Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost! Žalm 115,1

Dnes máme před sebou text Písma, o kterém bychom směle mohli říct: je napsán pro nás a do naší situace. Ano, mám za to, že je to nesmírný důkaz, že Boží slovo je živé a pochází od živého a milujícího Boha – Otce všech vykoupených Kristem Ježíšem. Pojďme otevřít Písmo v Pavlově listu Filipským v kapitole 1,1–18.

Dnes se podíváme, co nám Duch svatý přináší skrze oddíl od 12. do 18. verše 1. kapitoly. Vím, že nejeden z nás si během uplynulých měsíců kladl otázku: proč se to vše v našem sboru děje? Místo toho, abychom oslavovali Pána, je společenství místní církve poničené. Služba evangelia, ze které jsme se roky radovali, je nyní otřesená. Jak Pán Bůh ve své moudrosti používá těžké životní situace v životě svých dětí, křesťanů, ke své slávě?

• Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia, takže po celém soudu i všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista, a mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží. (Fp 1,12–14)

Podívejme se na příběh apoštola Pavla. Co předcházelo v jeho životě chvíli, kdy píše dopis filipské církvi? Pomocí nám je kniha Skutků apoštolských, kde se více dozvídáme o Pavlově misii i o tom, co vedlo k jeho uvěznění.

1. JAK PÁN POUŽÍVÁ NAŠE TĚŽKOSTI

Apoštol Pavel se asi v roce 62 po Kr. dostal do vězení. S největší pravděpodobností jde o vězení v Římě. Byl někdo z vás ve vězení? Pravděpodobně ne. Ale odpověď na následující otázku zná určitě každý: dostává se člověk do vězení za odměnu nebo za trest? Odpověď je zřejmá. Tak ani apoštol Pavel nebyl ve vězení za odměnu, ale čekal zde na císařský soud, který měl rozhodnout, zda je Pavel vinen dle obvinění, která proti němu vznesli židé z Jeruzaléma. Byla to těžká obvinění, že se Pavel provinil proti židovskému zákonu, proti chrámu a proti císaři (Sk 25,8).

A. Věrnost Kristu dovedla Pavla až do vězení

Ve Skutcích 23 čteme, že byl apoštol Pavel zatčen v Jeruzalémě. Pak byl převezen z Jeruzaléma do Cesareje, kde strávil dva roky ve vězení. Místodržitel Félix, který jej měl soudit, však čekal od Pavla úplatek. Když jej nedostal, nechal Pavla ve vazbě, aby se zavděčil židům. Po něm se stal nástupcem Festus. Ten zasedl k soudu a dal předvést Pavla. Byla vznesena obvinění, Pavel se hájil a nakonec se jako římský občan odvolal dle svého práva k císařskému soudu do Říma. Během následující několikaměsíční cesty z Cesareje do Říma zažil Pavel ztroskotání lodi, na které pluli. Na ostrově Malta se mu do ruky zakousla zmije. Pán ho ochránil a Pavel přes všechny útrapy nakonec došel až do Říma. Protože byl římský občan, dostal dovolení, že může bydlet v najatém bytě. Spolu s ním tam ovšem byl vždy i voják, který ho měl hlídat (Sk 28,16). Pavel se nemohl ani volně pohybovat, jak čteme ve verši 14, protože byl v okovech. Také o jídlo se museli starat ti, kteří byli s Pavlem – tedy Timoteus, o kterém čteme v 1. verši našeho listu, či Epafroditos vyslaný filipskou církví ku pomoci Pavlovi. Tak vypadala Pavlova situace. Je to hrozné být ve vězení. Omezen ve své svobodě, připoután řetězy. A přeci to, co je hrozné, a to nejen v očích světa, používá Pán Bůh v životě křesťana ke své slávě.

