V předešlém článku o „Úloze biblických jazyků v reformaci“ jsem nastínil, jakou revoluci přineslo jejich studium zejména v Lutherově a Kalvínově reformě církve. Znovuobjevení biblických jazyků v kontextu šířící se renesance se stalo klíčovým teologickým nástrojem pro pochopení gramatického, literárního a kontextuálně ukotveného významu Písma. Proto si Philip Melanchton troufá prohlásit, že „nepochopíme Písmo teologicky, dokud jej nepochopíme gramaticky“.[1] Viděli jsme, že reformátoři považovali znalost jazyků za jeden z předních úkolů ve výchově dalších generací vedoucích církve.

Dnešní pastoři jsou však vůči biblickým jazykům chladní, nezřídka i odmítaví. Často se setkávám se snahou racionalizovat důvody, proč není pro vedoucí sborů studium jazyků důležité. Je zřejmé, že mnozí, pastory nevyjímaje, nemají jasno, proč se vůbec věnovat něčemu tak náročnému, jako je studium jazyků. Jako Damoklův meč zde visí otázky: „Jsou jazyky pro současnou službu ještě nezbytné?“ „Nejedná se jen o pouhý přežitek? O prázdné intelektuální cvičení?“ Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Uvedu šest důvodů, proč jsou jazyky nezbytné a „praktické“ pro službu církevních vedoucích i dnes.

1.    Studium jazyků buduje charakter

Lidé se často domnívají, že kazatelé by měli studovat biblické jazyky především proto, aby lépe porozuměli Písmu. Realita je taková, že v dnešní době máme k dispozici nejen přehršel kvalitních překladů Bible, ale také studijních komentářů, které s biblickým textem fundovaně pracují a které čtenářovi předloží klíčové gramatické/jazykové informace. Je tedy docela možné, že kazatel bude schopen smysl Písma věrně vyložit, aniž by biblické jazyky znal, neboť má přístup k celé řadě kvalitních studijních materiálů (pokud umí aspoň anglicky). Pokud však lepší pochopení Písma není hlavním motivem ke studiu biblických jazyků, co jím tedy je? Věřím, že jeden z hlavních benefitů studia jazyků se nachází ve formování hlubšího a všímavějšího charakteru kazatele. Studium biblických jazyků totiž není snadné. Vyžaduje pravidelné, důsledné a dlouhodobé úsilí. Již tato nezbytná vytrvalost sama o sobě formuje kazatelův charakter. Dále si každý student jazyků musí dříve či později osvojit pečlivou a metodickou analýzu gramatiky, tvarosloví či slovosledu. V případě mrtvých jazyků se jedná o běžný myšlenkový dril, kterým student prochází. Při interpretaci nestačí předpokládat, odhadovat nebo se řídit „interpretačním pudem“, je třeba se naučit disciplinovaně analyzovat a aplikovat nabyté znalosti gramatiky, jinak dojde k nesprávné interpretaci. Z osobní zkušenosti mohu dosvědčit, že schopnost poctivě a pečlivě analyzovat text nevyhnutelně formuje celý charakter člověka. Jinými slovy, pečlivá analýza a všímavost se promítne i v dalších oblastech pastorovy služby. A to v jeho teologickém uvažování či pastoračních rozhovorech. Složité životní situace totiž mnohdy vyžadují pečlivou analýzu a disciplínu nepředpokládat, neodhadovat či nedomýšlet, stejně jako interpretace mrtvých jazyků.

2.    Studium jazyků odráží naši oddanost Písmu

Hospodin se ve své odvěké prozřetelnosti zjevil lidem skrze svatopisce, kteří psali hebrejsky, aramejsky a řecky. Jelikož se nejedná o mateřské jazyky naprosté většiny z nás, nemůžeme si dovolit ignorovat studium těchto jazyků. Sám Kristus prohlásil, že „nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko (ἰῶτα) ani jedna čárka (κεραία) ze Zákona“ (Mt 5,17). Jinými slovy, pokud věříme v inspirovanost Božího slova, tak ani ióta (tedy nejmenší písmenko řecké abecedy) či keraja (tj. zdánlivě nevýznamný přízvukový háček) původních řeckých spisů – tedy ty nejmenší detaily původních textů – by nám neměly být lhostejné. Neboť jazyky těchto starobylých textů skýtají význam Božího slova. Martin Luther bryskně popisuje úpadek jazyků a s nimi i úpadek křesťanství. Píše:

