Cesta je úzká, cesta je dlouhá, cesta je drsná. Bůh však každého z nás povolal, abychom běželi závod křesťanského života. Každý náš krok v tomto velkém závodě se odehrává v přítomnosti smrtelně nebezpečných nepřátel, každý náš krok je v rozporu se světem, tělem a ďáblem. Vždy hrozí ďáblovy ohnivé střely, že nám ublíží, zlé touhy srdce, že odvedou naši pozornost, třpytivé nástrahy světa, že nás přesvědčí, abychom odpadli. I když upíráme zrak na nebeskou cenu, náš běh nás unavuje, sténáme ve svém lopocení.

Když už je život těžký a cesta drsná, proč si tak často přiděláváme starosti? Proč místo toho, abychom odložili všechna břemena, si přidáváme další závaží? Proč místo toho, abychom si každý krok udělali co nejlehčí, si kroky ztěžujeme? Proč si na záda nakládáme nová břemena?

Ztěžujeme si cestu, když se oddáváme hříchu. Každý hřích je závažím, každá neřest těžkým břemenem pro naši duši. Hřích zatěžuje mysl, zatemňuje úsudek, trápí svědomí. Naším posláním je odložit staré a obléci nové, zavrhnout vše, co patří k dřívějšímu já, a přijmout vše, co patří k já, které se přetváří k obrazu Ježíše Krista. Naším povoláním je odložit každý hřích, který na nás jinak ulpívá a brání nám v udržení tempa. Jen tak můžeme vytrvale běžet závod, který je před námi, jen tak můžeme udržet tempo. Naše kroky jsou lehčí, když činíme pokání z každého hříchu, když odkládáme každé přestoupení, když odstraňujeme každou překážku. Svatost v našem životě přináší lehkost do našich kroků.

Svou cestu si také ztěžujeme, když se ohlížíme zpět, místo abychom se dívali dopředu. Za námi je naše dřívější já a před námi naše obnovené já. Za námi je zkaženost a před námi svatost. Za námi je náš předchozí zlý pán a před námi náš nový milující Otec. Lotova žena se ohlédla za svým dřívějším životem a stal se z ní solný sloup. Orpa se ohlédla za lidem, ze kterého pocházela, a odešla od Božího lidu. Démas se ohlédl za svody světa a opustil Pavla. Pán nás varoval:

„Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ (L 9,62)

Evangelium vždycky směřuje náš pohled dopředu. Rút následovala Boží povolání až k rodokmenu Mesiáše. Marnotratný syn činil pokání a běžel přímo do náruče svého Otce. Pavel zapomněl na všechny své úspěchy a usiloval o odměnu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Autor listu Židům uvažoval o velkém zástupu svědků a hleděl na Ježíše, původce a dokonavatele své víry. Odměna neleží ani vzadu, ani vedle, ale vždycky vpředu.

Dále si ztěžujeme cestu, když běžíme sami, místo abychom běželi spolu s ostatními.

„V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení.“ (Př 17,17)

Pro taková soužení, která nás mohou přemoci a hrozí, že nás odvrátí. „A nit trojitá se teprv nepřetrhne“. A někdy potřebujeme přátele, aby naše unavené paže přehodili přes svá ramena a chvíli nás nesli. Když se naše těla zmítají ve vzlycích a nevíme, zda dokážeme udělat další krok, právě tehdy potřebujeme přátele, kteří budou plakat s plačícími, ponesou za nás naše břemena, ulehčí nám a umožní nám jít dál. Právě když byl David na dně, Jónatan zazářil nejjasněji tím, že za ním přišel a posílil jeho duši v Bohu. Náš závod je příliš dlouhý, příliš obtížný a příliš únavný na to, abychom jej běželi sami.

A konečně, cestu si ztěžujeme, když své srdce a mysl věnujeme tomu, co je skličující, místo toho, co je povzbuzující. Ačkoli jsme povoláni pečlivě uvažovat „o všem, co je čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst“ (Fp 4,8), často se naše mysl zaměřuje na to, co je zkažené, špatné, špinavé, ohavné a zavrženíhodné. Místo abychom se zaměřili na to, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu, soustředíme se na to, co je zlé a hodné pouze odsouzení. Často nás přitahují spíše špatné než dobré zprávy, spíše důkazy zkaženosti než důkazy milosti. Není se tedy čemu divit, když nám těžknou nohy a naše tempo začíná ochabovat. Co jiného by se mohlo stát, když zatěžujeme svou mysl vším hrozným a opouštíme vše dobré, když se rozhodneme v srdci přemýšlet o věcech, o kterých je odporné i jen mluvit? Pozor, malé oči, na co se díváte, pozor, malé uši, čemu nasloucháte, pozor, malé prsty, na co klikáte.

Bůh povolal každého ze svého lidu, aby běžel závod, závod, který bude pro velkou většinu z nás spíše maratonem než sprintem. Nejde o malé povolání, o krátký úkol, o malou práci. Nejlépe se nám běží, když běžíme nalehko, zbaveni břemen hříchu, zbaveni rozptýlení minulostí, zbaveni nebezpečí samoty, zbaveni tíhy sklíčenosti. Musíme běžet, i když nás obklopují a ohrožují nepřátelé. Musíme běžet, i když nás bombardují smutky, ztráty a sklíčenost. Musíme běžet, i když to ostatní vzdávají a odpadají. Musíme běžet, i když se nás mnozí budou snažit přesvědčit, abychom zkusili hladší, širší a snadnější cestu. Musíme běžet vytrvale, běžet, abychom získali cenu, běžet, dokud závod nedokončíme, běžet, dokud neobdržíme korunu vítěze.

Přeložila Julie Petrecká