupně narůstal zájem, skrze který už si je Bůh nasměruje a povede dál.

V této chvíli by nás to ovšem mělo vést k otázce, jestli nás vůbec zajímají lidé mimo církev. Církev se totiž může dostat do příšerného stavu, kdy se v ní schází jen uzavřený kruh velmi milých a ctihodných lidí, kteří si vůbec nedělají starost o ten­to svět, lidí, kteří svět prostě míjejí, vykasávají si sukně a vyhrnují nohavice ze strachu, aby se neušpinili vším tím bahnem, tou zrůdností, ohavností a oškli­vos­tí. Nám nejde jen o to, aby byla posměvačům zavřena ústa, ale měli bychom tou­žit po tom, aby se těmto mužům a ženám, co jsou jako ovce bez pastýře, otev­řely oči a oni mohli začít vnímat příčinu svého trápení a mohli být osvobozeni z řetězů ne­pra­vos­ti a z okovů hanebnosti a neřesti a špíny. Skutečně nás zajímají tito lidé a mod­lí­me se, aby Bůh udělal něco, čím by mohli být ovlivněni a zasaženi?

Máme tu tedy tři hlavní motivy, které byly Mojžíšovi hnací silou, když Bohu předkládal své přímluvy. Můžeme si ještě všimnout něčeho jiného, a to způsobu, jakým se modlil. Už jsme viděli, za co se modlil, řekli jsme si také, proč se za to mod­lil, a nyní se pojďme podívat na způsob jeho modlitby. Pokud nám kdy schá­zel návod, jak se modlit, najdeme ho právě zde.

Existují určité prvky, které se vždycky objevují ve všech slavných biblických mod­litbách. Tou první charakteristickou vlastností Mojžíšovy modlitby je smě­lost, pevné přesvědčení. Nevidíme žádné známky zaváhání. Vidíme tiché pevné pře­svěd­čení. Jen mi dovolte použít to slovo, vidíme svatou smělost. Jde o jeden z nej­důležitějších charakteristických rysů všech modliteb, které kdy měly úspěch. Je to samozřejmě zároveň rys nevyhnutelný. Nemůžete se opravdově modlit, a tím méně se přimlouvat, pokud nemáte jistotu svého přijetí, pokud neznáte cestu do svatyně svatých. Jestliže vám při pokleknutí k modlitbě vyvstávají na mysli vaše hříchy a vy si lámete hlavu, co s nimi můžete udělat, pokud musíte všechen svůj čas na modlitbách trávit prosbami za odpuštění a jste na vážkách, zda vám Bůh naslouchá či ne, jak se pak můžete modlit? Jak se pak můžete přimlouvat stejně jako Mojžíš? Ne, Mojžíš stál tváří v tvář Bohu a byl si jist, byl plný svaté smělosti. Jak už jsme viděli, Bůh mu dopřál ujištění o své blízkosti, a tak byl Mojžíš schopen mluvit se smělou důvěrou a jistotou.

A tohle je pro modlitbu naprosto zásadní. Znáte cestu do svatyně svatých? Vede tam jenom jedna cesta – nádherně je to vystiženo v epištole Židům 4,14: „Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího...“ Autor epištoly Ježíše dále popisuje jako velekněze, který je schopen mít soucit s na­ši­mi slabostmi, který na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale přece se ne­do­pus­til hříchu. A pak přijde řada na modlitbu: „Přistupme tedy,“ říká, „směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“ Všímáte si toho slůvka „tedy“? „Tak tedy směle přistupme.“ K čemu se to vztahuje? Ale to se přece vztahuje k pravdě o tom slavném veleknězi, Ježíši Kristu, Synu Božímu, který vstoupil až před Boží tvář, a k celé pravdě s ním spojené. To je ten jediný způsob, jak můžeme být smělí v Boží přítomnosti. Když se podívám sám na sebe, nemohu být smělý, mohu jen ztratit řeč. Spolu s Jóbem si kladu ruku na ústa: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu“ (Jób 42,5–6). Nemohu mluvit. Ale já zároveň musím mlu­vit, jestliže se mám přimlouvat. Jak se mohu přimlouvat se smělostí a jistotou? Na to je pouze jediná odpověď: Musím vědět, že mým úžasným veleknězem je Ježíš, Syn Boží, a že skrze jeho krev mám právo vstupu až do svatyně svatých a že tam smím vstoupit směle. Všimněte si smělosti a jistoty, s jakou se modlil Mojžíš. A když si pročtete některé modlitby svatých z různých minulých století, setkáte se  s tímtéž.