„I zkušenosti to prokázaly a stále prokazují. Jakmile totiž po apoštolském věku došlo k úpadku jazyků až k jejich zániku, stále více s tím upadalo i evangelium, víra a křesťanství samo, až za papeže jazyky zcela zanikly. Po úpadku jazyků bylo křesťanství svědkem jen mála toho, co by za něco stálo; naopak, kvůli neznalosti jazyků vzniklo mnoho strašlivých ohavností.“[2]

Snaha naučit se biblickým jazykům tedy odráží naše přesvědčení, že nám Bůh dal své slovo skrze rukopisy napsané v konkrétních jazycích. Byť by se kazatel nedostal při studiu na vysokou úroveň znalosti těchto jazyků, přinejmenším tím prokazuje snahu udělat maximum, aby se ve svém výkladu Písma před Pánem osvědčil (2Tm 2,15).

3.    Studium jazyků uschopňuje k práci s překlady

Požehnáním dnešní doby je, že máme přístup k řadě kvalitních překladů Bible v našem rodném jazyce. To však ještě neznamená, že tyto překlady vždy jedna ku jedné předávají význam původního znění. Koneckonců z toho důvodu existuje vícero překladů, jelikož se různí překladatelé (resp. překladatelské týmy) snaží různým způsobem vyjádřit nuance původních textů. Novozákoníci Fee a Stuart shrnují limitace překladů následovně:

„Číst překlad není nic špatného; je to jednoduše nezbytnost. Znamená to však, že člověk, který čte Bibli jen v překladu, je v určitém smyslu vydán na milost překladateli či překladatelům – a překladatelé se často musí rozhodovat, co chtěl původní hebrejský nebo řecký text ve skutečnosti sdělit.“[3]

Kazatelé a vedoucí církve by tak měli být schopni kvalifikovaně rozeznat, ve kterých místech je ten či onen překlad blíže významu původního textu. K tomu však zpravidla potřebují nějakou znalost biblických jazyků. Uvedu několik příkladů. Když apoštol Pavel mluví o manželství v 1. Korintským 7,36 má na mysli „pannu“ (ČSP, Kr.) anebo „snoubenku“ (B21, CEP)? Když apoštol Jan ve svém prologu (J 1,14) popisuje věčný Logos, který se stal tělem, popisuje ho jako „jediného“ (ČSP, SNC) anebo „jednorozeného“ (Kr., B21) Syna? Zakazuje apoštol Pavel, v kontextu církve (1Tm 2,12), ženám „sekýrovat“ (B21) anebo „vyučovat“ (CEP, ČSP) muže? Koho má Pavel přesně na mysli, když vyjmenovává seznam nespravedlivých, kteří se nedostanou do Božího království (1K 6,9). Jsou mezi nimi „lidé praktikující homosexualitu“ (ČSP, SNC), „zvrhlíci/zvrácení“ (B21, CEP) nebo „samsoložníci“ (BK)? Není třeba dodávat, že tato a mnohá další překladatelská rozhodnutí mají důležitý dopad na naše chápání etiky a teologie.

Nezbytnost kompetentně se vyznat v různých překladech samozřejmě vyžaduje i základní znalost textové kritiky. Vzhledem k různým překladům musí často různé překladatelské edice učinit rozhodnutí, zda některé fráze či slova zahrnout či vynechat. Členové církve se tak často ptají, proč ta či ona věta je nebo není v jejich překladu Bible (zejména v J 5,4; 8,3–11; Mk 16,8–20; Sk 8,37; 1J 5,7). Pastor by se tedy měl v této problematice orientovat a chápat, jak funguje textová kritika, aby svým ovečkám dokázal odpovědět. K tomu je ale opět zapotřebí aspoň základní znalost biblických jazyků.

