Věřili byste tomu, že mnozí, ne-li většina dnešních pracujících rodičů (obzvláš­tě matek) stráví stejné množství času rodičovskými aktivitami jako matky v do­mác­­nosti v 70. letech minulého století? Tento trend, který jsem obje­vi­la v jednom vý­bor­­ném, fakty podepřeném článku, mě naprosto ohromil.

Sama jsem napsala o výhodách toho, když matka, pokud může, zůstane doma, a tak jsem si říkala, jestli je to vůbec možné. Autorka článku nastínila, že „hyper-rodičovství“ začíná už v děloze, kdy dnešní mámy dbají daleko více na to, co jedí, čtou více knih o rodičovství a navštěvují více kurzů. A pokračuje to poté, co se dítě narodí, a to zvýšeným dohledem, plným kojením, příkrmy bez cukru, doma připravenými jídly a narozeninovými oslavami podle Pinterestu. Článek doka­zu­je, že rodiče dnes svým dětem více předčítají (to mě překvapilo), nabízejí více domá­cího vyrábění, přihlašují své děti na více kroužků a sportů (to mě ne­pře­kva­pilo), více pomáhají s domácími úkoly a v tomto smyslu seznam ještě po­kra­čuje.

Je zajímavé, že přes všechen ten čas, energii a výdaje navíc, jsou dnešní rodiče čím dál úzkostnější, jestli s dětmi odvádějí dobrou práci… a pořád se bojí, jestli toho dělají dost.

Proč to s rodičovstvím přeháníme?

Co stojí za všemi těmito změnami? Článek poukazuje na jejich hlavní spouš­těč, jímž jsou ekonomické obavy. „… dělají všechno, aby zajistili, že se dítě vyšplhá do vyšší třídy nebo alespoň nevypadne z té, do které se narodilo.“ I když se to v článku nezmiňuje, z vlastní zkušenosti a od přátel vím, že rodiče prostě chtějí, aby byly jejich děti šťastné. Věří tomu, že všechno toto úsilí a aktivity přispívají k blahu dítěte.

Stojí za to poznamenat, že mnozí křesťanští rodiče zrovna tak věnují své úsilí tomu, aby svým dětem zajistili všechny možné příležitosti, ochránili je před každým potenciálním nebezpečím, a neváhají se obětovat, aby vyplnili každou jejich touhu. Tito milující rodiče se nemusejí tolik obávat ohledně sociálního růstu svých dětí jako světští rodiče, ale i oni podobně věří, že jen svědomitě plní zodpovědnost milujících správců životů svých dětí.

V článku byly uvedeny rozhovory s několika odborníky, kteří prohlásili, že i když plynou ze sociálního růstu určité výhody, není pochyb o tom, že takové děti si procházejí vyšší mírou stresu a úzkostí, jsou závislejší na rodičích, po­strá­dají soběstačnost a projevují menší spokojenost se svým životem. Počty sebe­vražd mezi dospívajícími a mladými dospělými jsou daleko vyšší než v před­cho­zích desetiletích. Navíc mnozí rodičové, obzvláště matky, pociťují více stresu, vyčer­pá­ní a viny a mají málo času na manželského partnera, přátele a ostatní činnosti.

Čeho se bojíme?

Když jsem o těchto skutečnostech přemýšlela, ohromil mě fakt, že základním spouštěčem toho všeho je strach. V článku je zmiňován strach o finanční bu­douc­nost dětí a jejich postavení ve světě, mohli bychom však přidat některé ospra­ve­dl­ni­telné strachy, třeba o fyzické bezpečí dětí v místě bydliště a ve školách. Existují také důkazy živené sociálními médii, které ukazují na to, že mnozí rodičové jsou poháněni potřebou uznání (strachem, co by tomu řekli ostatní).

