Ekvádor - mezi nebem a Zemí

Ekvádor je pro turisty země neprobádaná, zapomenutá a neobjevená, přestože je pouhé čtyři hodiny letu z Miami. Nabízí pestré zážitky, nádherné fotografické možnosti, vše za rozumný peníz a bez zvláštních útrap.

Hlavní město Quito bylo založeno indiánskými Inky a znovuobjeveno španělskými dobyvateli. Historická část města má úzké uličky dlážděné velkými kostkami, množství chrámů, katedrály a arcibickupský palác. Stěny, stropy, sloupy a oltáře jsou zdobeny zlatem. Je v nich uloženo nepředstavitelné bohatství a umělecké hodnoty, které jsou málokdy přístupné veřejnosti. Quito je asi 25 km dlouhé, 5-6 km široké a vůbec nevypadá tak jak jsme si ho představovali. Pouze historický střed má stavby španělského rázu. Atmosféra města se dá dost těžko popsat. Už to, že město leží skoro 3,000 metrů nad mořem a je kolem obklopeno daleko vyššími horami, je něco neobvyklého. Hory jsou zelené až k vrcholkům, na některých jsou roztroušené antény. Za prvním hřebenem hor při jasném počasí majestátně vystupuje zasněžená Cotopaxi 5,897 m vysoká.

Co se týká topografie, Ekvádor není žádná nuda. Dech beroucí vrcholy hor jsou celý rok zakryté sněžnou čepicí, vystupují mezi mraky. Aktivní i dočasně odpočívající sopky ční k pomněnkově modré obloze. Většina obydleného a přístupného Ekvádoru je roztroušena v hornaté části. Políčka jsou i na těch nejstrmějších svazích, jen se skutálet dolů.

Quito nemá ráz typicky španělský ani evropský ani americký. Ale snad je nejbližší americkému stylu, jen s tím rozdílem, že v Americe je vše přízemně roztahané na nekonečných prostorách, a tady je město spíš kompaktní a přízemního není téměř nic. V úbočích hor kolem Quita stojí množství víceposchoďových obytných domů, které mají z oken překrásné výhledy.

Středem města se táhne několik velkých parků, kde je obzvlášť o víkendu živo. V parku jsou desítky fotbalových, basketbalových a volejbalových hřišť. Skupinky opravdových sportovců i těch, kterým to tak nejde, holdují od časného rána do pozdního odpoledne pohybu. Rodinky hrají basketball, děti proti rodičům a všelijaká smíšená družstva, kde i mrňata mají své postavení. Je vidět, že rodiče i děti mají mezi sebou hezký vztah. Děti nejsou stranou, ale jsou součastí veškerého hemžení. Nebýt občasné pouliční chudoby, mohl by si člověk myslet, že našel skoro ráj na zemi. Mládež, kluci i děvčata zapomenou na nedělní oblečení, a pištící dívky v krajkách a na kramflíčcích prohánějí balon za velikého veselí.

Na jednom konci parku je umělý vodní potok. Lodičky plné šťastných rodinek a mládeže pádlují kolem. Koníčci a děti křižují park všemi směry. Vláček s vagonky vozí drobotinu i rodiče. Houpačky, prolézačky jsou roztroušené celým parkem. Uprostřed parku je eldorádo pro mašinisty. Staré buldozery, parní válce a jiné vyřazené konstrukční stroje jsou neustále oblepené dětmi, které točí a kroutí vším, co se hýbe. Pneumatiky jsou vyleštěné od věčného osahávání a prolézání. Vedle stojí zaparkované čtyřvrtulové letadlo a i to je neustále leštěno. Děti lezou i do motorů a po vrtulích se spouštějí dolů. Na konci křídel hopsají a mají radost, jak jsou křídla pružná.

Na trávnících polehávají rodiny, mládež, děti i milenci. Po chodníčcích projíždějí zmrzlináři, prodavači cukrové vaty, ovoce, limonády i prodavači masa pečeného na roštu. Celý den je živo. Vozíky, kde se prodává čerstvě vymačkaná pomerančová šťáva krásně voní. Každý pomeranč totiž před vymačkáním oloupou strojkem, jakým se snad také loupávaly jablka. Nekonečně dlouhé provázky pomerančové kůry a hromádky odpadu zůstávají na každém místě, kde prodavač zastavil. Každý za sebou zanechá, co mu právě odpadne od ruky či pusy a odpoledne je celý park pěkně zanešený smetím. Zahradníci a metaři mají přes týden co dělat.