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Ř 8,28)

Co se nám někdy jeví jako prohra, používá svrchovaný Bůh ke své slávě. Zvlášť když jsme uprostřed těžkých dní či měsíců a zdá se, že není ani naděje na lepší časy, pak máme přirozeně sklon upadat do duchovní deprese. Je to jako když má kůň klapky na očích. Nevidí napravo ani nalevo. Jako když jdete dlouhým tunelem a není vidět konec, všude jen tma. A přece nás naše smysly mohou klamat. Pán Bůh nás učí, abychom chodili vírou, ne podle toho, co vidíme očima. Znamená to učit se spoléhat na jeho vedení, i když nerozumíme, proč se nám dějí těžké věci. Nakonec se dá poznat, jestli se opravdu jedná o prohru nebo vítězství. Může nám pomoci několik otázek, které bychom si měli položit:

Vedla tě těžká situace ve tvém životě k hlubšímu vztahu s Bohem anebo ses od něj odvrátil a hledal řešení a východiska podle své moudrosti, aniž bys prosil Pána o pomoc a nechal se jím vést podle principů Božího slova?

Je výsledkem těžkého období v tvém životě, že jsi z něj vyšel více posvěcený? Anebo jsi ještě více zabředl do hříchu?

Jsi nyní po projití zkouškami věrnější Pánu ve službě pro jeho království anebo jsi od něj daleko a nestaráš se ani tak o svoji věčnost, jako spíše o svoji časnost?

Jestli tě to vše vedlo blíže k Pánu, pak to bylo k prospěchu evangelia. I pro apoštola Pavla bylo to, co jiní považovali za ostudu a ztroskotání, tedy Pavlovo uvěznění, ku prospěchu. Proto říká ve verši 12:

B. Jak se mohlo stát Pavlovo vězení požehnáním?

• … takže po celém soudu i všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista… (Fp 1,13)

Místo aby klesal Pavel na duchu, uzavřel se do sebe a do svých bolístek a začal litovat sám sebe, do jaké hrozné a nespravedlivé situace se dostal, místo aby spílal židům, že je teď kvůli jejich obvinění spoután řetězy, slyšíme z jeho úst to nejméně pravděpodobné zhodnocení celé situace:

„Vše se obrátilo k prospěchu evangelia!“ Pán Bůh použil to, co mělo vést k Pavlovu konci, ke své slávě! Celý soud v Římě věděl, proč je Pavel ve vězení. Rozhlásil totiž mezi nimi evangelium!

Jako by dnes u soudu obžalovaný mluvil o Božím Synu, kterého Bůh poslal na zem v lidském těle, aby na něm potrestal hřích. Spravedlnost, o které se u soudu tak často mluví a která se hledá, a přitom každý ví, že nikdo není bez viny, dává Bůh darem těm, kdo věří jeho vzkříšenému Synu. A tak všichni – žalobci, soudci, obhájci, svědci i obžalovaní, zapisovatelé i dohlížitelé, ti všichni uslyší evangelium!

A tak Pán Bůh použil Pavlovo vězení ke své slávě. Někteří z těch, kdo slyšeli Pavlovo svědectví, se obrátili ke Kristu. Činili pokání a uvěřili Kristu, který zaplatil za jejich hříchy svou krví, svým životem.

Tak si Pán použil Pavlovu lásku k Pánu Ježíši, která v očích světa přivedla Pavla na dno, aby se oslavil ve spasení mnohých z císařského dvora i z pretoriánské gardy, která Pavla střežila. Bůh je mocný, nemyslíte? Věrná láska ke Kristu dokáže přinést ovoce, jaké bychom si ani nedovedli představit.

V archivu Cambridgeské univerzity v Anglii je uchována jedna vzácná kniha. Je to Bible z osmnáctého století. Ta Bible je ve velštině a je v ní rukou zapsán následující zápis: Mary Jones se narodila 16. prosince 1784. Koupila jsem ji v 16. roce svého věku. Jsem dcerou Jacoba Jonese a Mary Jonesové, jeho manželky. Pán mi může dát milost. Amen.

