O autorovi knihy

John Flavel (1628–1691) se narodil v anglickém Bromsgrovu do rodiny nonkonformního kazatele Richarda Flavela, který byl zároveň Johnovým prvním učitelem v předmětech víry a náboženství. Později studoval na univerzitě v Oxfordu. Roku 1650 byl ordinován do kazatelské služby a na čas sloužil ve městě Diptford.

John Flavel se oženil, ovšem manželka i s dítětem zemřela během porodu roku 1655. O rok později se Flavel rozhodl oženit znovu a současně přijal povolání do služby v Dartmouthu. Ačkoliv zde za svou práci přijímal nižší mzdu, užitek jeho služby narůstal a mnoho lidí se díky jeho kázání obrátilo. Zde vstoupil ve známost jako kazatel, jenž je schopen srozumitelného výkladu Písma, jasných a názorných přirovnání, usvědčujících argumentů, sebezpytující aplikace biblické pravdy a poskytování útěchy ztrápeným duším. Politické poměry okolo roku 1660 však nonkonformním duchovním odepřely možnost svobodně kázat. Navzdory tomu John Flavel potajmu pokračoval ve své službě. Při jedné příležitosti dokonce cestoval na koni v přestrojení za ženu ve snaze navštívit členy své farnosti, jimž chtěl posloužit. Jindy zase pronásledován královskými hlídkami strhnul svého koně i sebe z útesu do moře, aby unikl zatčení.

Roku 1665 se přestěhoval do Slaptonu, kde kázal nemalým zástupům na různých skrytých místech v hustých lesích. Roku 1672 vydal anglický, skotský a irský král Karel II. Stuart Deklaraci o shovívavosti, čímž vymanil nonkonformní kazatele z ilegality. Po pouhém jednom roce však deklarace pozbyla platnosti a Flavel byl opět donucen sloužit potají. V tu dobu zemřela jeho druhá žena. Oženil se tedy po třetí a toto šťastné manželství trvalo celkem jedenáct let. Okolo roku 1682 hledal pronásledovaný John Flavel útočiště v Londýně u svého přítele, Williama Jenkyna, a tehdy zemřela i jeho třetí manželka. Flavel se oženil po čtvrté a roku 1684 se vrátil zpět do Darthmouthu, kde byl autoritami držen v domácí vazbě, odkud však nadále kázal mnoha lidem tváří v tvář vládní opozici.

Krále Karla II. po jeho smrti roku 1685 vystřídal na trůnu jeho římskokatolicky orientovaný bratr Jakub II. Stuart, který ovšem navzdory svému vyznání vydal roku 1687 novou Deklaraci o shovívavosti, která zprostředkovala svobodu náboženského vyznání na britských ostrovech. Poslední čtyři roky Flavelova života tak byly požehnány možností svobodně a veřejně kázat značnému množství lidí. Jeho zdraví se ale začalo velmi rychle zhoršovat. John Flavel zemřel roku 1691 na následky silné mrtvice a jeho poslední slova údajně zněla: „Vím, že mi bude dobře.“

John Flavel byl Božím služebníkem, který prokázal věrnost a vytrvalost navzdory všem útrapám, jež mu Boží prozřetelnost vyměřila. Nezanevřel na Boha a ctil jeho svrchovanost i uprostřed obtížných životních zkoušek, pronásledování, ztrát, krizí i četných úmrtí v rodině. Flavelova trpká životní zkušenost činí četbu jeho knihy s názvem Dá-li Bůh o to sladší, když si uvědomíme, co všechno zakusil na vlastní kůži. Flavel byl nejenom člověkem pokory, zbožnosti či učenosti, ale především mužem Písma a modlitby. Je zřejmé, že se s pomocí Písma učil hledat Boží cesty za všech okolností. O tuto moudrost se za svého života dělil s věřícími, o něž pečoval, a dělí se o ni s námi i dnes, více než 300 let od své smrti.