Objevili jsme zajímavou národní hru, která se jmenuje Pelota Nacional del Ecuador nebo-li, jak tomu říkáme, tenis pro starší pány. Hráči si prostě zabrali pás širokého písčitého chodníku, který jde středem parku a hraje se na dlouhém hřišti. Raketa je přibližně stejné velikosti jako tenisová, ale je po domácku vyřezaná z prkna. Na jedné straně jsou hřebíčky přibité gumové hroty, podobné jako jsou na ochranných obalech na vajíčka. Každá reketa má 6x7, tedy 42 hrotů, kterými se odpálkuje míč velikosti grapefruitu. Raketa je těžká, rána pořádná a míč letí hodně daleko. Není snadné udržet směr míče, protože hřiště je úzké a míč se odpálkuje častěji z "voleje" než z odrazu. Boduje se jako u tenisu, dozorčí dohlíží na všechny čáry, okolostojící diváci i čekající hráči mají pěknou podívanou, a myslím, že tělo dostane také patřičně zabrat.

Pelota Nacional se nám jevila při prvním pozorování jako mírová hra. Po několika týdnech okukování jsme poznali, že se do hry může zapojit i více hráčů, a čím víc jich je, tím víc se hádají. Hřiště se natáhne do délky, a celá hra se nám jeví jako nějaká zaháněná. Má víc hráčů, víc rozhodčích, víc křiku i víc diváků i sázejících fanoušků.

O neobvyklé zážitky není nouze, obzvláště v historické části města. Není vidět mnoho turistů, zato domorodého obchodování a zábavy nespočet. Husté skupinky diváků přilákaly naši zvědavost. První zastávka byla u živě gestikulujícího a hlasitě vysvětlujícího obchodníka s bylinkami. Do skleničky s vodou kapátkem přidával hnědou tekutinu - asi zředěný nikotinový dehet. Tekutiny se moc nemísily, ale vypadaly jedovatě. S pomocí plastikového modelu člověka, jemuž se odkrývala břišní dutina, horlivě vysvětloval funkci močových cest, potíže prostaty, zažívací trakt a jaké zdravotní potíže čekají každého smrtelníka. Na stolečku měl tři sklenice, ve dvou bylo něco co jsme mohli těžko identifikovat a vypadalo to spíš jako hrouda zašedlého tvarohu. Avšak třetí sklenice obsahovala něco běloučkého a k našemu zděšení, jsme viděli v lihu naložené děťátko. Člověk nemohl odtrhnout oči a pocity jsme měli všelijaké. Vše mi připomnělo stejný pohled na několikaměsíční zárodek slona stejné velikosti jako děťatko, který jsme viděli v Jižní Africe. V obou případech se jednalo o naprosto a bezchybně identifikovatelné a vyvinuté tvory. Jaké byly souvislosti s lékařskou přednáškou nevím, ale prodavač měl na všechny potíže tu správnou odpověď. Bylinky a jeden sáček dodá léčivé účinky na celých pět dnů. To jestli proměnil nikotinovou břečku na průzračnou tekutinu již nevíme, protože se zdálo, že s výkladem neskončí, ale divácí zůstávali trpělivě dál.

Zastávky cestou k dalšímu náměstí nás vedly kolem muzikantů, kteří nejen hráli, ale především prodávali kazetové nahrávky své hudby. Kapela se skládá z harmoniky, bubnu, všelijakých struhadel, chrastítek, kytary a zpěvu sytých hlasů. Na náměstí u dalšího velikého kostela bylo hustých hloučků hned několik. Měli jsme štěstí na felčary a podívanou k nezaplacení. Než jsme se trochu prostrkali do míst, abychom viděli co se děje, málem jsem se složila šokem a hrůzou. Na zemi se plazil obrovský had. Malý hádek, stejného druhu se vinul kolem drátů mikrofonu, až po samou bambuli vzbuzoval jen odpor. Felčar měl nepřítomný zrak a hádek mu málem vlezl do úst. Vychraptělým hlasem popisoval další zažívací potíže, mluvil o čínské kuchyni i se všemi zvuky a názornými náznaky následků čínského hodování. Na zemi, zabíral totiž značně velký prostor, měl rozloženo všemožné koření, klacky, kůry, plody, bobule i zvířecí rekvizity. Desítky obrovských zobáků ptáků tukanů, medvědí tlapky, kůže, štětiny, kopyta nějakého zvířete, které by odpovídaly kopytům krávy, ale jaksi nám neseděly sudokopytnická pravidla. Poloshnilá a polouschlá hlava jelena, snad se skleněným okem a velká role hadí kůže měla šířku aspoň 40-50 centimetrů. V lihu byly naložené všelijaké škrkavky. Na zemi stálo několik beden, do kterých felčar uklízel malé i velké hady. Opět jsme stáli fascinovaní celou atmosférou a na závěr ohromné produkce začali pomocníci prodávat ušulum, tentokrát z Kolumbie. Zaručený lék na všechny neduhy a tak jsme do naší sbírky prkotin přikoupili ušulum pro krabičku s návodem. V Indonésii jsme takhle koupili tarantulí olej, který také léčil všechny neduhy. Je neuvěřitelné jakou vynalézavost vidí člověk kolem světa, ale Číňany nepřekoná nikdo. Čínská lékárna, toť podívaná nad podívanou.

