V roce 1524, necelých sedm let poté, co Martin Luther (1483–1546), otec celosvětové církevní reformace, vyvěsil svých 95 tezí, píše radním pánům všech měst v Německu následující slova:

„Buďme si jistí, že bez jazyků evangelium dlouho nezachováme. Jazyky jsou pochvou, v níž je uložen meč Ducha [Ef 6,17]; truhlou, která tento klenot chrání; jsou nádobou, v níž se toto víno mísí; jsou spižírnou, v níž je tento pokrm uchováván. … Kdybychom jazyky (chraň Bůh!) zanedbávali, ... ztratíme evangelium.“[1]

Znalost biblických jazyků odemkla Lutherovi cestu k hlubokému poznání Písma. Jazyk Jeronýmovy Vulgáty, která původně vznikla jako „lidový překlad Bible“ (lat. versio vulgata), se po staletích své nadvlády přeci jen stal pro nově vznikajících evropské národy nesrozumitelným – komunikovala jím už jen kasta učenců, nikoliv běžný lid. Luther se proto pouští do překladu Bible do své mateřštiny. Kromě svých církevních reforem se tak zapsal do historie jako jeden z nejvýznamnějších překladatelů Bible. Překlady jako King James Version v Anglii, Bible kralická v Čechách či německá Lutherbibel sehrály klíčovou roli nejenom při rozšíření biblického povědomí, ale také při formování gramatiky moderních evropských jazyků.[2]

Dalším klíčovým faktorem Lutherovy reformy církve je, že díky Boží prozřetelnosti přichází jak v období, kdy se rozšířil vynález knihtisku (1447), tak také v období renesančního důrazu na návrat k antickým zdrojům (lat. ad fontes). Nový důraz na četbu antických autorů v originálním řeckém jazyce zásadním způsobem ovlivnil i nově vznikající oblast biblistiky. Řečtina a později i hebrejština se tak stávají klíčovým nástrojem pro odhalení původního, historického významu novozákonních spisů.[3] Luther tedy nazývá jazyky „pochvou“, ve které je zasunut meče Ducha, či „truhlou,“ která chrání poklad evangelia. Jinými slovy skýtají jazyky správný výklad Písma svatého. Proto Luther vehementně dodává, že bez jejich znalostí „ztratíme znalost evangelia“. Jinde Luther popisuje jazyky jako klíčový nástroj, který Duch svatý při reformě církve použil:

„Ačkoli k nám evangelium přišlo a stále přichází pouze skrze Ducha svatého, nemůžeme popřít, že přišlo prostřednictvím jazyků, že se jimi rozšířilo do celého světa a jimi je třeba ho také zachovat.“[4]

Mezinárodní přesah reformace se také promítá v Lutherově snaze upevnit reformační snahy v jiných zemích. V dopise „Pražanům“ (či Českým bratřím) O ustanovení služebníků církve, psaném roku 1523, je nabádá, aby své budoucí pastory vybavili dobrou znalostí jazyků:

„A dále bych vás chtěl požádat, abyste nezanedbávali jazyky, a protože to pro vás nebude obtížné, radím, aby se vaši kazatelé a někteří z vašich nadaných chlapců dobře naučili latinsky, řecky a hebrejsky. Vím jistě, že ten, kdo má kázat a vykládat Písmo a nemá k tomu žádnou pomoc z latiny, řečtiny ani hebrejštiny, ale musí to dělat výhradně na základě své mateřštiny, udělá mnoho chyb a pořádných. Z mé zkušenosti totiž vyplývá, že tyto jazyky jsou pro jasné porozumění svatým Písmům mimořádně užitečné.“[5]

Podobný důraz na důležitost biblických jazyků můžeme sledovat u dalších klíčových reformátorů 16. století. Například Lutherův spolupracovník a významný filolog Philipp Melanchton (1497–1560) podotýká, že „Písmo nelze chápat teologicky, pokud ho nejprve nepochopíme gramaticky“.[6]

Jan Kalvín (1509–1564), který sám původně směřoval svou životní dráhu směrem křesťanského humanismu (jeho první dílo je komentář k Senekovu spisu De clementia [O mírnosti]),[7] nejenom že ovládal řečtinu a hebrejštinu, z kterých běžně kázal (a dal by se tak řadit mezi fr. homme trilingue; tedy akademiky, kteří ovládali latinu, řečtinu a hebrejštinu), ale také tyto jazyky učinil klíčovým předmětem ve své ženevské akademii.

            Poté co se Kalvín vrátil roku 1541 do Ženevy, začal postupně připravovat vedení města k vybudování vzdělávací instituce, která bude sloužit jak pro výchovu mládeže (schola private), tak pro přípravu kazatelů (schola publica). Stejného roku připravil pod jeho vedením magistrát města články Církevního zřízení. Tam je vysvětlena úloha církevních úřadů ženevské církve. Úřad učitele církve je úzce spojen s vyučováním (teologie) na škole:

„Úřad duchovních učitelů je vzdělávat věřící ve správném učení, aby čistota evangelia nebyla narušena ani neznalostí, ani mylnou vírou ... tento úřad, který je nejtěsněji spojen s řízením církve, je lektorát teologie, který zahrnuje výuku ze Starého a Nového zákona. Protože však z takových lekcí lze mít prospěch jen tehdy, jsou-li nejprve vyučovány jazyky a humanitní vědy, a protože je také třeba vychovávat potomky pro budoucnost, aby církev nezůstala našim dětem pouští, je třeba zřídit vysokou školu, která by je vyučovala a připravovala pro duchovní službu i pro civilní vládu.“[8]