Ta Bible patřila Mary Jonesové. Uvěřila Pánu Ježíši v 8 letech. Od chvíle, kdy se naučila číst, bylo její touhou mít vlastní Bibli. Doma žádnou neměli. Nejbližší stavení, kde by se mohla do Bible podívat, bylo tři kilometry daleko. A tak začala šetřit peníze na Bibli. Když našetřila na Bibli, bylo jí 15 let. Nejbližší místo, kde se dala Bible koupit, bylo od jejího domova 42 km daleko. Přesto Mary vyrazila. Neměla boty, tak šla přes kopce a lesy bosa až do městečka Bala. Když tam dorazila, musela ještě dva dny čekat, než přivezli novou zásilku Biblí. Nakonec si po šesti letech koupila Mary svou první Bibli. Kazatel, který jí Bibli obstaral, Thomas Charles, byl tak dotčen příběhem mladé Mary, že se zasadil o šíření Biblí po Walesu. Tak byla nakonec založena Britská biblická společnost, která od té doby začala šířit Bible nejen na britských ostrovech, ale po celém světě. Jen v roce 2020 tato společnost rozšířila po celém světě na 190 milionů výtisků Bible či jejích částí. A na počátku toho všeho byla jedna osmiletá bosá dívenka, která milovala Pána Ježíše.

Náš Bůh je mocný. On může i tvou, ve tvých očích těžkou a možná až zdánlivě bezvýchodnou, situaci použít ke své slávě. On to dělá, takový je náš Pán. Jemu patří chvála! Ano, vše, co Pán dělá skrze těžké situace svých dětí, co udělal skrze život apoštola Pavla a jeho uvěznění, nás zvedá k mohutné chvále!

C. Bůh se na nás oslavuje

Přesně tak

• … a mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží. (Fp 2,14)

Bratři a sestry, jak by nás naše nynější těžkosti neměly povzbudit! Vždyť Pán je věrný! Jeho milost trvá ještě dnes. Máme svobodu dělit se o evangelium, dělit se o to, co Kristus udělal v mém životě s dalšími lidmi – na ulici, v sousedství, ve škole i v práci. Není čas plakat ve vězení. Je čas být statečný a odvážný navzdory situaci, do které jsme se jako církev dostali! Pavlova odvaha, Pavlova láska, Pavlovo odhodlání – to vše má svůj původ v Boží milosti, kterou ho Bůh zahrnul a použil si jeho okovy ke své slávě ve spasení mnohých.

Tak bude i tvoje věrnost Kristu, tvoje odvaha a tvoje láska k Pánu, způsobená Duchem svatým v tvém srdci, povzbuzením k odvaze dalším bratrům a sestrám kolem tebe – tvým dětem, tvému manželovi, komukoliv ve tvém okolí. Mary Jonesová milovala Ježíše a byla mu oddána, apoštol Pavel byl věrný Kristu i ve vězení a Bůh si je i jejich nezáviděníhodnou situaci použil, aby se oslavil. To je Boží dílo! Jemu buď chvála a sláva, jedinému Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu! Ano, vím, že žijeme v padlém světě, a tak ne vše bude čisté a krásné. Je to i Pavlova zkušenost, stejně jako naše. Pavel pokračuje popisem své situace:

2. DVĚ MOTIVACE KE KÁZÁNÍ EVANGELIA

• Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat. (Fp 1,15–18)

Nezáleží snad na tom, jaké jsou naše motivy při evangelizaci? Nebo je jedno, kdo káže evangelium? Či dokonce nezáleží na obsahu naší zprávy?

A. Šíření evangelia se špatnými motivy

Zjevně se v Římě káže evangelium! Mnozí jsou povzbuzeni věrností uvězněného Pavla Kristu a jejich víra je posílena! A přece ne vše je tak krásné, jak to na první pohled vypadá. Římské domácí církve jsou rozdělené.

• Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. (v. 15)

Pavel píše list Filipským asi v roce 62 po Kr., ale rozdělení v římských církvích už je patrné z jeho dopisu Římanům, který napsal asi o čtyři roky dříve. Jedni bratři zlehčovali druhé pro jejich slabší víru (Ř 14–16). Pavel je musel napomínat a povzbuzovat v křesťanské lásce, která nehledí v první řadě na důležitost své vlastní osoby, postojů a nároků, ale klade bratra za přednějšího sebe. Ani po čtyřech letech není situace o mnoho lepší! Nejednota v církvi se znovu dostává napovrch kvůli požehnání, které přináší služba apoštola Pavla v Římě – ano, služba z vězení! Písmo nám neříká, kdo přesně byli Pavlovi oponenti a jaké měli motivy. Ale zásadní roli v tom zjevně hraje apoštol Pavel. Je snad příčinou Pavlův způsob služby? Jako kdysi odmítal vzít na další misijní cestu Jana Marka, protože on už je jednou opustil uprostřed těžké služby a místo, aby byl oporou v těžkostech, tak odešel ze služby pryč (Sk 15,36–39)? Tak i nyní dráždí snad Pavel druhé, když nechce dělat kompromisy?

Nebo to bylo Pavlovo přesvědčení, že evangelium musí slyšet jak židé, tak pohané? Někteří obrácení křesťané ze židů by kázali zase jen židům! Některým lidem v římských církvích způsobil Pavlův příchod do Říma zjevně bolesti hlavy! Ale musíme si dát pozor. Udělali bychom chybu, kdybychom si řekli: jistě to nebyli opravdoví křesťané. Byli to křesťané! Nebyli v opozici vůči Kristu, ale byli v opozici vůči Pavlovi. Pokaždé, když se Pavel setkal s falešným evangeliem, které nevedlo lidi k milosti v Kristu Ježíši, okamžitě proti takovému jednání vystoupil. V Galacii byli lidé, kteří hlásali jiné evangelium než Kristovo – „evangelium“ skutků, založené na plnění Mojžíšova zákona (Ga 2,14). Pavel neváhal a od první kapitoly svého listu galatské církvi říká: „Kdo hlásá jiné evangelium, budiž proklet!“ (Ga 1,9). Ale tady v Římě jsou lidé, kteří sice mají špatné motivy, protože chtějí uškodit Pavlovi či jeho pověsti mezi lidmi, ale přesto káží evangelium. Nejde o falešné evangelium. Jsou to křesťané, a přece ne všechny motivy v jejich jednání jsou správné. Ale Bůh s nimi bude jednat!

B. Motivace daná Duchem svatým

Duch svatý nám dal v Písmu poznat, jaké byly motivy apoštola Pavla ke službě evangelia. Prozkoumáme oddíl v 1. listu Pavla Tesalonickým ve 2. kapitole:

• Sami víte, bratří, že náš příchod k vám nebyl marný. Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni; a přece nám náš Bůh dal odvahu hlásat vám, přes mnohý těžký zápas, evangelium Boží. Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými! Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám přinesli Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království. (1Te 2,1–12)

Když projdeme jednotlivé zbožné motivy, zjistíme, jaké mohly být motivy lidí, kteří sice kázali evangelium Ježíše Krista, ale ne z lásky k Pavlovi, ale ze zášti a řevnivosti, tedy soutěživosti. Špatné motivy zvěstování evangelia máte, když:

v. 4: se chcete kázáním evangelia zalíbit více lidem než Bohu, který zkoumá srdce;

v. 5: lichotíte posluchačům, jak jsou milí a hodní, abyste je získali;

v. 5: ve skrytu duše toužíte po zisku z evangelia – něco na tom pro sebe vydělat.

Když vydáváte křesťanské knihy, může přijít pokušení. Špatný motiv je doporučovat a nabízet lidem knihy ve sboru, aby si je koupili, a já tak měl výdělek. Na to musíme dávat pozor. Dobré motivy jsou ale jiné: nabízet knihy proto, aby je lidé četli a byli proměňováni do podoby Pána Ježíše svým posvěcováním s pomocí dobrých knih.

v. 6, 7: Může vám dělat dobře, že vás lidé znají – přináší to slávu. Dělá vám dobře pocit důležitosti?

To jsou špatné motivy ke zvěstování evangelia. Zkoumejte před Pánem, sami ve svém pokojíku, zda něco z toho neovládá také vaše srdce. Jestli ano, vyznejte to Bohu. On je Bůh plný slitování. Odpouští svým dětem a vede je, pomáhá nám k posvěcení.