Obvykle chodíme pěšky, ale protože začalo pršet, nasedli jsme do autobusu měli jsme další zážitky. Přistoupil prodavač šperků. Mládenec začal nejdříve informovat celý autobus o svém tovaru. No a protože jsem seděla na první sedačce a gringové autobusem často nejezdí, stala jsem se součástí prodejního aktu. Nejdříve tedy firma. Ne nikdo menší než Christian Dior a jednalo se hned o celou soupravu zaručeně ohromného artiklu. Nejdříve předvedl "zlatý" řetízek, který nečerná. Jaká to krása. Samozřejmě, že jej pověsil na můj prst. Potom přišel zlatý prstýnek s krásnou perličkou a i ten skončil v mé dlani. Pavel se moc dobře necítil, abychom nebyli vtaženi do prodejní tahanice. Do třetice všem ukázal zelené kamínky, které se nalepují místo naušnic. Teď přišel ten nejlepší prodavačský tah. To vše za cenu jednoho piva, stejný obnos, za který se prodávalo felčarské ušulum. Proč neudělat radost svým blízkým? Prodavač postoupil do hlubin autobusu a obchod mu šel velice dobře. Noví cestující plnili autobus k prasknutí každých pár metrů, protože venku stále pršelo. Babička, která byla kousek od nás mi podala požadovanou cenu a já jsme jí odvezdala poklad, který mi stále zůstával v dlani. Když se obchodník vrátil, divil se, že mu dávám peníze a když viděl co se stalo, strkal mi do ruky další šperkosáček. Když jsem se bránila, naznačoval, že jej vyhodí z okna a že je to dárek pro mne. Dárek jsem tedy přijala a dala babičce, která koupila první. Prodavač na příští zastávce vystoupil, protože právě přestalo pršet a šel zkoušet své štěstí jinam. Za chvíli jsme vystoupili i my a pokračovali dál pěšky se zastávkou na zmrzlinu. Pro nás oba stejná cena jako ušulum nebo zlaté šperky.

Ekvádorský venkov
Z Quita je možné podniknout množství kratších výletů, které ukáží překrásnou hornatou přírodu a každodenní život Indiánů. Čím dále ze samotného města, tím je méně zelené přírody a stavby jsou na sebe víc nalepeny. Venkov už nemá takovou hustotu obyvatel. Středem města vedou silnice a hlavní tah vede ze severní přes střední a jižní Ameriku dál. Putování dál na jih přes Peru se nedoporučuje. Různé šarvátky, vojenské diktatury a drogové války i obtížný terén silniční cestování víceméně znemožnily.

Obzvláště v sobotu je podívaná k nezaplacení. Podél silnic jsou malé krámky, kde visí právě poražená prasata, na velkých stolech jsou celá prasata vypečená do zlatova. Živí vepříci jsou uvázáni, právě píchnutí leží na zemi a hoří na nich a kolem nich eukalyptové větve. Olej, který obsahují eukalyptové větve, vydává mnohem teplejší oheň než normální roští a příjemně voní. Opálené prase se vyvrhne, rozsekne na půl a buď pověsí na prodej v syrové nebo pečené podobě. Kolem každé budky se motají děti, psi, kočky a také na ně něco zbude.