O knize samotné

Dá-li Bůh, tak zní název výtahu z Flavelova původního díla z roku 1677 Divine Conduct or the Mystery of Providence (Boží jednání aneb Tajemství prozřetelnosti). Mnozí čtenáři reformované či puritánské literatury se pravděpodobně již se slovním spojením „Boží prozřetelnost“ setkali. Nicméně řada současných křesťanů se tímto výrazem příliš nezaobírá, neboť nešvar dnešní doby – uspěchaný a konzumní způsob života – naneštěstí zakalil náš duchovní zrak a otupil náš zájem o studium záležitostí Písma. Navíc Boží prozřetelnou péči často poměřujeme podle toho, jak se nám daří po materiální či zdravotní stránce. Tím se však ochuzujeme o bohatství duchovního růstu a požehnání, která ze studia Boží prozřetelnosti vyplývají. Zpomalme tedy na okamžik a pojďme se společně krátce zamyslet nad pravdami, které nám zde John Flavel v souladu s Písmem předkládá.

Již v úvodu knihy se můžeme dočíst následující slova: „Pozorování prozřetelnosti přináší lidem velké potěšení“ (str. 7), a tak tomu ve skutečnosti je. Vědomí Božího svrchovaného vedení ve všech událostech na nebi i na zemi vede věřící k pokoji a radosti srdce, neboť je jim zřejmé, že nic z toho, co se děje, není dílem náhody (str. 9). Flavel poukazuje na skutky Boží prozřetelnosti jak v historii izraelského národa, tak také církve. Používá k tomu řadu příkladů, jako jsou např. příběh Jákobova syna Josefa, jehož životní osud zprvu vyhlížel tragicky a postrádal smysl, nebo vyvedení Izraelitů z egyptského otroctví, k němuž došlo navzdory nesouhlasu vládce nejmocnější říše tehdejší doby, dále ochranu Hebrejů v době královny Ester, kdy čelili hrozbě vyhlazení, či v povolání apoštolů Ježíše Krista, kteří navzdory své prostotě, chudobě a přímé opozici Římského impéria rozhlásili evangelium do celého tehdejšího známého světa (str. 10–13).

Flavel ovšem nezůstává pouze u dávné minulosti. Poukazuje na prozřetelné Boží jednání v našich životech, ať už se jedná o naše narození, či znovuzrození, duchovní růst, či posvěcování, rodinný, nebo pracovní život (str. 15–24). Tvrdí: „Prozřetelnost je jako pramen, ze kterého vytéká Boží dobrota ve věcech tohoto života i života budoucího, ve veřejných i osobních záležitostech, v obyčejných a mimořádných událostech, takže se to nedá ani spočítat“ (str. 25). O kousek dále pak odpovídá křesťanům na palčivou otázku: „Proč bychom se měli hluboce zamýšlet nad Boží prozřetelností?“ a sice: „Budeme-li to dělat, posílí to naši víru.“ Jako příklad uvádí Ježíše, který svým učedníkům, když měli nedostatek chleba, připomenul, jak je zaopatřil v hodině nouze (str. 27; Mt 16,9–10).

Rozjímání nad Božími skutky je tedy činností, která posiluje víru každého křesťana. Flavel upozorňuje na skutečnost, že přemýšlení nad jednáním Boží prozřetelnosti bývalo běžnou praxí také v případě starozákonních věřících (Ž 77,12–13), a zároveň kárá zatvrzelost srdce těch, kdo odmítají uvažovat o Božím jednání ve svých životech (str. 29).