4.    Studium jazyků osvobozuje od otrocké závislosti na komentářích

Dalším přínosem znalosti biblických jazyků je větší užitek ze studia samotného textu Písma. Kazatel, který umí pracovat s biblickými jazyky (tj. ideálně si oddíl vždy nejprve sám přeloží), často sám bezprostředně objeví klíčové exegetické myšlenky textu. Mnohdy tak již nemusí pročítat zástupy komentářů jen proto, aby mezi nimi našel určitý průsečík shody. Lutherova slova k nadměrnému používání komentářů nás opět kousavě napomínají: „Je také hloupé snažit se porozumět Písmu tím, že se budeme probírat komentáři otců a množstvím knih a glos. Místo toho se muži měli raději věnovat jazykům.“[4]

Mimo to, že jazyky pomáhají kazatelovi pracovat bezprostředně s textem Písma, mu také práce s původním textem pomůže lépe identifikovat těžká interpretační místa. Bez znalosti jazyků je odkázán na milost a nemilost komentářů. A nejen to, ve finále je také nucen vybrat si interpretaci Písma z velké míry podle svých preferencí namísto svědomitého zhodnocení exegetických argumentů, které komentář prezentuje. A tak, jak poukazuje starozákoník Peter Goeman, čelí kazatelé bez znalosti jazyků při četbě komentářů dilematu:

„… za prvé se mohou stát experty v zaznamenávání a katalogizaci názorů druhých, spoléhat se na své oblíbené komentátory nebo se přiklonit k tomu, co se jim hodí. Za druhé mohou odmítnout učinit rozhodnutí a jednoduše předložit všechny možnosti, aniž by zaujali stanovisko. Nebo se ve výsledku mohou kazatelé bez znalosti původních jazyků rozhodnout obtížné otázky v textu prostě ignorovat.“[5]

Je zřejmé, že ani jedna z těchto možností není lákavá. Kazatelé bez znalosti jazyků nemají jinou možnost než se k jednomu z těchto postupů ve výsledku přiklonit.

5.    Studium jazyků pomáhá efektivně potírat falešné učení

Jazyky mohou pomoci vedoucím církve lépe potírat falešné učení (viz 2Tm 2,25; Tt 1,9; 3,10). Náš průvodce důležitostí jazyků Luther lamentuje nad situací valdenských bratří, kteří jazyky neumí:

„Nemohu tedy v žádném případě pochválit valdenské bratry za jejich zanedbávání jazyků. I když totiž učí pravdu, nevyhnutelně jim často uniká pravý smysl textu, a tak nejsou vybaveni ani způsobilí k obraně víry proti bludům.“[6]

Jak nám připomíná nejenom Luther, ale i historie církve, mnohá falešná učení se snaží opřít o biblický text. Například nebude dlouho trvat, než vám v rozhovoru svědci Jehovovi budou odříkávat poučky z řecké gramatiky o tom, že Jan 1,1 by opravdu měl být přeložen jako „a to Slovo bylo bohem“ (PNS) a nikoliv, že „bylo Bůh“ (ČSP). Tato nepatrná distinkce jim potom otevře vrátka, aby mohli začít tvrdit, že existuje Bůh Stvořitel a potom božská bytost Ježíše Krista. Slovy ariánského sporu ze 4. století, tvrdí, že Otec a Syn jsou pouze podobné podstaty ὁμοιούσιος (homoiúsios) nikoliv však soupodstatní ὁμοούσιος (homoúsios), jak nakonec vyznává Nikájský koncil (r. 325).

Reformace se znovuobjevením řeckého jazyka začala opět poukazovat na to, že byť Vulgáta v mnohých ohledech církvi sloužila dobře, na některých místech nesprávně přeložila klíčové koncepty.[7] Jeden takový příklad se týká samotné doktríny ospravedlnění z víry. Reformační filologové začali poukazovat na skutečnost, že řecké δικαιόω (diakιoó) má nejen faktitivní koncovku (-oó), která se většinou pojí se slovesy, která činí něco něčím[8], ale je především v řeckém překladu Starého zákona (LXX) použito k přeložení hebrejského konceptu soudního ospravedlnění.[9] V tomto kontextu jej používá i apoštol Pavel v listu Římanům. Latinský překlad iustificare je tak přinejmenším nejednoznačný.[10] Je člověk „učiněn spravedlivým“ anebo „prohlášen za spravedlivého“? Nepřesnost Vulgáty se podobně promítá také v Židům 1,3, kde v řeckém textu máme aoristní příčestí značící, že „Kristus vykonal očištění a posadil se“ (καθαρισμόν τῶν ἁμαρτιῶν ποιησάμενος). Vulgáta však říká: „činíce očištění posadil se“ (purgationem peccatorum faciens). Tento problematický překlad tak napomohl k tvrzení, že Kristovo smírčí očišťování stále probíhá v rámci Kristovy nebeské služby.^[11]