Rovník
Rovník - unikátní příležitost, stát současně na obou polokoulích naší matičky země, je pár kilometrů mimo Quito. Jaká příležitost pro spěchající, kteří chtějí být zde a všude jinde současně. Monument, který toto zvláštní místo označuje je víceposchoďový, uvnitř je deset podlaží a na každém je malá etnická výstavka ekvádorských zajímavostí. Škoda, že se nemůže fotografovat. Vrchol monumentu je obrovská zeměkoule a když se člověk dívá proti mrakům, vše se dá do pohybu.

Otavalo
Otavalo je známé turistické místo. Každou sobotu přicházejí vesničané ze širokého okolí na tržnici prodat své výrobky a zemědělské produkty. Městečko je nabité k prasknutí především domorodci a hloučky turistů. Prodávají vlněné svetry, panča, deky, šály, nástěnné tkaniny a všelijaké suvenýry. Mezi antiky jsou sošky svatých, kostelní řezbářské práce, "tsantsy" - napodobeniny sušených lebek, trofejí šuárských lovců lebek. Stoly plné blýskavé bižuterie, všelijakých domácích potřeb. Nekonečné řady kuchařů a kuchařek nabízejí baštu pro domorodce. Hrubě ztlučené stoly a lavice, natažená plachta tvoří pouliční posezení. Plechové talíře jsou plné smažených brambor, rýže, vařené kukuřice, smažených kuřat a jsou tu chřupavé prasečí hody. Obchodníčci menšího kalibru posedávají na zemi a nabízejí totéž, ale v menším. Mezi dobrotami jsou i dršky, metry střev, prasečí hlavy, jazyky a jiné vnitřnosti. Maso jak vepřové, tak hovězí bylo všude ve velkém množství. Protože jsme tak vysoko, počasí je chladnější, není vidět množství much a puchů, které by byly na jiných otevřených tržnicích. Na zemi leží hromady zeleniny, koše plné ovoce. Prodávají se kuřata, kachňata a housata. Kuřátka vyskakují na provázky, které drží bedničky pohromadě před rozpadnutím, a balancují jako provazochodci. Obchodníci je neustále sestrkují do krabice, aby se jim nerozutekla. Prodavači nejsou agresivní, turistům nic nevnucují, nepronásledují je a ani se moc nesmlouvá. Lidská mačkanice a tovar dodávají tržnicím neopakovatelnou atmosféru. V takových místech musí být člověk opatrný na kapsáře. Ač jsou lidé postavou mnohem menší, v tlačenici jsou jako pařízek. Nedají se pohnout. Pohled na žebráky a mrzáky, připomíná, že přicházíme z jiného světa. Štos malých bankovek dlouho nevydrží a nic nevyřeší. Chudoba a jednoduchost života kolem nás je viditelná především na venkově. Lidé nemají peníze, živí se většinou zemědělstvím, ale hladem netrpí. Práci mají těžkou. Dobytek je pěkný a zdravý. Půda je často těžko obdělatelná, tvrdá jako kámen, políčka strmá. Viděli jsme kořeny eukalyptových stromů, zasazených do vytesaných děr, které byly naplněny hlínou. Vichřice obrovské stromy vyvrátila i s kořenem a ze země vyloupla kořenovou krychli. Kořeny neprorostly do okolní kamenné půdy.

Krásné tváře mladých Indiánek lákají k fotografování, ale fotograf musí být rychlý a nenápadný. Ženy mají kolem krku omotané dlouhé řady dutých, jakoby zlatých korálů velikosti borůvek, bílé vyšívané halenky, pestré široké vlněné sukně s vyšívaným okrajem. Národní kroje často připomínají slovanské kroje. Na hlavách mívají ženy široké, trojrohé klobouky. Nejvíce obyčejných žen nosí klobouky, které vypadají jako pánské nebo lovecké klobouky. Děti mívají na hlavách hučku ještě nezformovaného klobouku.

Většina žen má na zádech šálou přivázaný těžký náklad nebo dítě. Mnohé prodávající ženy sedí na chodnících, kojí nemluvňata i odrostlejší děti. O hygieně asi velké představy nemají. Děti lezou a peleší se ve hrozné špíně ulic. Mladší děti nosí své sourozence a někdy není velký rozdíl v jejich velikosti. Nosící dívenka si nadhodí raneček se sourozencem a svižným krokem cupitá kupředu. Tváře dětí jsou kouzelné. Bronzová pleť a červené tvářičky jsou obrázkové. V chumlech dětí je možné poznat sourozence asi tak s dvouletým odstupem. Až pokrokový svět dodá sunar a matky přestanou své děti kojit, budou těhotné bez přestávky. Řidič taxíku, který nás vozil v Cuence, je z 19 dětí. Sám jich již zplodil 11 a to byl ženatý pouze dvakrát. Žil 16 let v Kanadě a tak tam po něm zůstalo 7 poloekvadořánků.