Ale máme tu i další charakteristický prvek pro modlitbu, velmi cenný a zají­ma­vý, a tím je logické uvažování a argumentace, se kterou se v modlitbě setkáváme. Je to něco skoro troufalého, ale přitom velmi reálného a pravdivého. Dovolte mi jen při­po­­menout: Mojžíš řekl Hospodinu: „Hleď...“ – což opravdu znamená, že se s Bo­hem přel. „Hleď, ty mi říkáš: Vyveď tento lid. Ale nesdělil jsi mi, koho chceš se mnou poslat, ačkoli jsi řekl...“ Vidíte? On Bohu připomíná, co Bůh sám předtím řekl. On se s Bohem dohaduje: „... ačkoli jsi řekl: ‚Já tě znám jménem, našel jsi u mne milost.‘ Jestliže jsem tedy nyní u tebe našel milost, ...“ říká Mojžíš, jako kdy­by na Boha na­léhal: „Jednej logicky, buď důsledný, pokračuj dál v tom, co jsi na­čal. Nemůžeš jed­nou něco říci a pak neudělat nic.“ Mojžíš dále argumentuje: „Jestliže jsem tedy nyní u tebe našel milost, dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost; pohleď, vždyť tento pronárod je tvůj lid.“ A pak ve verši 15: „Podle čeho jiné­ho“ (když neuděláš tohle) „by se poznalo, že jsem u tebe našel mi­lost já i tvůj lid, ne-li podle toho, že  s námi půjdeš; tím budeme odlišeni...“ On s Bo­hem logicky ar­gu­men­toval. On se s ním dohadoval. Připomínal mu jeho vlastní sliby a ve světle těch­to slibů se u Boha přimlouval. Říkal mu v podstatě toto: „Ó, Bo­že, copak ne­vi­díš, že když jsi to jednou řekl, tak musíš...?“

Někdo by se mohl zeptat, jestli je v pořádku tak mluvit k Bohu. Nedovoluje si člo­věk trochu moc? Naopak, k modlitbě to patří. Autor epištoly Židům, který nás tolik povzbuzuje, abychom směle přistupovali k trůnu milosti, nám zároveň při­po­­míná, abychom tak vždycky činili s úctou a zbožnou bázní. A je to v pořád­ku. Ale je třeba si uvědomit, že se nedíváme na člověka pod zákonem, jak mluví ke své­mu zákonodárci. Ne, zde je dítě, které mluví ke svému Otci. A malé dítě si ke své­mu otci může dovolit to, co by si dospělý muž, který není jeho synem, nikdy ne­do­volil. Ano, tady mluví dítě a on to ví. Bůh s ním mluvívá takříkajíc tváří v tvář a Moj­žíš si to uvědomuje. Proto přichází v lásce, s úctou a ve zbožné bázni a do­vo­lu­je si ar­gu­mentovat. Říká: „Ty jsi něco řekl, a proto...“

Opět vám doporučuji, abyste si přečetli životopisy lidí, které si Bůh v církvi pou­žil v průběhu staletí, obzvláště pak během různých probuzení. Naleznete u nich tutéž sva­tou smělost, tutéž argumentaci, totéž pření se a předkládání té věci Bohu a při­m­louvání se za splnění jeho vlastních slibů. Někdy si říkám, že v tom je celé ta­jem­ství modlitby. Thomas Goodwin ve svém výkladu k pečeti Ducha svatého z listu Efezským 1,13 používá nádherná slova. Říká: „Požaduj to od něj, požaduj to od něj.“ Nenech ho na pokoji. Otravuj ho, takříkajíc na něho dotírej s jeho vlast­ní­mi sliby. Říkej mu, že to, co sám řekl, také udělá. Cituj mu z Písma. A věz, že Bůh rád po­slou­chá, když takhle mluvíme, stejně jako otec rád vidí podobné projevy u svého dítěte, které očividně poslouchalo, co mu říkal. Těší ho to.  A to dítě v tom mů­že být dokon­ce i trochu nadrzlé, to nevadí, i tak se to otci líbí. Bůh je náš ne­bes­ký Otec, miluje nás a líbí se mu, když nás slyší přimlouvat se za to, aby vyplnil svá vlastní zaslíbení, když mu citujeme jeho vlastní slova a říkáme: „Ve světle Písma, můžeš odolat a neu­dě­lat to?“ Jeho srdce to těší. Požaduj to od něj!