Zpět k Pavlovi. Co se od něj můžeme naučit? Za prvé správné motivy služby. Do hloubky jsou popsány v 1. Tesalonickým 2. kapitole. A za druhé Pavlův postoj. Je ve vězení kvůli evangeliu, ale místo aby byl naštvaný na jiné zvěstovatele, kteří kážou evangelium z osobních důvodů, protože nemají rádi styl Pavlovy služby, on se raduje! Cílem jeho jednání je jediné: prospěch evangelia bez ohledu na cenu, jakou to jeho osobně bude stát. Nezáleží mu na sobě samém, všechno záleží na Kristově evangeliu. Spějeme bratři a sestry Pavlovým směrem? Daří se nám denně umírat světu a žít více evangeliu? Nebo jsou naše nohy po kolena zabořeny do hutného bahna hynoucího světa, protože si pořád myslíme, že ta nablýskaná slupka na povrchu nás unese a my ladně a krásně půjdeme tímto životem? Záleží nám více na vlastní reputaci nebo úctě a obdivu lidí než na evangeliu? Nebo dokážeme být v očích světa postupně stále větší „blázni pro Krista“? To je i Pavlův postoj.

3. Z TOHO SE RADUJI, KDYŽ SE ZVĚSTUJE KRISTUS!

• Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat. (Fp 1,18)

Jak to asi nesl Pavel? Dotklo se jeho citů, že jsou někteří kazatelé evangelia proti jeho osobě? Určitě, vždyť je Pavel člověk jako každý jiný, má city, prožívá radosti a na druhou stranu i zklamání. Jedno je však nad osobní zranění způsobená nedůvěrou, závistí a řevnivostí. Princip evangelia je důležitější než osobní pocity. Ty hojí Kristus, lékař lidské duše, milující Pastýř. K němu se Pavel uchyluje se svými slzami. A Kristus jej ve vězení posílí, jak přislíbil, on jej provede i tímto trápením. Proto může tento člověk zvolat i z hlubin vězení, z pout a soudu jasným hlasem:

• Jen když se jakýmkoliv způsobem zvěstuje Kristus! Z toho se raduji a budu radovat!

Dokud nám více záleží na vlastní reputaci, dokud považujeme v hloubi srdce sami sebe za důležitější, než je zvěstování evangelia Ježíše Krista, pak budeme znovu a znovu zklamaní z lidí, z jejich nepochopení mé osoby, mých slabostí nebo budeme zklamaní z jejich nedocenění mých schopností i obětí, které přeci pro druhé vydávám. Ne, to není cesta za Kristem, to je stále ještě nevyzrálá víra, která potřebuje modlitby druhých v církvi a Boží milost. Pán Ježíš to věděl a rozuměl tomuto principu. Vždyť apoštol Pavel se učil právě u něho. Bylo by bláhové očekávat, že tedy bude jednat a smýšlet odlišně. Ano, je to ten známý oddíl v listu Filipským, který vykresluje podstatu Ježíšovy služby evangeliem.

• Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Fp 2,6–8)

Bratři a sestry, to je program pro nás, následovníky Ježíše. Ti, kteří chodili na této zemi ve víře před námi, tomu také rozuměli. Proto o těchto svědcích víry Písmo říká:

• Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. (Žd 11,13–14)

Na této zemi jsme jen cizinci a přistěhovalci. Není to náš pravý, konečný domov. Proto musíme i hodnoty, které svět považuje za důležité, hodnotit vždy optikou našeho skutečného domova: věčného Božího království. V něm není místo pro sebestřednost. V něm budou mít všichni lidé mysl Kristovu. Stejné hodnoty, stejné radosti i uspokojení, to všechno bude vyvěrat v dokonalou lásku k Bohu samotnému i k druhým křesťanům.

Když šlo o evangelium, neváhal Pavel ani minutu stát na pravdě a odsoudit falešné zvěstovatele i jejich zprávu, která místo života věčného přináší smrt. Když šlo o Pavlovu osobu, neváhal ani minutu vydat pro evangelium všechno, co má, ano i sám sebe, a to z lásky ke Kristu. Bude Pavel i naší inspirací?