Shell mera
Misionářská organizace HCJB má kromě vysílání křesťanských pořadů do celého světa také rozvinutou zdravotní péči. V Shell Mera je nemocnice na okraji jungle, kterou používají domorodci i z nejodlehlejších koutů pralesů. Má pojízdnou kliniku i pro nepřístupná místa ekvádorských velehor i džunglí.

Cesta do nejodlehlejších míst, do nemocnice v Shell Mera, nám připravila další dobrodružství. Z Quita jsme jeli pět hodin skrze proměnlivou přírodu. Nádherně zvlněné a kultivované oblasti se střídaly s překvapivou desolátností a nehostinností. Z náhorní plošiny jsme vjeli do nového terénu. Skončila asfaltová silnice a měli jsme před sebou 60 km výmolů. Silnice se vinula jako stužka přilepená uprostřed kaňonu, kde jsme měli 500 metrů svisle dolů a totéž nahorů. To, že v této oblasti spadne průměrně 21 metrů srážek za rok znamená, že kdyby se proměnily na sníh, bylo by z toho asi 100 metrů sněhu. Voda stužku cesty kropila, podemílala, strhávala balvany a valila před sebou množství hlíny a písku. Sesuvy půdy a uzavřená silnice jsou na denním pořádku. Misionář, který nás vezl jezdí a po této cestě již 24 let nám vyprávěl všemožné příhody. S místními řidiči se zná velice dobře. Během sesuvů, když se nemohou dostat tam kam mají namířeno, tráví dlouhé hodiny čekáním. Jedna z nejveselejších příhod se stala u vodopádu, který skropí každé auto stejně jako automobilová umývárna.

Před lety autobus vezl misionáře a několik evropských hipíků. Řidič autobusu požadoval jízdné. Ušmudlaní a zarostlí hipíkové řekli, že ještě nikdy a nikde jízdné neplatili, že jsou hosty země. Řidič jim skrze misionáře vysvětlil, že tady bývá zvykem pro všechny a bez rozdílu jízdné platit. Po delším dohadování řidič řekl, že tedy když nezaplatí, musí na střechu autobusu a zbytek si snadno domyslíme. Pod vodopádem zastavil a všichni uvnitř se pobavili. Cestující na střeše potřebovali sprchu.

Přítoky mohutné Amazonky začínají na vrcholcích And ve výšce přes 5.500 metrů. Mohutné vody pramenů Amazonky se řítily a vařily pod námi, vodopády se valily nad námi, ale i uprostřed z ohromných děr ve skalách se řinula voda neuvěřitelnou silou a množstvím. Amazonka sbírá přítoky přes celý kontinent na cestě 6.500 kilometrů dlouhé. Pralesy kolem přítoků a povodí Amazonky je obydleno domorodými Indiány nad jejichž jmény se nám tají dech. Nejen obyvatelé, ale příroda sama je v mnoha místech neprobádaná. Amazonská džungle má víc než sto tisíc různých druhů rostlin, více než 15 tisíc druhů živočichů a ještě víc druhů hmyzu. Pralesy jsou stálou touhou po poznání mnohým vědcům a milovníkům dobrodružství. Viděli jsme množství nových brouků, motýlů, můr, které nasbírali misionáři kolem nemocnice. Takové jsem nikdy neviděla ani v asijských sbírkách džunglí a pralesů z Bornea a Malajsie. Jeden z nich asi 8cm dlouhý měl hlavu jako hroch a k tomu zvláštně okřídlené tělo.

Chtěli jsme sejít k přítoku Amazonky, ale nezbyl čas. Nepokojní domorodí Indiáni v době naší návštěvy vyhlásili generální stávku. To znamená zatarasené silnice, hořící pneumatiky a vozidla. Veškerá doprava se zastaví na neurčito. Místo ke koupeli jsme se vydali na zpáteční cestu.