Další věc, které bychom si na modlitbě měli všimnout, je to, jak je uspořádaná a přímá. Jde o konkrétní přímluvu. Všimněte si, že Mojžíš tady nepředkládá ně­ja­kou vágní či neurčitou obecnou modlitbu. Ne, on se soustředí na tu jednu velkou pot­ře­bu. Samozřejmě že Boha uctívá a samozřejmě je uctívání dopro­vá­zeno úctou a zbož­nou bázní. Ano, ale v tomto bodě se soustředí na jednu jedinou věc, na Boží přítomnost. Bez ní neodejde. On vlastně říká: „Nehnu se odtud, pokud nepřijdeš. Musíš jít s námi.“ A udává k tomu své důvody a zasypává Boha všemi možnými argumenty. A mohu-li mluvit sám za sebe, nebudu se cítit šťasten ani povzbuzen, dokud neuvidím, že se církev soustředí na tuto jedinou věc – na modlitbu za pro­bu­ze­ní. Ale my jsme se k tomu ještě nedopracovali, my jsme stále ještě ve stavu, kdy se rozhodujeme na různých setkáních a poradách, jestli budeme dělat to nebo ono, a prosíme Boha, aby požehnal našemu snažení. Ne, v tomto směru není žádná na­dě­­je. Musí nám jít o jediné. Musíme cítit tíhu na srdci, musíme chápat, že to je je­di­ná naděje, musíme se na to soustředit a vytrvat v tom – uspořádanost, sou­stav­nost, soustředění se, argumentace a k tomu vždycky naléhavost. Mojžíš jedná po­dob­ně jako kdysi Jákob v Genesis 32. Stejný prvek se objevuje v každé opravdové přímluvě.

• „Pusť mě…“ „Nepustím tě,“ řekl Jákob. Budu bojovat dál. Začínalo svítat a on zápasil už celou noc. „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ (v. 27–28)

Vidíte tu naléhavost? Přečtěte si slavné biblické modlitby; vždycky ji obsahují. Ve Skutcích 4 čteme, jak křesťané prosí Boha, aby „tedy“ teď jednal. Ó, Bože, říkali, ve světle těchto všech biblických textů a v naší situaci, jednej tedy. Zakroč nějak, dej nám znamení, uschopni nás, abychom mohli svědčit se svatou smělostí a aby­chom nesli svědectví o vzkříšení, o kterém nám zakazují mluvit. Pohleďte, jaká je v jejich modlitbě naléhavost. Mojžíš se k předmětu své modlitby vrací neustále, opakuje ho, předkládá ho v různých formách a z různých úhlů pohledu. Ale jde mu zde pořád jen o jednu a tutéž věc: „Jestli tvá přítomnost nepůjde s námi, tak nás odsud nevyváděj.“ A naléhavě trvá na svém: „Já tě nepustím.“

Tak se mi zdá, že si z této pasáže můžeme vzít hned několik ponaučení. Mlu­ví­me sice o našich modlitbách, ale už jsme se vůbec někdy modlili? Máme vůbec ně­ja­­ké ponětí o takovém střetnutí, o podobném setkání? Máme jistotu, že jsou nám naše hříchy odpuštěny? Jsme svobodní od sebe samých a od sebezájmu, aby­chom se vůbec mohli přimlouvat? Máme na srdci opravdové břemeno touhy po Boží slá­vě a po dobrém jménu církve? Opravdu se zajímáme o lidi mimo církev? A pro­sí­me Boha kvůli jeho jménu, aby splnil svá vlastní zaslíbení a vyslyšel nás a od­po­vě­děl nám? Ó, můj Bože, učiň z nás takové přímluvce a modlitebníky, jakým byl Moj­žíš. Nemá smysl říkat: „Ale on byl přece naprosto výjimečný muž.“ Sám Bůh, jak můžeme vidět na různých probuzeních z minulosti, si použil lidi, kteří by­li na­pros­to neznámí, stejně jako si zde používá Mojžíše. Před sto lety Bůh po­dob­ným způ­sobem obtěžkal srdce tehdy úplně neznámého muže jménem James McQuil­ken. Stal se Mojžíšem Severního Irska. Dnes to může být kdokoli z nás. Kéž z nás Bůh učiní takové přímluvce a modlitebníky, jakým byl Mojžíš.

Přeložila Kateřina Gjerji Holzerová.