Stejně jako Luther si i Kalvín uvědomoval nezbytnost vzdělání pro zachování biblického evangelia. Robustní vzdělání bylo nezbytné pro přípravu další generace učitelů církve, kteří věrně vyučují teologii na základě Starého a Nového zákona. K tomu, aby mohli studenti teologii přesně studovat, však potřebovali být nejprve vyučováni biblickým jazykům. Proto založila Kalvínova Ženeva vlastní akademii (či vysokou školu). Kalvínův nástupce a životopisec Theodor Beza (1519–1605), sám významný znalec Nového zákona, popisuje, jak Kalvín i v době politicky turbulentní a nejisté dál neochvějně realizuje svou vizi teologického vzdělávání. Beza píše:

„V témže roce, takřka v tu chvíli, kdy mocná knížata spřádala plány na zničení ženevské správy, vydalo vedení města na Kalvínův návrh příkaz ke stavbě velkolepé budovy pro školu s osmi učiteli mládeže a veřejnými profesory hebrejštiny, řečtiny, filozofie a teologie.“[9]

Kalvín měl čtyři místa pro učitele teologie. Nezvolil ani učitele praktické teologie, ani spirituality, ani homiletiky či kulturních studií, ale učitele hebrejštiny, řečtiny, filozofie a teologie. Jak biblické jazyky (jejichž výuka zahrnovala nejen gramatiku, ale i výklad antických děl a biblických spisů), tak filozofie (která byla chápána jako ancila theologie, neboli „služka teologie“) byly nezbytnými nástroji pro správnou teologickou reflexi a učení církve. Církev je podřízená svrchované autoritě Písem, která však musejí být správně interpretována. Historicky bylo v reformovaných kruzích hlavní povinností pastora kázat z Bible, učit z Bible, povzbuzovat a budovat věřící z Bible. Písmo bylo jádrem pastýřské služby. Dnes se zdá, že tomu tak často není. Jak podotýká hebraista a reformovaný teolog John Currid, „pastor je dnes administrátorem, poradcem, programátorem a fakticky generálním manažerem“.[10] Kalvín však cílil na přípravu služebníků k vykonání jejich povolání daného Bohem. Ačkoliv se administrativní záležitosti církve nevyhnou žádnému pastorovi, Kalvín věděl, že Boží služebníci jsou povoláni především, aby věrně zvěstovali a vyučovali Boží slovo. Neměl však antiintelektuální přístup ke vzdělání (který někdy koluje v dnešních evangelikálních kruzích). Věděl, že pokud má mít služba slovem dlouhodobý dopad, musí ji vykonávat věrní bratři (2Tm 2,2), kteří jsou připraveni jak po stránce charakterové, tak po stránce intelektuálních schopností, což zahrnovalo především znalost jazyků. V době Kalvínovy smrti (1564) prošli ženevskou akademií již stovky studentů. Ženevský model vzdělávání vyprodukoval jedny z nejvýznamnějších biblistů a pastorů-teologů tehdejší doby a stal se modelem vzdělávání duchovních služebníků. Mnozí z jejich studentů hráli klíčovou roli v založení významných vzdělávacích institucích dnešní Evropy.[11]

Doslov

            Tento krátký historický vhled nám ukazuje, na co kladli důraz naši předchůdci ve službě. Je zřejmé, že znalost biblických jazyků hrála prim v období reformace. Luther ani Kalvín si bez jejich znalosti nedokázali představit křesťanské vzdělávání a přípravu služebníků pro službu evangelia. V době, kdy čelí církev pokušení věnovat se všemu možnému (od společenského aktivismu až k boji za snižování emisí uhlíku),[12] si potřebuje připomenout, že její úlohou je zvěstovat Boží slovo, činit učedníky a učit je zachovávat vše, co Kristus přikázal (Mt 28,20). Slova, kterými Luther povzbuzoval své tehdejší vedoucí, platí dnes dvojnásob:

„Protože je pak na křesťanech, aby dobře užívali Písmo svaté jako svou jedinou knihu, a je hřích a hanba neznat svou vlastní knihu nebo nerozumět řeči a slovům svého Boha a je ještě větší hřích a ztráta, že nestudujeme jazyky, zvláště v těchto dnech, kdy nám Bůh dává k tomuto studiu lidi a knihy i všechny pomůcky a podněty a chce, aby byla jeho Bible otevřenou knihou. Ó, jak šťastní by byli milí otcové, kdyby měli naši příležitost studovat jazyky a přicházet takto připraveni k Písmu svatému! Jak velkou námahu a úsilí je stálo nasbírat pár drobtů, zatímco my můžeme s poloviční námahou – ano, téměř bez námahy – získat celý bochník! Ó, jak zahanbuje jejich úsilí naši lenost! Ano, jak přísně bude Bůh soudit naši liknavost a nevděčnost!“[13]

V druhé části pojednání na téma Křesťan a jazyky si nastíníme šest důvodů, proč jsou jazyky pro dnešní službu užitečné a nezbytné.