Součástí Boží prozřetelnosti jsou i těžkosti a strasti – tedy ztráta, nemoci či smrt (str. 47). Nesmíme se domnívat, že na své pozemské pouti nebudeme procházet bolestí či utrpením. Někdy, ale ne vždy, se sice může jednat o důsledky našeho pošetilého jednání, nevíry či hříchu, Bůh však neopouští své děti, ani když je kázní a trestá (str. 31–32). Věřící pro Kristovo jméno rovněž zakusí pronásledování a odmítnutí ze strany světa. Nikdy nebudeme mít odpovědi na všechny otázky, které nám v souvislosti s bolestí a utrpením přichází na mysl. Největšího pokoje ovšem dosáhneme, když spočineme v poslušnosti Písmu a v důvěře Bohu, který přesně ví, co v danou chvíli potřebujeme (Mt 6,32; 1Pt 1,6; 2K 4,9). Flavel k tomu dodává: „Vím, že v Božím slově ani v jeho skutcích není nic, co by se příčilo zdravému rozumu, ale jsou tam věci, které lidský rozum přesahují“ (str. 35). Nepotřebujeme znát každý detail Božích záměrů, vůle či prozřetelnosti (str. 53). Některé věci si Bůh nechává sám pro sebe (Dt 29,28; Sk 1,7). Vždy se ale můžeme spolehnout na to, že nás nenechá samotné (str. 32, 52, 57; Ž 91,15; Iz 41,17; Ř 8,28). Flavel svým čtenářům později předkládá pět praktických kroků, jak v životě rozpoznat Boží vůli v souladu s Písmem (str. 54).

Utrpení, která snášíme, rovněž nejsou vždy důsledkem hříchu. Bůh je však dopouští, aby nás pokořil (str. 65), pročistil naše srdce a chránil nás před pokušením a nepravostmi (str. 34, 37, 63). Jak říká žalmista: „Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru“ (Ž 119,71), což Flavel doplňuje slovy: „Když na nás dolehnou trápení, nejdříve vzdycháme a pláčeme, ale později se na ně díváme s radostí a žehnáme za ně Pánu“ (str. 39). Až s odstupem času si mnohdy uvědomíme, že se jedná o Boží prozřetelné vedení, které je v našem nejlepším zájmu. Bůh nám ve své prozřetelnosti dává i bere podle toho, co je pro nás nejlepší (str. 44). Materiální prospěch totiž nemusí nutně znamenat požehnání od Boha (str. 59, 61, 63; Ž 73,7).

Rozjímání nad Boží prozřetelností nás uvádí do díkuvzdání a chvály, jež Bohu po právu patří (str. 42), pomáhá nám napravovat přirozenou nevěru našich srdcí (str. 40) a umožňuje nám lépe překonávat těžkosti, jimiž budeme procházet v budoucnu (str. 41). Dodává nám lehkost ve službě, posiluje vědomí Boží nezasloužené milosti a připravuje nás na věčnost (str. 39–40). Důkladné pozorování prozřetelnosti přináší pokoj naší mysli, neboť „dvě věci nám mohou v životě zničit náš pokoj – přílišné přemýšlení o minulých zklamáních nebo obavy, že zklamání přijdou v budoucnu“ (str. 45, 64). Boží prozřetelnost ovšem dává křesťanovi spočinout, i když je dění okolo něj nejisté (Ž 4,9), pomáhá mu odolat satanovým nástrahám, svodům a našeptávání (str. 48, 56), dodává mu sílu v hodině smrti a povzbuzuje víru těch, které tu po sobě zanechává (str. 49). Podle Flavela je totiž potřeba vzít v potaz také skutečnost, že vše, co Bůh v našich životech činí, dělá proto, abychom přinesli požehnání lidem okolo sebe (str. 51), což nádherně reflektuje pravdu Písma ohledně vzájemného budování a služby v církvi (1Pt 4,10).

John Flavel proto čtenáře vybízí: „Nežijte život v takovém spěchu, že byste neměli čas si sednout a přemýšlet o těchto věcech. Uvažujte ve svém srdci, jak se vám Bůh dává ve své prozřetelnosti podivuhodně poznat“ (str. 45). A na jiném místě pak povzbuzuje k vytrvalým modlitbám, jelikož vytrvalé modlitební úsilí odhaluje upřímnost našich srdcí a uvádí nás do souladu s Boží vůlí (str. 55).

Tato kniha vás uvede do praxe, jež upokojí vaši úzkostlivou mysl, posilní vaše ochabující srdce, povede vás k moudrosti namísto pošetilosti, k vytrvalosti namísto netrpělivosti, k pokoře namísto pýchy a k neustávající chvále Bohu, které je navěky hoden!