• Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ (J 13,8)

Náš Pán se ve své nezměrné blahosklonnosti opásal jako služebník a myl nohy svých učedníků. Petra tahle podívaná naprosto ohromila a nechtěl svému Pánu do­­volit, aby dělal něco tak podřadného, a tak naprosto odmítal, aby mu jeho Mistr a Pán myl nohy. Ale rozmyslel si to, jakmile se dozvěděl, že odmítnout ta­ko­výto skutek laskavosti od jeho Pána by v zásadě znamenalo odmítnout jakéhokoliv podílu v něm: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Nemyslím si, že náš Pán zde až tak míní doslovné umytí, jako spíše to, co mělo vnější omytí představovat. Tohle je jasné, když si vzpomeneme, co náš Pán Petrovi odpověděl ohledně tohoto umytí, „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“

Když jde o doslovné mytí, Petr o něm věděl všechno, a tak nebylo, co vy­svět­lo­vat, než jeho vnitřní význam a duchovní učení. To je něco, co Petr tehdy nevěděl a co pochopil až později. Náš Pán proto zjevně odkazoval ne ani tak na fyzické mytí nohou, ale na duchovní obmytí, které je pro veškerý Jeho lid naprosto zá­sad­ní. Pa­ma­tujte také, že pouhé umytí nohou v sobě neneslo jednotu s Kristem, je­li­kož náš Pán umyl nohy i Jidášovi, ale rozhodně tím nemínil, že by si Jidáš měl myslet, že má nějaký podíl s Pánem, kterého byl rozhodnutý zradit. Zrádce byl za­poč­ten mezi učedníky, a proto měl podíl na vnějším ustanovení, ale nedalo mu žádný duchovní podíl v Kristu Ježíši. Proto docházíme k závěru, že mytí nohou bylo svou důležitostí jen druhotné. Zároveň však nepopíráme, co náš Pán říkal o tomto vnějším omytí, tedy že kdyby ho Petr dál tvrdohlavě od­mí­tal, sám by tím dokázal, že v jeho srdci není žádná skutečná věrnost, a že proto v důsledku nemá žádný podíl v Kristu.

Jakýkoliv skutek přímé a úmyslné vzpoury proti Kristově autoritě, ve kterém člověk vzdorovitě a vědomě pokračuje, je jistým důkazem, že nemá skutečný po­díl s Kristem. Jak mohu být Jeho služebníkem, jestliže vědomě odmítám kte­ré­ko­liv z Jeho přikázání? Jak si o sobě mohu myslet, že jsem skutečně křesťanem, jestliže má vůle je vzpurná a odmítá se podřídit jasným a zřetelným rozkazům mého Pána? Tohle je něco, co si jako vyznavači potřebujeme uvědomit, a prak­ti­kovat okamžitou poslušnost. Nedopusťme, abychom kdy vzpurně odmítali po­slech­nout přikázání, protože se nám zdá jako nedůležité nebo triviální. Nemá­me být soudci, ale služebníky. Žádná motivace nemůže omluvit neposlušnost.

Prosme o Boží milost, abychom hříchem pohrdali, jakmile ho rozpoznáme jako hřích, abychom plnili svou povinnost, jakmile ji rozpoznáme jako po­vin­nost, abychom se nikdy neproviňovali vědomou vzpourou, jelikož to by jen do­kázalo, že jsme bez Krista. Nicméně, stále věřím, že Kristovo hlavní učení v mém textu neodkazuje na umytí vodou, ale na očištění naší duchovní přirozenosti jeho vzácnou krví a jeho věčným Duchem. A právě v tomto smyslu znovu čtěme slova „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“

Naším velkým cílem je mít podíl v Ježíši Kristu. Do velké míry hovořím sám k sobě, k těm, kdo pravidelně slyší Slovo, k těm, kdo ctí jméno Ježíše a touží být spa­seni jeho spásou. Doufám, že mezi námi není ani jeden člověk, který by po­va­žoval výsadu podílu s Kristem za něco prázdného a bezvýznamného, ani nikdo, kdo by si myslel, že je malým neštěstím být připraven o svůj podíl s Ježí­šem, Synem Božím.

Bratři, vy i já toužíme mít podíl na zásluhách jeho spravedlnosti. Sami nemá­me žádnou vlastní spravedlnost, ale toužíme, aby on byl Hospodinem–naší–spra­­ve­dl­ností, abychom byli oblečeni jeho spravedlností, a abychom tak v ten den velké svatební hostiny nebyli nalezeni jako nazí, ale abychom se, oblečeni ve svateb­ním šatu, mohli posadit ke svatební hostině. Toužíme mít podíl v jeho smrti. Ježíš zemřel, aby tak poskytl usmíření za vinu, a my toužíme mít podíl na jeho usmi­řu­jí­cí oběti. Jsme vinní. Naše srdce touží být omyto v krvi, být očištěno touto odči­ňu­jící obětí, stát před Pánem jako přijaté v milovaném.