Tyto strachy jsou založeny na pozemských skutečnostech a míjejí se s nad­při­ro­zenými pravdami. Tyto strachy vyvolávají v lidské přirozenosti reakci, která vede k ještě většímu úsilí a touze mít toho pod kontrolou ještě víc. Když se na to podí­vá­me ze správného úhlu pohledu, tak by „větší úsilí“ mohlo být zdravou reakcí, ale nezdravá úzkost a strach, které nás pohánějí k vyšší a vyšší vý­kon­nosti, abychom si pojistili výsledek, jdou proti tomu, co slyšíme v Božím slově. A navíc, jak tento člá­nek ukazuje, takový způsob jednání nevede nutně ke šťast­něj­ším, při­způ­so­bi­věj­ším a motivovaným dětem. Ve skutečnosti je to tak, že když vychováváme ze stra­chu, existuje větší prav­dě­podobnost, že vychováme ustrašené děti. Žádný rodič nechce vychovat ustra­še­né děti. Jako křesťané se budeme také obávat, že pokud strach bude hna­cím motorem našeho rodičovství, mohli bychom tím v na­šich dětech zakořenit lež, že vlastní úsilí je důležitější než důvěra Bohu.

Co rodiče dělat nemohou

Pravdou je, že naše snahy samy o sobě nemohou zaručit žádný výsledek, a míra závislosti na našem úsilí nás dokonce může dostat do konfliktu s Bohem. Bůh však naopak chce, abychom rozuměli tomu, že on je ten jediný, kdo oprav­du všech­­no ovládá. Naší úlohou je rozněcovat „oheň Božího daru… neboť Bůh nám ne­dal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy“ (2Tm 1,6–7).

Křesťanští rodiče, pokud se nacházíte ve výše popsané situaci, chci vás po­vzbu­dit, abyste se zhluboka nadechli, pokusili se ustat ve své strastiplné náma­ze a po­mysleli na ujištění, které máme o Boží pomoci a péči o nás, ať děláme v životě cokoliv, třeba i při výchově dětí. Bůh nechce, abychom dělali něco ze stra­chu. Říká: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě dě­kuj­te a před­klá­dejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Fp 4,6–7).

Postavte se strachu s Boží pomocí

Když se jako rodiče necháváme řídit strachem o pozemské blaho svých dětí, zapomínáme, co víme o dobrotě našeho Boha. Bůh nám slibuje, že „všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy“ (2Pt 1,3).

Když se obáváme, zda budou naše děti schopné získat dobrou práci a zajistit sebe a své rodiny, tak ano, měli bychom se postarat, aby se jim dostalo dobrého vzdělání a naučily se pilně pracovat, ale také musíme pamatovat na vyšší prav­du z listu Filipským 4,19 a naučit je jí: „Můj Bůh vám dá všechno, co po­tře­bu­jete, podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši.“ V konečném důsledku ne­zá­visí zaopatření našich dětí na našem nebo jejich úsilí, ale na Bohu.

Když se strachujeme o budoucnost svých dětí, měli bychom přestat si do nich promítat své touhy, ale naopak se ujistit, že místo našich obav vidí, že máme dů­vod k naději. Co může odstranit obavy, které se vkrádají do křesťanského ro­di­čov­ství? Na začátek se zamyslete nad touto úžasnou pravdou:

„Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého ve­li­ké­ho milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé na­dě­ji. Dě­dictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v ne­be­sích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v po­sled­ním čase“ (1Pt 1,3–5).

Naším největším rodičovským úkolem je postarat se, aby naše děti viděly naši naději, a učit je o způsobu, jak i ony mohou získat tuto slavnou jistotu v Kristu.

Když čelíme nevyhnutelným rodičovským problémům, problémům, které od­ha­­lují, že nám to přerostlo přes hlavu, musíme si vzpomenout, že máme sílu a na­dě­ji čerpat z toho, že je to Bůh, kdo slibuje: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pra­vici, pravím ti: ‚Neboj se, já jsem tvá pomoc‘“ (Iz 41,13). Věříte, že vám Bůh chce po­moct? Modlíte se denně za tuto pomoc?

Bůh ví, že budeme chybovat

Díky spásné milosti dostupné skrze Ježíše Krista křesťanská výchova nikdy nemusí vycházet ze strachu před trestem za to, že se jim to nepovedlo. Bůh ví, že ne vždy se nám to povede. Boží láska je založena na dokonalé oběti jeho mi­lo­va­né­ho Syna, Ježíše, kterému se to všechno povedlo. Ano, z pošetilých roz­hod­nutí poplynou následky a měli bychom se co nejvíce snažit dělat zod­po­věd­ná, zbož­ná rozhodnutí a vést k tomu i své děti, ale naše budoucnost a budouc­nost, kterou chceme pro naše děti, není založena na tom, že se nám všechno povede. Není to skvělá zpráva?