Jazyky však neslouží jen jako argumenty v teologických sporech. Pomáhají objasnit otázky na velmi praktické, osobní úrovni. Například se často setkávám s tím, že jsou lidé zmateni při četbě 1. listu Janova. Nechápou totiž Janův černobílý popis věřících lidí: „Žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší“ (1J 3,6). Tento výrok zní z praktického a teologického hlediska poněkud příkře. Nicméně vzhledem k použitému přítomného času jak participia (zůstává), tak slovesa (nehřeší) chce Jan zjevně zdůraznit průběhový aspekt těchto činností. Tedy ten, kdo žije s Kristem, již nežije či nesetrvává v hříchu. To však ještě neznamená, že je bezhříšný (viz 1J 1,10).

6.    Studium jazyků obohacuje duchovní život

Užitek, který dle mého přináší jazyky do života kazatele či studenta Písma, je jednoduše obohacení jeho duchovního života. Pomáhají mu číst text Písma pečlivě. Mnohdy takové studium vede k nové, svěží perspektivě na to, co kazatel už četl tolikrát, až mu text zevšedněl. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že dodávají čtenáři nové, hlubší ocenění obsahu biblické zvěsti. Ačkoliv kazatelé nejsou povoláni k tomu, aby v textu hledali nové myšlenky či významy, které nikdo nikdy neviděl, jsou nicméně povoláni, aby obsah Písma předávali svým ovečkám s nadšením, svěžestí a hlubokou vděčností našemu Pánu. Věřím, že k tomu jazyky můžou napomoci.

Závěr: Jazyky nás učí, pro co stojí žít

Jsem si vědom toho, že pro mnohé služebníky v církvi se může snaha učit se jazyky jevit jako nedosažitelný cíl. Samozřejmě, Bůh si může použít mocným způsobem i bratry, kteří žádné z těchto znalostí nemají. Ne každý kazatel má být nezbytně expert na biblické jazyky. Ale stejně tak ne každý kazatel má být jen manažer, organizátor, kytarista nebo motivátor. Každopádně každý kazatel či pastor je povolán k tomu, aby studoval svatá Písma a věrně je kázal své kongregaci (2Tm 4,2). Je povolán k tomu, aby byl příkladem svým zbožným a moudrým charakterem (1Tm 4,12). Nežene se vždy jen za urgencí dané služby, ale vydal se na životní cestu přemýšlení nad Božími cestami v tomto světě. Je povolán, aby ukazoval na to, jak v plnosti a pravdě prožít tento život při následování Krista (J 17,3). A tak jak podotýká i presbyterní novozákoník a obhájce ortodoxie, J. Gresham Machen: „Vzdělání nemá člověku pouze umožnit žít, ale dát mu to, kvůli čemu stojí za to žít.“[12] A s tím nám studium jazyků může dozajisté pomoci.

Postskript: Co když nejsem pastor sboru?

Tento článek se evidentně týká především vedoucích církve. Na ně jsou kladeny větší nároky, a to především ve správném nakládání s Božím slovem. Nicméně jsem přesvědčen, že i běžní členové církve hrají klíčovou roli v důrazu na studium biblických jazyků. Především tím, že si sami uvědomují jejich důležitost pro zdravé a robustní hlásání Božího slova. Sami vědí, že pokud jejich kazatel či starší usiluje o prohloubení svých znalostí jazyků, ve výsledku se jim to vrátí skrze hlubší kázání a vyučování v jejich sboru. DeRouchie proto v závěru svého článku o důležitosti biblických jazyků[13] správně povzbuzuje nejen církevní služebníky, ale i ostatní členy církve, aby:

1) uvolnili bratry, kteří kážou Boží slovo k hlubšímu studiu jazyků,

2) aby je v této činnosti povzbuzovali,

3) aby se za ně modlili.

Jak jsme, doufám, mohli vidět, takové studium totiž není jen nějaké jitření akademických choutek, ale je to nezbytný nástroj k zachování evangelia a mocného kázání Božího slova.