Doufáme, že Beránek Boží, který snímá hříchy světa, nám dá podíl na své mo­ci snímající hřích. Věříme v jeho vzkříšení a naší modlitbou je, abychom na něm měli podíl – abychom my mohli vstát, protože on vstal, a abychom se mohli na­vě­ky v těle i v duši radovat z věčné blaženosti. Naše víra viděla Ukřižovaného, jak vystupuje do nebes, a tak toužíme mít podíl na jeho nanebevstoupení, mít podíl na požehnáních, která získal pro vzpurníky, když zajal nepřátele a dal dary lidem. Ano, toužíme zanedlouho projít stejnou hvězdnatou cestou a vstoupit do odpočinku tam, kde je on, a hledět na slávu, kterou mu Bůh dal.

Toužíme mít podíl na jeho přímluvách. On před Otcovým trůnem přináší své neustále a vždycky přijímané přímluvy, a tak věříme, že za nás prosí, aby na nás, ne­hodné, sestupovala nespočetná požehnání. Byli jsme skutečně ubozí, jestli jsme nevěřili, že máme podíl na prosbách a přímluvách našeho velkého vele­kně­ze. Věříme, že naše jméno je vyryté na jednom z drahokamů na jeho ná­prs­ní­ku, a tak je neustále přinášeno před Boha. Navíc, víme, že Kristus sedí na pravici Boží jako král, všechny věci jsou mu složeny do rukou, a my toužíme mít s ním podíl v jeho království, mít podíl na pokoji, který přináší jeho žezlo – ano, aby­chom my sami byli učiněni králi a vládli s ním.

Navíc, očekáváme jeho druhý příchod. Stejně tak, jak vystoupil do nebes, i zno­vu sestoupí, za zvuku trubky archanděla a hlasu Božího, a to v plnosti svého bytí, skutečně a opravdově, ne jako mýtus nebo přelud, ale doopravdy. Tak, jako od nás odešel, stejně tak znovu přijde, přijme vší moc a bude vládnout od řeky až na konec světa. Doufáme, že budeme mít podíl na slávě jeho zjevení a království.

Ať už milénium bude jakékoliv, ať už bude nádhera posledního dne jakákoliv, naší touhou je, abychom ve všech těchto věcech měli podíl s Kristem. Ne­po­hr­dá­me jeho křížem, protože toužíme po jeho koruně. Nechceme ho opustit v jeho pokoření, jelikož doufáme, že s ním budeme mít podíl na jeho triumfu. Chceme s radostí vyjít za tábor a nést potupu pro jeho jméno, jelikož doufáme, že až se bu­dou rozdávat koruny nesmrtelnosti, staneme v táboře věrných. Nejhlubší tou­hou naší duše je, abychom mohli mít podíl s Kristem.

Mí drazí bratři, doufám, že většina z nás, kdo jsme zde přítomni, ví, co zna­me­ná mít podíl v Kristu, protože jsme v něm byli vyvoleni před založením světa. Byli jsme učiněni účastníky jeho Ducha a byli jsme přeneseni do jednoty s ním. Poddali jsme se jeho vládě. Hledíme k němu pro svou spásu. Máme s ním podíl jako údy jeho těla, jeho masa a jeho kostí – podíl na něm, jako mají větve v révě, jako mají kameny v chrámu. Sloužíme pod jeho zástavou v té samé svaté válce, sloužíme v té samé svaté službě. Máme s ním podíl jako jeho přátelé a jako jeho vyvolení, které přivedl do nejbližšího a nejužšího společenství se sebou samým.

Jestli to v našem případě tak není, jsme velmi svedení. Ale jestli to tak sku­teč­ně je, cítíme, že za tuto požehnanou skutečnost vděčíme pouze a jedině Boží milosti, a tak by to nikdy nemohlo být, kdybychom nejprve nebyli obmyti. Jestli dosud nemáme podíl na požehnáních, která k nám přicházejí skrze Krista, víme dnes, protože nám to říká text, že musíme být obmyti předtím, než s ním může­me mít podíl. Bratři, toužíme být syny tak, jako on je Syn. Přejeme si být dědici tak, jako on je dědic. Prahneme po tom, abychom byli přijati tak, jak je přijat on. Toužíme být zanedlouho oslaveni tak, jako on je oslaven. Tohle je požehnání hodné nejintenzivnější touhy, je to požehnání, které musíme získat, nebo se bídně propadneme do věčné záhuby – jelikož být bez Krista je být bez naděje.

Z kázání č. 926 s názvem The Sine Qua Non, které Ch. Spurgeon kázal ve sboru Metropolitan Tabernacle 17. dubna 1870.

Přeložil Jan Prorok.