Shell Mera je poslední stanice mezi Ekvádorem a nekonenčnými pralesy Peru. Je zde vojenská posádka a misijní letecká organizace "Mission Aviation Fellowship", která svými malinkými letadélky slouží misionářům. Přiváží zásoby, léky a odváží vážně nemocné pacienty do nemocnice. Mnozí Indiáni vidí letadlo dřív než auto a nejvíce jsou překvapeni z autobusů. Autobus člověka "spolkne", převeze a "vyplivne." Indiáni coby chodci jsou nebezpeční. Startují přes ulici bez rozhlédnutí.

Misonáři MAFu nám věnovali svůj čas a ukázali nám rozebraná letadélka, kterým právě dávali servis. Používají plechové drobečky, pro maximálně šest cestujících. Nemohli jsme se vynadivit jejich lehkosti a jednoduchosti.

V Shell Mera také začali Hanzelka a Zikmud cestu za Šuáry. Tatru nechali ve stodole krajana Kubeše a dál letěli. Krajan Kubeš, dnes Kubešův syn kandiduje na křeslo poslance a nápisy Volte Kubeše jsou na kdejaké budově. Sotva 20 minut letu ze Shell Mery žijí Šuáři, lovci lebek a váleční Aukové, kteří v roce 1956 zabili pět misionářů. Misionáři létali několik týdnů nad řekou a pralesem. Vzdušně spouštěli drobné dárky a nářadí zavěšené ve kbelíku. Indiáni tuto pozornost přijali. Konečně misionáři přistáli a dokumentární film a fotografie, které se zachovaly, nenasvědčovaly žádnému nebezpečí. Přesto se nečekané stalo. Aukové brutálně zavraždili všech pět misionářů, kteří přestože byli ozbrojeni, nepoužili násilí na svoji obranu. Sestra pilota Nate Sainta, Rachel a vdova po dalším účastníku výpravy se mezi Auky vrátily i s dcerou a přivedly mnoho Auků k víře v Ježíše Krista.

Manželka pilota Sainta, Margarita Saint ztrávila celý život v misionářských službách HCJB a mnozí z vás měli příležitost se sestrou Marj a synem Stevem sejít v Československu. Známe Marj i její švagrovou Rachel osobně. Rachel je dnes postarší paní. Nikdo by něřekl, že ztrávila celý život mezi nebezpečnými Indiány. Poznali jsme několik dalších misionářů, kteří s Indiány pracují mnoho let. Misionářům dnes hrozí jiné nebezpečí, ale ne od lovců lebek a válečníků. Ekvádorská džungle je infiltrována komunisty. Kubánští poradci poštvali Indiány proti misionářům jimž jde o život. Ohrožena je i nemocnice na okraji džungle. Rebelové, kteří se snaží nastolit socialismus, se musí nejdříve zbavit misionářů, pak už jim nic nebrání. Křesťanští Indiáni jsou napadáni a ohrožováni "pokrokovými" silami rebelů. Násilí i drogové aktivity jsou na denním pořádku. Před nedávnem ekvádorští vojáci zabavili letecký náklad drog na území Auků. Zatkli pašeráky, ale letadlo od Indiánů dostali až po dlouhém vyjednávání. Aukové zabavili zabavené letadlo. Nejen misionáři, ale i ekvádorská armáda nemá na růžích ustláno.

Cestou jsme viděli obrovské procesí s Panenku Marii v zasklených nosítkách. Vybuchovaly petardy a lidé měli na hlavách veliké koše květin. Vše nejlépe vystihnul nápis: "K Ježíši skrze Marii a k Marii skrze růženec." Náboženství v Jižní Americe přitahuje davy a osobní vztah k Bohu jedince. Modlete se s námi nejen za misonáře a jejich obtížnou a nebezpečnou službu, ale především za Ekvádor, aby nepodlehli slibům zářné budoucnosti socialismu, lepších zítřků a aby se nenechali unést sliby náboženských politiků. Modlete se za věřící, aby hledali sociální spravedlnost ne skrze politická hnutí a falešné sliby, ale aby otevřeli svá srdce Stvořiteli. Ježíš Kristus se nebude nikdy dělit o Slávu Boží s lidským řešením a výmysly. Cesta ke spravedlnosti a věčnému životu je jen jedna. Ne skrze růženec ani panenku Marii, ale jenom skrze krev našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista.

Totéž platí i pro náš národ. Nečekejme na blanické rytíře. Nepomohou nám procesí se svatými ostatky, nespasí nás náboženství ani křesťanská tradice, ale jen a jen naprostá oddanost a poslušnost vedení Božího Syna a Ducha svatého. Buďme opatrní a buďme věrní.

- kas - (pokračování příště)