Je tak osvobozující vědět, že náš Bůh nestojí někde za postranní čárou a ne­če­ká, jestli dostaneme své děti do správných škol nebo je zapíšeme na dostatečné množství sportovních kroužků či je dokážeme uchránit před každým možným pozemským nebezpečím až tak, že nikdy nezakusí utrpení. Bůh má budoucnost našich dětí v rukou a velmi ochotně bude směrovat a řídit naše rodičovství, aby nám pomohl vést naše děti směrem k věcem, které s sebou nesou hlubší radost a uspokojení než cokoliv, co bude kdy tento svět schopen nabídnout.

Tento Bůh sleduje, jestli:

• ho milujeme co nejvíce a co nejlépe (L 10,27);
• se vroucně modlíme za jeho pomoc a vedení při výchově svých dětí (Fp 4,6–7);
• jsme poslušní jeho vedení a neposluhujeme světu (J 8,31);
• pracujeme na tom, abychom své děti zasvětili do podivuhodností jeho oso­by a bytí;
• vyučujeme své děti z jeho slova, aby rozuměly tomu, jakými lidmi je Bůh chce mít, a toužily jimi být (Dt 6,4–7);
• je vyučujeme o úchvatné oběti, kterou přinesl Ježíš, aby mohly navěky žít v ra­dosti (1J 4,10; Ko 1,21–22; Ef 1,7);
• se radujeme v Ježíši a v životě, který máme (a ony mohou mít) v Bohu (J 10,10; 15,11);
• je povzbuzujeme, aby milovaly Boha, důvěřovaly mu a radovaly se z něj nade všechno.

Výsledek je na Bohu

Také musíme být střízliví a musíme si uvědomit, že i když milujeme Boha a dů­věřujeme mu a děláme všechno, co je v našich silách, aby se v tom, jak žijeme své životy, odrážela Boží dobrota, i když děti svědomitě vyučujeme nádherným prav­dám Bible, je možné, že přesto budou mít naše děti těžký život a možná na­ko­nec odmítnou Krista. Máme zaslíbení, že Bůh bude s námi v našem rodi­čov­ství, ale ne­máme zaslíbení, že naše děti budou mít lehký život nebo že budou spaseny.

Pravdou je, že naše děti nejsou naše. Jsme jen dohlížiteli po dobu jejich mládí. Patří Bohu a on rozhoduje o jejich budoucnosti. Žádná naše obava, trápení nebo strach tuto realitu nezmění, a to je paradoxně skvělá zpráva! Máme svobodu nedůvěřovat svému vlastnímu úsilí, ale milujícímu Bohu, který jako první svěřil tyto děti do naší péče.

Protože jen na Bohu záleží, jak to dopadne, máme dokonalou svobodu dělat všechno, čeho jsme schopní, přičemž čerpáme z jeho síly, a poté mu důvěřovat ohledně výsledku. I když na nejlepších školách, nejprestižnějších pracovních mís­tech a uznání světa není ve své podstatě nic špatného, zabývání se těmito věcmi má moc odloudit naše oči a oči našich dětí od Boha. Pracovat na tom, aby­chom zajistili, že naše děti tyto věci získají, nám na věčnosti nebude k ničemu.

Pokud však své děti zasvětíme do slávy jejich Stvořitele a Vykupitele, mají mož­­nost jak pozemského života plného hluboké radosti, která je přenese přes zkouš­ky a utrpení, které jistě přijdou, tak věčné radosti v Boží přítomnosti, kde ne­bude žádné utrpení ani bolest. To je záměrem rodičovství, a výsledek záleží na Bohu. Vychovávejte tedy svědomitě, ale „důvěřujte Hospodinu celým srd­cem, na svoji rozumnost nespoléhejte. Poznávejte ho na všech svých cestách, on sám napřímí vaše stezky“ (Př 3,5–6).

www.desiringgod.org

Přeložila Julie Petrecká.